CESTOVNÍ DENÍK ASIJSKÁ ADVENTURA 2009
Přidal Milos dne 11. June 2009
(napsal: Petr Benke)

Cílové místo: Ulaanbaatar - Mongolia
Datum zahájení cesty: 09.května 2009
Cestující: Milan a Zdenek a Petr


0. DEN - 09.května 2009

Tak a je to tady. Od rána bloudím jako tělo bez duše, nikde nemám stání. Motorka je sbalená ani ne z poloviny, zbytek věcí je kupkách rozmístěn jak v garáži, tak ještě doma. Letos jsem klidnější, už přeci jenom vím, že se mi tam všechno vejde a také všechny popruhy a vázací prvky mám už vymyšlené. Přesto mi trvá skoro čtyři hodiny, než vše zabalím a urovnám na motorku. Ještě udělat pořádek v garáži a můžu se jít oblékat. Zkouším motorku, zda startuje, pamětliv Murpyho zákona. Ano, jistě, ani tentokrát nezklamal. Přestalo fungovat IMO, které jsem tolik přál, až jsem ho v zimě nechal nainstalovat. Už ale není čas řešit co a kde se přihodilo, budu se na to muset podívat někdy cestou.
Cítím to známé rozechvění, které je důsledkem toho, že mi dochází skutečnost, že se to opět povedlo. Skončily měsíce příprav, nekonečných cest po velvyslanectvích, balení a vymýšlení věcí. Sedím na motorce, chystám se nastartovat a musím se zhluboka nadechnout, abych překonal strach, který mě najednou popadl. Nicméně vím, že “kostky jsou vrženy” a tak startuji a cítím, jak adrenalin pomalu proudí krevním řečištěm a ten strach je odnášen někam do neznáma.
Dnešek je označený jako “nultý”, neboť se scházím se Zdeňkem a Milanem u Brna, kde je vytvořena základna pro poslední kontrolu výbavy, dodělání drobností na motorkách a přespání, po kterém bude následovat již ostrý start na cestu.
Cesta k Milanovi je klidná, nakonec je to pouhých 150km a z toho většina po dálnici. Chvíli si zvykám na těžší motorku a vyšší těžiště, ale jde to rychle. Přeci jenom to není první jízda.
Letošní cesta je dlouhá a to jak kilometry, tak dobou, tak i počtem zemí, kterými pojedeme. Byť vše bude popisováno průběžně, uvedu základní parametry naplánované cesty:

Doba na cestě: 10.květen až 27.červenec 2009
Počet motorek - 3x BMW 1200 GS Adventure
Počet účastníku - 3 šílenci, kteří byli puštěni
Délka cesty je cca 24.000km
Počet států, kterými pojedeme je 19:

1. Rakousko
2. Slovinsko
3. Chorvatsko
4. Černá hora
5. Albánie
6. Makedonie
7. Bulharsko
8. Turecko
9. Irán
10. Uzbekistán
11. Turkmenistán
12. Tadjikistán
13. Kyrgystán
14. Kazachstán
15. Ruská federace - 2x
16. Mongolsko
17. Lotyšsko
18. Litva
19. Polsko



