"Dojede v pořádku, nebo to spadne?" Takovou otázku jsem si kladl na úterním nakládání 8 motorek na dva vleky, které čekala cesta přes půlku Evropy do španělské Malagy. Mé čtyři kurtovací popruhy na mé 1150GSA nestačily. Prostě jsem nevěřil, že to za padáky a za podlesdlovku vše udrží. Narychlo jsem dokoupil v Radotíně další čtyři a upevnil to ještě přes přední vidle a zadek. Do pátečního rána dva členové naší marocké výpravy, vezoucí drahocenný náklad, o žádné vypadlé motorce z vleku nereferovali. Zbytek výpravy odlétá dnes odpoledne. První zkouška koordinace bude, zde se všichni na letišti v Malaze setkáme. Já svým druhům i popruhům stále věřím.
Čeká nás zhruba 4 a půl tisíce km v horách Nízkého a Vysokého Atlasu, saharský dunách i nekonečných pláních středního Maroka. Pokud to technika dovolí, pokusím se posílat krátké reportáže a fotky z této výpravy, která myslím důkladně prověří naše stroje i nás. 26.10.2007, den první
Tak nás nakonec na letiště dorazilo všech šest. Honza sice s polhodkou zpoždění, ale za to s taškou plnou bonbónů pro domorodce adolescenty. Plni očekávání jsme nastoupili do letadla. Po více jak půl hodině čekání na odlet naše obavy o setkání celé výpravy začaly narůstat. Samozřejmě nám letadlo v Paříži taky uletělo a náš skvělý dopravce (Air France) nebyl schopen nám zajistit ani náhradní let, ani ubytování na noc. Fakt síla. Ztratili jsme tak drahocenný den z naší cesty. Uvidíme, jak budeme silní zítra při vyjednávání našeho letu z Paříže do Malagy. Motorky a zbývající členové výpravy budou muset počkat. Ale nálada v týmu není zase tak špatná. Pomohly i nějaké láhve z duty free shopu :-).
27.10.2007, den druhý
Po více jak hodinovém nátlaku na se nám podařilo odletět z Paříže do Malagy. Sice o den později, ale za to první třídou. Odvděčili jsme se za to dopravci vypitím všech lahví koňaku v business klubu. V Malaze jsme se konečně všichni sešli. Euforii však zkazil fakt, že pár desítek minut před tím došlo k vloupání do jednoho ze dvou doprovodných vozidel a že naše zavazadla (gumy, olej baterka,..) zůstaly neznámo kde. Teď hledáme místní policejní stanici a v deset večer opět vyčkáme na letišti možný přílet zavazadel. V každém případě nás od zítřejšího ranního trajektu na africký kontinent už nic nezastaví.
28.10.2007, den třetí
Tak už to s námi houpe. Je jasno, teplo a míjíme pověstnou gibraltarskou skálu. Musel jsem se vypořádat se ztrátou tašky s lékárnou, olejem, nabíječkou a dalšími určitě zcela nepotřebnými věcmi. No a aby toho nebylo málo, tak při prvním tankování se pod naloženou motorkou ulomil postraní stojan a vše spadlo na zem. Pokropil jsem rozpálené válce benzínem a nalomil přední plexi. Ale jinak OK. A ostatní jsou taky OK. Doufám, že jsem si problémy už vybral. Dnes nás čeká tak 300 km přes pohoří Rif. Nejdříve asfalt, pak offroad. Zkusíme trochu nahnat ztracený den. čekání na trajekt
29.10.2007, den čtvrtý
Z Gibraltaru do Ceuty pluje katamaran necelou hodinu. Vlny byly obrovské. Ale cítili jsme se docela v pohodě až do chvíle, než jsme u pobřeží viděli potápějící se loď. Překročení hranice do Maroka je opravdu byrokratický zážitek. Po dvouhodinové proceduře se konečně dostáváme na marocké území. Jedeme přes Tetouan okolo moře po solidním asfaltu a pak přímo přes horský masiv Rif. Vybíráme šotolinovou cestu. Na potvoru ji však do půlky stačili potáhnout asfaltem. Za Chefchaoenem vybíráme cestu na Zoumi a večer dorazíme do Ouazzane, cíle dnešní etapy. U přítele Džamala máme kompletní servis, včetně zavaření zlomeného stojanu. Super město a super lidi.
