Motorky BMW GS - vše o motocyklech BMW řady GS a o cestování

ASFALTO-ŠOTOLINOVÝ GASTROVÝLET PO ALPÁCH (A,D,I,CH,F)
Přidal Tonda dne 14. December 2012

Letošní gastrovýlet jsme začali plánovat až z jara letošního roku – nějak nebyl čas. Nakonec jsme se do toho z Karlosem „ponořili“, naplánovali a zbývalo už jen „poladit“ vhodný termín, aby všem zúčastněným vyhovoval. Díky načteným informacím z internetu a zkušenosti jiných lidí, jsme se kvůli vysoké nadmořské výšce, a tím pádem velké pravděpodobnosti sněhu na šotolinových passech a cestách, snažili termín výletu co nejvíce přiblížit letním prázdninám. Takže odjezd stanoven na 14.6. někdy po obědě. Pozdější termíny už nejsou možné – trefit se do vhodného termínu šesti kamarádů kvůli jejich pracovní i soukromé vytíženosti je trochu oříšek. Nakonec vše „upečeno“ a můžeme vyrazit. Takže sestava je následující: Tonda na BMW R1200GS, Držák na BMW R1100GS, Ríša na Kawasaki KLV1000, Karlos na Yamaze XT660, Ruda na BMW R1150GS a Jirka na BMW R1200GSA.

1.den 14.6.2012
Mám s Ríšem sraz na benzínce v Oslavanech ve 14,15h. V Moravském Krumlově nabíráme Rudy a mažeme na Znojmo a hraniční přechod s Rakouskem Hnánice, kde na nás na pumpě OMW čeká Držák s Karlosem. Jirka se k nám z rodinných důvodů připojí až v Itálii. Já a Ruda máme nějakou střevní chřipku – prostě “sračku“. Kluci si z nás dělají srandu, že nevydržíme bez záchodu ani těch 150km do další pauzy na cestě. Dopujeme se Imodiem a v 15,30h odjíždíme směr Krems, údolím Wachau do Melku a po dálnici přesun k jezerům u Salzburgu. „Broukám“ si do přilby Ramones a docela to ubíhá. Po 19-té hodině rozbalujeme ležení v kempu u městečka Nussdorf u jezera Attersee. Počasí luxusní. Večere z vlastních zásob, slivovička, a pak na pár piv do kempové restaurace. Najeto cca 330km.

2.den 15.6.2012
Ráno se nás Ruda snaží vzbudit už před 6-tou. Mluví na nás, ale nikdo mu neodpovídá. Jsme „tvrdí“, tak to vzdává. Vstáváme až okolo 7,30h. Je to dobrý – „sračka“ ustupuje – Imodium v kombinaci se slivovicí zabralo. Po 9-té hodině odjíždíme z kempu. Jedeme okolo jezera směrem k dálnici na Salzburg, a po ní dál směrem na Rosenhaim, Innsbruck, a pak směrem na Brenner. V Italském městečku Vipiteno najíždíme na můj oblíbený průsmyk Jaufenpass (2094m.n.m.). Paráda, už to začíná být zábava. Zastavujeme na vrcholu na focení a hurá dolů na Merano. Přes Merano tranzit k dalšímu dnešnímu cíli – Stelvio (2758m.n.m.). Jedeme přes Prad a Trafoi vzhůru k vrcholu – provoz ujde, zažil jsem to několikrát mnohem horší. Zatáčka za zatáčkou, až se z toho motá hlava. Zase pár fotek a jedeme dolů do Bormia. Za ním ve směru na Tirano bereme u městečka Piazza kemp. Večeře z vlastních zásob, nějaký „pixlbíry“ z obchodu, a pak na víno a pizzu diablo do místní hospody. Najeto cca 450km, a po sračce není ani památky.

3.den 16.6.2012
Ráno to na nás Ruda opět zkouší, ale fakt jsme „pevní“ a nenecháme se vyvézt z klimbání. Nakonec z toho marného počínání sám usíná a skoro ho musíme o půl osmé budit. K ránu bylo trochu mlhavo a vlhko a Rudovi při startování trucuje motorka. Nakonec přece jenom chytla – buď už zlobí Hall senzor nebo kabel s fajkou. Odjíždíme před desátou hodinou směrem na Tirano a Lago di Como. Tam trochu zakufruju, ale za pár kilometrů svůj omyl zjišťuji a za chvíli už jedeme správně. Okolo jezera je to překrásné, akorát provoz je ukrutný – jedna dlouhá kolona. Nemá ani smysl předjíždět. V Menággiu odbočujeme na švýcarské Lugano. V kopcích nad jezerem ještě dáváme obědové pizza menu s dezertem a pressem v jedné z restaurací a za chvíli už jsme ve Švýcarsku. Jedeme okolo jezera Lago di Lugano do Lugana, potm směrem na Locarno a okolo jezera Lago Maggiore přes celnici CH/I do Cannóbia. Tady odbočujeme doprava na parádní zatáčkovitou zkratku na Maseru a hranice I/CH pod Simplon passem (2005m.n.m.). Přejíždíme tento rychlý průsmyk do Brigu a v městečku Raron zapadáme do pěkného kempu s vyhřívaným bazénem, kde okamžitě provádíme očistu. Stany máme postaveny hned vedle bandy Němců (bývalých východních), kteří mají podobný plán cesty jako my, a dost velkou část výletu se s nimi budeme náhodně potkávat. Jedou na třech jednobucharech BMWF650, GS a GS Dakar, jedné R1200GS a Transalpovi. Jsou totálně v pohodě (říkáme jim kamarádsky „naši Němci“) a celý výlet mají pojatý podobně jako my – žádnej stres, parádně se svézt, nic nehrotit – cílů je víc než je času a plán je orientační – prostě co se stihne se stihne, co se nestihne se stihne jindy. Večer jdeme do kempové restaurace na víno. Najeto cca 360km.