1. DEN 10.květen 2009

DEN “prvý”
Troubsko - Rijeka
640KM
10,5hodiny na cestě
10.KVĚTNA 2009

Dobré ráno. Otevírám oči a koukám na modré nebe nad sebou. Je už skoro půlosmé ráno, ale protože odjezd pro dnešek byl stanoven až na 10hodinu dopolední, tak zavírám oči a ještě si chvilku pouštím hudbu do uší. S úderem půldeváté ranní se hrabu ze spacáku. Zdenek vstává chvíli po mě. Milan přijíždí vzápětí a začíná první balení motorek . Je docela teplo a tak předpověď, že bude pršet klidně zapomínáme. Je chvíli po 10 hodině dopolední a motorky stojí seřazeny k slavnostnímu fotu. Chci věřit, že stejně štastné foto bude i za dva a půl měsíce. Dnešní cesta je o nudě. Nakonec, co čekat od dálnice. A tak jedem klasickou cestou přes Rakousko a Slovinsko, kde činíme rozhodnutí, že se dnes vykoupeme v moři. Upravujeme tedy původní trasu a míříme přímo do chorvatské Rijeky. Výsledkem je, že osm večer jsme zakempovaní přímo na břehu moře v chorvatské Rijece. Milan se Zdenkem neváhají a jsou ihned v moři. Já sedím na břehu ťukám do počítače. Za zády hučí vařič s naší první večeří. Protože jsme nic cestou nekoupili, neboť na rozdíl od nás, ctí Slovinci i Chorvati neděli a tak velké obchody, které jsme míjeli byly zavřené. Vytvářím pro kluky polévku, které je spojením bujónového koncentrátu a čínské nudlové polévky. K tomu je podáván skvostný domácí chléb, který byl na cestu zabalen od Haničky, ženy Milana. Pomalu na okolní krajinu padá tma a tak večeříme za svitu čelovek. Po celém dni, kdy nebyl čas na jídlo, chutná polévka jako božská krmě. A je-li vše zakončeno šálkem kávy, není co dodat. Povídáme si o cestě, ladíme druhý den a hlavně si na sebe zvykáme. Přeci jenom nebylo času na to, abychom se poznali a tak každý den bude o společném zžívání. Den zakončuji sprchou, horkou sprchou!!!, na kterou budu vzpomínat v následujích dnech se slzou v oku. Úderem půlnoci vypínám přehrávač s trochou večerního jazzu a poslouchám šumění moře, koukám na hvězdy a oddávám se Orfeově náruči.
Dříve, než usnu, vracím se v myšlenkách do podzimních dnů, kdy se začala letošní cesta pomalu utvářet. Už někdy na přelomu října a listopadu když mi po cestě do Izraele otrnulo a já začal hledat někoho, kdo by se mnou podstoupil další výpravu. Oproti Izraeli jsem chtěl cestu více směřovanou na motorku, ale se zachováním poznávání historických památek a objevování nových zemí. První plán zněl jet přes Turecko a Irán do Afganistanu a potom se vracet Pákistánem a Iránem zase domů. Tento plán ale vzal za své po setkání s Radkem a Alenou. Hledal jsem někoho, kdo by prozradil něco málo o tom, jak to chodí v Pákistánu. A našel jsem zmíněné. Tedy Radka a Alenu, kteří se stali, alespoň po dobu, než jsem celou cestu zrealizoval těmi nejbližšími spolupracovníky. Debatovali jsme spolu podrobnosti cesty, zajišťovali víza, sháněli formuláře a co já vím co vše ještě. Ale abych neutekl k tomu, proč byla změněna původní trasa. Jednak se ukázalo, že bezpečnostní situace v Pakistánu je špatná a také v Afganistanu se bohužel začala zásadně zhoršovat. Tato skutečnost se nakonec potvrdila i tím, že nám Afgánské velvyslanectví odmítlo vydat vstupní víza s poukazem na to, jak se komplikuje před letními volbami situace. Když jsem potom přijel jednou večer ke Aleně s Radkem s kamarádem a kolegou Zdeňkem, který už dříve kývl na tuto cestu, bylo rozhodnuto. Jedeme trasu, která byla popsána u nultého dne.



