Cesta do Alp
Přidal bean dne 16. June 2008
Cesta na trošku zasněžený Grossglockner:-)

Když jsem zjistil, že budou v květnu dva prodloužené víkendy, rozhodl jsem se vyrazit rovnou na všemi vychvalovaný Grossglockner. Obvolal jsem známé se kterými jezdím na silnicích, ale znovu nikdo na déle než den nemohl. To mě neodradilo a začal jsem hučet do táty, ten se bez předního plexi na své Valkyrii bál, že tu cestu nepřežije a začal hledat výmluvy proč nejet. Další rána pro něj byla předpověď počasí, sice jasno ale při pohledu na web Grossglockneru a 4 st.C. Vysvětlil jsem mu, že tak vysoko my nepojedeme a že to bude v pohodě. Odpověděl mi něco o tom, jak to mám snadné, když mám vyhřívané rukojeti a jak už je starej a nemůže nastydnout. Každopádně byl můj záměr výrazně silnější než jeho.
Ve středu odpoledne jsme koupili štít, večer ještě zjistili, že díky širokým vidlím je nepoužitelná montovací sada. Zachránili nás čtyři oka z OBI a lehké provizorium. Výsledek byl, že v deset večer štít držel. Dohodli jsme se na 6:30 ráno a zbývalo zabalit. Stejně jako na každou cestu jsem se zabalil jak na měsíc. Musím přeci využít všechny ty tři kufry které jsem tak nutně potřeboval.

1.Den ,,D,, 6:00 ráno už jsem na nohou, vykonám všechny ty své potřeby, rozloučím se
s ženou a prckem.
6:15 kávička u pumpy a poslední určování trasy. V garáži navleču všechny vložky, teplota 7 st. C nevěstí pro začátek nic moc.
8:30 naložíme mašiny, uděláme nutné foto před odjezdem nastavení cílového bodu v navigaci a vyrážíme.
Jedeme z Prahy a bereme to po dálnici přes Příbram a dále přes Strakonice do Vimperka. Musím říct že od Strakonic byla cesta už samá zatáčka a to bylo super. Ve Vimperku jsme dotankovali do plna a dali si brzký oběd. Díky ježdění okolo 100km/h až 110 km/h máme super spotřebu BMW 1200 Adventure 5,5l a Honda Valkyrie 6 litrů na sto, pro ty kteří neznají 15-ti stovka šestiválec. Na to že Honda brala přes 10 tak super. Už jsem se děsil, že budeme každých 150 km tankovat.
Při přejezdu Šumavských velehor se s přibývající výškou znovu ochlazovalo, díky palubnímu počítači se kterým jsem si pořád hrál, to víte nová hračka, jsem litoval tátu bez vyhřívaných rukojetí. Zatím byl OK, zastavili jsme se ještě na poslední pumpě na hranicích, kde si táta smrknul trochu benzínu a dokoupili jsme pití na cestu. Jediné co mě trošku rozladilo byl můj dotaz na obsluhu jestli je nutné mít v Rakousku dálniční známku pouze na dálnici, nebo nás vykostěj i někde po cestě. Dočkal jsem se pouze vyhýbavé odpovědi a tak jsem se vydal se stejnou otázkou i na skupinku z Písku, kteří vyrazili na nákupy oblečení do Passau. Ty mě ubezpečili, že je známka pouze na dálnice a že po nich je to dál než po staré cestě a nuda.
Hranice jsme přejeli už bez zastavení a je fajn nezažívat už fronty. Pokračovali jsme dále na Passau, do kterého nás přivedlo krásné klesání serpentinami a hrad. Tam jsme taky narazili na jedinou zácpu po cestě, měli jsme možnost se v klidu kochat pohledem na historické město a jím protékající Dunaj. Jediný komu se to tak nezamlouvalo byl můj Adventure u kterého jsem začal víc slyšet ventily (asi je to motorka pro přejezd kontinentů a ne měst. Díky navigaci jsme proklouzli vcelku v pohodě až na jedno předčasné odbočení, to víte první jízda s navigací, která zatím naváděla v pohodě.
