Velká libyjská arabská lidová džamahýrie
Přidal Paji dne 19. December 2009
Ze sedel terénních motocyklů BMW a KTM (listopad – prosinec 2009)
Nepamatuji si ale vůbec nic. Vlastně jen to, jak zřejmě najíždím na rovině ve wádí mezi dvou set metrovými horami písku na asi půlmetrovou terénní vlnku, kterých jsem za těch osm dní na motorce v libyjské poušti přejel desítky, možná stovky. A pak už nic. Nevím co se stalo. Mám absolutní okno. Prvně v životě.
Přípravy na cestu
Naši cestu do Libye jsme připravovali téměř 3 měsíce. Není to zase tak jednoduché. Zajistit dopravu motorek, visa do Tunisu i Libye, detailní itinerář, místní cestovku s průvodcem a spoustu dalších věcí motorkářským vybavením počínaje a patřičnou švestkovou dezinfekcí konče. A hlavně čas a finance. Možná i proto z vcelku velké skupiny zájemců o cestu jsme zbyli nakonec my tři. Jirka, Honza a já.
Původně jsme z Jirkou chtěli jet na velkých motorkách. On na Africe a já na BMW GS1100. Když jsme ale naši trasu studovali detailně v Googolu Earth a bavili se s kamarády, kteří pouště v Libyi projeli před námi, padlo rozhodnutí jet jen na lehkých motorkách. Honza i tak stejně chtěl jet na BMW 650 Xchallenge. Jirka místo Afriky vytáhl z garáže svůj terénní speciál KTM 530 EXC, ale já takovou možnost neměl. Mohl jsem manželce uzmout její GS650, ale to by byl stejná blbost jako si třeba do pouště pořídit starší karburátorovou LC4. Nakonec padla moje volba na nové enduro KTM 690 R. Volba se pak následně ukázala po počátečních problémech jako velmi zdařilá.
Na tu terénní vlnu jsem najížděl poměrně rychle, ale ne rychleji než na několik podobných vln v ten samý den. Trochu mě to vyhodilo a dopadl jsem nejdříve na zadní kolo. Po několikahodinovém marném přemýšlení, co a hlavně proč se to vlastně stalo, jsem si uvědomil, že jsem zřejmě zapomněl před dopadem pořádně přidat plyn. Osudová chyba.
Čtvrtek 26. listopadu 2009 – setkání v Tunisu.
O víkendu jsme naložili motorky na Honzův karavan, který dal obětavě v prospěch naší expedice k dispozici, zřejmě netuše co to všechno pro karavan znamená. Jirkovo EXC na vychytaný moto nosič u zadní stěny karavanu, Honzovo BMW do pro mě zcela netušené garáže v zadní části karavanu a moje 690R dovnitř karavanu mezi kuchyňku a jídelní kout. Vešly se tam i všechny naše věci včetně náhradních pneu. Úžasné.
Honza s naloženým karavanem odjel v úterý po poledni do Janova na trajekt do Tunisu a my s Jirkou ve čtvrtek ráno vyrazili za Prahy autem do Vídně na letiště, kde nás čekal let do stejné destinace. Už v letadle bylo poznat, že naši afričtí spolucestující jsou poněkud temperamentní povahy. V zadních řadách bylo slyšet křik a vidět pravou tahanici o místa. Podle všeho to vypadalo to, že téměř třetina spolucestující si nemá kam sednout. A stojící se vrhli na sedící. Letuška neváhala a přizvala si na pomoc kapitána letadla. Ten to s přehledem bývalého tuniského vojenského stihače rychle vyřešil. Stojící se přestali vrhat na sedící a nakonec v uličce už nikdo nestál, neseděl ani neležel a hlavně už nikdo na nikoho zlobně nekřičel. Křik jsem tedy slyšeli stále, ale to byl takový ten arabsky přátelský, jak jsme později zjistili.
Od našeho přistání na letišti v Tunisu do připlutí trajektu s Honzou a našimi motorkami nás dělilo asi pět hodin. Část jsem strávili na letišti, kde zvídavý číšník okamžitě poznal, že v hliníkové lahvi připomínající termosku, se které vydatně popíjíme, zcela určitě nemáme kávu.
Po pár hodinách padlo rozhodnutí jet naproti Honzovi do přístavu. Specialitou místních taxíků je nabrání maximálního počtu cestujících a jejich následující rozvezení. Za stejnou část cesty si tak může účtovat několikrát. Jak fikané. Naštěstí jsme cenu za odvoz domluvili dopředu a nikam jsme nespěchali. Byla za toho neplánovaná i zajímavá projížďka okrajovými částmi města, kde asfalt a koše na odpadky už nikomu nic neříkají.
Začíná se stmívat a my sedíme v odbavovacím terminálu v přístavu. Připlouvá obrovská loď. Bohužel ne ta naše. Všude jsou spousty lidí, protože za pár dnů začínám muslimský svátek, kdy každý muslim musí být se svoji rodinou a společně spořádat obřadně zařízlou ovci. Raději jdeme na čerstvý vzduch do venkovní kavárničky. Zdejší káva za pár šestáků je ale výborná. Začíná mi být zle. Už pře cestou jsem panikařil, že si do Afriky určitě přivezu tu chrochtavou a teď jsem měl jasno. A mám ji. Určitě. Byla mi zima, bolely mne všechny klouby a hlava se mi chtěla rozskočit na tisíc kousků.
Po dalších asi dvou hodinách vidíme konečně Honzu a jeho karavan. Zatím ale jen stát v nekonečné řadě jiných vehiklů na celní odbavení. Ta ostatní vozidla jsou naprosto neskutečná. Nikdy bych neřekl, že třeba do malého Peugeotu se dá narvat snad desetičlenná rodina, pračka, ždímačka, televize a na střechu pak postele, matrace, kola a skútr.
Konečně Honza s karavanem vyjíždí z celního prostoru a to i s našimi motorkami v původním stavu. Všichni máme radost, že naše společné africké dobrodružství může začít. Do navigace nastavujeme cestu na tunisko-libyjské hranice. Honza s Jirkou se střídají v nočním šoférování a já částečně doháním spánkový deficit za probděnou minulou noc. Po několika hodinách spánku, Ibalginech a dalších medikamentech jsem poznal, že tu chrochtavou potvoru naštěstí asi nemám a že jen těch mých téměř 30 hodin bez spánku vykonalo své. Dobrodružství mohlo i pro mne opravdu začít.
Podle stop v písku jsem letěl vzduchem přes 9 metrů a přední kolo se bohužel zapíchlo do řídkého písku feš-feš. Po pár dalších metrech pak zřejmě následoval můj nekontrolovatelný pád přes řidítka. Toto vyčetl z písku Jirka stylem zdatného pouštního stopaře. Nic z toho si už ale nepamatuji.
Pátek 27. listopadu 2009 – první setkání s Velkou libyjskou arabskou lidovou džamahýrií
Jsou čtyři hodiny ráno a my přijíždíme na hranice s Libyí. Šéf libyjské cestovky Hadi mě e-mailem ujišťoval, že nás náš průvodce Khaled určitě najde a pozná. Představoval jsem si naprostý zmatek a shon, který jsem znal například z hlavního přechodu mezi Černou Horou a Albánií nebo mezi španělskou Ceutou a Marokem. Na tunisko-libyjské hranici však panoval naprostý klid. Byli jsme zde jediní zájemci o vstup do Velké libyjské arabské lidové džamahýrie. Počet policistů, celníků okolo nás tak mnohonásobně převyšoval. Na tuniské straně veškeré administrování probíhalo vcelku v pohodě až do doby, kdy k nám přišel silně alkoholem opojený celník. Opilý muslim je fakt nechuť. S přátelským pozdravem „Mia-Mia“ se domáhal od nás alkoholu. Určitě prý nějaký vezeme. Zřejmě měl své zkušenosti. Po našem odmítnutí začal vyhrožovat, že nám na libyjské straně kompletně rozeberou karavan, dokud něco neobjeví. Naštěstí na svou stranu nezískal další střízlivé celníky a policajty a někam se vytratil.
Pár hodin jsme si na hranici pospali a v osm ráno, jak bylo domluveno, se objevil Khaled a vše začalo nabírat správné obrátky. Na karavan a motorky jsme dostali arabské registrační značky, do pasů visa a za hranicemi v bance za 100 EUR vyměnili prvních 182 libyjských denárů. Kupodivu neprošla výměna Jirkových dolarů. Prý v bance mění dolary až od roku tisku 2003 a on je měl z roku 1999. Že by si je v tomto roce na všech bilbordech zubící se Kadafí právě přestal tisknout?
Kolem jedenácté dopoledne jsme konečně vyrazili do této obrovské země. Asfaltová silnice okolo pobřeží středozemního moře vypadala vcelku dobře a těsně před Tripolisem jsme nabrali jižní směr do kýžených jižních pouštních oblastí. Na prvních několika pumpách za hranicemi neměli naftu (a možná ani benzín). Což nám v zemi, kde mají ropy více než pitné vody, připadalo přinejmenším zvláštní. Ale na to a i jiné věci jsme si začali pomalu zvykat. Před Tripolisem jsme konečně natankovali. Za naprosto bezkonkurenční cenu 0,15 dináru za litr nafty. Bystrý čtenář tohoto cestopisu určitě okamžitě pozná, že litr nafty tu je opravdu za méně než 2,20 Kč.
