Alpy nebo Albánie. Je to jedno. Obojí je od „A“
Přidal Paji dne 08. August 2008
Jsme parta Selčaňáků, kteří kromě společného muzicírování (kdo z vás byl na Mikulášské BMW ví o co jde) také holdují jedné stopě a to pokud možno se špuntován otiskem. Vloni jsme se pořádně navnadili týdenní cestou po slovenských horách a dědinách. Obzvláště oblast Velkého Krtíša je velmi pohostinná. Tehdy uzrál nápad se letos na začátku července vydat někam dál a v diskuzi zvítězila varianta projetí velkého počtu alpských průsmyků v Rakousku Itálii i Švýcarsku. Dostal jsem za úkol vybrat trasu a dal jsem si docela záležet. Kompletně jsem připravil itinerář trasy, kdy nás mimo prvního a posledního dne čekaly každý den minimálně dva průsmyky přes 2 tis m.n.m. I chlapci se činili téměř všichni vyměnili vozový park. Zahodili Dominátory, Yamahy XT, Transalpy a přezbrojili na Afriky. Jedině Kaco zůstal věren svému GSu. Ale silničnímu od Suzuki. Příprava probíhala naprosto standardně. Rozdělili jsme si kdo vezme stan, kdo jaký vercajk, páčky atd. Pak už se přiblížil dlouho očekávaný den D našeho odjezdu do Rakouska do Halstatu – cíli první etapy.

Přemlouvouvání afrikánců

Den před odjezdem jsem začal být docela nervózní. Prošel jsem si všechny možné počasí předpovídající servery (stejně nejlepší je náš www.medard-online.cz) a na všech předpovědích se nad Alpami tyčila mohutná tlaková níže. Mohutné srážky skoro predikované skoro na celý týden a od 2200 m.n.m sněžení. V červenci!!! Prostě totální průser. A tehdy, večer před odjezdem, ve mně uzrál nápad nahradit alpské průsmyky černohorskými a albánskými. Akorát jsem se trochu obával reakce ostatních. Rozhodl jsem se nikomu nevolat a vybalit to až na srazu v Selčanech, aby neměli moc prostoru sáhodlouhé diskutování.

Vybaven vytištěnými předpovědními mapami počasí v Alpách pro podporu změny trasy jsem ráno vyrazil na sraz. Stejně už mají všichni sbaleno a jsou rozžehnáni s manželkami a tak určitě změnu uvítají, říkal jsem si. Po mém rezolutním prohlášení, že do Alp nejedu, nýbrž do Albánie, a že když budou chtít, můžou jet se mnou, nastal šok. Všichni to ale vydejchali. Až na jednoho Afrikánce. Po té, co puls kamarádů klesl na obvyklých 72 jsme vyrazili vstříc balkánskému dobrodružství v tomto složení:

• Kaco „silnička“ na Suzuki GSX 600F
• „Afrikánci“ Milan, Petr a Luboš na Hondě Afrika Twin 750
• a já na BMW R1150GSA.

Balaton, moře plné Maďarů

Moc jsme se s tím nepárali a za cíl první etapy jsme si dali Balaton. Cesta OK, motorky OK. Většinou po dálnici, tady nic zajímavého. V šest večer už sjíždíme k maďarskému sladkovodnímu moři. Kluci tankují a já jedu sehnat ubytování (mě díky velké nádrži stačí dvojnásobné intervaly). Noc trávíme v kempu přímo u severního břehu a tak není v dálce vidět konec jezera. Fakt jako moře. Večer v hospodě plánuji trasu na druhý den. Rádi bychom dojeli do až do Černé Hory.

Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Srbsko aneb z hranice na hranice

Ráno disciplinovaně vyrážíme docela brzy. Čeká nás opět cca 500 km a tak není čas na nějaké zdržování. Už abychom měli tu maďarskou placku za sebou. Kolem poledního začíná pršet. Někteří nasazují nepromok. Já spekuluji na dočasnost srážek. Mylně. Věřím ale své Cordule a tak se schovávám za plexi s tobinátorem a nevyměknu. Přejíždíme hranice do Chorvatska. V pohodě. Následně do Bosny už to tak jednoduché není. Vše ale probíhá zdlouhavě, ale rovněž v závěru bez problémů. Už neprší a začíná být docela teplo. Teploměr ukazuje 33C. Kolem třetí odpoledne přejíždíme hraniční most do Srbska a teď už jenom údolím hraniční řeky s Bosnou rovnou do hor. Brzy je nám ale jasné, že do Černé Hory nedojedeme. Údolí se táhne jako had a nijak moc nestoupá. Na horizontu sice vidíme hraniční pohoří s Černou Horou, ale nijak rychle se nepřibližuje. Proto využíváme služeb útulného penzionu u hraniční řeky s Bosnou. Je to tam jako by kamenem dohodil. Řeka je nezvykle čistá. Jídlo dobré. Pivo docela taky. Mají volný ale jen čtyřlůžák a tak se dobrovolně rozhoduji strávit noc venku na terase. Hvězdy, šumění řeky, prostě idyla. Kolem druhé ráno mě však probouzí déšť.


Černá Hora

Konečně ráno stoupáme serpentinami do hor. Už neprší a noční déšť vyčistil vzduch. Je krásně vidět hluboké údolí a hraniční hory. Konečně překračujeme hranice do Černé Hory. Plechová maringotka a jeden flegmatický pohraničník na srbské straně. Opisuje si všechna možná čísla motorek i našich pasů. Kupodivu půlku z nás pouští bez problému a druhou ne. Očekává zřejmě bakšiš. Po půlhodině to však vzdává a my můžeme dorazit k hraniční kontrole na černohorské straně. Tam už je to úplně jiné. Pohraničníci jsou ochotní, usměvaví. Černovlasá černohorské slečna nám nabízí leták s mobilními službami tamního operátora. Odoláváme. Pak už nás čeká cesta s nekonečnými zatáčkami do vnitrozemí. První atrakcí je vysoký most nad údolím řeky. Údajně se jedná o jedno z nejhlubších údolí v Evropě. Cesta pak vede několik desítek kilometrů tímto úchvatným údolím po proudu řeky. Máme v úmyslu projet tyto hory křížem krážem a k večeru dojet k nejvyššímu černohorskému pohoří Dormitru. Na mapě vybírám cestu přímo do srdce pohoří. Vypadá docela dobře. Na tý mapě. Po několika kilometrech však asfalt mizí. Zastavuje ve vesnici u opravdu svérázné stánku s občerstvením. Kupujeme pivo v a nějaké párky. Celková útrata pro 5 lidí jsou necelé 3 Eura. Už chápu proč tu Rusáci skupují ve velkém pozemky. Při vzniku Černé Hory bylo za národní měna určeno právě Euro. Proto na tuto celkem chudou zemi udělali nájezd právě finančně silné ropou nažrané kobylky z východu a rychle skoupili většinu atraktivních pozemků u moře a v horských letoviscích. Černohorci jsou ale velmi příjemní lidé. Vždy se dávají s námi do řeči a ochotně poskytují informace o vhodném ubytování či trase. Tak se to stalo i v tomto případě u „PIVO-SOK“ stánku. Po diskuzi s místními usedlíky se vracíme zpět do hlavního údolí a po asi dvaceti kilometrech odbočujeme na úzkou asfaltku opět do hor. Cesta je úchvatná. Zatáčka následuje zatáčku a stále stoupáme. Jedu první a nechám unést atmosférou horské silnice. Přidávám plyn a krouhám jednu zatáčku za druhou. Karoo „T“ vpředu a E-09 vzadu sedí jako přibité. Kličkuji po super novém asfaltu mezi kameny, které eroze poslala na cestu. Najednou z ničeho nic krásný asfalt končí a já už dobržďuji na šotolině. Čekám na kluky a mávám, aby zpomalili. Konečně pořádný terén. Mé nadšení však Kaco na „silničce“ jaksi nesdílí. Zdolává několik km šotolinky docela dobře. Za sedlem je už zase asfalt a opět nekonečně zatáček dolů. Sjíždíme do dalšího údolí. Jsou čtyři hodiny odpoledne a před námi je poslední úsek dnešní stoupání. Dalším údolím vyjet na náhorní plošinu ve 1300 m.n.m. nad kterou se tyčí cíle naší dnešní cesty. Horský masiv Durmitor.