Po snídani a výměně peněz jsme opustili pohostinný Ouazzane a přes Miknes a Azrou a konečně začali stoupat do pohoří Vysokého Atlasu. Asfalt byl opět vystřídán kýženou šotolinou. Zatím nejkrásnější část cesty. Od 1500 metrů nad mořem začal les s obrovskými modříny. Všude je plno pastevců, ovcí a koz. Ale nejvíce je dětí. Přední motorky zdraví, prostřední prosí o bakšiš a na poslední už háží šutry. Jezdím poslední :-( Do Mideltu dojíždíme už za tmy. Vše je vynahrazeno super hotelem a výbornou večeří. Při zvuku berberské kapely zastiňujeme našim nenuceným chováním i tancem přítomné francouze a za chvíli jsme již s domorodci sami. Zážitek umocňují místní produkty! Zítra nás čeká přejezd posledních hřebenů těchto červených hor a cesta do dun.
30.10.2007, den pátý
První duny a první pády (moje). Ale popořadě. Ráno v Mideltu bylo jasno a nad námi se tyčili zasněžené vrcholky Jbel Ayachi (3737 mnm). Nádherná scenérie. První cesta vedla kaňonem k starému opuštěnému zlatému dolu. Všude byly následky nedávné povodně a tak byly i první brody. Po průjezdu kaňonem Gorges du Ziz už vím, kde se natáčel závod kluzáků ve Hvězdných válkách. Prostě úžasný kaňon. Po průjezdu Ar-Rachidiou a Tafilaltou konečně skončil asfalt a před námi se otevřela ohromná písečno-kamenitá poušť, ohraničená do růžova sluncem zalitými dunami. Naprosto překrásná scenérie. Pevný podklad střídal písek. Do jedné duny jsem vjel pomalu a už jsem ležel. Chce to dát za dvě a plný plyn. Jak se zpomalí, je konec. Konečně jsem docenil přestavbu GSA na 21' vpředu. Na asfaltu to nebyla žádná sláva, ale v terénu naprostá bomba! Nocleh s večeří a snídaní jsme našli docela v pohodě. Necháme tu kufry a ráno nalehko vyrazíme do dun se podívat na východ slunce. Zatím až na pár lehce prohnutých kufrů jsme my i motorky OK.
Jízda v dunách - Úvodní kurz
Pravidlo 1: Plnej plyn (zásadně neubírat, nezpomalovat), za 2, maximálně za 3 a minimálně 3.5 tisíc otáček.
Pravidlo 2: Ve stupačkách těžiště co nejvíce dozadu a nadlehčovat předek.
Pravidlo 3: Nechat pracovat předek (vivat Michelin Desert) i když motorka jede sem a tam. Nakonec si sama správnou stopu najde.
Pravidlo 4. Nebát se. To poslední pravidlo zatím zvládám. Pokud jsem spadnul nebo zapadl, pak to bylo kvůli nedodržení něčeho z bodů 1 až 3.
1.11.2007, den sedmý
Po dopoledním tréninku v dunách a průjmotvorném salátu k obědu nás čekala příprava na dnešní cca 350 km průjezd pouští. Proto jsme si včera dali 150 km v písku a kamení. Nikdy v životě jsem neviděl takové rozlehlé pláně ohraničené horami na horizontu. Všude pusto a prázdno, jen písek a kamení. Kromě bezprizorního stáda velbloudů a domorodce na místní Babetě, který nás bravurně vždy dojel okukovat, tak naprosto nikde nikdo. Pro mě byl zatím nejlepší zážitek jet mimo cestu kilčo po vyschlém jezeře. Naprostá rovina, jen občas malá duna. Bylo to podobny jako sjezd na lyžích na ledovci v prašanu stoupou, kdo přede mnou ještě nikdo nejel. Prostě bomba! Všichni jsme se vrátili utahaní, ale v pohodě, žádné škody na motorkách. Dnešek ale bude velmi prubířský.