Ve vnitrozemí je téměř všude jen poušť občas přerušená zavlaženým zeleným údolím. Jinak jen kameny a písek. Vzdálenost mezi osadami je na severu poměrně krátká. Pohybuje se mezi 50-100 km. Ve čtyři hodiny odpoledne nás v jedné takové osadě Khaled zastavuje a sděluje, že tu musíme někde přespat. Odůvodňuje to tím, že by nás policejní kontroly, které jsou na silnici rozmístěny po cca 100 km, stejně zastavily. Jak se následně ukázalo, sladoval tím svůj vlastní cíl.
Z našeho průvodce nejprve vypadlo, že kousek od místa našeho nuceného zastavení (bratru necelých 150 km) je jeho rodná vesnice a že se musí jet podívat na své chatrné rodiče. To by ještě pro nás zase tak velký problém nebyl. Ten však nastal ve chvíli, kdy nám sdělil, že opravdu netuší, kde na našich motorkách povezeme všechny ty naše kanystry s benzínem (kterých prý máme stejně málo – bylo jich jen šest), náhradní pneu a všechny naše další věci, které sebou potřebujeme na cestování po poušti. Že prý je tu od toho, aby nám dělal na naší cestě průvodce a ne, aby nám vozil veškeré naše věci. A že prý má salóní vůz (Toyota Land Cruiser) s přídavnou nádrží na benzín a vodu a i kdyby se tam naše věci náhodou vešly, tak by bylo auto moc těžký a cestu by nezvládlo. Takhle nás obratně dávkoval svými zaručenými průvodcovskými poznatky, aby z něj nakonec vypadlo pro něj jediné řešení. Zcela náhodou má ve své rodné vísce kamaráda, který má Toyotu pick-up a mohl by nám celou cestu vše vézt a problém by byl vyřešen. A to za cenu pouhých 100 denárů za den a že stejně levněji nikoho neseženeme. Po krátké poradě jsme nakonec souhlasili. Cenu jsem usmlouvali ještě pod touto hranicí a náš průvodce už téměř za tmy odjel a my zůstali na parkovišti před hotelem sami.
Parkování před úplně prázdným hotelem nás vyšlo na 30 denárů, ale měli jsme přístup do sprch s horkou vodou.
V okamžiku mého posledního letošního libyjského skoku jsem byl od kluků nějakých 100 až 150 metrů. Že za nimi nejedu, zpozorovali ale až po několika km jízdy ve wádí. Nejprve mi zase začali nadávat myslíce si, že se opět někde na dunách kochám. Pak ale Honza na horizontu objevil dva malé černé body. Jeden jsem byl já a druhý ležící motorka.
Sobota 28. listopadu 2009 – Šukri a cesta napříč
V Honzově karavánku se spí opravdu dobře. A to kupodivu i s naloženými motorkami. Ráno v osm už nás budil náš průvodce a nabyl sám. Byl s ním Šukri. Usměvavý ani ne třicetiletý Arab i se svoji Toyotou. Nakonec se z něj vyklubal úžasný kluk, který se o nás staral, vařil a byla s ním velká zábava. Své peníze si opravdu zasloužil. Pokud mu je Khaled dá. V plné výši.
Byla před námi skoro tisíc km dlouhá cesta napříč Libyí přes centrální pahorkatinu, město Sebha až do kempu v Tikarkibě. Docela jednotvárná cesta naprostou pustinou. Jen občas policejní kontroly, kterým vždy náš průvodce předal jeden list s našimi jmény a schválenou trasou. Trochu policejní stát. Ale pro nás naprosto bezpečný.
Kamenitá poušť se střídala s písčitou. Okolo silnice snad každých 20 metrů odhozená roztrhaná pneumatika. Občas kostra zřejmě náklaďákem sraženého velblouda. Provoz ale velmi malý kvůli jejich svátku.
Na jedné ze zastávek jsme si všimli jedné drobné odlišností mezi námi a našimi průvodci. Těch rozdílů se ukázalo nakonec více než dost, ale tato byl první a pro chlapy dost důležitý. My močíme ve stoje, oni při tom klečí na zpravidla levém kolenu. My určujeme směr proudu manuelně. Oni na to mají takový zvláštní instrument připomínající dlouhý asi kamenný doutník, který si zřejmě dědí z otce na syna. Honza tento styl později v poušti úspěšně aplikoval, myslím že ale bez kamínku.
Posledních 100 km už jsme projížděli širokým wádí ohraničením na severu mohutnými do oranžova zbarvenými dunami Ubari Sand Sea a na jihu černými skalami, za kterými je si 100 km hamada a pak druhé, větší, Murzuq Sand Sea.
Okolo šesté večer jsme konečně dorazili do kempu Tikarkibě. Docela příjemné místo přímo pod dunami v relativní zeleni a hlavně s teplou vodou ve sprchách. Nejdříve ze všeho jsme vyložili a sestavili naše motorky. Mě navíc čekalo namontování padáků na ochranu chladiče. Jeden byl kratší než by měl být. Vůbec to tam nešlo dát. Přemluvil jsem ho silou. A to vydatnou. Docela dlouhý den. Ale od zítra to přijde. Motorky a my v poušti.
Prý jsem klečel nějakých 10 metrů od padlé motorky. Nevíce mě ale zarazila ta spousta stop okolo. Mých. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem prý po pár minutách ležení na zemi vstal a začal chodit dokola okolo padlé motorky. Naprosto si to nepamatuji a netuším, proč jsem to udělal. To byl ten hlavní důvod, proč mě kluci našli relativně rychle. Z té velké dálky se ten jeden bod začal pohybovat a tak nebylo pochyby že jsem to já. Nebyly to dva tmavé trsy trávy.
Neděle 29. listopadu 2009 – První duny
Vstávám v půl osmý a jdu fotit východ slunce. Tento rituál mi vydrží celou dobu až do osudového skoku. Po snídani nedočkavě děláme první krátkou vyjížďku do dun za kempem. Tak na 15-20 minut říkáme našemu průvodci, aby neměl strach, že se vrátíme až večer.
Jsem pln očekávání a adrenalin se mi hrne do hlavy. Jsou to přeci jen už dva roky, co jsem naposledy jezdil po dunách a to ještě na GSA1150. Hlavou se mi honí zkladní pravidla. Těžiště co nejvíce dozadu a pořad plný plyn ať se děje co se děje. Moje 690R se dnes chová ale úplně jinak mé velké GSo. Hravě vyjede téměř každou dunu na kterou ji nasměruji. Alespoň ze začátku, kdy jsem vybíral duny tak to cca 40 m. Před námi se otvírá rozsáhlá písečná planina ohraničená vysokými dunami. Ještě si toho užijeme do sytosti, velí rozum, a my otáčíme naše stroje a jedeme zpět přes vstupní hradbu dun. Nahoru to docela šlo. Když dojedu na špičku duny a pod sebou vidím tu pískovou propast, jímá mě hrůza. Základní pravidla! Ale stejně nemám dost odvahy z kopce přidat a sednout si až skoro za zadní blatník. Nakonec jsem to s vytřeštěnýma očima zvládnul a naprosto fyzicky vysílen a vystresován po 10 minutách přijíždím zpět ke kempu. Kluci vypadají v pohodě.
Vyjíždíme nejprve nakupovat veškeré potraviny a benzín na pětidenní pouštní track do Acacusu. Zastavujeme v několika obchodech a naši průvodci nakupují mouku, ovoce, konzervy a všechno možné. Jak se později ukáže, tak jejich odhad na spotřebu potravin i benzínu na celý tento track byl úplně přesný. Nakonec tankujeme u benzínky, kde ještě včera neměli ani kapku a konečně vyrážíme zatím po asfaltu na jih směrem do Murzuq Sand Sea. S tím druhým autem měl asi Khaled pravdu. Do jednoho by se to asi opravdu všechno nevešlo.
Po 10 km konečně opouštíme asfaltovou silnici a čeká nás nefalšovaný offroad. Necháváme za sebou oba naše doprovodné vozy a vychutnáváme si cestu dlouhým písečným wádí ohraničeným kamennými svahy. Po pár km první opojné jízdy v poušti zjišťujeme, že nejsou vidět naše doprovodné vozy. Jen doufáme, že se trefovaly do stejných údolí jako my. Nápad vyjet asi 30 m vysokou kamenitou mohylu uprostřed údolí se neukazuje jako příliš šťastný. Kameny jsou ostré jak břitva a Honza odhazuje svůj stroj těsně před vrcholem. Nakonec vrchol zdoláváme všichni tři bez výraznějších problémů. Výhled ale stojí za to. A auta nikde. Na horizontu e objevují až za dlouhých 15 minut. Sjíždíme z mohyly. Musíme si dávat větší pozor.
Údolí přechází v nekonečnou písečnou pláň. Jedeme vedle sebe více jak stovkou a občas někdo z nás zkouší driftovat, aby se alespoň něco dělo. Na vyvýšenině z obrovských kamenů zastavujeme a opět vyhlížíme auta. Teď už bez obav, protože je všude dokola vidě na mnoho km daleko. Po jejich příjezdu se pro jistotu domlouváme, jaký je další orientační bod, kde se můžeme sejít. Nevěřím tomu, že je to obrovský agro-komplex. Uprostřed pouště. A skutečně. Po dalších asi 20-30 km v naprosto rovné písečné placce se na horizontu objevují dvě zelené oázy. Vedou k nim sloupy vysokého napětí a z několik set metrů hlubokých studní je čerpána voda pro zavlažování kruhových polí. Voda je prý tak kvalitní, že ji můžeme pít i my. Evropané. A nepřevařenou.
