Ukrajina 2008
Přidal Cycli dne 05. March 2009
Jednou takhle v hospodě ke mně přišel Chosé Manuel s tím, že jejich mladej jede na vejlet do Polonin na Ukrajinu, tak jestli je tam nezajedeme zkontrolovat asi na 4 dny. No slovo dalo slovo a bylo to domluvený. Nakonec jsme jeli já s manželkou, Chosé Manuel s manželkou a Miloš Pinkava bez manželky. Mladej Manuel nakonec nikam nejel, protože dostal angínu a tak jsme měli volné pole působnosti. Zaznělo „Koločava“ a bylo o cíli rozhodnuto.
Vyrážíme ve středu 9. července kolem 17:30 hod. a cíl dnešní cesty je autokemping Varín za Žilinou na pravém břehu řeky Váh kousek od hradu Strečno. Stavujeme se u Chosého, ale ten klasicky běhá v trenýrkách po garáži, lomí rukama a všude kolem jsou věci, co mají být v kufrech. Vyrážíme napřed a po cestě za Olomoucí na benzince nabíráme Miloše a valióme dál směr kemp. Do Varínu přijíždíme ve 21:15 hod. Na recepci platíme zamluvenou chatku
a jdeme vařit různé pytlíkové pochutiny na našich benzínových vařičích. Chosé dojíždí v deset večer. Dáváme si pár plechovkáčů, vyháníme pavouky z chatky, protože by moje arachnofobička nemohla v klidu spát a pak jdeme na kutě. Když ležíme, dáváme si ještě sázku komu ráno prvnímu bude zvonit telefon. Všichni typujeme Chosého, protože on je vždy na dovolený jako telefonní ústředna.
Typ nevyšel. Telefon zvoní mě jako prvnímu. No stejně je už sedm hodin a chceme vstávat. Vaříme snídaně, já odpojuji lambda sondu, protože mě motor chvilkama cuká a po konzultaci s Tondou z Oslavan jsme vytušili, že by to mohla zapřičiňovat ona. Kabel je pod nádrží, tak ji odsouvám, rozpojuji a dávám nazpět s Milošovou pomocí. Zkouším nastartovat a ta hajtra ne a ne chytnout. Po chvilce Miloš na záhadu přichází. Zasune plynové lanko zpátky do dorazu a motor chytá na první okulení. Stydím se. Červenám se. Takhle profláklá závada, která se stala snad každýmu mě nedošla. A to to vždycky radím na stránkách lidem s obdobnýma problémama. No hold jsem asi myšlenkami jinde. Jdeme zpátky k našemu snídaňovému stolu a koukám, co to Chosé jí z konzervy. Divný, růžový, s hodně nohama do všech stran. Malý chobotnice v plechu. Tak to jsem ještě nežral. A teda taky doufám, že ani nebudu. Je na něm vidět, že on si naopak labužnicky pochutnává.
Čas odjezdu se přiblížil a nasedáme na stroje. Jedeme ke Strečnu, protože tam je kompa (přívoz) přes Váh. Jezdí každý den od 8 do 18 hodin furt sem a tam. Motorka s dvěma pasažéry stála tuším 50 korun. Od Strečna pokračujeme za pěkného počasí dál na Martin, Ružomberok, Poprad a Spišský Štvrtok, kde uhýbáme doprava na Košice přes Krompachy a Margecany. Tato cesta je podstatně hezčí než vrchem Slovenska. V obci Bystrany si můžete prohlédnout jedno z „krásných“ cikánských get. I za jasného slunečného dne tam je poměrně tma co jich tam je těch víc opálenejch spoluobčanů. Po projetí zimního lyžařského střediska Krompachy už míříme do Margecan. Tam začíná velká a zajímavá vodní plocha zvaná nádrž Ružín. Kolem ní se můžete kroutit po asfaltce přes kopec, tak jsme to jeli teď, nebo se dá jet po druhém břehu lesem, kde toho sice moc nevidíte do okolí, ale zas projedete pěkným úzkým tunelem, který sousedí s velkým a dlouhým železničním tunelem, který se jmenuje Bujanovský a vyúsťuje před železničním mostem vedoucím přes druhý konec nádrže a jmenuje se Malá Lodina. To je všechno na trati Poprad - Košice a dokonce to má i své turistické známky. Pak už pokračujeme dál přes kopečky s příjemnými zatáčkami až na kraj Košic, kde je další železniční zajímavost a to sice Dětská železnice. Kolem ní pokračujeme dál do centra Košic za naším kamarádem uměleckým kovářem Cyrilem Horákem. Naposledy jsem k němu do úplného centra města jel před 3 lety a na cestu si matně vzpomínám. Vím, že to bylo před obchodním centrum Dargov uhnout z hlavní a pak furt doprava a doleva, doprava a doleva, doprava a doleva …. No pak si už až tak jistý nejsem, tak radši volám. Zastavili jsme asi 200m od něho. Stačilo ještě dvakrát doprava a doleva, doprava a doleva.
