Balkán 2010
Přidal Alda dne 24. February 2011
Dlouho jsem přemýšlel kam se vydat v sezoně 2010 na dovolenou. Alpy fakt můžu, ale nic se nemá přehánět, Alp už bylo hodně a je potřeba postoupit o level výš. K tomu za mnou na Vánoce přišel švagr s nápadem vydat se na jih. Rozhodování bylo jednoduché, alespoň jsem to měl hned jednodušší. Termín padl na první polovinu května. Škoda že nevyšel, v červnu už jsme se pěkně smažili. Odjezdu bránilo ještě několik schůzek k přesnému naplánování trasy. Ty se konaly v restauraci, takže jsme bohužel nikdy nic nenaplánovali, nebo jsme si to nepamatovali. Se slovy „máme přeci navigace, ono se to podá“ jsme byli v klidu a nebylo vlastně potřeba plánovat nic.
Den 1., 12.6., 785km
Prioritou pro první den je rychlý a nudný přesun co nejdál, abychom si následující den už jen užívali Rumunska. Ráno se tedy scházíme jen s nepatrným zpožděním, které se díky nekonečnému loučení mění ve zpoždění znatelnější, sedáme já na R1200GS a Tomáš na R100GS PD a vyrážíme.
Z Rumburka do Prahy a pak už jen nekonečné kilometry dálnic. Před Brnem nás přepadávají nepříjemně vysoké teploty, které se následující dny jen zvyšovaly. Prvotní nadšení z navigací odpadá ihned za hranicemi Maďarska, tam totiž naše mapové podklady končí a probouzí se až v Chorvatsku na zpáteční cestě. Prostě nás to ani nenapadlo kontrolovat, tímto děkujeme Garminu i TomTomu za legálně koupené kompletní mapy, Andora se bude určitě hodit :). Přes Slovensko až na konec Maďarska do Szegedu, kde úspěšně nacházíme ubytování. Motorky do garáže a hurá na hotel. Ubytování slušné, sprcha i baterie u umyvadla probíjí nebo mám halucinace z toho horka. Rychle na večeři, pár piv a spát. Zapomněl jsem doma jen jedinou věc – kraťasy. Kombinace nechutného vedra, tepláků a ostrých maďarských specialit je opravdu smrtelná.
Den 2., 13.6., 385km
Ráno nasedáme a jedeme za prvním zajímavým cílem – Rumunský Banát. Rumunsko jsme si opravdu užili, povodí Dunaje je pěkná podívaná. Rumunský Banát je pár českých vesnice z nichž vybíráme Ravenscu a tím i první kilometry příjemného offroadu. První návštěva směřuje do místního krámku pro český pozdrav, lahváče a kraťasy. Paní nám ihned hlásí kdo má ve vesnici sprchu (jak vycítila, že ji potřebujeme??) a tam se i vydáváme. Ale až po skvělé vyjížďce do vedlejší vesnice. Tu jsme sice nenašli, ale zato jsme najeli 6x více a párkrát se oba vyváleli. Motorka se zvedá skvěle, když leží na padácích a kufrech, jen by ty kufry mohly být prázdné… Tahle vyjížďka ale stála za to, louky, lesy, kopce, hory, dravá zvěř (ovce, psi)… nádhera! Paní Pražáková nám zatím připravila perfektní večeři a do rána nás kromě hrozné bouřky nic nerušilo.
Den 3., 14.6., 423km
S velkou slzou v očích opouštíme Rumunsko. Cestou Tomáš řeší svůj první i poslední problém s PéDéčkem a mění spojkové lanko. Hranice do Srbska jsme přejeli jen zvláštní náhodou, ochota obsluhy nám nakloněna nebyla, ale podařilo se. Srbsko je také především přesun, v dnešním plánu je hlavně dorazit do Černé Hory. Což se nám nepovedlo, Beograd je opravdu velké město a díky skvělému značení jsme ho projeli kompletně 2x. Ani nevím, jak jsme to přežili, v teplotách 35°C ve stínu se to zvládá tak nějak hůř. Ve večerních hodinách nacházíme snad jedinou možnost ubytování v celém Srbsku, proto neváháme, stavíme, jdeme se ubytovat a vychladit v bidetu Jamesona. Není jednoduché v Srbsku najít něco, kvůli čemu bych se tam rád vrátil.
Den 4., 15.6., 261km
Ráno velmi brzy opouštíme Srbsko a konečně vjíždíme do Černé Hory. Cíl je jasný – nezapomenutelný Durmitor. Hned na první benzině nacházím wifi, posílám pozdravy domů a hrozně zdržuji odjezd :). Černá hora je opravdu nádhera… příroda, hory, nádherný most přes řeku Taru, jezero, ježdění a skvělí lidé včetně celníků na hranicích. Prostě bez chyby. Končíme v miniaturní chatce někde poblíž Rudinice, kde velmi zdatně opíjíme majitele chatek jeho vlastními pálenkami. Bohužel i na nás to byl silný oříšek, takže málem usínáme v přilbách, ráno by se nám do nich hlavy nevešly. Montenegro musím navštívit znovu!