Šukri dělá ve stínu pod stromy první jídlo. Zeleninový salát s tuňákem, olivami a hlavně s harisou. Než vše připraví, chceme si nedočkavě celý agto-komplex objet. A málem se to nevyplatilo. Za jednou písečnou hradbou je natažen podél cesty ostnatý drát. Jedu první a Jirku varuji. Honzu už jsem nestačil. Uviděl jej tak metr před sebou a jen instinktivně položil motorku a lehnul. Ještě že tak. Vzdáváme cestu okolo komplexu a vracíme se zpět na gáblik. Pálivá harisa dává jídlu výbornou chuť. Jsme rádi, že je Šukri s námi. Večer vytáhne i další své trumfy.
Posilněni vyrážíme na poslední část cesty dnešního dne. Přejíždíme wádí a za ním jsou konečně duny. Sice jen asi 20 metrů vysoké, ale na prvotní seznámení dostatečné. Více jak dostatečné, jak se později ukáže. Jezdíme po jejich hřebenech a opravdu si to vychutnáváme. Najíždím na jeden z hřebínků, který se táhne stovky metrů. Pak z něj na konci sjíždím a porušuji obě pravidla. V řídkém písku se mi při nedostatečném tahu zadního kola a nepřenesením těžiště dozadu zapichuje přední kolo do písku až po blatník a já letím přes přední řidítka. Nadávám si do blbců a počítám škody na motorce. Lehce ohnutá řidítka a prasklý kšilt na helmě. A to jsme v dunách teprve pár minut a ty více jak stometrové, tyčící kousek odsud, nás teprve čekají. Pokorně se vracím ke klukům a za chvíli jsou tu i naše doprovodné Toyoty. Náš tábor uprostřed dun je jen kousek od místa mého prvního pádu.
Dnes spím přímo pod hvězdami. Oba naši průvodci nevěřícně okukují moji moskytiéru, přivázanou k motorce a společně s klukama si staví každý svoje normální stany. K večeři je báječná směs zeleniny, brambor a skopové kýty. Tu kýtu porcovali na malé kousky a nechávali sušit na střeše auta. Prý nám musí vystačit na celých 5 dní. A vystačila.
K velkému údivu našich průvodců Honza vytahuje z pick-upu centrálu, z krabice presovač a připravuje pro všechny pouštní espresso s mlíkem a cukrem. Nevídané. Nečekaně se oba Arabové rychle naučili každé ráno a večer volat: „Jan, café bar!“
Docela rychle pod moskytiérou usínám. Budí až chlad v pět ráno. Kluky budilo vytí vlků a moje chrápání. Neřekli, co bylo horší.
Kluci sebrali moje rozsypané věci okolo. Mlhavě si pamatuji, že na mě mluvili a prý jsem docela normálně reagoval. Pomalu mi dochází, co se vlastně stalo a jak to se mnou vypadá. Jedno vím jistě. Moje motorkářské dobrodružství v Libyi téměř jistě skončilo.
Pondělí 30. listopadu 2009 – Ztraceni v poušti
Ráno po snídani si pro jistotu s průvodcem domlouváme detailněji naši dnešní trasu. Vede okolo dun na západ a polední přestávka je po asi 100 km. Říká, že máme zastavit u těch dun v prostředku. Dívám se na obzor a jen nezcela určitě odhaduji, které jsou ty v prostředku.
Vyschlé řečiště wádí je pro motorky jako stvořené. Všude okolo je kamenitá poušť ale řečiště se písečné. Je jen potřeba kličkovat mezi asi metr vysokými kopečky trávy křovin. Domníváme se, že obě auta nás následují cestou, která na začátku vedla rovnoběžně s řečištěm. Proto si plně vychutnáváme meandry ale po pár desítkách km raději vyjíždíme na kamenitou poušť se podívat, kde jsou naše doprovodná auta. Čekáme půl hodiny a nic. Podle dvou tras, které máme v navigaci, usuzujeme, kde asi můžou být a že nám asi cesta řečištěm trvala delší dobu než jim po cestě. Vybíráme jednu z tras a opouštíme wádí a vyjíždíme na písečně-kamenitou hamadu. Je tu docela provoz.
Před sebou vidíme na horizontu dvě auta, která se jeví jako ty naše. Přidáváme a začneme je stíhat. Nebyly to ony. Ale vidíme na pláni několik km před sebou další vozidla a tak svižně pokračujeme. Opět se s našimi věcmi a hlavně s kanystry s benzínem nesetkáváme. Začínáme cítit problém. Máme najeto 100 km a auta nikde. A co víc. Nevíme zda-li jsou před námi, za námi, jestli jedou stejnou trasou, nebo některou jinou. Kdyby byli naši průvodci před námi, určitě by na nějakém vyvýšeném místě počkali. A opravdu o dalších pár km vidíme na horizontu vpravo od nás dva body připomínající auta. Odkláníme se od trasy a míříme tam. Je to vojenský check-point. Víceméně posunkovou řečí nám dávají najevo, že tu naše dvě auta byla a pokračovala jinou paralelní trasou údolím dál. Vydáváme se na další stíhací jízdu. Dochází nám pomalu benzín a začínáme si uvědomovat vážnost situace. Ztratit se hned první den v poušti. Věděli jme, že nás náš průvodce jednou najde. Otázkou jen bylo kdy a v jakém stavu. Rozhodli jsem se počkat na strategickém místě na vyvýšenině u wádí. Měli jsme přehled o průjezd vozidle o obou stranách údolí, byli jsme na dohled od vysokých dun, okolo kterých jsme ráno mluvili, že pojedeme a hlavně to bylo kousek od wádí s možností zapálení ohně ze dřeva uschlých keřů. Měl jsem v nádrži benzín ještě tak na 40 km a tak jsem po dohodě kluky opustil a jel zpět tentokrát okolo dun vyhlížet naše auta. Zastavil jsem po 16 km abych se mohl s rezervou vrátit zpátky. Docela nehostinné místo. Pár set metrů ode mne na jih hradba obrovských snad 200 m vysokých dun a jinak všude okolo naprostá rovina pokrytá pískem a drobnými kamínky. A vedro. Na horizontech se poušť spojovala s oblohou fatamorganickým optickým klamem, jako by tam byla obrovská jezera. Tečky na obzoru mohly představovat stromy ale i auta. Poznat to šlo pouze podle jejich pohybu. Chvílemi se mi zdálo, že se nějaké tečky pohybují tam a zpět. Opět klam. Po hodině jsem se vrátil ke klukům doufaje, že je uvidím i doprovodná auta. Jirka z Honzou byli na místě. Auta nikde.
Už jsme se připravovali na neplánované přespání ve wádí a pro jistotu satelitním telefonem kontaktovali šéfa cestovky, že jsme pořádku, když jsme obě auta náhle uviděli. Dost jsme oddechli a zároveň tušili, že diskuze s naším průvodcem nebude docela příjemná. Přeci jenom jsme sami ujeli více jak 120 km v poušti a on nás asi zase hledal po všech čertech. Trochu jsme si osvětlili naše vzájemné a trochu rozdílné pohledy na právě proběhlou realitu a vcelku pokojně pokračovali už společně několik desítek km do dun na dnešní zakempování. Pod příkrou stometrovou dunou nám stavění stanů trvalo méně než předchozí den. Vyměkl jsem a místo moskytky postavil stan.
Večeře opět vynikající. To jídlo připravované v poušti přímo na ohni má neskutečně dobrou chuť a oba naši průvodci byli jako kuchaři prostě skvělí. Šukri pořád vyzvídal, jak že se ta naše malá zemička uprostřed Evropy vlastně jmenuje a tak jsem mu to napsal na kousek papíru. Netušil jsem, že po večeři vyšplhal doprostřed té vysoké duny nad námi a zřejmě s pomocí benzínu, zde levnějším než voda, vytvořil obrovský ohnivý nápis CZECH. Vypadalo to opravdu úžasně. Jen škoda, že se plameny spojili dříve, než jsem doběhl pro foťák.
Následující minuty se mi vybavují jako v nějakém filmu a jako by z jiné perspektivy. Vidím se, jak klečím u padlý motorky a pokouším se vstát. Jde to. Docela jsem si oddychl. Nohy fungují. A co ruce? Ty docela taky až na tu palčivou bolest v levém rameni. Pak zjišťuji, že mě bolí celý levý bok a hlava.
Úterý 1. prosince 2009 – Jak na bujarou kštici
Ráno opět vyrážím před osmou fotit východ slunce. Drápu se na dunu nad námi a přede mnou se otvírá velké rozvětvené údolí s několika set metrů vysokými dunami po okrajích. Až moc mi to připomíná scenérii tak dobře známou třeba z Alp. Jen místo sklaních masivů, sněhu a ledu jen a jen písek.
V deset máme vše sbaleno a vyrážíme do těch největších dun. Auta na nás budou čekat před vjezdem do údolí. Dávám první pískovou horu. Nemám ale dostatečnou rychlost a ta před vrcholem otáčím a jedu dolu. Z těch sjezdů, kdy se totálně boří přední kolo, mám panickou hrůzu. Vidím, jak několik set metrů ode mne se Honza připravuje na zdolání pískové hory na protější straně údolí. Vyrážím za ním a motorka se mi dostává pár metrů nad Honzu a dál to nejde. Podle GPS je relativní výška našeho výjezdu asi 160 metrů. Je to úděsný krpál. Otáčím motorku předním kolem dolu a vyrážím. Opět porušuji pravidla. Nemám motorku pod plynem a nesedím na zadním blatníku. Přední kolo se zapichuje skoro až po světlo do písku a já opět letím ze svahu po hlavě přes řidítka. Tentokrát ale v malé rychlosti a padám do měkkého. Motorka je ale více jak 10 metů nade mnou. Škrábu se nahoru za ní neustále se sesouvajícími masami písku a snažím se motorku otočit. Brání mi v tom stojan. Když jej zkouším narovnat zpět ke kyvce, motorka udělá v tom šíleným krpálu další kotrmelec a já můžu začít znova. Písek je úplně všude. V botách, rukavicích, helmě ale i v koncovce výfuku. Tam se ji snažím vyklepat nejdříve.