2. DEN 11.května 2009

Opět ráno. Pomalu, ale opravdu pomalu si začínám zvykat na to, že je tady zase ten stejný rytmus plný opakujících se úkonu. Je v tom cosi fascinujícího. Celý rok jsem nucen se chovat dle společenských regulí, spím pod střechou, chodím v obleku a večer před usnutím sním o tom, kam pojedu a místo oveček na usnutí počítám dny do odjezdu. A potom přijde ten den, kdy skoro roční snění nad mapami a zařizování všeho možného se vykrystalizuje do toho jednoho okamžiku, kdy sedím na motorce a vím, že za zlomek vteřiny stisknu startér a budu zas na cestě. A potom nastane navlékání dní, zážitků, zkušeností na šnurku tvořenou cestou jako takovou. A začne se bezezbytku naplňovat úsloví, že “cesta je cíl” Takže k těm ranním úkonům. Probudit se, zhodnotit počasí a odhadnout, zda bude sluníčko, nebo ne. Odhad si ověřit, či zkorigovat pohledem na barometr na hodinkách. Dát sušit spacák, to v případě, že je dobře. Opačný případ je horší a celý proces vstávání je komplikovaný a znechucený tím, že je nutno vše realizovat za neutuchajícího dopadání vody na obličej, záda, na věci. Ale teď je krásně. Takže postavit vodu na vařič, protože bez kávy není života a pokud nekoluje kofein žilami, tak nelze se prohlásit za probuzeného. Začít pomalu kontrolovat motorku, zda někde něco neteče, zda se něco neviklá, nebo nečouhá tam, kde čouhat nic nemá. Zabalit stan, spacák, karimatku. Překontrolovat kufry a splnit si denní dávku návyku, tedy kufry přerovnat s marnou nadějí (jako je hledání perpetum mobile), že jsem konečně našel tu dokonalou sestavu každého kufru. Nastavit na navigaci trasu, ujasnit si co chci ten den vidět a rozvrhnout zastávky. Ty se nakonec stejně zvrhnou v sérii neplánovaných zastavení, aby bylo učiněno zadost fotografování, koukání a nakupování jídla na večeři. Vypít kávu a probudit se. Naložit věci na motorku a zkontrolovat, zda jsem tam nenechal maličkosti typu dokladů, pasu či financí. Jiné věci spolehlivě ukládám, ale ty jmenované mě přivádí přes veškerou mou snahu o metodičnost do permanentního stresu. Kdo četl od Párala knihu “Mladý muž a bílá velryba” tak ví ,o čem mluvím. Kdo ne, nechť zajde do knihovny a pochopí.
To jsem trochu odbočil od druhého dne. Ráno bylo jako z pohádky. Šumení moře, které jsem zaslechl po otevření očí bylo neklamným znamením, že jsem opravdu na cestě. Za chvíli se probudil i Zdenek, následovaný Milanem, který se vybatolil z malého bungalovu, kde si užíval jedné z posledních nocí pod střechou. A potom už se realizoval výše popsaný rituál. Cestu jsme zvolili po Jadranské magistrále, která jednak díky tomu, že není ještě turistická sezona a jednak díky postavené dálnici, byla prázdná. A tak jsme si užívali bezchybného asfaltu, prázdné silnice, úžasných výhledů a skoro nekončících zatáček. Cesta nás zavedla i do vnitrozemí, kde ale pohodu vystřídalo trocha smutku nad lidskou hloupostí, fanatismem a neschopností chápat a akceptovat jeden druhého. Mrtvé vesnice, pomalu zarůstající stromy, díry po kulkách. Ano, tudy se prohnala válka. Evropa už zapomněla na hrůzy 2.světové války a před pár lety se pustila pro ty nejmalichernější příčiny do zabíjení. Ale dost těchto smutků. Nakonec jsme se vyloupli v chorvatském Splitu, kde jsem poslal první emaily. Jenom na okraj - cena za internet je děsivá. 20 minut na netu stojí bezmála 120,-Kč. Chorvati zjevně pokračují v nastoleném kursu odrat cestovatele na kost. Ať to stojí, co to stojí, hlavně, že je to drahé. Ze Splitu se vydáváme směrem na Makarskou s tím, že jsme se rozhodli, že budeme spát na Sv.Juru, což je strmý kopec vysoko nad mořem. Cesta nás vede okolo nádherné pláže, což v důsledku znamená, že kluci se jdou koupat a já v bistru popíjím výbornou kávu a píšu zážitky z cesty. Pomalu se blížíme k Makarské a odbočujeme nahoru. Začíná STOUPÁNÍ. Jsme v Národním parku Biokovo a směřujeme na vrchol, který se vypíná do výšky 1.760 m.n.m. Protože je už poměrně pozdě, hledáme spaní. Nakonec nacházíme místo na spaní až ve výšce okolo 1.300m.n.m Nádherné místo na absolutní samotě. Pomalu se stmívá a tak se pouštíme do polévky na večeři. Jíme již za tmy a díváme se na nebe, kde je neuvěřitelné množství hvězd. Romantika. Myslíme na své blízké a rozhovor sám od sebe utichá. Naše myšlenky se jako na povel upírají k tomu, že vše máme ještě před sebou a tak vznášíme tichou prosbu, aby se vše povedlo. Dobrou noc.



3. DEN 12.květen 2009
Makarská - Skanderské jezero.

Ráno nás budí svými paprsky sluníčko a tak probíhá ranní rituál. Dnes se opravdu flákáme a tak vyjíždíme až docela pozdě. Stoupáme nahoru na Sv.Juru a rozhlížíme se po neskutečné krajině a výhledech do dalekého kraje. Když jsme dostatečně „nakochaní“, vyrážíme na dnešní cestu. Původně jsme měli být večer hluboko v Albánii, ale ranní delší vstávání a cesta nahoru na Sv.Juru nás nutí upravit program. A tak nakonec po konzultaci s mapou se usnášíme, že budeme spát u Skandarského jezera. Cesta ubíhá bez problémů a tak se metry mění v kilometry a minuty v hodiny zcela nepozorovaně.V podvečer přejíždíme hory a zase klesáme k jezeru. Dnes jsme se rozhodli, že zakempujeme o něco dříve Je nutno vykonat trochu té hygieny, vyprat ponožky, které se pomalu změnily ve zbraně hromadného ničení. Alespoň u některých. Dorazily jsme k jezeru a chvíli přemýšlení odbočujeme na štěrkovou cestu, která nás zavádí ke stavebním strojům. Jsou zde však i zakotvené lodě a po chvilce povídání si s hlídačem je rozhodnuto. Spíme na lodi, vaříme na lodi, pereme na lodi. Prostě jsme se rozhodli to pojmout dle známého románu Jerome Klapky Jerome, Tři muži ve člunu. Večer je sice poněkud zkalen hromadným nájezdem komárů, ale stejně brzy jdeme do hajan, alespoň někteří (zejména autor tohoto povídání) a tak komáry zaspím, jsouc zabalen do spacáku.