Ubytování máme v rodinném penzionu. Majitelka hovoří plynně rusky a tak není žádný problém v komunikaci. Kupujeme místí víno i láhev pálenky. Má grády. Raději se neptáme, z čeho je. Celá náhorní plošina je jedna velká pastvina protkaná nitkami úzkých asfaltových a šotolinových cest. Za druhé světové války tady měli Italové letiště a kontrolovali vzdušný odtud prostor mezi Řeckem a Chorvatskem. Se soumrakem přichází docela chlad a teploměr padá pod 10C. Nadmořská výška se nezapře.


Přejezd Dormitoru

Čekala nás asi jedna z nejkrásnějších etap. Přejezd horského masivu sedlem ve výšce cca 2 tis m.n.m. Nejprve krásná úzká asfaltka. Každou chvíli zastavujeme a čekáme až místní pastevci umravní svá stáda ovcí do dvojstupů, abychom kolem nich mohli projet. V jedné zatáčce jsem si taky prožil svoje. Jedu první a naklápím motorku na asfaltu, a v zatáčce přímo přede mnou kráva jako bejk. Brzdím a naklápím motorku co to jde. Těsně míjím levý roh a její ocas mi oprašuje SPZku. Zapřísahám se, že už pojedu pomalu. Naštěstí asfaltka končí a čeká nás už jenom šotolinka a traverzování do horského sedla. Tady musím opět vyzvednout Kaca na jeho „silničce“. Bez házení kamenů po mě za zvolenou trasu bravurně na své hladké úzkogumce zvládá všechna úskalí kamenité cesty. Myslím, že tato cesta vydá za všechny zprofanované alpské průsmyky.

Na druhé straně hor sjíždíme opět už po asfaltu do horské vesnice s příjemnou hospůdkou s nic neříkajícím názvem Kamp. Pod stříškou je v dřevěném korytě obrovský kus sněhu z hor na chlazení nápojů. Dokonce se na nás přijíždí podívat místní kápo. Chlápek v saku a placaté čepici. Na vychrtlém koni mu to ale docela sekne. V rohu sedí zřejmě vysloužilci z nedávno ukončené národněosvobodné války. Je na nich vidět, že už nemají do čeho střelit. A možná ani píchnout. Jsou ale přátelští a ukazují nám nejlepší cestu z hor. Sjíždíme po klikaté asfaltce zatáčku za zatáčkou. V jedné nás nemile překvapuje náklaďák, který se po uzounké cestě jen tak tak projíždí. Vyškolen ráno krávou vše zvládám dobře a projíždím keříky po pravé straně. Po asi deseti kilometrech hlesání se nám otvírá naprosto úchvatná scenerie. Pod námi skoro kilometr vysoká skalní stěna a dole modrozelené jezero. Cesta dolů je vystřílena ve skalním masivu a serpentiny jsou tvořen tunely, které otočí směr cesty o 180 stupňů. Tak jsou nad sebou celkem čtyři patra. Úchvatné. Z posledního tunelu vyjíždíme přímo k jezeru.