Vracím se k autům a kluci ještě chvíli pokouší hory písku. Tentokrát se disciplinovaně většinou držíme na dohled od obou aut. Písková rovná hamada je po zhruba 100 km vystřídaná kamenitou pouští. Čím déle po ní jedeme, tím jsou kameny větší a nepříjemnější. Nakonec jedu vše ve stoje na jedničku. Žádná lábuž. Náhle sjíždíme z hory kamenů konečně zpět do písku. Jaká úleva.
Projíždíme údolím lemovaným vysokými černými skálami a naši průvodci zastavují u jednoho z mála stromů, co tu ještě zůstaly. Pro změnu připravují k obědu opět salát z různé zeleniny. A opět dobrý. Zasvěcují nás do tajů pouštní medicíny. Stačí třeba právě okolo se hojně nacházející velbloudí bobky naložit na dva týdny sklenice s vodou a nechat na sluníčku. Takto získaný jistě nevábný extrakt pak aplikovat na hlavu hustých kadeří chtivé osoby. Výsledek je prý naprosto zaručen. A opravdu. Za celou dobu jsem v Libyi snad neviděl plešatého Araba. Hold velbloudí bobky.
Údolí přechází opět v nekonečně širokou pískovou hamadu a na obzoru konečně vidíme v oparu tmavý pás cíle dnešní etapy. Pohoří Acacus. Uprostřed hamady však nečekaně zastavujeme. Honzovi teče chladič.Voštiny zřejmě prorazil od předního kola odlétnuvší kamen. Štrachám ve své cestovní BMW tašce a vytahuji utěsňovač chladičů. Takový sajrajt, který se naleje do chladící kapaliny a utěsní nevelké netěsnosti v chladící soustavě. Náš průvodce Khaled se takové léčby motoru rovněž domáhá a tak mu trochu leju i do chladiče jeho Toyoty. Jak se později ukazuje stále častěji. Khaled je prostě loudil. Honzově motorce, respektivě jejímu chladiči, bylo pomoženo a byla to snad jediná vážnější závada na jeho jinak suprově fungujícím stroji s bílo modrou vrtulkou ve znaku.
Acacus je opravdu nádherný. Jsou to většinou dočerna zbarvené skály, vstupující z písečné pouště. V samotném centru zastavujeme u známé cisterny na vodu s prehistorickým agregátem, původně generují elektřinu pro vodní čerpadla. Dnes vedle něj už stojí agregát nový. A také nejsme po mnoha dnech sami. Kolem nás jezdí na motorkách a čtyřkolkách Francouzi a kdovíkdo ještě. Táboříme dál od jejich kempu jak jinak než na písku a pod skalními masivy.
Šukri pro nás ten večer měl další kulinářské překvapení. Khobza, čili chleba pečený v horkém pouštním písku. Nic jiného než hladká mouka, voda a sůl. Vyhnětené těsto ve tvaru velké placky se pak položí do předem horkými uhlíky vyhřátého písku. Zasype se a nahoru se položí opět žhavé uhlíky. As po dvaceti minutách se khobza vyjme, otočí a na 10 minut opět zahrabe do písku a přikryje uhlíky. Pak se po vyndání z této provizorní pískové pece lehce oškrábe a rukama pobouchá. Khobza chutná znamenitě a není v ní ani na ní jediné zrnko písku. Prostě magie.
Tentokrát jsme se docela přejedli. Oba chody večeře byly jedinečné. A to jako bombónek na závěr jsme si na motorkách dojeli do údolí vodou z cisterny vysprchovat. Lepší zakončení této více jak 200 km pouštní etapy jsme si nemohli přát.
Pomalu mi dochází, co se stalo. Po skoku jsme v měkkém písku po zaboření předního kola nestál dopad a nepřidal plyn. Přes řidítka jsem přeletěl na levou stranu. Palčivá bolest v rameni signalizovala jediné. Opět jsem si po roce minimálně zlomil klíční kost. Tentokrát levou.
Středa 2. prosince 2009 – Poušť tu byla dříve zelená
Ráno opět vyrážím před osmou fotit východ slunce. Dnes i s Jirkou. Šplháme na nejbližší skálu. Jiřímu to v pantoflích moc nejde a tak zůstává ve skalním sedle a já na vrcholu asi 50 metrů nad naším táborem čekám na východ slunce. Postupně se osvětlují jednotlivé vyčnívající skály z písku a hrají všemi barvami. Úžasný pohled.
V táboře se domlouváme s průvodci, že si sami bez nich uděláme více jak dvouhodinový výlet do jižní části Acacusu. Máme v navigaci mnoho PoI skalních bran ale i prehistorických skalních kreseb. Proto jsme sem vlastně jeli.
Acacus je fascinující. Skály různých tvarů a mezi nimi mohutné naváté duny. Začínáme získávat při jejich zdolávání určitou jistotu. Zhruba po 20 km přijíždíme k veliké skalní bráně, před kterou je naváta ohromná duna. Úžasná scenérie.
Podle GPS hledáme první skalní malby. Bohužel odbočujeme o jeden kaňon dříve a výsledkem je Jirkova proražená přední duše. Kameny pokrytou soutěskou se projet fakt nedá. Konečně přijíždíme na správné místo. Pod skalním převisem jsou na stěnách nakresleni červenou, černou a bílou barvou nádherné žirafy, gazely, sloni i lidé. Jednoznačný důkaz, že tato místa byla dříve plná života, než je pohltila poušť.
Vracíme se do kempu a pak projíždíme Acacus společně s našimi průvodci dalšími částmi skal a dun. Vidíme ještě několik míst s nádhernými skalními kresbami, rytinou slona a prehistorické pohřebiště, jehož malby nějaký muslimský náboženský fanatik nedávno kompletně zničil nějakým sprejem. Cestou potkáváme opět skupinu francouzů na motorkách a čtyřkolkách. Jsou to hobíci. Nejvíc ze zajímá má 690R. Naši arabští průvodci jsou na ně dost nasraní, že je ani nepozdravili.
Další noc trávíme v severní části Acacusu, kde už jsou údolí mezi skalami rozlehlejší ale stejné úchvatné. A to netušíme, že další den navštívíme místo ještě úžasnější.
Jirka zkouší moji motorku. Kromě ohnuté levé části řidítek ji nic není. Do bágliku mi kluci pomáhají dát moje rozházené věci včetně utrhlé kamery z helmy, kterou jsme měl, jak jinak, na levé inkriminované straně. Pořád si nejsem schopen uvědomit, co se vlastně stalo ale s ubezpečováním, že jsem určitě v pořádku, usedám opět na motorku. Čeká mě zpět k autům asi 20 km opět v dunách.
Čtvrtek 3. prosince 2009 – Kamenný les Magadeth
Opouštíme pohoří Acacus a po kamenité pistě míříme na sever do města Sardalas. Nejdříve se tu a tam ještě objeví vysoký erozí opracovaný skalní pij Acacusu ale pak už jen rovina a kamenitá cesta. Nic moc. V poledne konečně přijíždíme do prvního města po pěti dnech naší cesty. Naši průvodci, stejně jako Jiří, vyměňují olej v motorech svých strojů.
Překládáme věci jen na jedno auto, tankujeme u benzínky za městem benzín do motorek a kanystrů a vydáváme se nejprve po asfaltové silnici na východ ke hranicím s Alžírem. Po 20 km odbočujeme na písečnou pistu a jedeme dalších 50 km naprostou rovinou okolo velkých písečných dun. Ráz krajiny se mění. Podklad pod našimi koly začíná tmavnout a na povrchu písku jsou čím dál tím více malé černé kameny. Láva.
Jedu mezi Honzou a Jirkou a auta máme před sebou. Pak najednou za sebou už nikoho nevidím. Jedu ještě tak 2 km na pahorek uprostřed pustiny, abych měl co největší rozhled. Před sebou v dálce vidím prach od Honzovy motorky a od aut. Za sebou nic. Vracím se hned pár km zpět a hledám Jirku. Pak jej vidím klečet u motorky. Naštěstí se mu nic nestalo, jen motorka za jízdy zhasla a našla nastartovat. Čistí karburátor, profukuje palivové hadičky a daří se mu nastartovat. Nicméně po několika km kvůli stejné závadě zastavujeme znovu a pak opět. Pak Honza přijde na závadu. Nefunkční odvzdušňovací ventil nádrže.
Kamení a balvanů přibývá a na obzoru se začínají tyčit velké černé skály – cíl naší cesty. Cesta vede v hlubokém rozježděném písku mezi dunami a skalisky a já si blahořečím kvůli volbě motorky. Tohle bych na těžkém GSu asi fakt nedal. Už chápu, co naši průvodci hledali při zastávkách kvůli opravě motorky pár desítek km v poušti. Kamenné vulkanické kuličky. Celá oblast musela být v dávné minulosti jednou velkou gigantickou sopkou a bizardní černé skalní sloupy všude okolo nejsou ničím jiným, než sopouchy se ztvrdlou lávou kdy se masiv sopky časem rozpadl a lávové sopouchy zůstaly. Něco podobného jako Trosky u nás. Jenže na mnohotisíckrát větší ploše.
Hledáme místo na dnešní tábor a já pak se zapnutou kamerou projíždím toto bizardní skalní město.