U brány nás už vítá on a jeho dvě feny kavkazkého ovčáka Baša a Jaga. Dáváme se do řeči a jdeme se podívat do krámku na jeho ruční kovářské výtvory. To nevydrží Chosé ani jeho žena Majka a kupují alespoň svícen. Říkají, že příště sem musí jet minimálně autem, ne-li náklaďákem. Jdeme si dát lehký oběd do pivnice pod krámem. Tam je obrovský stůl z poctivého masivu a u něj zrovna takové židle. Ty jsou velikostně zhruba stejné jako normální, ale váží přímo jako prase.
Hranice jsme se rozhodli překročit na přechodě Vyšné Nemecké / Užhorod, takže z Košic jedeme po silnici E50, která protíná Dargovský průsmyk, kde je vojenský památník a dva tanky, na kterých se na hlavni klátil Charlie na cestě do New Yorku. Za městem Michalovce míjíme Zemplínskou Šíravu v celé její kráse a před Sobrancema dorážíme na hranice. Fronta není takřka žádná a tak na slovenské straně jsme odbaveni asi během 5 minut. Na ukrajinské straně není také skoro nikdo a tak si po poradě s celníkem začínáme vyplňovat „nutné“ dokumenty k naší návštěvě tohoto státu. Po dvojím vyplnění je jdu odevzdat do budky celníků, kde je zkoumají, chtějí doklady od motorky a za stálých otázek kam jedeme a proč a co tam budeme dělat mě i Martinu prolustrují a posílají nás k dalším bumážníkům. Koukají na motorku a přitom na kus papíru bouchají další razítka. Když jich máme dostatek, tak nám říkají, že můžeme jet a na posledním stanovišti odevzdat nějaký papír, který stejně skončí v koši nebo spíš tady na Ukrajině někde na zemi. Celá procedura včetně slovenských hranic nám zabrala asi 40 minut.
Tak a jsme na Ukrajině. První město Užhorod objíždíme po obchvatu a na konci města je na čtyřproudé silnici uzavřen jeden pruh a koná se tam asi nějaký sraz Goldwingů, protože jich tam je tak 20 – 30 a dopravu řídí policie. Po cestě jich potkáváme ještě dost a všichni směřují tam tím směrem. My pokračujeme dál na Mukačevo. U obce Seredně vidíme zříceninu nejvýchodnějšího templářského hradu v Evropě. Kousek za ním tankujeme a kupujeme potřebné věci, jako jsou cigarety a nanuky. Benzín stojí kolem 20.50 až 23 kč. Modrý LM 12 kč a nanuk asi 25 kč. Za to je dost velký. Ptám se obsluhujícího ukrajince, jak daleko je do Chustu, abych měl představu. V tom jsem si v hlavě vybavil naši cestu na Krym a je mě jasný, že budu vědět to samý jak před položenou otázkou. Odpověď zní: Nědaleko. No aspoň se můžeme zasmát. Chosé říká, že se ho ještě půjde zeptat na počasí. To odpověď známe taky už předem. Slyším jak se ptá: Kak bůdět závtra pagod? Tak pán od benzinky předpisově odpovídá. Že včera byla velká bouřka a hodně pršelo. Zítra prý bude dobře. Ne na Ukrajině se opravdu na vzdálenosti a počasí ptát nemusíte. Nic totiž není daleko a počasí bude dobrý.