Z Passau jsme se rozhodli jet po vedlejších silnicích a vyhnout se tak dálnici na kterou jsme si stejně nekoupili potřebnou známku. Cesta tedy byla nastavena jako nejkratší přes Salzburg na Zel lam See. Projížděli jsme krásnou přírodou a uvědomili jsme si, že silnice vedoucí od českých hranic se výrazně liší svou kvalitou, tedy počtem děr v ní. Po pár kilometrech přejíždíme hranice z Německa do Rakouska. Musím se přiznat, že první rozdíl jsem viděl u benzínových pump. Rozdíl v ceně byl u naturalu Německo 1,5 Euro, Rakousko 1,3 Euro. Díky tomu, že asi nejsem úplný profík v nastavení trasy, tak nás navigace posílala na dálnici směr Salzburg, v tu chvíli jsem začal plašit a zastavili jsme u krajnice, následovalo sesedání a vrácení se ke klasické mapě.
Než jsem ji stačil rozložit a zjistit kde vlastně jsme, zastavil u nás Rakušák na Goldwingu, zeptal se jestli potřebujeme pomoct a kam jedem, řekl jsem mu lámanou angličtinou, že potřebujeme na Salzburg ale ne po dálnici. Řekl, ať jedeme za ním, že nás povede a rovnou ukáže Novou továrnu KTM v Mattighofenu. Když jsem za ním jel musel jsem se smát když jsem slyšel zvuky z rádia který měl ten maník na mašině, aspoň jsem nesledoval navigaci která se už fakt zbláznila. Po pár kilometrech nás zavezl k továrně KTM, kde nás upoutal asi 70 metrů dlouhý celý prosklený výstavní tunel, ve kterém byly modely KTM společně s moderními halami. Tam nás začal přemlouvat že ujel ženě a ať s ním jdeme pařit. Vysvětlil jsem mu, že chceme být odpoledne v Zee am See, abychom si zajistili včas ubytování. Řekl nám, že jedeme zbytečně složitě, vyvedl nás z města a ukázal cestu. Po rozloučení jsme jeli udaným směrem a už zase podle navigace, po pár kilometrech byla Honda znovu nasucho. Táta natankoval plnou a při pohledu do mapy jsme zvolili směr přes Laufen k cíli cesty.
Po cestě do Laufenu jsem se děsil dvou věcí. Za prvé jsem měl zvolenou na navigaci nejkratší trasu, která nás vodila po sice krásných ale velmi úzkých silničkách, lépe řečeno cestách, při kterých jsme projížděli mezi stády krav, lam, koní a mezi zemědělskými usedlostmi a já přestával věřit že do Laufenu někdy dorazíme. Za druhé, při příjezdu do Laufenu nás navigace znovu směrovala na dálnici do Salzburgu. Naštěstí byla po chvilce odbočka přes most a vytoužené vrácení do Německa a silnice číslo 20 směr Rakouský Lofer. Při krátkém průjezdu Německem jsme viděli první vodopád a užili jsme si asi kilometrový úsek silnice který byl jako rovina, která je složená pouze z pravých a levých zatáček. Je tam sice omezení rychlosti na 50km/hod, ale upřímně, kdo by neodolal trošku přidat. Při projíždění tohoto úseku už jsme se kochali ohledem na kopce po obou stranách silnice a sněhem na jejich vrcholcích.
