Jak jsem přežil Přežití 2008 Přidal Milos dne 26. February 2008 Na celou akci, pořádanou Cyclim a zimním týmem jsem se už delší čas těšil. V plánu jsem měl přijet hned v pátek, vlastně co nejdříve to půjde a návrat z důvodu narozenin mého syna Michala měl být v sobotu. Samozřejmě co nejpozději. Nejdříve jsem chtěl vyrazit hned po obědě, abych byl Cyclimu případně s něčím nápomocný. Bohužel se vyskytlo pár komplikací a já vyrazil až po 14 hodině, ale po třetí jsem se už s Cyclim vítal. Cesty byly naprosto suché a já si liboval, jak se moje první letošní jízda povedla. V lednu, když se akce plánovala a Cycli předpokládal její uskutečnění na konec února, tak jsem si říkal, jak po zamrzlých a zledovatělých silnicích vůbec pojedu. Již několikrát byly právě v tomto období poslední záchvěvy zimy, která dala o sobě dost znát. Zrovna před čtyřmi lety, kdy se mi narodil syn, byl takový příval sněhu, že dálnice z Olomouce do Prostějova nebyla skoro sjízdná. Ale počasí si s námi zahrává a je jaro, jak má být. A v duchu jsem si jen říkal, že mě to vlastně vyhovuje, bohužel s názvem akce „Přežití“ to nemá nic společného.
Dorazil jsem tedy v 15 hodin místního času. Natěšený, nažhavený, plný energie a optimizmu a byl jsem hlavně první. Sjel jsem s Cyclim pro jeho motorku a jiné nepodstatné věci domů. Po příjezdu Hraběte a Davida jsem začal řešit ubytování. Roztrhl se boj o chatku, kterou dal k dispozici Pepa pro ty, co by náhodou neměli stan. No nic, zabrali jsme ji všichni, ostatní mají smůlu a má smůlu i Kosťa, který si na ni kladl hned od začátku nárok. Chudák pak spal pod přístřeškem jako bezdomovec, ale myslím, že mu to vůbec nevadilo. Když ho totiž ráno chtěl Honza probudit půlmetrovým polenem, které na něho tak opatrně házel, tak se vlastně nic nedělo. Kdyby mrzlo, tak jsem si myslel, že Kosťa umrzl.
Vrátím se k večeru z pátku na sobotu. Už nevím v jaké pořadí přijel zbytek Martin, Tomáš na BMW 1200 GSA, Kosťa na Africe, Honza, Pepíno, Bob Driml a Ivan Lelák. Posledně jmenovaný se v pátek ukázal jen na chvíli. Jako úplně poslední přijel Jazz. Už jsme si o něho dělali strach. V 15:30 napsal do konfery „Mám zabaleno, jsem spocenej jak kostelní myš. Opláchnu hubu, navleču se do motooblečku a vyrazím...“. Odvodili jsme, že v 18 hod musí dorazit, teda pokud nemá moc velkou hubu. Ale 19 hodin, nic. 20:00 nic… Naštěstí za chvíli dorazil. Super, nemusíme ho nikde hledat, tedy on by vlastně neměl ani kdo hledat, všichni už chlastali. Na konec nás první noc zůstalo 10 motorek, tedy 11, pokud začítám i fichtla, kterého Cycli šetří jen na tuto VIP akci. Zbytek večera si moc nepamatuji, ale šel jsem spát až ve dvě ráno s většinou osazenstva do pokojíka, co nachystal Pepa. Chatku jsem nechal plně k dispozici. Cycli, který nechtěl vůbec spát a chtěl hlídat motorky to vydržel do 4 hodin v plné podpoře Hraběte a Štarma, když skončilo jejich noční trénování na novodurovou fujaru vyrobenou kamarádem z Východního Slovenska.