2.11.2007, den osmý
A dobře, že jsme v dunách natrénovali. Čekal na nás dvoudenní 300 km dlouhý přejezd pouští podél hranic s Alžírskem. Stejnou cestou se jezdí každoročně Dakar. Naložili jsme všechny kufry, rolky a gumy na doprovodného Defíka a vyrazili jsme nejdříve po silnici. Naštěstí silnic vedla jen do nejbližší vesnice a na místě, které můžeme asi nazvat návsí, se konečně proměnila v písečnou cestu. Úžasné scenérie hor, dun, velbloudů a pár hliněných vesniček se spoustou bosích dětí (já bych si teda v těch šutrech okopal palce po pár metrech) a nekonečné pláně před námi. Po pár desítkách kilometrů jsme sjeli k obrovskému vyschlému jezeru. Několik kilometrů poměrně tvrdého jílu bez sebemenší nerovnosti. Zkouším motocarving. Jízda driftem zadního kola v širokých obloucích ve stodvaceti je fakt adrenalinová záležitost. Za jezerem v hlíněné vesnici jsme nabrali síly marockým sepercajem a doufejme, že ne salmoneozními smaženými vejci. A to jsme nevěděli, co nás čeká. Řidič Defíka tvrdošíjně trval na jím zvolené trase. Když jsem na 100 metrech zvedal motorku po třetí, říkal jsem si, že je něco špatně. Hluboké koleje v písku byly naplněné půlmetrovou vrstvou prachu. Nejtěžším úsekem bylo překonání vyschlé řeky. Tady už zapadl i Defik. Koryto s hlubokými písečnými kolejemi a pak strmý výjezd. Ty koleje se daly projet jen vysokou rychlostí a tak jsme ten druhý břeh brali všema možnýma křoviskama. Myslím, že jsme si to užili maximálně.
3.11.2007, den devátý
První a zatím i polední defekt pneu měl Honza na GS 1200. Kamenem proražená přední guma jeho motorky mohla být vyměněná relativně rychle, nebýt snah našeho domorodého řidiče Defíku. Do vesnice Morabi, na kraji obrovského vyschlého jezera tak dorážíme až se západem slunce. Vybral jsem si spaní v domorodém stanu a udělal jsem dobře. Ráno už nás čekal skoro dvou set kilometrový pouštní offroad do Zagory. Opět ohromná plocha vyschlého jezera a pak písečná poušť bez větších dun. Takže se nechalo jet více, tak kilčo. Kdo však výrazně zpomalil, riskoval, že zapadne. Cesta vedla těsně u hranic s Alžírskem, někdy až marťanskou krajinou. Nečervenalý písek a čím dál častější úseky s černými lávovými kameny. Pak taky asi 10 km přírodním kamenolomem. A to fakt nemusím. Ale příroda super. Tabulovité hory. Obrovské pláně. Občas nějaký velbloud a taky postávající lidé. Většinou, když jsme někde zastavili, z čista jasna se objevil domorodec, domorodka a hlavně domorodče. Jak je to v takový pustině možné, to fakt nevím. Většinou jenom mávají a někdy se pokusí něco prodat.
3.11.2007 16:55
V Zagore po ubytování děláme základní opravu motorek. Můj prasklý štít na GSA je dole (bez něj motorka ale vypadá velmi akčně) u další motorky je svařený držák kokpitu, u jiné opraveny utrhlé plasty pod sedlem. Ale po těchto úpravách a opravách vypadají motorky docela akceschopně. Jestli to platí i pro nás, ověří zítřejší 300 kilometrů dlouhý pouštní offroad. Vyjíždíme proto už v osm. Byl dotaz na typy našich motorek. Takže Milda a já 1150 GSA, Honza 1200 GS, Richard a Marek 1200 GSA, Jirkové na Africe 750 a Yamaze XT.
