Namibie na motorce - splněný sen
Přidal Filip dne 15. March 2011
Myšlenka nebo respektive sen na projetí nějaké jihoafrické země mi ležela v hlavě už hodně dlouhou dobu a nebýt lehkého popostrčení od kamaráda, asi by zůstalo jen u toho snu.
Přibližně dva a půl týdne před plánovanou služební cestou do Jihoafrické republiky, činím toho zásadní rozhodnutí. Následující dny před odjezdem jsou pro mě jeden velký stres, protože musím všechno zařídit, naplánovat, zajistit, stihnout a to včetně víz do Namibie, která se vyřizují ve Vídni.
Všechno se ale kupodivu povedlo a já den před odletem balím kufry a opouštím manželku se třemi dětmi na dlouhé tři týdny. Na letišti probíhá vše bez problému, jen jsem asi trošku středem pozornosti, protože lidí v motorkářské bundě a botech tady moc nechodí.
Po splnění pracovních povinností vyrážím do půjčovny MOTOBERLIN sídlící u letiště.
1.den 25.2. Půjčení motorky
Do půjčovny dorážím lehce po třetí hodině a po podepsání všech papírů se blíže seznamuji s motocyklem BMW. Jedná se o model R1200GS z roku 2009, který až na pár drobných kosmetických vad nevypadá, že by mohl mít najeto už 75469 km. Je obut na nových offroadových pneumatikách českého výrobce Mitas. Usedám tedy na motocykl a opouštím areál půjčovny. Zpáteční cesta do Didiloni lodge byla z mé strany premiéra v levostranném řízení a původní plán následovat čecho-afričana Vashka k ubytování, je zmařen asi po kilometru jízdy. V dopravní špice mi můj průvodce mizí z dohledu, takže zapínám navigaci a po půl hodině jsem zpět v Didiloni. Večer chystám motorku na cestu.
Najeto 51 km.
2.den 26.2. Johannesburg-Namibie
Opět už třetí den nemůžu dospat a vstávám ve 4:00. Po chvíli se rozhoduji, že vyrazím na cestu. O půl páté vyrážím, znovu blíže seznamuji s levostranným řízením, což se mi díky minimálnímu provozu celkem daří. Snažím se dostat na silnici N14 vedoucí na západ JAR. Díky navigaci jsem po hodině cesty na zmíněné silnici, avšak má radost je okamžitě vystřídána zklamáním, protože je silnice zavřená. Následuje neoznačená asi 100 km objížďka. U města Venterdorp se slavnostně napojuji na N14. První tankování a snídaně probíhá u města Coligny, odkud dál pokračuji na Vryburg. V tomto městě dělám fatální chybu a nedoplňuji palivo, spoléhám na palubní PC a údaj z navigace, které svorně hlásí bezproblémový dojezd na pumpu ve městě Kuruman. Bohužel u vesničky Lykso se oba údaje rozcházejí a já hledám čerpací stanici. Za pomocí místních, kteří mě posílají zpět asi 15km na údajnou čerpací stanici. Po ujetí drahocenných 25km nacházím novou, ale neotevřenou pumpu a naštvaně tedy odjíždím směr Kuruman. Jsem opět u vesnice Lykso a PC hlásí palivo na 2 km. Znovu se ptám místních co dělat tentokrát bez nějakého návrhu na řešení situace. Rozhoduji se tedy co nejekonomičtějším způsobem dojet do 80 km vzdáleného města Kuruman. Po 50 km zastavuji v prodejně s alkoholem a prosím o 2 litry benzínu. Personál prodejny svorně tvrdí, že by rádi pomohli, ale neví jak. Po chvilce naléhání se nabízí, že mi tedy benzín z 30km vdálené pumpy dovezou. Ochotně jim tedy dávám 100 Randů a s nadějí dalšího shledání jedu pomalu za nimi. Přibližně 2 km před městem mi dochází palivo, takže čekám na své spasitele, kteří také (kupodivu) za chvíli dorazí s palivem. Po úplném doplnění paliva ve městě pokračuji dál do vesnice Valzyrsus, kdy absolvuji prvních 100km šotoliny. Po opětovném doplnění paliva a nutném odpočinku pokračuji zase po nekonečné šotolině dalších 150km. U vesnice Ashkam vítám změnu povrchu na asfalt a pokračuji na Reitfontein. Přibližně po 70 km zapínám navigaci a hledám uloženou pozici s ubytováním, následně zjišťuji, že je nemožné dojet za světla, takže na rady místních obracím zpět asi 45 km k Molopo lodge. Vyčerpaný platím pokoj a večeři.