Ráno jako první odjel Pepíno. Já jsem si dal něco na vzpruhu a jak začal před obědem pracovat i žaludek, tak jsem snědl výbornou klobásu. Cycli, aby neměl hnusné vystřízlivění, tak po ránu dal nějaké to pivko. A šel žhavit pincka. Super, je to stroj jak má být, nenechal se moc přemlouvat a po chvíli jezdil o sto šest. Za to nikdo jiný se na něj moc neodvažoval. Ale nakonec jsem ho vyzkoušel i já, přece si nenechám po více jak 15 letech ujít takovou příležitost a osvěžit si své jezdecké začátky. Bomba stroj. Kvalty padají tak lehce, že se Bavor může jít někam zahrabat. Lehkost s jakým se celá mašina ovládá je neuvěřitelná. Měl jsem pocit, že bych ho mohl vzít pod paži a skákat s ním v náruči. Ani mi nevadilo, že nemá tak nízko těžiště, jak můj vysněný Adventure. Říkám si, že jsem udělal chybu a neměl jsem nikdy žádného pincka opouštět. Co naplat, pokrok se nedá zastavit, přece jen Bavor má lepší ABS než Jawa 21. Jak všichni víme, podstatou ABS je to, že se kola nesmí zablokovat. Rozhodně Cycliho model měl příplatkovou výbavu tohoto systému. Plyn byla další kapitola. Měl dvě polohy: OFF a ON. A musím říct, že jsem byl úplně spokojen. Vždyť v jednoduchosti je síla a více poloh u tohoto ďábelského stroje ani není zapotřebí. Bohužel se stalo, že došlo k nečekané závadě na motoru a nemohl se uskutečnit slalom na již přichystané trati. Určitě to ale zpraví připojení na diagnostiku MoDiTec. To mě připomíná, že se musím zeptat Cycliho, co za závadu diagnostika vlastně vypsala.
Když už jsme přišli o závody ve slalomu, byla nachystána další akce. Kdo rychleji zvedne BMW GS ze země. Nevím kdo to vyhrál, ale Luboss měl silné domácí zázemí, ve kterém ho podporovali oba synové. V dodatečných úpravách pravidel závodu bylo rozhodnuto, že časy u rodinných družstev se sčítají, proto Luboss Family Racing Team skončil jako poslední. Sláva vítězi (nikdo nezvítězil – pozn. redakce), čest poraženým. V tomto případě Lubossovu Teamu.
Nelenil ani Kosťa Brad Pitt. Nejen že nejvíc padá, ale jeho Afrika byla určitě nejzblácenější. Proto se rozhodl umýt alespoň řetěz (další poznámka redakce: ještě, že nemám takovéto starosti s kardanem). Když už byl umytý, musel vyzkoušet přejezd vypuštěným rybníkem, protože řetěz byl zase až moc čistý. Chudák Pepa, který se jel s ním k rybníku jen podívat. Kosťa nezklamal a zůstal v blátě. Jak asi vypadal Pepa a Kosťa si můžete domyslet, Afrika byla ale zachráněna a nezůstala jako potrava pro Sloupnické piraně.
Na společné foto asi nezapomene zase Luboss z Luboss Family Racing Teamu. Motorky byly krásně naskládané před kapličkou. Bohužel Luboss se nevešel do záběru tak, aby byl vidět on i o poznání krásnější kaple. Cycli jako vrchní fotograf ho poslal na druhý konec, kde byla zídka. Než to objel, tak se zaplnilo i poslední místečko před kamennou zídkou a milý Luboss byl za ni schovaný. Takže ani nevím, jestli je mu vůbec na fotce vidět alespoň kousek hlavy. Ale ono je to vlastně jedno, že.