4.11.2007
Dnes to bylo fakt hustý. Vyrazili jsme krátce po osmé ze Zagory do M'Hamidu a opět duny. Ty sami o sobě jsou docela v pohodě. Problémem však byly hluboké vyjeté koleje. Naštěstí se do písku padá docela dobře. Plánovaná cesta vedla do Foum-Zgidu přes vyschlé jezero Iriki. Po několika desítkách kilometrů se stalo něco, co kompletně změnilo naši plánovanou trasu a možná i naše další cestování po Maroku. V poušti, 40 km od nejbližší vesnice se na jedné motorce utrhl čep v kardanu. Nebudu psát na jaké, abych negativně neohrozil prodej nových modelů, ale podle mě soudruzi z NDR někde museli udělat chybu. Na navázaných kurtech táhl Milda nepojízdnou motorku kamenitou pouští asi 10 km, ale přes písečná pole a natož přes duny to opravdu nešlo. Kamarádovi se tak nechtěně splnil sen. Noc v poušti. Nezbylo než motorku v poušti nechat a vydat se do nejbližší vesnice pro pomoc, doufaje, že tam bude i signál GSM. Ze Zagory jsme dojednali odtažení motorky. A aby toho nebylo málo, tak u dalšího stroje se začal zasekávat plyn. Rozborka a sborka snad všech plastů. Okolo nás byly okamžitě tlupy dětí: Berbeři, Nomádi, Afričané, Arabové,.. Na místě byla ostražitost. Rozebraná motorka na velmi rušné a úzké vesnické cestě. Kolem osli, muly, auta i náklaďák se senem. A hlavně plno zvědavých domorodců. Na všechno si chtěli sáhnout a děti žadonily o bonbóny. Do Zagory jsme dorazili za tmy. Záchranný tým s nepojízdnou motorkou přijel až hluboko po půlnoci. Všichni jsme zatím OK. Pokusíme se motorku opravit. Další den bude proto asi odpočinkový.
5.11.2007
Dnešek odpočinkový opravdu byl. Musím předně i touto formou vyfiknot hlubokosklon domorodým mechanikům. Po rozebrání kardanu jeden z nich na mopedu někam odjel a za půlhoďky přijel s fungl novým křížovým čepem pro patřičný typ motorky. Tady v poušti. Neuvěřitelné. Nevím jak u nás v autorizovaných servisech trvá dlouho dodání tak specifické součástky do kardanu. Ale určitě to rychlejší nebude! V dílně byli opravdu machři. K večeru byla už motorka připravená k další cestě. S Honzou jsme si taky stihli pohodový ofroudek na nejvyšší horu v okolí, pak jsme projeli okolo malých hliněných políček v oáze a pak do dun. Musím říct, že po předchozích několika stech kilometrů v poušti byly duny pro nás opravdovou zábavou. Dal jsem kameru na řídítka a natočil pár akčních záběrů zdolávání písečných kopců. Večer opravuji plexi na motorce. Nemůžu si pomoct, ale do pouště bez něj motorka vypadala asi lépe. Sedíme pod palmama a vychutnáváme si poslední večer v Zagoře. Ještě jednou hlubokosklon domorodým mechanikům. Spravují stejně dobře řetěz u kola jako kardan u GSa.