4.den 17.6.2012
Ruda už se naučil nebudit nás – zjistil, že to nemá cenu. Po snídani a sbalení krámů, se loučíme s Němci a po 9-té hodině opouštíme kemp . Po státovce na Sion, Martigny, k průsmyku St.Bernard (2473m.n.m.). Nahoře na průsmyku sněhu jak v zimě, zamrzlé jezero a parádní počasí – tohle se mi vždy začátkem léta v Alpách líbilo – ten kontrast léta a zimy. Pokračujeme do Itálie na Aostu. Za ní si dáváme oběd – já grilovanou krkovici, Držák „grilmix“ a zbytek špagety. Po obědě směr průsmyk Colle del Piccolo St.Bernardo (2188m.n.m.), na kterém přejíždíme do Francie. Pokračujeme na Val d´Isere, a potom okolo přehrady na průsmyky Col de L´Iseran (2770m.n.m.) a Col du Mont Cenis (2087m.n.m.). Parádní svezení, nádherné výhledy. Jedeme okolo přehradního jezera Lac du Mont Cenis, najíždíme na šotolinovou cestu k hrázi a vyjíždíme pod pevnost Fort de Varissele, která stojí na kopci nad jezerem ve výšce 2100m.n.m. pokračujeme dál a za pár kilometrů nacházíme skvělé místo na bivak. Domlouváme se, že nejprve pokoříme pevnost, a potom se „zabivakujeme“. Takže zpět k pevnosti. Posledních cca 100 výškových metrů jdeme po svých, jelikož cesta až k pevnosti je od křižovatky nad hrází pro motorová vozidla uzavřená – víceméně je tam zákaz vjezdu, který bychom možná neřešili, ale občas ještě potkáváme nějaké turisty na výšlapu, tak nechceme zbytečně vyvolávat problém. Než vylezeme nahoru, tak mě kluci několikrát proklejí. Je fakt, že z nás leje jak z volů, ale samotná pevnost a ten pohled z pevnosti do okolí je nádherný a stojí zato. Po návratu na místo bivaku, pácháme hygienu v potůčku, který vytváří voda z tajícího sněhu, takže je to ledový jako prase. Vaříme večeři z vlastních zásob, koluje slivovička – je tu naprostý klid. Akorát nad ránem okolo pobíhají a svišti a vřeští nějaký velký pták. Karlos mi vykládá pohádkový příběh o ptáku Nohovi, který je schopný uchopit celý stan i s obyvateli a odnést ho do svého hnízda, řechtáme se tomu, a pak znovu usínáme. Ten den najeto cca 340km.