4. DEN 13.květen 2009

Ráno se budím v pět ráno s vnitřním pocit, že musím jet do Vídně pro víza. Když však otevřu oči, odlehne mi. Jsem na cestě a tuto etapu mám již za sebou. Proč jsem se tak lekl, tak se pokusím objasnit ve "vsuvce" věnované vízum a jejich zajišťování.
Na přípravě cesty je asi nejnáročnější etapa zajišťování vstupních víz. Zejména u cesty, která by měla trvat bezmála tři měsíce a trasa je naplánována zeměmi, které vyžadují vstupní víza. Ze všech států, kterými jedeme jde o tyto státy:

1. Irán
2. Turkmenistan
3. Tadjikistan
4. Uzbekistan
5. Kyrgystan
6. Kazachstan
7. Ruská federace
8. Mongolsko

Zejména bývalé sovětské satelity mají hodně striktní vstupní vízovou politiku a vyžadují poměrně hodně podkladů a vypsaných formulářů. Nedílnou součástí je třeba podrobně vypsaná trasa cesty, tzv. maršruta. Každé velvyslanectví vyžaduje vyplněné formuláře o různé délce a za různých podmínek. Například Iránci akceptují výhradně vyplnění psacím strojem, nebo počítačem. Dá se to asi pochopit, ale když vyplňujete na psacím stroji šest čtyřstránkových formulářů, tak věřte, že nemáte-li k dispozici vymoženosti počítače, tak bílá páska je permanentně v činnosti a vaše nervy těžce zkoušeny.
Druhým aspektem je, že polovina států má zastoupení ve Vídni (Turkmenistan, Tadjikistan, Uzbekistan, Kyrgystan) Já jsem letos při vyřizování víz do Vídně a do Prahy najel bezmála 7.000km. Každá cesta do Vídně byla náročná, jednak časově a jednak na kilometry. Cesta za vízi představovala de facto celý den a minimálně 700 najetých kilometrů. Většinou probíhala tak, že jsem do večera pracoval. Po šesté večerní jsem nasedl do auta, vzal to okolo Radka a Aleny, kde jsme si zkontrolovali podklady, neb jsem zmatkař, a jel jsem asi 50km před Znojmo. Tady jsem zalehl vzadu ve Vivaru do spacáku a spal do páté hodiny ranní. Mezitím Vivaro vymrzlo a tak jsem vstával do záporných teplot. Ale co, je nutno na to nahlížet tak, že sklenice poloplná a nikoliv poloprázdná a tak jsem se utěšoval tím, že na mě nesněží. Je nutno hledat pozitiva. Probojoval jsem se ranním provozem, našel velvyslanectví (díky za navigaci). Malé státy, jako třeba Kyrgystán se vyznačují až rodinnou atmosférou. Jsou většinou ve starých domech, ve velkých bytech. A tak sedíte v hluboké lenošce, díváte se do očí těm malým diktátorkům, kteří panují v té či oné malé zemičce, prosperujíc díky tomu, že Matka příroda u nich vytvořila ložiska přírodního bohatství. Ale, opět - je nutno hledat pozitiva. Jsou vlídní, ochotní a komunikují v ruštině. Je faktem, že v mém věku je ruština spolehlivou řečí, neboť ve školách různého stupně jsme absolvovali pouze ruštinu.
Všechna víza se dařilo vyřizovat dle plánu, až vznikl problém u Iránců. Jednak přes noc zdražili poplatek za víza na dvojnásobek, což byl ten nejmenší problém. Horší bylo, že mi pán na příjmu krásnou češtinou sdělil, že v Iránu je Nový rok a tak se víza protáhnou na tři týdny. Problém po třech týdnech začal eskalovat, neboť po kontrolní návštěvě na iránském velvyslanectví jsem zjistil, že hromada žádostí s vízi je na stejném místě, jenom podstatně vyšší. Donutil jsem úředníka ku zalovení v hromadě, abych zjistil to, čeho jsem bál. Žádosti o víza ležela tam, kde jsem před třemi týdny nechal. No, nakonec vše dopadlo a po navození úpěnlivého obličeje neuplynulo ani čtrnáct dní a víza byla vylepena v pasech. K anabázím spojených s vízy se ještě dostanu.
Takže je ráno a zase začíná ranní rituál snídaní, balení a chystání se na cestu. Směřujeme do Albánie. Cesta zase stoupá a projíždíme dlouhým tunel. Za malý poplatek. Cesta k Albánii vede nádhernou krajinou, ale již je poznat, že směřujeme k zemím, kde je silniční provoz, kulantně řečeno, poněkud volnější. Samotná hranice do Albánie vám připomene film Tři veterány. Prašná cesta, závora, dvě budky a několik celníků. Ale je faktem, že jsou docela pohodoví a vstřícní. Odbavení je otázkou chvilky a tak pokračujeme do vnitrozemí. Cesta je lemována nespočtem policistů, kteří vyzbrojeni radary dotojí státní rozpočet za pomocí těch co se dopustili překročení nesmyslně nastavených rychlostí.. My jsme celou Albánii absolvovali bez ztráty květinky a do Albánského rozpočtu jsme touto cestou nepřispěli. Míříme do Kruje, kde se vysoko v kopcích vypíná majestátný hrad. Hrad je krásný, horší je to s uličkou, která se snaží navodit pocit historie. Bohužel jenom dlažbou. Zbytek je šunt, který láká turisty a na který se stejně doma nakonec dlouho práší, aby posléze byl věnován některé z tetiček ku Vánocům. Vracíme se dolů a míříme do Tirany. Tak trochu jsem se jí bál, neboť vloni jsem jí zdlouhavě projížděl. Tirana se vyznačuje tím, že je zde nutno používat intuici doplněnou kompasem a nasliněným prstem. V celé Tiraně není směrovka. No dobře, je. Ale jenom jedna. Nakonec pomocí navigací, paměti (mojí, která je však silně selektivní) (ta krásná albánka, co tam stála vloni, tak letos tam nestojí) a trochy štěstí vyjíždíme správným směrem a prudce stoupáme nádhernými serpentinami k Elbasanu. Úžasný výhled je korunován výtečnou kávou a také rozhodnutím. Společným a jednohlasným. Dnes nebude večeře. Tedy, aby bylo rozumněno. Večeře bude, ale ne ta naše. Tedy litr a půl vody, dvě lžíce originál chorvatské Vegety, koncentrátu (něco jako Masox, ale lepší) a čínské polévky. Krátce povařit a podávat horké. Tak tedy v okamžiku, kdy vjedeme do Elbasanu započínáme hledat to správné místo, kde naše tři hladové krky budou zaplněny. A nacházíme restaurant pana Septima. Ne, jmenoval se Aurora. Ale to prvé by bylo hezčí, ne? Zde si dáváme tři porce skopového, úžasný sýr, zeleninu a geniální hranolky. Někteří z nás to zapíjí pivem a někteří, kdož trhají partu, tak popíjí Coca-Colu. Už je dost hodin a tak vsedáme na kůň a mažeme to co nejrychleji do Makedonie. Úkol je jasný. Spíme v Ohridu. Nakonec spíme jenom asi deset kilometrů od Ohridu, neboť tma padá neúprosně rychle. Místo nacházíme na krásné písečné pláži, kam zajíždíme s motorkami a vybalujeme. Díváme se jak nad horama pořádá příroda světelné divadlo. Jeden blesk za druhým prořazuje oblohu a tak na chvíli podléháme obavám, že noc bude deštivá. Nakonec se rozhodujeme věřit technice, neboť barometr nic nehlásí. Víra se vyplatila, byť Zdenek pro jistotu spal ve stanu. Alespoň mu nebyla zima, což o sobě a Milanovi nemožno říct. Zima byla a to tak, že dost. Nicméně nepršelo. Sláva.