6.11.2007 01:23
I já jsem opravoval dlouho do noci. Ne, že by moje 1150GSA ty stovky kilometrů v poušti nezvládla (na rozdíl od jiných typů stejného výrobce), ale par věcí bylo potřeba udělat. Utáhl jsem dráty předního kola (21' bylo čerstvě vypletené a pár drátů se na šutrech trochu povolilo), namaloval jsem na kus plechu novou SPZ (vypadá to teď více cestovatelsky než originál, který mi někde ustřelil šutr), namontoval opravený plexi (stačila na to lepící páska), dolil 2 dl oleje a vyklepal vzduchový filtr. Toď vše. Úžasný stroj. Dnes nás čekal přesun po silnici do Tamdaghtu. Cesta vedla přes pohoří Anti Atas s náhorní plošinu. Vyprahlá kamenitá krajina. Kousek od silnice natáčel filmový štáb zrovna nějakou kovbojku. Spíme v malém hotýlku v Ait Benhaddou s bazénem s ukrutně studenou vodou. Ale skočil jsem tam. Večer jsem se vydrápal na zříceninu nad starým hliněným městem, kde se např. natáčel film Gladiátor.
7.11.2007
Dnes začal suprově a pro mě končil dost neslavně. V Ait Benhaddou jsem se rozhodl spát ve spacáku pod širým nebem. Nadmořská výška 1300 mnm, čistý suchý vzduch a žádná světla učinili pohled na hvězdnou oblohu opravdu úchvatný. K ránu byla trochu kosa, ale ve spacáku s extrémem -24C bylo fajn. Čekal nás asi 70 km offroad kaňonem řeky Astif Ounila a pak už po silnici přejíždíme Vysoký Atlas sedlem ve výšce 2260 mnm. Po desítkách serpentin padáme do plošiny ve výšce cca 700 mnm. Vedro okolo 40C. Došla mi v Camelbagu voda a začalo mě ukrutně bolet břicho. Cesta po rovné dlouhé asfaltce byla pro mě za dané situace náročnější než sebetěžší offroad. K večeru přijíždím k vodopádům Cascade d'Ouzoud.. A to už mi bylo fakt zle. V hotelu okamžitě usínám. Po pár hodinách spánku baštím pipule na sragoru, Iboprofen a Helicit. Dotahuji to douškem slivovice. Opět okamžitě usínám a budím se až ráno. Jsem už OK.
8.11.2007
Někteří si ráno přivstali s vidinou napájení stáda opic pod vodopádem. Jestli je viděli nevím. Měl jsem sám dost práce všechno připravit, dotáhnout dráty v předním kole, dofouknout a projít si krizová místa (vůle, náplně,..) kupodivu po včerejším náročném offroadu je na mém 1150GSA vše OK. Čekalo nás cca 400 km převážně po silnici. Zpestřením byly průjezdy v horách zapadlými vesnicemi a městečkami. Ono projíždět několika set hlavým davem na místním trhu s ovcemi nebo míjet juchající muslimské svatebčany ve vesnici, kam vedly pouze dvě prašné koleje, se nestává zas tak často. A to určitě ta cesta byla vyšlapaná snad jen od oslů. V pozdním odpoledni jsme zpět v Mideltu, ve stejném hotelu, jako jsme si užívali minulý týden. Ještě si dáváme pod zasněženými vrcholky hor rychlý večerní offroadek a pak nás čeká večeře a porada, jak zvládnout poslední tři dny.
"Jsou tu kozí bobky a když to projdou kozy, tak to sjedeme i my", prohlásil Milan. A tak jsme se pustili po strmé kamenité pěšině do údolí asi 100 m pod námi. Jenže to jsme nevěděli, že se jedná zřejmě o zvláště houževnaté plemeno atlaských berberských koz. Volné šutry střídal skalní masiv a více než enduro to připomínalo šlapačky. Dole jsme přijeli rovnou na dvorek hliněného berberského domku. Jeho obyvatelé nemohli uvěřit, že ze srazu, kam by nepustili ani svého osla, přijíždějí čtyři motorky. Kupodivu jsme to zvládli docela v pohodě. Někdy je nebezpečnější vcelku rovná šotolinka, než tyhle šlapačky, kdy velmi detailně promyslíte každý metr.