Objíždíme Mukačevo a odbočujeme na Chust. Tam to bereme přes námko a já si vzpomínám na jeden dokument, jak tady byly trhy a nějaký bezdomovec (asi, vypadal tak) tady furt zpíval. Cesta rozbita, takový prostředí trochu zkličujicí a v tom zánovní auta německých renomovaných značek. A vždy ty vyšší třídy. Kousek za Chustem odbočujeme doleva směrem na sever. Tady je snad nekonečná vesnice. S malými, tak 100 až 300 m pauzami pokračuje kousek před Koločavu. Cesta zprvu dobrá asfaltová plynule přechází do horšího asfaltu až se nakonec ztratí i ten a cesta je z oblázků o velikosti pěsti. No nic moc to není, ale jet se dá. Pár kilometrů před cílem dnešní etapy je na řece Tereble, kolem které tato cesta neustále vede přehrada, jejíž hladina nás šokovala. Voda je poměrně čistá a modrá, když teda je zrovna vidět mezi pet lahvemi. Ty vado. To snad ani v Rumunsku není tolik flašek. No ekologie braň se. Jsem zvědav, jak si s tímhle příroda poradí. Za plastovou přehradou už projíždíme už jen kolem půlky mostu, pár dřevěných vysutých lávek a dokonce kolem jedný utopený krávy, který si všímá Chosé. No a jsme v Koločavě. Vedení přebírá Miloš, protože ten už tady byl, tak nás vede k Natálce do četnické stanice se ubytovat. Je už devět hodin místňáckýho času ( na Ukrajině je o hodinu více než u nás). Je volný jen jeden pokoj pro pět lidí. Akorát. Ubytováváme se na dvě noci. Parkujeme za stanicí na oploceným dvoře. Vynášíme věci na pokoj a provádíme očistu. Po té scházíme dolů do krčmy, kde je pár Čechů, nalitejch Ukrajinců, pes a tři koťata. S Natálkou si domlouváme na ráno prohlídku Olbrachtova muzea ve škole. No a potom si dáváme pivo a odvážnější z nás (Martina, Majka a Miloš) i 100 gramů vodky. Kolem jedenácté uleháme do postelí a spíme jak dřeva až do rána.
Ráno vstáváme a Majce není nejlépe. Ach ta vodka. No, my se umejeme a jdeme na snídani. Po chvíli přichází Majka a říkala, že ji padalo jídlo z obličeje. Aspoň ji snad už bude líp. A bylo.
Po snídani jdeme do muzea Ivana Olbrachta, které je v koločavské základní škole. Před školou ještě stihneme s Natálkou zachránit psa z igelitky, kterého tam někdo pohodil. Je takovej malej, roztřesenej, ale za chvilku se už kamarádí. Dokonce s námi poslouchá i Natálčin poutavý výklad o panu spisovateli. Po prohlídce jdeme na místí hřbitov kouknout na hrob Nikoli Šuhaje a jeho milé Eržiky. Je takový zvláštní, jak tady místní ženy a děti trhají borůvky mezi hroby. Za to zvláštní už není, že jejich manželé nasávají v putice nebo u krámu. A je jim jedno jestli je osm ráno, nebo večer.
Odpoledne se vydáváme na motorkách směrem na Siněvirské jezero. Projíždíme Koločavou a ta nebere konce. Plynule přechází do jiných vesnic až k odbočce na jezero. To je ještě vzdálené asi 18 km, ale osídlení řídne a my vjíždíme do národního parku. Toho si všimnete tak, že je tady „celnice“ a musíte zaplatit vlezný 2 hřivny. Projíždíme kolem malých vodopádů, hezké bystřiny, Ukrajince co si v ní myje svého žigula, šašlikáren, až se dostaneme k centru dění, kde zaplatíme zase asi 2 hřivny a vyjíždíme k jezeru, které leží v nadmořské výšce 989 metrů nad mořem. Kolem je komplex hotýlků a restaurací. V jedné kupujeme turistickou známku a jdeme k jezeru. Nad hladinou je udělaný takový balkon, takže jsme přímo nad vodou v které plavou Siněvirští pirani. Tak jsme nazvali rybičky, kterých tam je asi 18 miliard. Stačí tam vhodit kousek rohlíku nebo chleba a reakce je okamžitá. Vypadá to jako když se začne vařit voda. My nemáme ani rohlík ani chleba, tak do vody aspoň flušeme. Reakce je naprosto stejná. Prostě po tom jdou jak slepice po flusu. Taky zde na „molu“ máme atrakci v podobě fotografování se s vypelichaným medvědem za 5 hřiven. Spousta lidí se fotí. My ne. My krmíme ryby. Pak ještě chvíli posedíme u jezera, které je zasazeno v hodně kopcovitém terénu a jeho úchvatnost dokresluje dvoutotem na druhé straně břehu.