Prokletá Afrika v Albánii

Nemáme čas se ale dlouho kochat. Pár fotek a vyrážíme do hlavního města Podgorice. Jsme opět v civilizaci. Silnice klesá z hor k moři a aut přibývá. Těsně před hlavním městem dostávám zezadu signál, že je nějaký problém. Lubošova Afrika začíná mít problém. Jede na jeden válec a chvílemi ani to ne. Na několik pokusů dojede k nejbližší pumpě. Opravujeme. Karburátor je OK, problém ale vypadá v elektrice. Sundáváme všechny možné plasty a jdeme kabel po kabelu. Nic. Všechno vypadá OK. Po této sborce a rozborce motorka zase ochotně naskočí a oba válce dobře válcují. Jen takovej ten divnej pocit….

Dostáváme se na kýženou Černohorsko-Albánskou hranici. Odbavovací procedura je zdlouhavá. Jsem zde jediní cizinci. Jinak samí Albánci převážející na svých autech hromady zboří domů. Vcelku civilizovaou Černou Horu vystřídal skutečný Balkán. Všude se válejí nějaké odpadky. Brzy se seznamuje se čtyřmi hlavními charakteristikami této země:
• Všude je neskutečnej bordel. Město Sze….. je jako jedno velké smetiště. Odpadky nikdo neuklízí a vítr odvanuje plastové tašky a igeliťáky na kilometry daleko.
• Na každý rohu, téměř v každý zatáčce je benzinová pumpa. No puma. Jeden, nebo dva stojany a u toho někde sedí, někde na železný posteli bez matrace leží chlap. Jsou flegmatičtí. Nečekají, že budeme tankovat
• Albánie – země meďáků. Kdo zde nemá Mercedes, není správnýAlbánec. Jsou zde od nejstarších pián až po poslední modely. Ani v Moskvě jsem jich tolik neviděl! A to je co říct. Většinou jsou ale min. třicet let starý. Ale i ty nejnovější kousky se musí však proplétat mezi oslími a koňskými povozy, stády ovcí a koz jako jiní bavorští veteráni.
• Albánie je mimo města úžasně krásná země. A běžní Albánci jsou milí a pohostinní.

Předčasný návrat afrického jednorožce

Bohužel naše plány na další dny v této zemi jsme museli přehodnotit. Dotyčná Afrika se dvacet kilometrů od hranic rozhodla úplně přestat fungovat. Na kurtu jsem ji několik km táhl k nejbližší vesnici, kde byl servis. Po rozebrání jsme konečně našli závadu. Tento typ Afriky má na každý válec samostatnou řídící jednotku zapalování a jedna odešla do věčných lovišť. Když jsme je prohodili, tak alespoň jeden válec začal válcovat. Zajímavé je, že při zpětném prohození obou řídících jednotek nefungoval ani jeden. Během asi dvouhodinové opravy se kolem shluklo asi dvacet Albánců. Nerespektovali jsme tak pravidlo, že když je domorodců dvojnásobek než vás, je dobré se vytratit. Byli všichni ale moc milí a pomáhali nám.

Motorka pak na jeden válec jela sice pomalu, ale vcelku v pohodě. Místo do albánských hor a průsmyků jsme však nasměrovali naše přední kola k druhému hraničním přechodu zpět do Černé Hory. Tam jsem už dorazili za tmy. Asi v deset večer jsme naši krásný nový penzion u moře. Skoro až do rána jsem se snažil mrtvou řídící jednotku oživit ale marně. Zkusíme tedy co nejdříve dojet to Dubrovníku a tam se pokusit řídící jednotku sehnat. Ráno vyrážíme proto co nejdříve. Někteří z nás se ještě stihnou alespoň jednou vykoupat v moři. Cesta po pobřeží je odpočinková. Kvůli provozu se nedá jet moc rychle a proto se kocháme. Zastavuje v Boce Kotorské. Jsou tady dvě super baby. Možná jsou i místní. A nebo taky po několika dnech v horách se nám posunula měřítka. Dáváme si chlazené nealko pivo, objíždíme jediný středomořský fjord a nakližujeme blížíme se k hranicím s Chorvatskem. Rozloučení s Černou Horou určitě není poslední. Alespoň pro mne. Chci se sem a do Albánie ještě vrátit.