Od Loferu jsme jeli neomylně podle cedulí a dokonce i podle navigace (asi proto že tam jiná cesta není možná) po stejné trase. Do Zel lam See jsme dorazili kolem půl páté odpoledne za krásného a jasného počasí při teplotě 22 st. C. Po projetí první části města jsem zahlédl motorku na které jsem viděl středočeskou SPZ, ukázal jsem na ně ať zastaví. Byl to párek, který se díky hezkému počasí a prodlouženému víkendu vydal na stejnou cestu. Zeptal jsem se jich zda nevědí o nějakém ubytování. Neměli nic domluveného a taky hledali něco na přespání, ale dál od turistických center. Měl jsem už dřevěnej zadek a nechtěl jsem jet zpátky x kilometrů a hledat. Rozloučili jsme se a popřáli si štěstí v hledání. To jsem nevěděl, že zastavím po 100 metrech a narazím na penzion ROSI. Z penzionu vyšla starší paní a na dotaz jestli má dvoulůžkový pokoj a kolik je cena odpověděla 25 Euro na osobu a v ceně je snídaně. Při rychlém kalkulu že je to 650 Kč a vlastně cena jako na Šumavě, neřešil jsem ani minutu a kývnul. Během pár minut jsme se ubytovali a shodili ze sebe vše motorkářské od pasu dolů
a vyrazili na večeři. Při objíždění jezera jsme narazili na několik restaurací a po dvou kolech jsme si i jednu vybrali. Musel jsem se smířit s tím, že jídlo pod 9Euro je nereálné a objednal jsem si kuřecí špíz a hranolky. Výsledek byl snad 500g naloženého kuřecího masa a fantastická večeře. Takové porce u nás nejsou:-).
Díky výhledu na okolní kopce a deficitu kávy jsem musel jet ještě nahoru, abych měl výhled na to asi stále studené jezero a to minimálně z nějaké klasické horské chajdy . Po několika nezdarech a prohlídkách farem, kde nás jednou vyprovodil i hodně nevrlý pes, jsme dorazili ke krásnému penzionu.
Byl asi o 650 nadmořských metrů výš než bylo jezero Zell am See s výhledem na okolní třítisícovky. Po objednání nepříliš chutného kapučína (asi pytlíkové), ale za to velké čepice ze šlehačky jsme si udělali pár fotek a kochali se zapadajícím sluncem. Kolem deváté večer jsme sjeli serpentýny, které vedly přes pasoucí se krávy zpátky do penzionu. Díky tomu, že mám panickou hrůzu o mašinu jsem ji zatlačil co nejblíže vchodu, řetězem ji spojil s Hondou a sundal kufry s haldou nepotřebných věcí.
Vyslechl jsem si něco o tom kdo by tu motorku chtěl a že nejsme v Čechách. S dobrým pocitem a ujištěním od paní domácí že druhý den bude stejně krásně jsme si dohodli na 8 hod ráno snídani a šli spát.

2.den ráno.
V 5 ráno nás vzbudilo světlo a krásný pohled na kopce plné sněhu, do kterého se za jasného počasí opíralo ranní slunce. Do osmé ráno už jsem se jen převaloval a sledoval předpovědi počasí a teplotu na kopcích. Při pohledu na -4 st.C jsem se modlil, aby byla silnice na Grossgloskner otevřená a abychom nezmrzli.
V osm ráno seběhneme na snídani a čeká nás stůl s vejcem na měkko, plná nůše čerstvého pečiva, spousty druhů marmelád, sýrů a uzenin. K tomu na zapití dvojka džusu. Máme na výběr z kávy a nebo čaje. Po večerní zkušenosti jsem si chtěl dát čaj, ale zvítězila závislost na kávě. Znovu špatná volba, ale po přeslazení cukrem a půl deci mléka to vzdáleně připomínalo něco jako kafe. Po zhruba hodinové snídani jsme se sbalili, navlíkli se do co nejteplejšího oblečení a vyrazili k motorkám. Když jsem rozpojoval řetěz a uklízel ho do ledvinky všiml jsem si v zapalování Hondy klíčku. To už je s tou důvěrou k Rakušákům na mě moc. Po nastartování a důkladném zahřátí jsme vyrazili směr vytoužený a očekávaný cíl Grossglockner. Projeli jsme město a zajeli natankovat k místní Shellce, kde jsme si
doplnili benzín, umyli štíty přes které už nebylo skoro vidět a zajeli si upravit tlak v pneumatikách. Asi po 10-ti metrech se mi rozblikala palubka s upozorněním zadní pneumatiky a tlaku ,, jen 1,9 mpa,,. To je síla, už mě bude řídit kromě manželky i motorka. Jsem ale rád, že odhalila špatnou funkčnost měřiče tlaku u kterého jsem si podhustil pneu a mohl tak varovat i tátu na Hondě. Teď už nám nic nebránilo vyrazit směr Grossglockner. Od pumpy na kraji Zel lam See už je trasa dobře značena. Jedeme směr Salzburg a po dvou kilometrech odbočujeme na Glockner.