5. DEN 14.květen 2009
Ohrid - Bulharsko

Další korálek se za pomocí sluníčka vyloupl na světlo a otevírám promrzlé oko. Za chvíli mám v dlaních hrnek horké kávy a rozhlížím se po klidném Ohridském jezeře. Ohrid. Co k tomu dodat. Je to město, které jsem si zamiloval natolik, že není rok, abych tam nějak nezavítal. Na motorce, autem….. Ranní rituály jsou odbyty a tak přejíždíme do centra Ohridu. Kluci jsou nakoupit nějaké vitamíny, já jdu poslat emaily a pohledy a nakonec zakončujeme úžasnou kávou, podávanou úžasně protivnou číšnicí. Kávu však mají skvělou a tak budiž vše odpuštěno. Úzkou silničkou a samými zatáčkami opět šplháme do bezmála 1.700m.n.m. Výhled je neuvěřitelný. Jak popsat tu nádheru, kdy se díváte z té výšky na hory, údolí, na jezero. To nejde. Proto radím, osedlejte motorku, vezměte své polovičky a vyrašte do Ohridu. Motorky ochotně startují, asi se jim cesta také líbí. Jo, motorky. Na úvod jsem poznamenal, že tuto cestu jedou tři BMW 1200GS Adventure. Byť jsou to stejné modely, jsou mezi nimi patrné rozdíly.
Nejstarší motorka je moje a to z roku 03/2006. V den odjezdu měla najeto 72.000km a byla trochu upravena. Dostala novou, keramickou, spojku, bylo nainstalováno IMO 300R, což je palubní počítač, který zaznamenává velké množství dat z celé cesty. Navigaci zajišťuje GARMIN 276C s navolenou Word mapou. Dále velký roadbook s napsaným itinerářem. Kompletní navigace je doplněna jednak papírovými mapami a jednak softwarem od TouraTechu. Motorka je vybavena spoustou doplňků, které zajišťují, nebo se o to alespoň snaží, že při mých pádech, které mě na motorce doprovází bude přežívat, aniž by se něco zničilo. Zatím to vychází a všechny pády, které jsem absolvoval, přežila bez zásadní újmy. Věci vezu v ZEGA kufrech bez horního kufru, tzv. topcase. Na kufrech jsou udělané držáky na 5l kanystry na benzín. Přeci jenom v některých zemích, kterými, doufám, pojedeme je problém s benzínem a tak si chceme zajistit větší dojezd. Pro mě osobně je to takový malý test, zda nová 1200-vka je, či není vhodná i na náročnější cesty. Pokud tuto cestu absolvuje bez zásadního problému, tak myslím bude zásadním argumentem pro ty, kdož říkají, že to není motorka, která vydrží to, co její předchůdkyně, zejména opěvovaná 1100-ka, či její nástupkyně 1150-ka. Uvidíme. Bude-li vše dle předpokladů, završím letos 100.000km.
Milanovo BMW je druhé, služebně nejstarší. Je také z roku 2006, ale z 10 měsíce a je vzbavená originál sadou kufrů. Používá navigaci GARMIN 550 ZUMO. Má doma dělaný kryt motoru, který vypadá tak, že je jasné, že svou funkci bude plnit více než dobře.
Zdenkovo BMW je nejmladší. Bylo koupeno vloni na podzim a v den odjezdu nemělo najeto ani 10.000km. Úprav na ní není mnoho, pouze kryt motoru, identický jako má Milan. Také navigaci používá stejnou jako Milan, tedy GARMIN 550 ZUMO. Na všech navigacích jsou mapy Europe NT 09, respektive 10. Je nutno konstatovat, že jejich rozlišovací schopnost je vysoká a že jsme mohli navigovat i Chorvatsku, Albánii či Makedonii. Vlastně až na konec Bulharska šlo s Europe NT pracovat, pokud člověk netrval na vyšší rozlišovací způsobilosti mapových podkladů.