Najeto 1036 km
3. den 27.2. Molopo – Rehoboth
Vstávám kolem osmé a po snídani vyrážím na hraniční přechod Reitfontein. Po půl hodině jsem bez problému vpuštěn do Namibie. Asfaltová silnice skončila na straně JAR a dál pokračuje nezpevněná cesta. Po 40 km dojíždím do vesničky Arab, kde tankuji a platím silniční poplatek. Pak pokračuji stepí-pouští směr Keetmanshop, jelikož jsem blízko pouště Kalahari, teplota se neustále pohybuje kolem 38°. Postupně si osahávám motocykl na nezpevněném povrchu a zjišťuji, že se dá v pohodě jet až 110 km/h. Za celou dobu do výše uvedeného města potkávám pouze jedno nákladní auto. Z Keetmashop uháním na sever po hlavní dopravní tepně Namibie silnice B1 do města Rehoboth. Na této komunikaci není prakticky žádný provoz, což si mylně myslím je způsobeno víkendem. V následujících dnech však vnímám všeobecně nižší dopravní provoz než v sousedním JAR, prakticky nejčastěji potkávám na silnici vozidla s turisty. Ve městě Rehoboth spím v rezervované lodgi s krásným výhledem na zapadající slunce nad jezerem Oanob.
Najeto 696km
4.den 28.2. Rehoboth – Etosha
Ráno dokonale odpočatý vyrážím dál po hlavní tepně Namibie na sever. Dálničním obchvatem míjím hlavní město Windhoek a zastavuji až ve městě Outjo, kde zjišťuji dostupnost dalších čerpacích stanic, načež mě obsluha uklidňuje možností natankovat o 60km dále. Dávám se do řeči s manželským párem z Německa, kterých se ptám na jejich další plány – potřebuji totiž sehnat někoho, kdo by mě vzal autem do NP Etosha, kam je motocyklistům vjezd zakázán. Možnosti probíráme v cukrárně u kafe, kde se k nám připojuje důchodce Fifi, který nám trošku monotónně líčí jeho zkušenosti s motocykly. Po hodině opouštím kolektiv a uháním zbývajících 60 km do Etosha safari camp. Polovinu poslední části trasy absolvuji ve vydatném dešti. Po příjezdu platím za stan a rezervuji si místo v etosha safari busu na zítřejší den. Stan stavím v kempu až po jedné hodině ranní, protože déšť vystřídali komáři. Do té doby jsem spal na stole v jedné mini budce.
Najeto 500km
5.den 1.3. Etosha park
Ráno vyrážíme celkem brzy kolem sedmé v safari busu, který obsazen Němci, jednou Rakušankou a jedním Čechem, vjíždíme Andersonovou bránou do parku. Postupně vidíme skoro všechna typicky africká zvířata. V poledne je pauza na oběd ve vesničce Okaujeko, kde šplhám na vyhlídkovou věž a pozoruji nekonečnou krajinu kolem sebe. Odpoledne dál pokračujeme cestičkami v parku, kdy možná trošku nedobrovolně čekáme asi půl hodiny, než nám cestu uvolní prý vystresovaný slon. Po návratu do kempu kontroluji opuštěný motocykl a trošku se zděšením upřeně koukám na zadní pneu, která po značně rychlém přesunu o dost ubyla. Začínám mít vcelku velké obavy o výdrži těchto pneu na celou naplánovanou trasu. Potom se seznamuji a večeřím s mezinárodní skupinkou jedoucí ze severu Afriky na jih.
