Z Čech až na konec světa - 3.část
Přidal Paji dne 13. December 2010
1. část: articles.php?article_id=158
2. část: articles.php?article_id=159
3. část: articles.php?article_id=160
Fotoalbum

Den dvacátý šestý (9.12.2010) Poušť

Ráno skočíme do termálního baňa. Já si pak několikrát odskočím na hombres baňo. Asi mně dostihla pomsta Yettiho za včerejší výstup. Pavel, zkušený to Elbrusista, je v poho. Střelím si Ercefuril a vyrážíme. Dnes máme v plánu udělat si volnějši den a sehnat banku, internet, natankovat a nakoupit na kemping někde v Andách. Přijíždíme do města Rodeo, kde téměř vše zajistíme a zaroveň se Pavel v kanceláři Informacion Turistico pokouší ze 4 přítomných zaměstankyň vyrazit jakoukoliv informaci v angličtině. No tiendo. Pustí ho ale na internet a zaktualizuje denníček na webu.


Podle mapky z turist centra si v GPS naplánujeme cca 350km okruh k národnímu parku a pak k benzínce s přespáním, kdekoliv se nám to bude líbit. Příjemná pista upravená buldozerem po 40km končí v jakési osadě s pár domky. Chlapík v trenkách nás posílá zpět na odbočku, která v navigaci není ale jsou tam vyjeté koleje od aut. Opravdu po pár stovekách metrů je ukazatel na národní park. Cesta je ale čim dál horší. Pouze dvě vyjeté koleje, písek a kamení. Když potřetí zvedáme bávo, navrhuji otočku zpět a argumentuji že nechci rozmnožit zatím jedinnou 8 na mém předním kole. Meskalero bojovník ale chce dát cestě ješte šanci.Vzhledem k tomu, že se to vše odehrává ve vyprahlé poušti výšce 2.200 m.n.m. a při teplotě 35C a po pátem heverování přetíženého bavoráka zahrabaného v písku Pavel s velkým vnitřím sebezapřením uznává, že takto tam nedojedeme. Otáčíme a vracíme se zpět. Já bych na tom těžkým bavoru nedojel ani tam. Po cca 15km jsme zpátky zpět na slušné pistě. Pod prvním stromem se svalíme a trochu relaxujem. Měníme plán a míříme k jezeru nedaleko města, kde jsme spali. Jako obvykle tady hodně fučí a na jezeře jsou surfaři. Nenapadá mě nic lepšiho, než zajet s motkou až ke břehu a jít zkusit vodu. Už při testování vody jsem zapadnul do poloviny lýtek do bahna. Voda studená, ale čistá. Startuju a vyrážím zpět. To co se zdálo jako pevná zem, byla jen krusta štěrku a pod ním mazlavé bahno. Kousek jsem odjel, ale pak se zadní kolo se zahrabalo až po osu a leží na motoru. No nic. Jeden kufr dolu, motorku vyviklat na bok a vláčet na pevnějši podklad. Za chvili se Pavel slituje, a společne jí vyvláčíme ven. Všichni tady maj motorky zaprášený, jen já, jako exot, jí teďka budu mít usranou od bahna až po sedlo.

Zakempujeme se na břehu za dřevěnou boudou surfařského skladu, ať na nás nefuní. Voda v jezeře je oparvdu fresh, ale po té dnešní výhni potěší. Já stavím stan a Pavel mužně širák.

Jirka



Den dvacátý sedmý (10.12.2010) Jak jsem se fackoval a jak se Afrička lekla

První noc přímo pod hvězdami. Paráda. Ta jižní obloha je daleko krásnější, než ta naše severní. Několikrát jsem se v noci vzbudil a jen otevřením oka pozoroval. Mléčná dráha přímo nade mnou. Sirius v zenitu. Dva souputníci naší Galaxie hned vedle. Několik jasných meteorů. Tak dost.

Ráno srdnatě dáváme koupel ve studené vodě jezera. Jednoduchá snídaně, víno i voda došla včera a opouštíme jezero. Jedeme okolo bizarních hliněných hor, protkaných, od vody vymletými mikrokańony. Hliněné hory přecházení naráz v břidlicové, lemující několik desítek km dlouhé údolí do San Jose de Jachal. Cestou fotíme a zdravíme se se Švýcarem, co tady pro svůj argentinský dům sbírá břidlicové desky a láduje je do své dodávky. Šikulka. Ve stínu se teplota blíží 40C. Do rána jsem nic nepil a v puse mám jak v polepšovně a tak 2 litry studené coly do mě je zasyčí. Ležíme ve stínu pod palmami a když se do Jirky vsáknou 2 litry vody, začínáme fungovat. Je nesnesitelné horko. Jo, teď mě napadlo, kolik že je to vlastně u vás v Česku sněhu?


Jedeme k nejbližší pumpě. Zřejmě je motorkářská. Źádná auta, ale před námi je fronta asi pěti motorek a další přijíždějí. No motorek. Takových těch čínských malorážných motohybů. Ale většinou na nich jezdí holky. Před námi na jedné odjely po natankování hned tři najednou.