Prokousáváme se Makedonií. Cesta ubíhá po krásných silnicích a ani s navigací není problém. A tak se nám daří být v podvečer na makedonsko-bulharských hranicích. První hranice absolvujeme bez obtíží, bulharské také, ale vše připomíná spíše pohádku o Kohoutkovi a vodičce. Na začátku jsme v okénku číslo jedna dostali malou flashku se kterou jsme absolvovali celkem šest okének. Vždy jsme něco předložili, ono něco bylo zaznamenáno na fleshku a zase jsme postoupili k dalšímu okénku. Za půlhodinky to bylo odbyté. Nasedáme na motorky a sjíždíme z hor dolů. Po pár minutách jízdy se před námi otevírá výhled do údolí a na malou přehradu, která je v údolí tak trochu schovaná. Krátká porada a je rozhodnuto. Nabíráme vodu na večeři u benzínky a jedeme hledat místo na spaní. Za chvíli již motorky odpočívají a my se jako malí kluci vrháme do krásně teplé vody a smíváme ze sebe celodenní špínu a pot. A že je jí za celý den ve vedru a v prachu cest víc než dost. Pomalu se stmívá a tak přichází ke slovu vařič, polévka a chvíle, na kterou se těším celý den. VEČEŘE. Dnes máme hosta. Kde se vzal, tu se vzal krásný Husky. Ještě mladý pes, plný pozitivna a chuti si hrát. Lítá okolo mě, nosí klacek, zkoumá vše, co je okolo motorek. Zdenkovi se pokouší ukrást salám z otevřeného kufru,ale to mu nevychází. Dnes jsou na obzoru zase blesky, ale protože barometr srdnatě tvrdí, že nebude pršet, tak jsme klidní. Náš klid ale asi za necelou hodinu končí, neboť vítr zásadně sílí a přináší sebou vodu. Ne, že by pršelo, ale nevypadá to dobře a tak rezignujeme a začínáme stavět stany. A jak byl celý den poklidný, tak tento okamžik z tohoto klidného dne činí malé drama, které je vyvoláno stanem. Není to příliš běžné, ale povedlo se mi udělat rozhovor se stanem, který se pokusí vysvětlit, co ho vedlo k tomu, co vyvedl. Přepis tohoto rozhovoru je uveden dále kurzívou.
Ahoj, já jsem Stan. To je taková věc. Aha, prý víte, co je stan. Tak tedy, proč jsem se vydal na cesty? Už když jsem byl zabalen ve skladu, věděl jsem, že jsem určen k vyšším cílům, než jenom se nechat stavět, strkat do sebe tyčky a celé noci poslouchat chrápání spáčů, kteří ve mně spí. Vedle v regálu ležel zabalený padák a dole v regálu zase nafukovací kanoe. A jak jsem tak čekal, až přijde někdo, kdo si mě pořídí a odnese sebou, tak jsem poslouchal padák a kanoi co je čeká. Nekonečné plachtění, či jízda po divokých vodách. A já? Fuj, stát a nic nedělat. A tak, když jsem byl znovu včera rozbalen a viděl jsem opět svět, tak jsem se rozhodnul. To je ta pravá chvíle na to, abych si zařídil život po svém. Přišel větrný poryv a já letěl! Co letěl, já se vznášel nad zemí a koukal se na lidičky dole, jak nechápou, kde se v obyčejném stanu vzala ta síla a on si klidně odletí. Ale co to? Koukám na to, jak je země daleko a dostal jsem strach. Honem dolů k vodě, která byla už dole vidět. Když nebudu létat, co na tom ten padák viděl?, tak budu plavat. To je přeci jenom jistější. Přistál jsem na vodě a ono to šlo. Vítr se do mě opíral a já plul, jako bych závodil o Modrou stuhu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1_stuha_Atlantiku) Ale co to? Voda v podpalubí. To mi také nikdo neřekl. Jdu ke dnu, chytám andělíčky a už jsem si říkal, že jsem skončil svou existenci dřív, než jsem ji stačil započít. Naštěstí se najednou ukázal jeden z těch, kteří mě na břehu stavěli a na nic se neptal a odtáhnul mě ke břehu. Ufff. Už nikdy, ale opravdu nikdy nebudu namítat nic proti stání na zemi se střechou do špičky.
Tak, z uvedeného přepisu plyne skutečnost, že je dobré se ujistit, zda je váš stan příčetný a pokud ne, tak je dobré za velkého větru používat zátěž při stavění, neboť tahání stanu z vody, když je plný vody a pěkných pár metrů od břehu a za černé tmy a za deště; tak to není to, co by jeden chtěl dělat každý den. Každopádně zbytek noci byl bez dalších událostí a spalo se dobře, protože barometr nelhal a v noci nepršelo. Ale vítr, tak ten stál za to.