Najeto 0km
6.den 2.3. Etosha park – Opuwo – Epupa
Ráno se loučím s přáteli a teď už volnějším tempem jedu na sever k vodopádům Epupa. Nechce se mi ale opět vracet do města Outjo, tak jedu bočním silničkami k městu Kamanjab, kdy cestou projíždím stádem žiraf a nespočetnými stády dobytka. V Kamanjab tankuji a vyrážím špatným směrem, což také po chvíli zjišťuji a obracím zpět. Po nudné asfaltové silnici do Opuwa, kam také ve tři odpoledne dorážím, jelikož mi zbývá do setmění dost času, tankuji plnou nádrž, upouštím tlak v pneu a pokračuji prakticky slepou 180 km cestou k vodopádům Epupa. Asi 20 km před cílem začíná intenzivně pršet a veškeré mé plány hatí 40 cm hluboký brod se silným proudem. Po chvíli doráží plně obsazená Toyota a já smutně pozoruji, s jakou lehkostí překonává brod. Já se svým BMW, však odmítám zbytečně riskovat pád v řece, takže otáčím zpět k nejbližší civilizaci, kterou je vesnička Okangwati, vzdálená 70 km. Po ujetí asi 5km je déšť ještě vydatnější, takže si uvědomuji, že vyschlé brody, které jsem cestou sem za světla překonal, mohou být teď navečer velký problém. Řeším vzniklou situaci a vydávám se cestičkou do buše. Po asi 2 km dorážím do Himba vesničky a rukama nohama se ptám na nocleh, ochotně se slovem camping ukazují místo pod stromem. Bohužel můj stan není stavěn do silného deště, takže tvrdím, že nemám žádný stan. Po chvíli se však objevuje žena se stanem, igelitem a za pomocí minimálně třetiny kmene budujeme můj dnešní příbytek. Konečně tedy ulehám a jím něco ze zásob. Za neustálého bučení krav usínám s plnou hlavou toho, co mě čeká zítra.
Najeto 601km
7.den 3.3. Opuwo-Sesfontein
Ráno vstávám jako první a začínám balit věci. Postupně se ke mně jako k hlavní atrakci dnešního dne seběhne půl vesničky včetně jedné stařeny, která pořád něco mluví, ale nikdo jí nevěnuje pozornost. Prohlížím si ,,útulnost“ typického himba příbytku a platím za skvělý kemp. Do Opuwa přijíždím po poledni a ptám se na dostupnost zadní pneu v místním servise. Mechanik ale není schopen pomoci, takže dostávám pouze radu na možnou koupi ve městě Swakopmund. Vyrážím tedy už zpět na jih do městečka Sesfontein. Rovná cesta postupně zahýbá do hor, kde projíždím nádhernými horskými průsmyky. Cesta po včerejším dešti vypadá spíše jako koryto nějakého potoka. Po dvou hodinách jízdy se dostávám na horskou planinu, ze všech stran, kde oko dohlédne je obklopena horami. Zastavuji, abych doplnil pitný režim, během chvíle jsem obklopen dětmi kmene Himba, kterým dávám cherry rajčátka. S vypětím všech sil braním před dětmi plyšovou kočku, kterou mi cestu půjčila starší dcera jako talisman. Přes cestu mi pak několikrát přeběhnou žirafy, zebry a springbok, což je národní zvíře Namibie. V Sesfontein se snažím doplnit palivo, není to umožněno, protože benzín už dva dny není a cisterna přijede za další dva dny. Dle mapy má být v tomto městečku hrad, který po chvíli hledání nacházím, ale není zde o co stát. Jedná se totiž o luxusní ubytování, kde noc přijde na 800 randů, což odmítám akceptovat a jedu pryč. Cestou si všímám cedule Kemping pod červenými skalalmi. Za cenu 50 randů není o čem přemýšlet, po chvilce si uvědomuji, že kemp nemá elektrický proud, ale přesto si po lehčích problémech dávám teplou sprchu. Majitelka kempu Augusta, tady žije se svým dvouletým synkem Kevinem a tohle je jejich jediným zdrojem příjmu. Okamžitě po příjezdu suším věci, ale po hodině opět nastává déšť. Utíkám tedy do svého mini stanu, který jsem však předtím stihl překrýt vypůjčenou plachtou. Zavazadla ukrývám do 200l sudu. Po půlhodinovém lijáku se déšť mění jen v lehké mrholení, ale vyschlé koryto se opět stává řekou a já si říkám, jaké štěstí, že jsem nechtěl spát v bungalovech za řekou.
Najeto 360km
8.den 4.3. Sesfontein- Henties bay
Ráno je obloha jako bez mráčku, takže já můžu opět dosušit všechny věci. Pak vyrážím k vesnici Palmwag, kde tankuji do modrého BMW až po hrdlo. Vydávám se dál po cestě k moři po C39. Projíždím branou do skeleton coast parku, který ale musím týž den opustit.