Po kochání se přírodou a místníma atrakcema nasedáme na stroje a jedeme směrem zpět a hledáme příhodné místo na vjetí do vršků kopců a udělání pár fotek z ptačí perspektivy. Tyto plány nám vždy překazí bahno a voda, která se tady vzala před 4 dny z průtrže mračen a ještě nevyschla. Né, že bych tam nejel, ale manželka mě vždy upozorní, že mě nebude večer čistit věci. No a vzhledem k naloženosti motorek, dvojka lidma a nákladem tedy vždy rezignuji a se svěšenou hlavou sjíždím pod kopec na pitomej asfalt. No pitomej. Právě ho opravujou. A teda maj co. Takový ty nenápadný díry o velikosti hrnce na vyváření prádla vylívaji ručně nejdřív asfaltem, aby pak ta hmota, kterou do díry dají lépe držela. A pamatujete na ruský seriál „Nu pagadi, zajac“ (pro rusky nemluvící menšinu – jen počkej, zajíci), jak tam vlk ukrad ten parní válec? Tak přesně s tim to válcovali. Jen v něm byl dieselův agregát. Ale čudil jako kráva.
Ještě se rozhodujeme, že pojedeme kousek po proudu řeky Terebly, protože tady José včera viděl utopenou krávu. Zkusíme ji najít. To se nám nedaří, ale vidíme pasáka krav, jak čeká na připlutí svého stádečka krav z druhého břehu. Proud tady je celkem slušný a krávy fakt plavou. Kouká jim jen hlava a kousek krku z vody a je vidět, jak je bere proud. Už se nedivíme, že tady člověk uvidí utonulou krávu vyvrženou na břeh. Pomalu se obracíme a vracíme se k mostu přes řeku na kraji Koločavy. Jdeme k řece na průzkum a je fakt, že se tady dá najít spousta věcí: rozbitý flašky, oblečení, části televize, pneumatiky no a plastový flašky, ty ani nechci zmiňovat. Těch tady je fakt 3 prd…. Taky nacházíme klíč a já si vzpomínám, že můj kolega z práce – sběratel naprosto všeho, sbírá i klíče. Říkám si, že z Koločavy ještě beztak žádný nemá a tak ho strkám do kapsy a beru mu ho. Po kochání se řečištěm ještě absolvujeme pár výjezdů do kopců se stejným výsledkem jako odpoledne. Den se chýlí ke konci. Zajdem na pár pivek do četnické stanice a pak spát. Ráno sbalit a alou na Zemplínskou přehradu.
Je opět hezky a vydáváme se směrem k domovu. Jedem po opravené silnici přes Koločavu směrem k Siněvirskému jezeru, ale na odbočce k němu uhýbáme druhým směrem. Tam se nám za moment otvírají poloniny v plné kráse. Zajíždíme na takový plácek a fotíme a fotíme a fotíme…Pak jedeme dál směrem Sojmy, Pilipec, Volovec. V Nižné Vorotě najíždíme na trasu, po které jsme se vraceli z Krymu, takže víme, že tady na tý nový (ale fakt nový) hlavní asfaltce jezdí policajti a vymejšlí si přestupky a berou si za ně úplatky, tak uhýbáme na vedlejší a jedeme přes Polany do Perečinu, kde tankujeme a vzhůru přes Ublu na Slovensko. V Uble procházíme zase kontrolami, ale času to moc nezabere. Na Slovenský hranici nás obchází jeden celník za druhým a poslední je fakt dobrý. José stojí v řadě první a celník se ho ptá: „Máte cigarety?“ José odpoví: „Jedny rozkouřený“ celník: „Hmm“. Jde ke mně: „Cigarety máte?“, odpověd: „Jedny rozkouřený“…“Hmm“ a přistupuje k Milošovi (nekuřák) „Máte cigarety?“… „Nemám“…. „Jak to?“ Na odpověď nečeká, ale Miloš je podezdřelej. No nedivte se, když tam stojí pětinu toho co u nás. To je pak divný, že žádný nemáte.
Po přejezdu hranic se v Uble uhýbáme doleva směrem na Sobrance. Kousek mimo trasu je Beňatínský travertin, na kterém jsme byli před pár lety s Waltrem. Přijíždíme k němu a kocháme se pohledem na něj. Na protější straně je ve skále velryba skákající do vody. Je to totiž zatopený lom. Najdem si fleka a jdeme do vody. Je skvělá. Cachtáme se, relaxujeme a po koupeli vaříme jídlo. Začíná se sem sjíždět tmavší část obyvatel východního Slovenska, tak je čas odjezdu. Zemplínská šírava je již co by kamenem dohodil.