Projíždíme krásným a zeleným údolím mezi kopci s bílou čepicí a užíváme si krásně slunečné počasí. Strach z toho že nahoře zmrzneme se pomalu vytrácí. Dole byla teplota kolem půl desáté 14C což vypadalo slibně. Míjíme spoustu penzionů na kterých je vidět že většina zákazníků jsou motorkáři.
Po asi patnácti minutovém kochání přijíždíme k platební bráně.
Nejdříve tiše omdlím z 18 Euro za jednodenní vjezd pro jednu motorku, ale následně musím uznat, že udržet průjezdnou trasu 48 kilometrů v těchto podmínkách je asi pěkná řehole. Najíždím ke kase s tím, že platím za dvě motorky pán mi podává dvě upomínkové samolepky, brožuru v Češtině, účtenku na 22 Euro což se mi zdálo jako super (,,asi předsezónní sleva,,) , prohodí pár slov kterým jsem tak úplně, vlastně vůbec nerozuměl. Jediné na co jsem myslel byly zatáčky které nás čekají. Na cestu nás varoval abychom si dali velký pozor na vodu tekoucí přes silnici a v tunelech a hlavně ať jedeme v klidu.Za branou jsme udělali další nezbytný úkon a to polepení strojů památeční samolepkou, následovalo foto a hurá na to. Čekalo nás 48 kilometrů zatáček. Prvních asi deset kilometrů jsme jeli serpentinami a kolem bylo zeleno. Postupně s přibývající výškou klesala teplota a přibývala vrstva sněhu u silnice. Po pár kilometrech suché silnice mě najednou překvapila voda tekoucí přes silnici za polovinou zatáčky a já už jsem stačil jen sevřít půlky a čekat jak se s tím advík popere.

Hned jsme radši zvolnili a postupně kolem nás vyrostli až třímetrové sněhové bariéry. Po několika úžasných kilometrech plných zatáček a výhledů jsme přijeli na první odbočku bikerů, která vede na nejvyšší bod na který se tam můžete dostat a to 2.571 metrů nad mořem. Cesta je už jen po kostkách a zatáčky jsou pomalu 80% a jediná rychlost na kterou se v nich dá jet je jednička a dávat velký pozor na davy turistů, kteří se belhají nahoru pěšky, nebo na auto v protisměru. Při pročítání propagačního letáku mě pobavilo upozornění, že cesta není vhodná pro autobusy. Tam měli starosti i s auty. Po několika serpentinách jsme vyjeli na krásně prohrnuté parkoviště, které je rozdělené na motorky a auta. Slezeme dolů a kocháme se výhledem na okolní kopce a dolů na Zel lam See. Teplota byla 4 st. C nad nulou ale díky sluníčku jsme šli do trička. Po kratším kochání jsme pokračovali dál směr ledovec.
Po asi třech kilometrech jsme projeli první tunel, kde jsme jeli hodně opatrně, protože v něm tekla voda a po stěnách byly obrovské krápníky z ledu. Po pár dalších zatáčkách projíždíme dalším tunelem ve výšce 2.500 metrů nad mořem a odkrývá se před námi další krásný výhled. Zastavíme, fotíme a vyrážíme dál. Po sjezdu o nějakých 600 metrů nad mořem níže jsme narazili na zákazovou značku směr ledovec. V tu chvíli se mi vybavila slova, která na mě chrlil ten chlap při placení mýtného
a hlavně ta sleva :-).