6. DEN 15.květen 2009

Ahoj. Dobré ráno. Buď pozdraveno sluníčko. Venku je modro a tak se dobře vstává a dělají všechny rituály směřující k odjezdu. Dnes nás čeká cesta přes celé Bulharsko, až k Tureckým hranicím. Stojím u navigace a nakonec se rozhoduji trošku zariskovat a hledám cestu přímo přes hory. Tento malý risk se vyplácí a cesta do Plovdivu vede úžasnou krajinou.Jedeme chudou krajinou, kde se lide živí pastevectvím a rolnictvím, bez mechanizace, obdělávají malá políčka protože mezi horami ani velké lány vytvořit nejde.Potkáváme ŽIGULÍKY , UAZY a hlavně koňské povozy, které by Milda stále fotil, ale neví, že si jich užije ještě spousty.Stoupáme, klesáme, jedeme údolími, která jsou lemované na jedné straně horskou řekou a na straně druhé úzkokolejkou. Desítky zatáček na sebe navazují a my jsem zcela spokojeni. Motorky broukají, ve sluchátkách v přilbě puštěný jazz, sluníčko nad hlavou. Takto nějak musí vypadat motorkářský ráj. V Plovdivu tankujeme a zbylých cca 160km absolvujeme hustým provozem, ale poměrně svižně.Jedeme nížinou, dostali jsme se na 150 m nadmořské výšky a teplota stoupá na 34 stupňů celsia. Motorka se stává saunou a tak stále častěji jedeme ve stupačkách a chladíme se. Pozdní odpolední hodina nás potom vítá kousek od Tureckých hranic, ve městečku Svilengrad. Po chvilce hledání nacházíme malý hotýlek. Dnes padlo rozhodnutí, že si najdeme penzionek (hotýlek) dáme si jinou večeři, než je polévka z pytlíku. Také sprcha je naším snem a potřebujeme vyprat pár věcí. Nakonec nacházíme hotýlek, který je zosobněním našich představ. Velmi levný (6,-EUR/noc/osoba). Na pokoji sociálka, čisto, útulno. Děláme procházku do centra městečka, usedáme do místní kavárničky na kafíčko a vínečko, pozorujeme kolem procházející a je nám v danou chvíli dobře.Přesunujeme se na hotýlek, paní domácí, ze které se vyklubala docela příjemná a usměvavá dáma vyrábí výbornou večeři a my ji zapíjíme výborným červeným vínem.Noc bude civilizovaná a tak jenom doufáme, že motorky budou ráno na svém místě včetně výbavy. Dobrou noc a ahoj zítra.