Den 5., 16.6., 200km
Ráno vyrážíme velmi brzy, respektive brzy po poledni, prostě to nešlo. Vydáváme se směrem k Albánii. Cesta je skvělá, rychlost zanedbatelná. V odpoledních hodinách dorážíme k hranicím, před námi pár bezdomovců, vzteklých psů a před frontou asi 260ti stejných Mercedesů hranice připomínající ruskou armádu v plné zbroji. Podívali jsme se na sebe, otočili to a mazali se zchladit do moře. Končíme tedy v Černé Hoře (Petrovac), nacházíme ubytování a letíme se zchladit. Moře parádní, jídlo parádní, ceny parádní – proč sakra všichni jezdí k moři do Chorvatska?
Den 6., 17.6., 100km
Dnešní den je odpočinkový, zůstáváme na stejném místě, pouze denní náplň obohacujeme o návštěvu vyhlášeného Kotoru. Pokud máte radši přírodu než turistická centra plná nadšenců a autobusů, ani tam nejezděte.
Den 7., 18.6., 354km
Vyrážíme a brzy překračujeme hranice do Bosny. Hranice vypadají příšerně, budka ze které vylézají celníci je rozstřílená, ostatně jako celý zbytek Bosny, opravdu místním není co závidět. Nekonečné desítky kilometrů v krásné přírodě, ale bez jediné známky života. Po pár hodinách přijíždíme do Mostaru, kde potkáváme partu několika velkých endur s českými SPZ. Ve velkých městech na vás pozůstatky války dýchají opravdu svižně. Cestou jsme na benzině zastavili na kávu, paní za kasou tedy umyla svůj hrnek a udělala do něj kávu pro mě. Večer končíme v Chorvatské Podoce.
Den 8., 19.6., 245km
Dnešním cílem je návštěva přátel, kteří zrovna tráví velmi nudnou dovolenou (cesta autem – mnoho dní u moře – cesta autem zpět) v Zadaru. Cestu do Zadaru volíme co nejblíže u pobřeží, díky datu je zde překvapivě malý provoz a je na co koukat. Večer se jdeme se známými pokochat centrem Zadaru, večeříme pizzu a uleháme do stanu – konečně, už to vypadalo, že je vezeme zbytečně.
Den 9., 20.6., 461km
Dnes se chceme dostat do Slovinska, přespat v horách Crně nad Koroskem, kam jsme omylem zabloudili před dvěma lety a stálo to za to. Perfektní venkovské prostředí v přírodě a poměrně vysoko v horách. Tentokrát bylo bohužel plno, takže končíme dole ve městě a pro velký smutek se přežíráme nezdravou stravou v místní hospodě. Dosavadní rekordní teploty výrazně padají. Opravdu mě mrzí, že nemám ani tušení kudy jsme ze Zadaru jeli, ale cesta byla perfektní. Skvělý asfalt, zatáčky nikde nikdo. No, snad příště.
Den 10., 21.6., 251km
Vyrážíme směr Rakousko, samozřejmě s využitím alpských průsmyků. Teploty stále klesají, v Alpách padaly i lehce pod bod mrazu. Udělal jsem několik málo fotek, Tomáš ani nezastavoval, aby s sebou na tom ledu nefláknul. Zmrzlí na kost končíme ve Schlamingu a jelikož si to za tu zimu zasloužíme, opět se přejídáme a to hned 2x za večer. Kvůli počasí jsme si Alpy opravdu neužili a proto i zítra tyto plány vypustíme a pojedeme do ČR.
Den 11., 22.6., 335km
Dnes i mě potkala první i poslední závada, začalo se rosit gufero kardanu, naštěstí jsem s tím dojel až domů. Na cestách to nepotěší, s sebou by ho neměl asi nikdo, ale příště alespoň vím, že olej s sebou. Stroji odpouštím, byla to po 60000km jeho první závada. V odpoledních hodinách přijíždíme do Čkyně… je tu privát, který se snažím nevynechat při žádné cestě. Protože ty steaky v centru Čkyně, to je fakt radost :).
Den 12., 23.6., 255km
Je to znát když jste zase v ČR, málem bych zapomněl, jak to tady chodí… Bezohlední řidiči, blinkry se nepoužívají, plynulost provozu neexistuje. Po poledni jsme doma, no a já….. já bych zase vyrazil :).
Alda
Fotogalerie: userphotogallery.php?album_id=730