Pár km před Dubrovníkem Afrika opět umírá. A vypadá to, že asi definitivně. Zbývají dvě možnosti. Buď v Dubrovníku sehnat novou řídící jednotku, nebo si tu někde domluvit parkování v garáži a motorku odvézt v dodávce. Po asi dvouhodinovém projíždění všech možných i nemožných motoservisů a prodejen se dostáváme do vyhlášeného moto-baru. Sem by měl údajně brzy přijít největší dubrovnický motorkářský guru. Přišel. Chlápek s bradkou a v kožené bundě (v místních 35 C je fakt hustej). Ale na moje dotazy jen kroutí hlavou a nakonec garantuje, že v celém městě nic takového, jako řídící jednotka do Afriky daného typu, prostě není. Smířeni druhou možností se s kámošem vracíme zpět k odpočívadlu „U zdechlé Afriky“. Luboš jen tak cvičně po několika hodinách nečinnosti a asi i se zoufalství brkne o startér. A věřte nebo nevěřte, ta mrcha naskočila! Sice opět jen na jeden válec, ale jede. Hlavně už nezastavovat a tak jedeme po Jadranské magistrále směrem na Split. Je to ale vyčerpávající. Jet za Lubošem je za trest. Nejde mu to více jak 60 km/h. Proto se střídáme a ostatní u nejbližší pumpy vždy čekají. Proto potřebujeme dojet co nejdál. Každá stovka ujetých kilometrů je dobrá. V jednu v noci vyhlašuji konec etapy. Ostatní, povzbuzeni výdrží afrického jednorožce, by snad pokračovali dál, dokud snad chudák nezdechne úplně. Ani nestavíme stany a cca v 800 m.n.m na louce spíme jen ve spacácích na karimatkách.


Poslední den cesty, krotitel jednorožce na boxerovi

Ráno jednorožec opět zabafal a můžeme pokračovat. Vypadá to, že mu chlad svědčí. Přílišné zahřátí bývá problém. U Plitvických jezer opět rozebíráme Afriku a zneprovozňujeme karburátor u nefunkčního válce a v poledne finálně vyrážíme na poslední etapu. Jak je povznášející předjíždět mnoha kilometrovou frontu čekajících aut u hraničního přechodu mezi Chorvatskem a Slovinskem (nebo Slovinskem a Rakouskem? Teď fakt nevím). V každém případě za přechodem do Rakouska na první odbočce z dálnic je však africký jednorožec definitivně skolen. Chladíme „zdravou“ řídící jednotku jak se dá, ale už opravdu ani nádech. Vypadá to jako prohra, ale ve skutečnosti je to veliké vítězství. Z Albánie do Rakouska Afrika dojela na jeden válec. Jsme v civilizaci, pár jen pár stovek kilometrů od domova. Domlouváme zagarážování hrdinné chcíplotiny u majitele zdejšího bistra v první vesnici. Beru Luboše na tandem a vyrážíme k domovu. Po dálnici přes Vídeň jsme kolem třetí hodiny ráno jsme v konečně v Selčanech. Loučím se utahanými kamarády a vydávám se na cestu ku Praze. V Radotíně, pár kilometrů před domovem, usínám v levotočivé zatáčce. Obrubník mě ale rychle probouzí a domu, světe div se, dorážím velmi čilý a v pořádku. Udělal jsem si rekord, který není moc k chlubení. 1200 km v tahu.

Poznámka na závěr:
Luboš si další den dodávkou pro motorku Rakouska dojel. Nechal si kompletně vyměnit řídící jednotku za modernější a prý už bezporuchovou. Od svého přesvědčení, že se dnes už opět afrického dvojrožce zbaví, ustoupil. Přemlouval jsem ho na GSo, ale prý to ještě uváží. Vypadá to, že na další selčanskou expedici pojede opět na Africe. Moje 1150GSA zvládla celých 4 500 km bez jediného problému. Jako ostatně vždy.
Paji