7. DEN 16.květen 2009

Sluníčko. To je první vjem. Strop. To je druhý vjem. Měkko. To je třetí dojem. Tady něco nesedí. Zavřu oči. Otevřu oči. Pořád to tam všechno je. Sluníčko. Strop. Měkko. Jo, už vím, jsem doma. Ne, doma mi nevisí nad postelí televize. Rozespalý mozek nechce startovat, ale posléze blafne a jede. Jsem v Bulharsku, jsem na penzionu a hlavně - jsem na cestě..(pozn: motorky jsou na svém místě a těší se na nás) Tak to bych měl. Ranní dávka paniky a můžeme pokračovat. Vybatolím se ven i notebookem, zapnu ho, připojím se na wi-fi. Taky se vám to jeví jako nechutně civilizované? A doplním-li, že je mi obratem přineseno esperesso, tak obraz zkázy bude kompletní. Než se kluci vybatolí z postelí, napíši emaily, které jsem večer nestihl. Snídáme a užíváme si sluníčka, které ale začíná hřát víc, než je příjemně. Opět musím konstatovat, že počasí na této cestě je úžasné a jenom chceme věřit a doufat, že bude ve stejném stylu pokračovat i dále.
Dnešní den má jednoduchý plán. Hranice do Turecka. Návštěva Edirne. Přesun k Instanbulu. Jak je vidět, plán má všehovšudy tři body.
Bod jedna - hranice. Do Turecka jsme vstoupili bez zaváhání, bez problémů a za necelých dvacet minutek. Jedinou zvláštností byl dvoustránkový formulář, který se týkal našeho aktuálního zdravotního stavu a který prokazatelně nikoho nezajímal. Je to důsledek zbytečné paniky okolo tzv. prasečí (Mexické) chřipky.
Bod dvě - Edirne. Do Edirne přijíždíme okolo poledního, když kulminuje vedro. Protože jsem vloni v Edirne strávil jeden večer, jednu noc a jeden celý den, vedu zkušeně kluky na parkoviště přímo v centru Edirne. Pohodově parkujeme motorky vedle sebe. Převlékáme se do kalhot a tenisek a vyrážíme na obhlídku. Nasáváme první dojmy z Turecka. Pro mě je tak trochu zvláštní, cítím vlnu nostalgie a zavalují mě vzpomínky na loňský rok a na velmi vydařenou cestu do Izraele, kterou jsem absolvoval z poloviny s Honzou a s osádkou jeho expediční Gazely. Bloudím nejenom v myšlenkách, ale i doopravdy těmi místy, kde jsme vloni také chodili. Z hlavy doluji střípky vědomostí o Edirne a o mešitách, kam vedu kluky. Vlastivědnou toulku zakončujeme prvním kebabem. Úžasné. U kebabu debatujeme o další cestě.
Bod tři - původně jsem plánoval, že se v Edirne zdržíme déle, ale nakonec jsme se usnesli, že se přemístíme dolů k moři a zítra že vtrhneme do Instanbulu. Tak jo, nasedáme na motorky a já letos poprvé sundávám bundu a jedu jenom ve tričku. Vedro je nehorázné. Výsledkem jsou spálené ruce, ale to mě nijak nepřekvapilo, protože jsem s tím počítal. Vloni jsem projezdil takřka celou cestu až do Izraele v plátěných kalhotách, tričku a keckách. Nicméně - nedávám tím návod, jak na motorce jezdit. Jedeme necelých 160km a jsme dole u moře. Hledáme kemp, protože břeh moře je doslova zastavěn malými soukromými městečky a tam, kde je přístup k moři, tak tam postrádáme dostatek otrlosti pro eliminaci neuvěřitelného nepořádku. Kemp nacházíme sice u silnice, takže auta non-stop hučí za zády, ale je čistý a kluci to mají kousíček do moře. Já zase nacházím stůl se židlí a startuji notebook a píši zážitky z dnešního dne.
Milda a Zdenek zkouší plavbu v moři, břeh plný chaluh, voda plná drobných, ale neškodných medůz, teplota přijatelná pláž trošku zavání vyplavenými mořskými živočichy, proste Turci se tím nezabývají nebo čekají na plnou sezónu a pak to možná budou řešit. Správce kempu je velmi příjemný chlapík a tak se nám tu opět líbí.
Zítra vyrážíme do Instanbulu, kde chceme pobýt až do pondělního dopoledne. Potom nás zavedou naše motorky a itinerář hlouběji do Turecka. Přeji všem dobrou noc a děkuji za trpělivost, pokud dočetli až sem.


Petr Benke