Sjeli jsme k bráně na druhém konci průsmyku a vraceli se na vyhlídku ve výšce 1.907 metrů nad mořem a kochali se kontrastem zeleného údolí a zasněžených hor. Bohužel byla restaurace na odpočívadle zavřená, ale snídaně stejně byla dost vydatná a byla pouze žízeň, kterou jsme uhasili z vlastních zdrojů. Asi tak po hodinovém kochání a sledování zavřené cesty na ledovec s tím, že jsem tam zahlédl jet kamion a asi i auto, přechovával jsem si naději na otevření silnice. Když pak prolétl vrtulník směrem na ledovec, přestával jsem věřit otevření silnice. Po dobrým pokecu s partou Českých motorkářů, kteří nám doporučili cestu na Krimelské vodopády, vyrážíme směr první tunel ve výšce 2.500 metrů. Míjíme stále ještě zavřenou cestu na ledovec a já si začínám znovu užívat zatáčky. Když projíždím jednu pravou, najednou mi do obličeje a na bundu vlítne smršť sněhu. Dost mě to vyděsilo a měl jsem pocit že na mě padá ta více než dva metry vysoká stěna sněhu kterou se proplétá silnice.
Po srovnání motorky po zatáčce a pohledu na zadní boční kufr jsem pochopil že se na mě nic neřítilo. V té zatáčce jsem si kufrem docela slušně škrtl o sněhovou bariéru až sníh lítal všude. Naštěstí to mašina vůbec nepoznala. Řádně vyjukán jsem zastavil abych situaci popsal. Udělali jsme další fotky a vyfotili jsme si mašiny vedle sněhových fréz. Po chvilce, kdy se mi vrátil tep do správné frekvence, jedeme zpátky na parkoviště v 2.571 metrech. Fotíme si poslední kostkovou část cesty k parkovišti a díky krásnému počasí si na těch pár stovek metrů nebereme rukavice. Když jsme se rozjeli tak jsem si hned zapnul vyhřívání naplno. Byly stále 4 st. C ale sluníčko dělá divy(pouze ale když stojíte). Zaparkujeme vedle spousty sporťáků Opel Speedster kteří tu mají sraz a jdeme na další podprůměrné kafe ve vysoce nadprůměrném počasí a prostředí. Co mě překvapilo byl počet Čechů na motorkách, v autech a autobusech. Asi v půl čtvrté se mi zastesklo po ženě a prckovi a díky tomu že nemáme zajištěné ubytování se rozhodujeme pro návrat domů. V klidu sjíždíme z hor až za jednou zatáčkou vidím něco na zemi. Vypadá to jakou hadr až do chvíle kdy se zvedne hlava a přede mnou se vyhřívá svišť. Házím tam varovky, zastavuju a chci si ho vyfotit. Asi nebyl fotogenický tip a utekl se mi schovat do kanálu. Já měl aspoň radost že jsem ho nepřejel.
Při cestě zpět dotankujeme u Shellky, dohodneme se na cestě na Lofer a razíme cestou zpět na Laufen, přes který si to zkrátíme po Rakouské straně hranice do Branau a na Passau. Do Passau přijíždíme dolem šesté a Honda potřebuje znovu napít. Při proplétání městem znovu zazlobila dvakrát navigace a jednou mě poslala do protisměru což mě docela vyděsilo, ale po pár drobných odbočeních se dostaneme na správnou stranu Dunaje a hurá do Čech. Cestou na hranice mě naštval řidič dodávky tím, že dělal všechno abychom jsme ho nemohli normálně předjet. Kolem půl osmé projíždíme hranice a stavíme na první OMW za hranicema. Dáme kafe z automatu, tradičně dotankujeme Hondu a díky dobré ceně i BMW (průměrná spotřeba za cestu 5,1litru). V těchto pozdních hodinách už se nám začínají hlásit žaludky. Dohodneme se že se najíme až v Praze a rovnou si objednáváme přes telefon žebra. Stejně to nevydržím a natlačím do sebe bagetu.
Zpátky už je cesta pohoda. Jediné co mě po cestě trošku vyděsí je zhasínající osvětlení palubní desky mého BMW. Až za tmy zjistím že svítí pouze za tmy a díky šeru se tak sama rozsvěcela a zhasínala. V půl desáté parkujeme před restaurací a s chutí polykáme žebra.

Za dva dny jsme ujeli 986 km a užili si krásné přírody a počasí. Provizorní montáž štítu na Hondu vydržela a navigace přežila i když jsem jí chtěl několikrát rozšlapat. Už nyní plánuji další cestu a doufám, že budu mít štěstí na stejně krásné počasí a možná i gelové sedlo, ze kterého mě nebude tolik bolet pozadí.
Bean