Večeře opět úžasně dobrá díky Šukrimu. Snad i proto, že nedaleko od nás se usadila výprava s auty a velbloudy vedená Tuaregy, se oba naši průvodci po večeři dávají do zpěvu zřejmě arabských lidových písní doprovázených vydatným bubnováním na barel s vodou a další improvizované nástroje. Mohutné sklaní sloupy okolo a právě vycházející měsíc jen potvrzují, že jsem na správném místě ve správný čas.
Levé rameno a hlava bolí, ale jedu. Na nějaké výjezdy a sjezdy dun ale nemám ani pomyšlení. Chci se co nejdříve, nejbezpečněji a hlavně co nejméně bolestivě dostat zpět dunovým polem k našim autům. Pomalu mi mysl začíná normálně fungovat. Vím už kdo jsem a kde jsem a co zde dělám. Sice pořád nevím co se stalo, ale zejména palčivá bolest v levém rameni při každém pohybu či otřesu motorky dává jasně najevo, že právě projeté duny jsou pro mne letos asi posledními. Tuším, co bude.
Pátek 4. prosince 2009 – Nekonečná drncačka
Po snídani ještě naposledy tak na dvě hoďky všichni tři projíždíme bizardní sopečné skalní město. Některé kaňony jsou naprosto neprůjezdné tak se musíme vracet a vybíráme další ze stovek možností jak mezi obrovskými skalními sloupy projet. Nepamatuji si, že bych na motorce něco podobného někdy zažil.
Cesta zpět je už taková monotónní. Snažím se ji zpestřit tím, že se ztratím v dunách, za což mi pak kluci pěkně, a přiznávám že po právu, vynadají. Zatvrzuji se a nejedu už dál než 20 metrů od auta. Je to nuda. Ale jsem zatvrzelý.
Před Sardalas opět najíždíme na asfaltovou silnici, která bohužel bude dnes naší společnicí dalších více jak 300 km. Cesta je to naprosto šílená. Pukliny v asfaltu, zřejmě z letních veder, dávají do našich zadnic pravidelné rány. Zkoušíme někdy s Jirkou jet po pistě okolo silnice, ale to taky není ono. Celá naše pětičlenná kolona jede rychlostí přes 100 km/h a když chceme takhle rychle jet i po pistě, tak terénní nerovnosti a vyschlá říční koryta pěkně hází a je to chvílemi dost nebezpečné. Ale vždy tak po deseti km na chvíli na pistu sjedeme.
Po pár hodinách nevím, jak si mám na motorce už sednout, nebo mám stát. A pořád stejný obrázek. Za celých téměř 300 km žádná vesnice, prostě nic. Jen na levé straně na obzoru písečné duny, na pravé černé skály a vedle silnice sloupy vysokého napětí. Čas od času nás míjí nějaké auto. To je vše. Blahořečíme si k našemu rozhodnutí nejet na 5-ti denní track k vulkanickým jezerům, který měří cca 1400 km a téměř polovina z toho je po asfaltu a zbytek po kamenité hamadě.
10 km před městem Ubari mi dochází benzín. Tušil jsem to a tak se snažil ještě předjet auta přede mnou. Jakmile jsem však přidal plyn, motorka zhasla a já viděl, jak se mi celá kolona vzdaluje. Ještě, že za mnou jede ještě Jirka. Přijíždí až za pár minut a rovněž bez benzínu. Posledních pár kapek získal naklápěním motorky před pár set metry. Tak čekáme, kdy Honza a auta zjistí, že za nimi nejedeme. Po dvaceti minutách zastavujeme právě projíždějící cizí auto a škemráme benzín. Za půl dináru dostáváme každý litr a půl a jsme připraveni pokračovat dál. V tu chvíli se objevuje Šukri, který se nás vydal hledat. Na kraji Ubari vidíme Honzu, kterému došel benzín taky a dostává svou dávku.
Nejdelší naše etapa končí pozdě večer v kempu v Tikarkibě a spíme v našem karavanu. Šukri nám připraví výborný kuskus se zeleninou.
Přijíždíme k našim autům a vysvětluji průvodci, co se stalo. Evidentně jej to vyvádí z míry. Kluci mi dávají motorku na picka-up a já svlékám motorkářský mundůr. Chrániče co neuchránili. Nebo možná uchránili ještě od horšího poranění. Nevím. Nahmatávám levou klíční kost a snažím si vsugerovat utopistickou myšlenku, že to snad zlomené přeci jenom není. Ostatní problémy, jako naražené levé koleno, levá kyčel nechávám bez povšimnutí. Chodím a to je hlavní. Ostatní neřeším. Při jízdě v autě si na levé spánkové kosti nahmatávám obrovskou bouli.
Sobota 5. prosince 2009 – Zázračný špalíček
Dopoledne si dáváme opravářskou pauzu. Jirka mění zadní Michaelin Desert za Mitas C-18, kterou máme od začátku i my dva z Honzou. Domluvili jsme si průvodcem na závěr naší cesty dva dvoudenní tracky. První do nitra Murzuq Sand Sea a druhý závěrečný k pouštním jezerům v Ubari Sand Sea. Zejména po včerejším několika set km přesunu se nám k jinak určitě krásným vulkanickým jezerům už vůbec nechce. Tato kompromisní varianta je výhodná pro všechny. Pro nás, že si co nejvíce zajezdíme v obrovských dunách bez nutnosti dlouhých přesunů nezajímavou krajinou, a pro naše průvodce, že si každým dnem vydělají a přitom vždy jeden den nikam s auty nepojedou.
Vyrážíme asfaltkou směrem na Murzuq a po nějakých 40 km odbočujeme na písečnou pistu. Projíždíme zdejší „zahrádkářskou kolonií“, což jsou ostnatým drátem a klacky ohraničené malé plácky většinou s velbloudem a kůlnou a míjíme partu kluků, kteří po nás naštěstí šutry nehází.
Projíždíme desítky km absolutně rovnou převážně písčitou pistou. Napravo ani nalevo není vidět vůbec nic než horizont naprosté roviny před námi. Pak se v dálce začnou konečně objevovat vrcholky dun. Jedu první a vyjíždím na malý koleček, kudy vede vysoké napětí a zároveň projíždějí dvě další auta. Najednou vidím bělavý oblak prachu a jedna naše Toyota, ta salóní, stojí se zabořeným čumákem v bílém písku feš-feš. A pak že je Khaled místní mistr do dun a písku.
Zastavujeme u již známého agro-kombinátu a čerpám pitnou vodu do nádrží. Odhrabavší se Khaled dlouze vyjednává s místními Tuaregy a pak se z jejich domku vrací s nějakým špalíčkem a se svitem svých úzkých arabských očí. Špalíček hned sková do auta a my jedeme dál. Překonáváme opět známé wádí a přejíždíme první nízké dunky. Alespoň pro mne je to obrovský rozdíl, oproti našemu prvnímu dnu tady, shodou okolností na stejném místě. Tam, kde jsem se bořil a jednou spadl, projíždím vcelku bravurně bez zaváhání. Jedu na místo našeho prvního kempu, doufajíc, že budeme na stejném místě. Auta ale pokračují dál. Startuji motorku a nic. Došel benzín. Okamžitě vyběhávám na nejbližší dunu a snažím se máváním někoho oslovit. Naštěstí mne vidí Šukri a přijíždí. Tankuji plnou a vyrážím za ostatními. Dnes spíme ještě o pár km dále v dunách. Na závěr dne si dáváme vysoké pískové hory jakoby nic.
Po večeři Khaled vítězoslavně ukazuje onen kouzelný špalíček. Prý je až z Čadu z pouště a má naprosto unikátní schopnosti i upotřebení. Působením kouře z tohoto dřeva prý dochází u žen k výraznému stažení svalstva v místech, která kouři ze špalíčku vystaví a pak využívají společně se svými manželi. Pro muže je prý poté sex s takto očouzenou ženou i po mnoha letech a dětech podobný, jako s pannou. Nemohu posoudit. Na moji teorii, že to má i stinné stránky. Že žena bude mít problémy i se stolicí a bude se jí možná i špatně artikulovat, nadýchá-li se kouře, a že pokud se náhodou s kouřem setká i muž, může dojít k výraznému antiztopoření, Khaled už nereagoval. Řekl jen, že to nechce pro sebe, ale že to bude s velkým ziskem prodávat po malých odřezcích svým známým a kamarádům. Asi by jej s tím jeho Fatyma pěkně hnala.
Jak se Khaled večer rozohnil a já blbec začal všem ukazovat souhvězdí, Mléčnou dráhu i galaxii v Andromedě, začala filozoficko – náboženská diskuze. Tedy téma, kterému jsme se dosud vyhýbali. Nějak jsem správě nepochopil jeho otázku, kolik je vlastně nebí, a začal vysvětlovat co je naše sluneční soustava, že hvězdy, které vidíme jsou součástí naší galaxie a že právě v Adromedě můžeme jako mlhavý obláček pozorovat další vesmírný ostrov s 250 miliardami hvězd. Na tento můj výklad Khaled kontroval, že přece každý muslim ví, že nebí je celkem sedm a že je to naprosto jasné. Neměl jsem protiargument. Když jsem na jeho další záludnou otázku, kde je střed Země zcela nezáludně odpověděl, že v žhavém železo-niklovém jádru vzdáleném od nás 6 300 km kolmo dolů, ukázal východním směrem a řekl, že střed Země je Mekka. A že to ví i tažní ptáci, protože že ještě nikdy nestalo, že by nějaký pták Mekku přeletěl a že ji každý opeřenec patřičným obloukem obletí. A to že je i podle jednoho amerického profesora jednoznační důkaz toho, že je tam střed Země. Dostal mě. Poděkoval jsem za plodnou diskuzi a odešel spát do stanu.