Po příjezdu k Šíravě vybíráme kemp, kde složíme hlavy. Toho si všímá jeden místní podnikatel a vzhleden k tomu, že chceme jen přespat a nerozbalovat stany, tak příjímáme jeho ubytovací buňku na jednu noc kousek od břehu Šíravy. To bylo asi to nejhorší rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Tfuj. Kousek od nás je hospoda kde řvala, živá kýčovitá hudba tak nahlas a dlouho, že jsme se moc nevyspali. A nejen kvůli tomu. Pivo tam točili na jedno natočení, takže stálo taky za hov…no. Martině je blbě už v noci a já po ránu se taky necejtím nic moc. Leze na mě chřipka. No at už jsme doma. Už to je jen nějakých 550 km. Celej den jsem na motorce jak zmlácemej. Projíždíme deštěma, sluncem, větrem, no nic moc. Už se těšíme domů. Pod Strečnem zastavujem v kiosku a když chcem odjíždět tak nasednu na motorku, Miloš na mě volá a přibíhá a oznamuje mě, že pod zadním kolem mám louži oleje. Jdu k zadnímu kolu a v celku mě to nezajímá. Necejtím se dobře a už chci být doma. Flek oleje. Stavím motorku na centrál a beru za kolo. Bez vůle. Zatočím s ním a nehučí. Tak teda nasedám a jedu dál. Gufero at si teče. Jedu tak 100-120 a na první benzině v čechách proceduru s točením a hrkáním kola opakuji. Furt stejný. Kupuji nejlacinější převodový olej na dolívání. To po cestě dělám asi třikrát. Konečně doma. Stavím stroj do garáže a jdu se kurýrovat. Druhý den koukám na flek pod zadním kolem. Nijak malý není. To asi nebude jen gufero. A nebylo…….
Cycli
Hranice jsme se rozhodli překročit na přechodě Vyšné Nemecké / Užhorod, takže z Košic jedeme po silnici E50, která protíná Dargovský průsmyk, kde je vojenský památník a dva tanky, na kterých se na hlavni klátil Charlie na cestě do New Yorku. Za městem Michalovce míjíme Zemplínskou Šíravu v celé její kráse a před Sobrancema dorážíme na hranice. Fronta není takřka žádná a tak na slovenské straně jsme odbaveni asi během 5 minut. Na ukrajinské straně není také skoro nikdo a tak si po poradě s celníkem začínáme vyplňovat „nutné“ dokumenty k naší návštěvě tohoto státu. Po dvojím vyplnění je jdu odevzdat do budky celníků, kde je zkoumají, chtějí doklady od motorky a za stálých otázek kam jedeme a proč a co tam budeme dělat mě i Martinu prolustrují a posílají nás k dalším bumážníkům. Koukají na motorku a přitom na kus papíru bouchají další razítka. Když jich máme dostatek, tak nám říkají, že můžeme jet a na posledním stanovišti odevzdat nějaký papír, který stejně skončí v koši nebo spíš tady na Ukrajině někde na zemi. Celá procedura včetně slovenských hranic nám zabrala asi 40 minut.
Ráno vstáváme a Majce není nejlépe. Ach ta vodka. No, my se umejeme a jdeme na snídani. Po chvíli přichází Majka a říkala, že ji padalo jídlo z obličeje. Aspoň ji snad už bude líp. A bylo. 
Je opět hezky a vydáváme se směrem k domovu. Jedem po opravené silnici přes Koločavu směrem k Siněvirskému jezeru, ale na odbočce k němu uhýbáme druhým směrem. Tam se nám za moment otvírají poloniny v plné kráse. Zajíždíme na takový plácek a fotíme a fotíme a fotíme…Pak jedeme dál směrem Sojmy, Pilipec, Volovec. V Nižné Vorotě najíždíme na trasu, po které jsme se vraceli z Krymu, takže víme, že tady na tý nový (ale fakt nový) hlavní asfaltce jezdí policajti a vymejšlí si přestupky a berou si za ně úplatky, tak uhýbáme na vedlejší a jedeme přes Polany do Perečinu, kde tankujeme a vzhůru přes Ublu na Slovensko. V Uble procházíme zase kontrolami, ale času to moc nezabere. Na Slovenský hranici nás obchází jeden celník za druhým a poslední je fakt dobrý. José stojí v řadě první a celník se ho ptá: „Máte cigarety?“ José odpoví: „Jedny rozkouřený“ celník: „Hmm“. Jde ke mně: „Cigarety máte?“, odpověd: „Jedny rozkouřený“…“Hmm“ a přistupuje k Milošovi (nekuřák) „Máte cigarety?“… „Nemám“…. „Jak to?“ Na odpověď nečeká, ale Miloš je podezdřelej. No nedivte se, když tam stojí pětinu toho co u nás. To je pak divný, že žádný nemáte. 