Pumpař nám dává do nádrží kvalitnější benzín, kteří místní nepoužívají. Nejdřív do nádrže Afričky a pak do mé motorky. Jedu první a asi po deseti km už Jirku v zrcátku nevidím. Chvilku čekám a pak se obracím a jedu zpět. Za chvilku se jirkova Afrička vynoří ze zatáčky a Jirka cosi živě rukama gestikuluje. Asi máme problém. Afrička nějak nejede. Asi jsme natankovali místo benzínu něco jiného. Ale mě motorka funguje bez problému. Po chvilce Jirka bez problému nastartuje a jedeme dalších asi 10 km. Afrička zhasne. Opět po chvíli jde nastartovat a jedeme asi 20 km. Tak a dost. Takhle to dál nepůjde. Zastavujeme ve stínu pod jediným stromem široko daleko. Kufry dolu a kontrola čerpadla, konektorů, baterky a nic. Nechci strašit, ale napadá mě, jak jsem kamaráda na laně táhl z Albánie. Odešla mu elektonika zapalování (nějaké CDI) a projevovalo se to skoro stejně. Měníme původní dnešní záměr. Žádný offroad přes hory a jedeme po kouskách po asflaltce (jako na potvoru zase Ruta 40) do nejbližšího většího města, do San Juanu. Těch více jak 160 km po R40 je děsných. Okolo písečná pampa a po celou tu vzdálenost jinak vůbec nic. No a somzřejmně fučí o 106.

U velké pumpy na předměstí rozkládáme naš motoservis. Nádrž dolů, airbox dolů, karburátory dolů a všechno rozebrat a vyčistit. Zdá se, že příčina je jasná. Jak Jirka tankoval do Afričky bezín jako první ze stojanu, kde nikdo z místních netankoval, tak se zřejmě do jeho nádrže dostal nějaký bordel, který způsoby ony problémy. A proto já, která jsem tankoval jako druhý, už problémy s benzínem nemám.


Zatím co Jirka rozskládá a s kládá motorku, já ve chvílích, kdy nepotřebuje pomoct, navazuji kontkaty s domorodci. Fotí si motorky i nás. Takové velkosti tu normálně nejsou. Pak přijede chlapík ve velmi zachovalém asi 40 let starém Fordu. Krásný veterán. Chlapík je dobrosrdečný a okamžitě navazuje konverzaci. Když zjiš zjišťuje, že jsme Czechoslovakia. Republica Czecha tu skoro nikdo nezná. Tak je ještě přátelštější na na velké schledání mi dává přátelskou facku. Asi místní zvyk. Směje se od ucha k uchu a já se na něj dívám trochu rozpačitě. No tak dobře. Stejně jako většina ostatních místních napouští do svého veterána plyn pod tlakem. 1 m3 za 1.83 argeninských pesos. Benzín stoji 4,1. Po natlakování své plynové nádoby se jde rozloučit. Připravuji se na další přátelskou facku. To ale už nebude bez odezvy. Jakmile mi ji uštědří, tak mu okamžitě vetkávám také jednu, až mu brýle povyskočí. To chlapec stará nečekal! Teď je pár okamžiků rozpačitý on. Pak se opět od ucha k uchu rozesměje a přátelsky mě poplácává po rameni.

Po dvou hodinách práce je Jirkova Afrička připravena k natankování nového benzínu. Jan tak, jako mezi řečí, vyndavám z jirkovy zadní gumy asi 5 cm dlouhý hřebík. Už nás to nijak neznepokojuje. Přicházím k jirkově motorce, poplácávám ji po nádrži. Naprosto zřetelně a jednoznačně ji říkám, že pokud nepojede, tak ji čeká největší potupa. Bude odtažena Bavorem na špagátu až do Santiága. Pod vlivem této hrozby po natankování bez problémů chytá a my jedeme k 20 km vzdálenému jezeru sehnat nějaké ubytko.


Je to tady motorkářský ráj. Nebo spíš motokrosový ráj. Před jezerem jsou takové jílovité hory, pár desítek metrů vysoké, po kterých jezdí desítky krosek a čtyřkolek. Práší to šíleně. Nejraději bych z asfaltky odbočil a dal si ty kaňonky s nima. Hned si ale vzpomenu na včerejší pouštní etapu a na mnohačetné zvedání plně naložené motorky a je po tužbě.

Spíme u jezera v docela dobře vybavené chatce. Cenu usmlouváváme na 300 pesos, což je asi 75 USD. Nesnesitelně fouká a je tu větší zima než včera u jezera, které bylo o 1000 mnm výše. Jedu do nejbližšího krámu pro proviant., Dnes si zaloužíme lahve tři. Breru Syrah - Cabernet, Sauvignon Blanc a mé oblíbené Chablis.

Tak dneska už dost. Karle, zkrať to. Venku nesnesitelně fičí!
Pavel