Zítra nás čeká jen na motorkách kruhový výlet do dun a zpět do tábora. Plánujeme to na dvě etapy, abychom mohli v polovině v kempu natankovat.
Nedá mi to a podívám se na helmu. Odendám rozbitý držák od kamery a vidím, že je helma u mého levého spánku ruplá. Jak jsem zřejmě letěl po hlavě do písku tak jsem přistál na kameře. Ta odlítla ale způsobila tu velkou ránu do hlavy rozbití helmy. Výsledkem byl zřejmě slabý otřes mozku. Proto si z celého pádu a z následujících minut nic nepamatuji. Na levé noze mám jen modřiny. Švihám si další Ibalgin a v autě se snažím srovnat proti sobě dvě části klíční kosti Bolí to jako čert. Ale po těch Ibalginech zase ne tolik, abych propadal nějaké panice. Motorka je naložená, já jsem naloženej a zítra mne čeká další zážitek. Návštěva nemocnice v Ubari.
Neděle 6. prosince 2009 – A dojezdil jsem
Dnešek si chceme s klukama opravdu užít. Vyrážíme po několika dnech do dun jen sami a domlouváme základní pravidla, abychom se jeden druhému neztratili. Naše průvodce necháváme v kempu, kam jsem jim pro jistotu z mé pravidelní ranní procházky spojené s focením východu slunce přinesl darem i svůj kouzelný špalíček. Řka, že je rovněž z čadské pouště a že působí inhalace jeho kouře zase blahodárně na mužský pohlavní orgán, který po mnohačetné aplikaci prodlužuje až o 50%. Nevím, zda mi věřili. Pravdou ale je, že odpoledne po našem neslavném příjezdu byl můj špalíček notně ohořelý.
Jedeme do nitra murzuqského písečného moře. Duny okolo dosahují podle GPS relativní výšky 200 m. Vyjíždíme do jednotlivých sedel a hřebenů a dostáváme se tak 160 m vysoko a zase dolů. Pak se vydáváme na jednu z nejvyšších. Jedu první a zastavuji motorku těsně pod vrcholem před ostrou hranou zpět dolů. Nade mnou trochu jinou stopu zastavuje Honza a o něco níž i Jirka. Úžasný pohled na písečná údolí okolo. Z polohy našich motorek v písku před hranou je Honza jediný, kdo může pokračovat přes dunu dolů. My s Jirkou se musíme vrátit a někudy tu masu písku objet. Po pár minutách vyjíždím tu obří dunu z druhé strany a chci natočit Honzu, jak tu střechu sjíždí dolů. Nějak dlouho se soustředí a tak kameru vypínám. Pak na těch asi 100 m vidím, že jej zřejmě ta včerejší večerní nábožensko-filozofická diskuze s našim průvodcem dostala. Kleká si u motorky ale místo k východu se klaní směrem západ k americkým imperialistům, jezdícím podle místních ideologických buildbordů na motorkách. Tohle nebudu točit, je to velmi osobní. Následně Honza dunu bez problému sjíždí. Meditace mu tedy pomohla, blesklo mi hlavou. Zastavuje v písečném sedle mezi dunami, kde se scházíme všichni tři.
Nejednalo se o žádný rituál. Alespoň ne o náboženský. Honza si při zvedání motorky nahoře na hraně duny hnul se svými již jednou operovanými zády takovým způsobem, že se nemohl teď pořádně ani narovnat. Dáváme si pauzu a do půl těla se opalujeme na prohřátém písku sálajícím prosincovým sluncem. Asi po hodině našeho odpočinku a Honzově rehabilitačním cvičení to vypadá, že můžeme pokračovat dál. Raději už nevyjíždíme nahoru ty největší duny a spíše to bereme jednotlivými údolími. Je to krása. Najíždím na terénní vlny a ladně je skáču. Je to zábava. Na tu poslední terénní vlnu jsem najížděl poměrně rychle, ale ne rychleji než na několik podobných vln v ten samý den. Trochu mě to vyhodilo a dopadl jsem nejdříve na zadní kolo. Co se dělo v následujících minutách doteď nevím.
Měníme plán. Dnes spíme v našem karavanu a zítra jedu s Khaledem do nemocnice v Ubari. Všichni máme takovou divnou náladu. Moc mne mrzí, co se stalo.
Nejdřív se mi chce děsně spát a v deset večer usínám po dvou Ibalginech. V jednu se bolestí probouzím a do rána už neusnu. Pak se jdu raději projít ven a beru další voblbováky. Je kosa s svítí měsíc. V pět ráno opět zalézám do spacáku. Konečně za rozbřesku usínám.
Pondělí 7. prosince 2009 – libyjské zdravotnictví a bankovnictví
Ráno sedám do salóní Toyoty a jedeme 50 km do nemocnice v Ubari. Je těsně u kasáren místní posádky. Aby to zde privilegovaná vrstva neměla v případně potřeby daleko. Je tu čirý ruch. Chodby plné ošetřeníchtivých doprovázených většinou početným příbuzenstvem. Jsou zde i ženy a ve velkém počtu. Většinou Tuaregové a pár Arabek v burkách. Některé vysoké snědé tuaregovské slečny jsou velmi pohledné. Podle vzezření jejich matek ale pouze asi dočasně.
Místní pohunek mi odebírá pas a vyplňuje nějaké formuláře. Stoupám si do řady k úvodní lékařské prohlídce. Představuji si nějakého místního šamana k mému překvapení mě ve velké, naprosto holé místnosti jen se stolem a židlí, vítá korejský doktor. Uklidňuji se. Hmatem zkušeného ortopéda potvrzuje mojí diagnózu o zlomené klíční kosti a vyplňuje arabsky žádanku na rentgenové vyšetření. Jdeme labyrinty chodeb této rozsáhlé přízemní stavby do rentgenologického pavilonu. Zde to oproti předchozím místům vypadá docela čistě. Od paty až k hlavě zahalená laborantka mě staví k docela seriózně vypadajícímu rentgenu a po pár minutách odcházím i se snímkem a o 15 denárů chudší k mému Korejci. Poslední moje utopistické naděje se rozplynuly jak pára nad hrncem. Na snímku je jasně zřetelné přelomení mé claviculy vedví. Doktor mi šněruje obě ramena osmičkovou fixací a loučí se. Prý to bude za pár týdnů dobré. Taky doufám, ale po návratu domů půjdu okamžitě na ortopedii. Platím ještě 10 denárů za lékařské ošetření a vyrážíme do banky směnit peníze.
Banky jsme našli dvě. Ani v jedné o mnou nabízenou tvrdou měnu v eurech a amerických dolarech neměli žádný zájem. Ale my vyměnit potřebujeme kvůli výplatě Šukriho. Zkoušíme i černý trh, ale nabízený kurz je v porovnáním s kurzem v bance pro nás velmi nevýhodný. Nechápu, proč zdejší banky nemají zájem směnit. Vždyť na tom musí něco vydělat a ekonomice přinést konvertibilní měnu. Nějak mi to neleze do hlavy. Na černém trhu by tento kurz měl být pro nás výhodnější. Není. Zřejmě černí směnárníci využívají toho, že v místní bance prostě nevyměníte.
Vykuk Khalid ještě se mnou objíždí tržiště, kde si u černých bylinkářek z kmene Tabu nechává posvětit zázračnost svého špalíčku z Čadu. Když mu to odkýve i ta další, vrací se k autu a odjíždíme zpět do kempu.
Kluci právě před chvílí vyjeli do dun nad kempem a vrací se až později odpoledne. Já pak ještě v doprovodu Honzy nostalgicky naposledy usedám na svou motorku a jedeme se podívat na pár km vzhlednou opuštěnou hliněnou vesnici. Díky ohnutým řidítkům se mi jede docela dobře. Ne ale na roletě nebo v hlubším písku. Po návratu zpět vím s naprostou jistotou, že zde už letos na motorku opravdu nesednu a tak ji nakládáme na zadní plošinu karavanu.
Úterý 8. prosince 2009 – Khobza pro nás
Konečně jsem se trochu vyspal. Honza mi laskavě přenechal své letiště v přední části karavanu a tak jsem posilněn opět Ibalginem prospal téměř celou noc vcelku. Ráno vyrážíme na náš poslední pouštní trip k jezerům. Ale jen na jeden den. Kluci si to užívají a já je nostalgicky sleduji z kabiny Toyoty. Ne, že by to bylo nezajímavé, ale motorka v dunách to přeci jen není. Po asi 20 km písečným údolím a třemi krátkými dunovými poli vidíme před sebou první oázu s jezerem uprostřed. Bohužel bývalým, protože před pár lety prý vyschlo. Za dalšími dunami je další již opravdové jezero v dunách. Voda je čistá, do zelena zbarvená ale plná všelijakých vodních brouků. Nevlezl bych do toho ani za nic. Děláme jednoduchý kemp ve stínu pod palmami u jezera a kluci vyráží opět na duny. Šukri plní svůj slib a každému z nás dělá domů v písku upečený chleba – khobzu. Snažím se mu trochu pomoc, ale svoji absencí jeho zručnosti bych mu jen překážel. A tak alespoň fotím.
Kluci po obědě dávají na motorkách ještě trasu kolo jezera. Těch tři a půl km jedou více jak hodinu. Je na ně docela zábavný pohled. Odtud to vypadá docela snadně, ale tam nahoře v strmém pískovém svahu nad jezerem to asi žádná legrace není. Ale přijíždějí vcelku spokojeni.
Pozdě odpoledne se vracíme do kempu. Loučíme se s odjíždějícím kamarádem Šukrim a večer dopíjíme zásoby švestkové dezinfekce, předposledního balíku gambáče z lednice a s Honzou dvě lahve červeného vína. Nějak mne to levé rameno večer přestalo bolet.