9.11.2007
Ráno v 1600 mnm byla fakt kosa. Kolem nuly. Což v porovnání s poledními cca 35C je sakra rozdíl. Poslední pohled na zasněžené vrcholky Vysokého Atlasu a vyrážíme silniční pohodovkou na sever do Ouazzane. Čekalo nás jen asi 300 km a tak si předposlední den užíváme. Města s trhy pojíždíme ve stupačkách, což vzbuzuje u domorodců docela pozdvižení. Oni na oslech vždy pouze sedí. Zastavujeme na oběd, kavčo a naposledy se na výhledové plošině díváme na panorama Vysokého Atlasu. Kluci ještě kupují nějaké minerály a suvenýry. Zkušeně dojednávají finální cenu na zlomek toho, co chtěl obchodník původně. Polední večeře v Maroku. Typický "tajin", chlebové placky, silně slazený mátový čaj a salát, proti němuž už jsem doufám průjmově imunní. Zítra nás čeká opět přejezd pohoří Riz a přejezd hranice do Španělska. Pohoří Atlas
10.11.2007
Snídáme v kavárně na rohu kukuřičné placky s marmeládou, k tomu opět "Berber Whisky" (silný sladký mátový čaj) a kyneme davům kolemjdoucích vzdělanichtivých ošatkovných islámských slečen. Jsou cudné, culivé a zvědavé. Takový pohled se jim v tomto celkem turisty netknutém městě nenaskytne každý den. Naposledy provádíme nakládku motorek a vyrážíme zdolat poslední marocké pohoří Rif, které nám stojí v cestě do Španělské Ceuty. Za zbytek Dirhmů dotankovávám africký benzin a pak už zatáčka střídá zatáčku do horského sedla a podobně pak dolů. Přejezd hranic už zdaleka není takový vopruz, jako při cestě opačným směrem. Poslední zahalené ženy na oslech, poslední houfy dětí, žadonících o cokoli a přejezdem hranic jsme opět v EU. Paradoxně však stále na Africkém kontinentu. Obrovský katamaran s námi pluje rychle a tentokrát to nehoupe a okolo nás nikdo nezvrací. Nenechali jsme si večer ještě ujít Britskou enklávu Gibraltar. Nevím jak, ale podařilo se mi na motorce až úplně nahoru na onu proslulou bílou skálu, 427 mnm podle mé GPS. Slunce právě zapadlo, přes kozí skalní hřbet se převalují mraky a v dálce je vidět před pár hodinami zdolané pohoří Rif. Poslední pohled na Maroko a sjíždím uzounkou cestou dolů. Kluky potkávám už za tmy ve městě. Projíždíme klikatými uličkami a naposledy zdoláváme hranici do Španělska. Po 20 km jsme v kempu. Čeká nás nakládání motorek na vleky a zítra cesta domů. Už i konečně. Určitě bych se někdy do Maroka chtěl vrátit. Co říci k této cestě a Maroku závěrem? Snad jen: "UŽÍT A PŘEŽÍT!"
Včera už byli v oblíbeném městě u známého "džamala" a nakupovali (předpokládám spíš měnili) typické moravské produkty (tekuté) za typicky marocké produkty (nejspíš pevné nebo i sypké) Dostal jsem 2 SMS, prý přišli o oleje, pneumatiky a nějaké rolky s vybavením.
"Dojede v pořádku, nebo to spadne?" Takovou otázku jsem si kladl na úterním nakládání 8 motorek na dva vleky, které čekala cesta přes půlku Evropy do španělské Malagy. Mé čtyři kurtovací popruhy na mé 1150GSA nestačily. Prostě jsem nevěřil, že to za padáky a za podlesdlovku vše udrží. Narychlo jsem dokoupil v Radotíně další čtyři a upevnil to ještě přes přední vidle a zadek. Do pátečního rána dva členové naší marocké výpravy, vezoucí drahocenný náklad, o žádné vypadlé motorce z vleku nereferovali. Zbytek výpravy odlétá dnes odpoledne. První zkouška koordinace bude, zde se všichni na letišti v Malaze setkáme. Já svým druhům i popruhům stále věřím. 