Krajina zde vypadá jako na měsíci cesta chvílemi vede hlubokým pískem, kde se BMW vcelku nepříjemně vlní. Já má v těchto situacích v hlavě radu od Fifiho – v písku musíš jet 80 a více což se snažím dodržet. Cestou zastavuji u opuštěného těžebního stroje na diamanty a také vraku lodi na pláži. Po 140 km hodně drsné šotoliny opouštím pln dojmů Skeleton coas park z hodně drsnou šotolinou. Změna za branou však nastává pouze v povrchu vozovky, která je zde perfektně uježděná hladká hlína. Cestou také míjím stroje starající se o tento povrch. V každé následující vesničce stavím s nadějí nalezení čerpací stanice nebo alespoň paliva. Ale marně. Přibližně 30 km před Henties bay stavím v rybářské hospodě patřící italsko-jihoafrické rodině, kde mi nabízí pokoj za skvělých 150 randu. Toto nejde odmítnout, večeřím vynikající rybu, která po chvíli plave v pivu. V hlavě řeším otázku paliva, PC hlásí dojezd 12 km, ale dle mých propočtů bych měl ujet minimálně 50 km. Večer následuje diskuze s majiteli u několika flašek piva a celá naše debata končí společnou večeří grilovaného masa.
Najeto 401km
9.den 5.3. Henties bay – Walvis bay
Ráno se mi po pivní smršti z předchozího včera moc nechce z postele, ale po deváté už jsem opět v sedle německého stroje. Po půl hodině úsporné jízdy dorážím na pumpu v Helvis bay, kde tankuji po dlouhých 372 km. Po snídani na břehu oceánu vyrážím směrem k Swakopmund, kde následuje prohlídka pěkného muzea. Dále pokračuji po asfaltové silnici k Wavvis bay, kdy po levé straně cesty je poušť, vpravo pak Atlantik. Po příjezdu do města se nechtěně dostávám do černošské čtvrti, ze které mám smíšené pocity. Raději zapínám navigaci a dostávám se do pěkného kempu.
Najeto 159km
10.den 6.3. Walvis bay – Sosiern
Po chladné noci vstávám o něco později a vyrážím směr Solitare. Ze začátku asfaltová silnice přechází v nudnou pouštní šotolinu, která končí v nedohlednu. Po ujetých 100 km však cesta vstupuje do hor, kde zatáčka střídá zatáčku. Projíždím několika kaňony a kochám se krajinou. Obědvám a tankuji ve Solitare a pokračuji po nezáživné šotolině do kempu Sosiern, což je taková brána k Soussusvlei. Se zklamáním zde zjišťuji, že dál není povoleno vjíždět na motocyklu, kvůli jiným neukázněným kolegům. Potkám se tady s Anglickým a Irským párem, se kterými večeřím. Ráno mě vezmou k Soussusvlei.
11.den 7.3. Sosiern-Luderitz
Ráno opouštíme kemp čtvrt hodiny před šestou a po chvilce čekání před branou, jsme vpuštěni dál. Po 40 minutách jízdy doráží karavana vozidel k duně 45. Kde všichni vystupují a dereme se na vrchol. Po značně náročném výstupu ve svižném tempu, usedáme všichni jako slepice na hřebem duny a upíráme oči k východu. Po chvíli nastává východ slunce, jen možná trošku zkažen drobnými mráčky. Následuje nádherná podívaná na duny a poušť kolem sebe, ve světle vycházejícího slunce. Dolů pak volím přímou cestu úbočím duny. Potom všichni usedáme do auta a pokračujeme k jezeru, kdy posledních 6 km je povolen vjezd jen 4x4 vozidlům. Po chvíli jízdy chápeme proč cesta vede vyschlým korytem, kde jsou značně hluboké koleje v písku, které opravdu dávají zabrat našemu Defendru. Cestou pomáháme slovenskému páru s jejich Nissanem, i když sice má pohon všech, ale díky těžké campingové nástavbě, zůstávají viset v hlubokém písku. U jezera Soussuvlei pozorujeme kontrast mezi vodou - přírodou a nehostinností pouště. Dále pokračujeme k jezeru Deadvlei, což jak už název říká, je mrtvé jezero a možná také blízká budoucnost Soussuvlei. K mrtvému jezeru se musím pěšky, takže opouštíme auta a vydáváme asi kilometr do pouště. Po chvíli chůze, za ještě přijatelné teploty, se nám naskýtá úžasný pohled na Deadvlei. V kempu si dávám sprchu a balím věci. Po rozloučení s přáteli, se vydávám dál k městu duchů Swakopmund. Posledních 110 km před dnešním cílem vede asfaltová silnice pouští, kdy teplota šplhá až k 37°, ale po chvíli jízdy se zvedá silný atlantický vítr a teplotu sráží na přijatelnějších 33°. Závěrečných 30 km dojíždím v lehké písečné bouři, kdy některé duny zasahují do silnice. Kolmanskop je otevřen pouze do jedné hodiny odpoledne, takže musím pokračovat do nedalekého města Luderitz, kde spím za stále hodně silného větru v Shark kempu na skalnatém poloostrově.