Středa 9. prosince 2009 – Nonstop do Tripolisu
Khaled se nás snaží vzbudit už sedm, ale nějak se mu to chlapci nedaří. V osm vylézáme z karavanu a nakládáme zbylé dvě motorky dovnitř tohoto univerzálního vozidla. Honzovi navrhujeme, že takovou fotku karavanu před dunami a s velbloudy nikdo z jeho karavanistických soukmenovců nemá a že bude na jejich webovských stránkách teď naprostý king.
Jedeme s karavanem pár desítek metrů od kempu k dunám a k velbloudům. Ale nedojeli. O pár metrech sjezdu z vyjeté cesty je karavan natvrdo uvězněn v písku. A náš průvode s Toyotou fuč, protože si myslel, že jsme určitě vjeli z kempu rovnou na silnici a teď nás nahání k první policejní kontrole, kterou bez orazítkovaného papíru projet nemůžeme. A my zatím trčíme zabořeni v písku před přežvykujícími jednohrbými potvorami. Naštěstí je u kempu policejní maringotka a mladý policajt velmi ochotně nás přijíždí vyprošťovat i se svým pick-upem, jak jinak než od Toyoty.
Ze začátku se karavan ani pomocí čtyř a půl litrové Toyoty nedaří vyprostit. Zkracujeme lano a pak se náš karavan konečně pohne a podaří se jej dostat zpět na cestu. V tu chvíli přijíždí Khaled a mumlá něco o tom, že byl zase kdoví kde. On nás má ale hlídat a z kempu jsme vyjížděli těsně před tím a je jeho blbost, že nás neviděl odbočit k velbloudům.
Cesta to Tripoli je úmorně dlouhá a dorážím tam až téměř o půlnoci. Spím v karavanu na benzínce.
Čtvrtek 10. prosince 2009 – Návštěva Leptis Magma a zcela jiné hranice
Leptis Magma je římské město, které v době své největší slávy od roku 0 do roku 500 našeho letopočtu bylo nejdůležitějším a možná i největším městem Římské říše v Africe. V době největšího rozkvětu mělo město skoro 100 tis obyvatel. Pak bylo kvůli moru, choleře, válkám a ničivé vlně tsunami opuštěno a přikryla jej poušť. Vykopávky začali až za Mussoliniho pokračovali do sedmdesátých let minulého století. Jeho návštěva stojí určitě za to. Po skoro dvouhodinové prohlídce toho mám docela dost a už nevím, jak mám levou ruku nakroutit aby to blbý rameno nebolelo.
Projídáme část posledních peněz v restauraci a zpět přes rušné Tripoli míříme k hranicím. Setkáváme ještě s Hadim, majitelem cestovky. Platíme mu dohodnutou cenu zkrácenou o jeden den a jedeme naprosto nevyzpytatelným provozem troubících aut dál na západ. Dnešní den je pro nás v Libyi letos poslední.
Cestovat autem po Tripoli v páteční špičce vyžaduje notnou dávku odvahy a otrlosti. Do křižovatky auta vjíždí i když už dávno v daném směru svítí červená. A hlavně podléhají v zácpě naprostému bludu, že čím více troubí, tím rychleji jedou nebo pojedou. Před naším karavanem jsme byli svědky i z Prahy nevídaných milimetrových myšek několikatunových náklaďáků a i jednoho žďuchance.
Cestou na hranice nás dost udivuje stále hustý provoz v obou směrech. Vždyť už mezi hraničním přechodem a námi už žádné město není a minule na hranicích jsme byli úplně sami.
Máme pocit, že jsem teď ale úplně na jiném přechodu. Počet aut, chodců a naprostý chaos vysoce převyšuje to, co znám z Maroka nebo Albánie. Nejvíce mne udivují pašířky-chodkyně. Z auta před hranicemi jim nakládají na záda a přední část těla obrovské krabice se zbožím a ony to pronášejí přes hraniční kontroly. Téměř bez pozornosti celníků. Jen občas se nějaký mladík v kožené bundě (podobný těm našim z Václaváku), doprovázející pašířku-chodkyni, pozdraví s celníkem a podáním ruky mu obratně předá ruličku bankovek. Funguje to skvěle. Některé chodkyně vidíme jít s nákladem přes čáru i třikrát.
Po formalitách na libyjské straně působíme velký poprask naším pomalým přejezdem až k tuniské straně. Na to taky nejsou zvyklí, aby tady auto, ještě k tomu obytné, takto svévolně pojíždělo. Rychlá eskorta nás zastavuje a my pokorně jedeme zpět libyjské straně. Ještě přeci nemáme veškerá razítka a tak musíme být na dohled a možná i případně dostřel. Čekáme další hoďku a kolem nás chodí dál a dál přeshraniční chodci a chodkyně s krabicemi, obrovskými hrnci na kuskus i plnými igelitovými pytli s kdovíčíms.
Další naprostý zážitek je shromaždiště před tuniskou celnicí. Desítky možný i stovka aut jsou naprosto natlačeny v pěti pruzích, která se na konci sbíhají do jednoho jediného, kterým tuniský celník posílá jednotlivá auta po jednom k příslušným kukaním. Co se tam děje se snad nedá ani popsat. Podle otlučení přední a zadní části auta se v Libyi dá poznat, jak často auto přes hranice jezdí. Jiří pomalu popojíždí karavanem v prostředním pruhu, já jdu před ním a svým tělem s pocitem mírného strachu bráním ostatním autům, aby nás ze stran zablokovala. A Honza v karavanu vaří gulášovku. Jsme sehraní.
Po více jak čtyřech hodinách projíždíme tím šíleným chaosem a po pár stovkách km zastavujeme na místě trvalé policejní kontroly a jdeme spát. Jsme v Tunisu.
Pátek 11. prosince 2009 – Djerba v zimě
Rozhodujeme se kam v Tunisu na zbylé dva dny jet. Motorky v dunách nestihneme, k termálním jezírkům se karavanem nedostaneme a tak padá volba na známý ostrov Djerba. Pláže jsou přeplněné. Zastavujeme a jdeme k moři. Zdravíme se s oběma anglickými turisty vyšší věkové kategorie a projíždíme okolo jednotlivých hotelových komplexů i golfových hřišť. Jak nemůžu tou levou rukou hýbat, tak na golf opravdu nezastavujeme.
Večer zatavujeme na kruháku v bezejmenném městě a dáváme si na zastřešené zahrádce nedaleké resturačky konečně šíšu a jejich úžasný čaj. Všude je mnoho arabských jinochů, kteří se dokáží za to dobu několikrát mezi sebou vzájemně bujaře pozdravit a za tu hoďku se jen poflakují ve čtverci 20x20m. A Fatymy nikde. Je to zde u kruháku čistě mužský sektor.
Spíme na luxusně vybavené pumpě Shell na dálnici pár km od Tunisu.
Sobota 12. prosince 2009 – Kartágo
Ráno se ukazuje naše benzínka jako centrum všeho dálničního života. Na rozdíl od podobných benzínek u nás, má tato i se samostatnými vchody místnosti na obřadné mytí nohou a pak směrem na východ jsou jednotlivé kóje s koberečky pro vykonání ranní či večerní motlitby. Muslim na cestách má tuto povinnost redukovanou právě na tuto denní frekvenci.
Před odjezdem se nám nabízí typický obrázek zdejších poměrů. Mezi naprosto luxusními nejnovějšími auty a polorozpadlými starými Peugeoty si to k benzínce šněruje běžně zde častá trojice. On sedí na oslu a ona s taškami v rukách kráčí pár metrů za ním, tím oslem. Pak muž seskočí a jde si k pumpě vypít kávu a ona vede osla spásat sporadické trsy trávy pod dálnicí a čeká na svého oslovoda.
V Tunisu zastavujeme na Honzově oblíbeném místě dáváme si kebab s harisou. Vidím jednoho taxikáře jak se snaží zaparkovat za naším karavanem a pak se ozve rána. Samozřejmě, že to do nás napral. Teatrálně se rozčilujeme a naoko voláme policii ve snaze z něj dostat alespoň nějakou náhradu za rozsekaný zadní blikr. Chce vypisovat nějaké hlášení pro pojišťovnu v arabštině a tak to vzdáváme a odjíždíme na prohlídku rozvalin starobylého Kartága.
Kartágo je teď v Tunisu nejlepší adresa. Něco jako u nás Hradčany, Břevnov a Hautspalka dohromady. Téměř každá druhá vila je hlídaná vojáky a vše nasvědčuje, že právě s karavanem míjíme místo i zdejšího hlavního osvíceného. Co nezvládly Punské války, to dokončila moderní výstavba. Po starém Kartágu zbylo jen pár plotem obehnaných rozvalin. Ale z chrámového vrcholku je pěkný pohled na město.
Vyměňujeme poslední dolary a nakupujeme ve standardním obchoďáku matroš na dnešní večeři. Pět lahví výborného tuniského červeného vína, sýr, olivy, harisu a khobzu. Honza i přes mé navigační pokusy parkuje neomylně náš karavan u pláže pár desítek metrů od moře. Dáváme si první dvě lahve vína, a vyrážíme do víru velkoměsta. Je 12. prosince a v tričku, kraťasech a sandálcích si dáváme zmrzlinku a kotvíme v přijemné čajovně, kde okamžitě objednáváme tři kotlíky mátového čaje a šíšu. Pozorujeme cvrkot kolem a je vidět jaký je nebetyčný rozdíl mezi chováním Fatym tady na pobřeží a někde na jihu Libye. Zde se, mrchy, velmi emancipovaly. Což je i vidět po návratu do karavanu na pláži. Okolo nás zatím zaparkovalo s výhledem na volné moře několik aut s koedukovanými dvojicemi. Kompletně zafuněná okna těchto aut hovoří jednoznačně potvrzují toto emancipační teorii.