Šel jsem si dát k obědu opravdu výbornou sýrovou klobásku a než jsem ji snědl, tak přijelo plno lidí. Tedy asi jsem se i trochu zakecal s Honzou nebo mě unesli mimozemšťané. To už ani nevím, mám zase časový výpadek. Nechtěl bych na nikoho zapomenout, tak asi už nebudu uvádět žádná jména. Zkrátka to pro mě nějak rychle uteklo a musel jsem domů slavit narozeniny a předat dárky mému synovi. Co se dělo dál už nevím, ale dokážu si to živě představit.
Ještě jednou díky Cyclimu, Pepovi, jeho rodičů a všem za skvělou akci. Těším se na další ročník, který snad již bude na sněhu a bude důstojný svému jménu.
Na celou akci, pořádanou Cyclim a zimním týmem jsem se už delší čas těšil. V plánu jsem měl přijet hned v pátek, vlastně co nejdříve to půjde a návrat z důvodu narozenin mého syna Michala měl být v sobotu. Samozřejmě co nejpozději. Nejdříve jsem chtěl vyrazit hned po obědě, abych byl Cyclimu případně s něčím nápomocný. Bohužel se vyskytlo pár komplikací a já vyrazil až po 14 hodině, ale po třetí jsem se už s Cyclim vítal. Cesty byly naprosto suché a já si liboval, jak se moje první letošní jízda povedla. V lednu, když se akce plánovala a Cycli předpokládal její uskutečnění na konec února, tak jsem si říkal, jak po zamrzlých a zledovatělých silnicích vůbec pojedu. Již několikrát byly právě v tomto období poslední záchvěvy zimy, která dala o sobě dost znát. Zrovna před čtyřmi lety, kdy se mi narodil syn, byl takový příval sněhu, že dálnice z Olomouce do Prostějova nebyla skoro sjízdná. Ale počasí si s námi zahrává a je jaro, jak má být. A v duchu jsem si jen říkal, že mě to vlastně vyhovuje, bohužel s názvem akce „Přežití“ to nemá nic společného.
Vrátím se k večeru z pátku na sobotu. Už nevím v jaké pořadí přijel zbytek Martin, Tomáš na BMW 1200 GSA, Kosťa na Africe, Honza, Pepíno, Bob Driml a Ivan Lelák. Posledně jmenovaný se v pátek ukázal jen na chvíli. Jako úplně poslední přijel Jazz. Už jsme si o něho dělali strach. V 15:30 napsal do konfery „Mám zabaleno, jsem spocenej jak kostelní myš. Opláchnu hubu, navleču se do motooblečku a vyrazím...“. Odvodili jsme, že v 18 hod musí dorazit, teda pokud nemá moc velkou hubu. Ale 19 hodin, nic. 20:00 nic… Naštěstí za chvíli dorazil. Super, nemusíme ho nikde hledat, tedy on by vlastně neměl ani kdo hledat, všichni už chlastali. Na konec nás první noc zůstalo 10 motorek, tedy 11, pokud začítám i fichtla, kterého Cycli šetří jen na tuto VIP akci. Zbytek večera si moc nepamatuji, ale šel jsem spát až ve dvě ráno s většinou osazenstva do pokojíka, co nachystal Pepa. Chatku jsem nechal plně k dispozici. Cycli, který nechtěl vůbec spát a chtěl hlídat motorky to vydržel do 4 hodin v plné podpoře Hraběte a Štarma, když skončilo jejich noční trénování na novodurovou fujaru vyrobenou kamarádem z Východního Slovenska. 
Na společné foto asi nezapomene zase Luboss z Luboss Family Racing Teamu. Motorky byly krásně naskládané před kapličkou. Bohužel Luboss se nevešel do záběru tak, aby byl vidět on i o poznání krásnější kaple. Cycli jako vrchní fotograf ho poslal na druhý konec, kde byla zídka. Než to objel, tak se zaplnilo i poslední místečko před kamennou zídkou a milý Luboss byl za ni schovaný. Takže ani nevím, jestli je mu vůbec na fotce vidět alespoň kousek hlavy. Ale ono je to vlastně jedno, že.