Najeto 477km
12.den 8.3. Luderitz – Fish river canyon
Ráno se budím za úplného bezvětří a modrou oblohou nad hlavou. Po příjezdu do Kolmanskop na průvodce líčí neuvěřitelný příběh tohoto městečka a já se nestačím divit, co vše bylo vybudováno na pouhých 51 let, po které bylo osídleno. Po ukončení komentované prohlídky fotím domy, které postupně polyká poušť a uháním po stejné cestě jako včera na východ. U města Seeheim sjíždím na starou známou šotolinu, avšak po pár metrech jízdy stojím tváří v tvář ceduli, oznamující uzavření silnice. Ignoruji tento zákaz a pokračuji dále, kdy po průjezdu bahnitého brodu si myslím, že důvod uzavření jsem již překonal. Omyl. Po dalších 35 km vidím opravdový důvod uzavření cesty – řeka teď už vlastně jen potůček, který nanesl asi půl metrovou vrstvu písku v délce 30m. Takže pokud chci pokračovat, musím tuto překážku zdolat. V zápětí tento problém hravě překonává terénní Toyota a chlapi slibují, že počkají, až přejedu. S menším problémy překonávám potok, ale pak zapadám do písku. Marné je mé troubení na odjíždějící auto. Po asi 10 min zápasení dostávám motorku a zavazadla na pevný podklad a pokračuji dále. Ve vesničce Hobas platím vstupné a pokračuji k vyhlídce na kaňon. Po příjezdu se mi naskýtá úžasný pohled na rybí řeku v hloubi kaňonu. Tento kaňon je druhý největší na světě po americkém Coloradu. Po západu slunce jedu zpět k Hobas a spím v místním kempu. Večer mě pozývají na večeři a sklenku whisky tři šedesátníci na pánské jízdě jižní Namíbií.
Najeto 424km
13.den 9.3. Hobas-Augrabies falls
Ráno mi pánové ještě vaří čaj a s přáním šťastné cesty se loučíme. Já pokračuji na jih do lázeňského střediska Ai-Ais, které je pěkné nově opravené, ale to je dle mého mínění vše. Takže se zde moc dlouho nezdržuji a uháním zpět směrem na hraniční přechod Kopas. Po bezproblémovém překonání hranic odbočuji asi po 80 km na dost špatnou šotolinovou cestu k městu Kakamas a odtud pokračuji k parku Augrabies falls. Po příjezdu do kempu hledám vodné místo na spaní, přičemž se seznamuji s manželskými páry mířící do parku Kalahari a jsem opět pozván na výbornou večeři. Celou noc jsou v dálce slyšet vodopády a já jsem zvědav na zítřejší podívanou.
Najeto 507km
14.den 10.3. Augrabies – Johannesburg
Ráno se jdu podívat na úžasné vodopády, dělám fotky z několika můstků pro turisty a nemůžu se vynadívat na řeku Oranje, která vtéká do úzkého koryta mezi skalami a následně padá z asi 60m výšky. Po nádherné podívané snídám ve stínu stromů a připravuji se na závěrečných nudných 900 km, které jsem si naplánoval do 2 dnů, s tím že bych dnes chtěl přespat v kempu u města Vryburg. Jelikož jsem ve městě v celku dobrém čase a navigace ukazuje dojezd do Johannesburgu lehce po půl deváté pokračuji dále. Nějak jsem zapomněl, že mi na poslední šotolině praskla žárovka v hlavním světle, takže jedu s dálkovým což se po setmění už moc nelíbí řidičům v Johaneburgu. Na Didiloni lodge dorážím lehce po osmé a jsem rád za pěknou měkkou postel.
Najeto 977km
15.den 11.3. vrácení v Motoberlin
Závěrečná 50 km etapa opět v době největší špičky byla dost náročná, ale bez problému dorážím do půjčovny Motoberlin, kde vracím modrou BMW se 81988 km na tachometru. Po rychlé obhlídce stroje mi vedoucí slibuje bezproblémové vrácení vcelku vysokého depozitu. A já čekám na odvoz na letiště.
Fotogalerie: http://rehor.rajce.idnes.cz/NAMIBIA/
Filip