Dáváme další dvě lahve vína a já jdu spát. Nějak mě po tom týdnu od zlomení zase začalo to rameno pekelně bolet. Už nepomáhá ani cvičení s dobrým tuniským červeným.
Ale ti tak s Honzou a Jirkou spřádáme velmi smělé plány na další enduro expedice. Snad se něco podaří příští rok dohromady realizovat.
A sobě přeju: „Mrcho, srůstej!“
Paji
O víkendu jsme naložili motorky na Honzův karavan, který dal obětavě v prospěch naší expedice k dispozici, zřejmě netuše co to všechno pro karavan znamená. Jirkovo EXC na vychytaný moto nosič u zadní stěny karavanu, Honzovo BMW do pro mě zcela netušené garáže v zadní části karavanu a moje 690R dovnitř karavanu mezi kuchyňku a jídelní kout. Vešly se tam i všechny naše věci včetně náhradních pneu. Úžasné. 
Jsou čtyři hodiny ráno a my přijíždíme na hranice s Libyí. Šéf libyjské cestovky Hadi mě e-mailem ujišťoval, že nás náš průvodce Khaled určitě najde a pozná. Představoval jsem si naprostý zmatek a shon, který jsem znal například z hlavního přechodu mezi Černou Horou a Albánií nebo mezi španělskou Ceutou a Marokem. Na tunisko-libyjské hranici však panoval naprostý klid. Byli jsme zde jediní zájemci o vstup do Velké libyjské arabské lidové džamahýrie. Počet policistů, celníků okolo nás tak mnohonásobně převyšoval. Na tuniské straně veškeré administrování probíhalo vcelku v pohodě až do doby, kdy k nám přišel silně alkoholem opojený celník. Opilý muslim je fakt nechuť. S přátelským pozdravem „Mia-Mia“ se domáhal od nás alkoholu. Určitě prý nějaký vezeme. Zřejmě měl své zkušenosti. Po našem odmítnutí začal vyhrožovat, že nám na libyjské straně kompletně rozeberou karavan, dokud něco neobjeví. Naštěstí na svou stranu nezískal další střízlivé celníky a policajty a někam se vytratil. 
V Honzově karavánku se spí opravdu dobře. A to kupodivu i s naloženými motorkami. Ráno v osm už nás budil náš průvodce a nabyl sám. Byl s ním Šukri. Usměvavý ani ne třicetiletý Arab i se svoji Toyotou. Nakonec se z něj vyklubal úžasný kluk, který se o nás staral, vařil a byla s ním velká zábava. Své peníze si opravdu zasloužil. Pokud mu je Khaled dá. V plné výši. 
Vstávám v půl osmý a jdu fotit východ slunce. Tento rituál mi vydrží celou dobu až do osudového skoku. Po snídani nedočkavě děláme první krátkou vyjížďku do dun za kempem. Tak na 15-20 minut říkáme našemu průvodci, aby neměl strach, že se vrátíme až večer. 
Ráno po snídani si pro jistotu s průvodcem domlouváme detailněji naši dnešní trasu. Vede okolo dun na západ a polední přestávka je po asi 100 km. Říká, že máme zastavit u těch dun v prostředku. Dívám se na obzor a jen nezcela určitě odhaduji, které jsou ty v prostředku.
Ráno opět vyrážím před osmou fotit východ slunce. Drápu se na dunu nad námi a přede mnou se otvírá velké rozvětvené údolí s několika set metrů vysokými dunami po okrajích. Až moc mi to připomíná scenérii tak dobře známou třeba z Alp. Jen místo sklaních masivů, sněhu a ledu jen a jen písek. 
Ráno opět vyrážím před osmou fotit východ slunce. Dnes i s Jirkou. Šplháme na nejbližší skálu. Jiřímu to v pantoflích moc nejde a tak zůstává ve skalním sedle a já na vrcholu asi 50 metrů nad naším táborem čekám na východ slunce. Postupně se osvětlují jednotlivé vyčnívající skály z písku a hrají všemi barvami. Úžasný pohled. 
Opouštíme pohoří Acacus a po kamenité pistě míříme na sever do města Sardalas. Nejdříve se tu a tam ještě objeví vysoký erozí opracovaný skalní pij Acacusu ale pak už jen rovina a kamenitá cesta. Nic moc. V poledne konečně přijíždíme do prvního města po pěti dnech naší cesty. Naši průvodci, stejně jako Jiří, vyměňují olej v motorech svých strojů. 
Po snídani ještě naposledy tak na dvě hoďky všichni tři projíždíme bizardní sopečné skalní město. Některé kaňony jsou naprosto neprůjezdné tak se musíme vracet a vybíráme další ze stovek možností jak mezi obrovskými skalními sloupy projet. Nepamatuji si, že bych na motorce něco podobného někdy zažil.
Dopoledne si dáváme opravářskou pauzu. Jirka mění zadní Michaelin Desert za Mitas C-18, kterou máme od začátku i my dva z Honzou. Domluvili jsme si průvodcem na závěr naší cesty dva dvoudenní tracky. První do nitra Murzuq Sand Sea a druhý závěrečný k pouštním jezerům v Ubari Sand Sea. Zejména po včerejším několika set km přesunu se nám k jinak určitě krásným vulkanickým jezerům už vůbec nechce. Tato kompromisní varianta je výhodná pro všechny. Pro nás, že si co nejvíce zajezdíme v obrovských dunách bez nutnosti dlouhých přesunů nezajímavou krajinou, a pro naše průvodce, že si každým dnem vydělají a přitom vždy jeden den nikam s auty nepojedou.
Dnešek si chceme s klukama opravdu užít. Vyrážíme po několika dnech do dun jen sami a domlouváme základní pravidla, abychom se jeden druhému neztratili. Naše průvodce necháváme v kempu, kam jsem jim pro jistotu z mé pravidelní ranní procházky spojené s focením východu slunce přinesl darem i svůj kouzelný špalíček. Řka, že je rovněž z čadské pouště a že působí inhalace jeho kouře zase blahodárně na mužský pohlavní orgán, který po mnohačetné aplikaci prodlužuje až o 50%. Nevím, zda mi věřili. Pravdou ale je, že odpoledne po našem neslavném příjezdu byl můj špalíček notně ohořelý.
Ráno sedám do salóní Toyoty a jedeme 50 km do nemocnice v Ubari. Je těsně u kasáren místní posádky. Aby to zde privilegovaná vrstva neměla v případně potřeby daleko. Je tu čirý ruch. Chodby plné ošetřeníchtivých doprovázených většinou početným příbuzenstvem. Jsou zde i ženy a ve velkém počtu. Většinou Tuaregové a pár Arabek v burkách. Některé vysoké snědé tuaregovské slečny jsou velmi pohledné. Podle vzezření jejich matek ale pouze asi dočasně.
Konečně jsem se trochu vyspal. Honza mi laskavě přenechal své letiště v přední části karavanu a tak jsem posilněn opět Ibalginem prospal téměř celou noc vcelku. Ráno vyrážíme na náš poslední pouštní trip k jezerům. Ale jen na jeden den. Kluci si to užívají a já je nostalgicky sleduji z kabiny Toyoty. Ne, že by to bylo nezajímavé, ale motorka v dunách to přeci jen není. Po asi 20 km písečným údolím a třemi krátkými dunovými poli vidíme před sebou první oázu s jezerem uprostřed. Bohužel bývalým, protože před pár lety prý vyschlo. Za dalšími dunami je další již opravdové jezero v dunách. Voda je čistá, do zelena zbarvená ale plná všelijakých vodních brouků. Nevlezl bych do toho ani za nic. Děláme jednoduchý kemp ve stínu pod palmami u jezera a kluci vyráží opět na duny. Šukri plní svůj slib a každému z nás dělá domů v písku upečený chleba – khobzu. Snažím se mu trochu pomoc, ale svoji absencí jeho zručnosti bych mu jen překážel. A tak alespoň fotím. 
Leptis Magma je římské město, které v době své největší slávy od roku 0 do roku 500 našeho letopočtu bylo nejdůležitějším a možná i největším městem Římské říše v Africe. V době největšího rozkvětu mělo město skoro 100 tis obyvatel. Pak bylo kvůli moru, choleře, válkám a ničivé vlně tsunami opuštěno a přikryla jej poušť. Vykopávky začali až za Mussoliniho pokračovali do sedmdesátých let minulého století. Jeho návštěva stojí určitě za to. Po skoro dvouhodinové prohlídce toho mám docela dost a už nevím, jak mám levou ruku nakroutit aby to blbý rameno nebolelo.
Rozhodujeme se kam v Tunisu na zbylé dva dny jet. Motorky v dunách nestihneme, k termálním jezírkům se karavanem nedostaneme a tak padá volba na známý ostrov Djerba. Pláže jsou přeplněné. Zastavujeme a jdeme k moři. Zdravíme se s oběma anglickými turisty vyšší věkové kategorie a projíždíme okolo jednotlivých hotelových komplexů i golfových hřišť. Jak nemůžu tou levou rukou hýbat, tak na golf opravdu nezastavujeme. 
Ráno se ukazuje naše benzínka jako centrum všeho dálničního života. Na rozdíl od podobných benzínek u nás, má tato i se samostatnými vchody místnosti na obřadné mytí nohou a pak směrem na východ jsou jednotlivé kóje s koberečky pro vykonání ranní či večerní motlitby. Muslim na cestách má tuto povinnost redukovanou právě na tuto denní frekvenci. 