5.den 18.6.2012
Úžasné ráno. Vstáváme snad až v 8h. Ruda už má uvařený čaj. Snídáme, balíme stany a vyjíždíme chvíli po deváté. Dáváme si okružní jízdu po šotolině okolo Lac du Mont Cenis, před koly nám běhaj svišti sebevrazi. Parádní příroda. Na konci jezera najíždíme na silnici do Itálie směr Susa. Valíme spoustou zatáček z kopce dolů z Francie do italské Susy. Musíme natankovat. Benzín se daří sehnat až na třetí pumpě – na dvou předchozích neměli. Po natankování najíždíme za Susou na cestu k průsmyku Colle delle Finestre (2176m.n.m.). Kousek je asfalt, a pak parádní šotolinka. Je trochu mlhavo, takže výhledy nejsou nic moc, ale svezení je luxusní. Nahoře se to počasí podstatně zlepšilo a při nájezdu na šotolinovou cestu Strada dell´ Asietta už máme počasí přímo parádní. Neskutečné výhledy, výborný terén pro GS a ostatní cestovní endura. Míjíme se i se skupinkou němců na Africe, Dakarovi a Suzuki Bandit 1200. Bandit teda občas dostává zabrat, a na jeho pilotovi jde vidět, že toho má plný kecky a jede na hranici pádu. Některé rozblácené úseky od tajícího sněhu mu pomáhají kamarádi překonat – myslím, že to snad dal i bez pádu. To se nedá říct o partě Němců kteří jeli na R1200GS a GSA ve směru proti nám – jsou divně zajebaní od bláta jen z jedné strany a na stejné straně maj zaprasený i motorky – jak blástry, tak válce totálně od bláta. Je vidět že v těch rozbahněných sjezdech, kde se dole musí prudce zatáčet, se občas vyváleli. My tyhle úseky jeli do kopce, a byl jsem tam rád za „špunty“. Jinak za sucha je to sjízdné klidně na úplně silničních gumách a s opatrností i ve dvou. Dojíždíme do Sestriere a pokračujeme na Oulx, kde si dáváme na okraji města v bufáči vytoužené ledové pivo a skvělou pizzu. Pokračujeme směrem na Salbertrand a těsně před ním najíždíme do kempu, kde narychlo stavíme stany, hážeme do nich věci a já s Karlosem jdeme za partou Rakušanů, kteří tu jsou s obytnými auty a lehkými endury. Máme totiž dva cíle a tedy dvě možnosti, kam teď odpoledne vyjet, ale čas je jen na jeden. Cíle jsou Sommeiller (2995m.n.m.) a Monte Jafferau (2801m.n.m.). Rakušané vypadají, že už tu pár dní vegetí, tak určitě budou vědět, co je průjezdné a co ne nebo kde je to teď zajímavější. Odkazují nás na cestu na Monte Jafferau. Říkají, že na Sommeiller vyjeli do cca 2200 metrů a museli se kvůli sněhu vrátit a při cestě na Jafferau dojeli přibližně stejně vysoko pod průsmyk Col Basset (2595m.n.m.) k tunelu a tam je zastavil sních, ale dalo se vyjet alespoň na pevnost Fort Pramand (2158m.n.m.), takže to pro nás bude určitě zajímavější. Takže volíme směr Monte Jafferau , Fort Pramand. Cesta je horší než Assietta, víc vymletá, víc velkých kamenů a drobných závalů. Výjezd na Fort Pramand je pro mě trochu adrenalinový – v těch prudkých „vracečkách“ jde nějak moc vidět dolů do té „díry“ a já mám trochu závratě. Držím se raději co nejvíc u stěny, tam se mi líbí víc, jen si musím dávat pozor, aby mě větší šutry moc nerozházeli a já nezačal bagrovat řídítkem o skálu. Naštěstí není ten úsek dlouhý, tak to pár minut musím vydržet. Ale ten pocit, když je člověk nahoře na střeše pevnosti je neskutečný. Všem se nám to moc líbilo. Zkoušíme ještě cestu dál pod Col Basset, ale je tam dost závalů s velkými kameny jak lednice či stará televize a zbývá mezi nimi třeba 70 cm ke hraně strže, kde se dá projet, ale už je to dost na hraně, takže otáčíme. Držák to ještě dává ještě o kilometr dál k tunelu pod Col Basset, ale pak to už taky otáčí S offroadovými auty je to teď neprůjezdné úplně, dokud někdo náložemi tyto kameny nerozstřílí. Jedeme zpátky do kempu a po cestě ještě nakupujeme proviant na večer. Dnes má přijet do půlnoci Jirka, takže na něj budeme čekat a slavit pěkně proježděný den. Při průjezdu branou kempu slyšíme ze „zahrádky“ kempové restaurace pořádný hlahol. Přibržďujeme a vidíme partu „našich Němců“ jak na nás mávají. Jdeme za nimi „na jedno“. Kecáme o tom, kde jsme byli a kde byli oni. Říkají nám, že zkusili Sommeiller, ale že byl sníh, po cestě dost mokro a v některých místech hodně blátivo, takže ho nedali. Před desátou přijíždí Jirka. Tak už je nás šest. Spát jdeme až po půlnoci. Najeto cca 180km.

6.den 19.6.2012
Odjezd po deváté hodině. Přejíždíme z Itálie do Francie směrem na Briancon. Najíždíme na cestu k průsmyku Col d´ Izoard (2361m.n.m.). Na vrcholu nás chytá drobná přeháňka, tak čekáme až to přejde u výborné kávy. Drobně prší jen pár minut, takže za chvíli je to OK. Rudova motorka nás trochu zlobí, občas když je vlhko, tak se jí moc nechce, vynechává a občas střelí do výfuku tak, že cyklisti leknutím padají z kol do příkopu. Večer se na to budeme muset v kempu kouknout. Hall jsem mu půjčil rezervní na cestu, tak ho kdyžtak vyměníme. Frčíme do Guillestre. Tankujeme, nakupujeme v obchodě proviant a pití a jedeme směr Embrun. Odbočuji na Crévoux a průsmyk Parpaillon (2645m.n.m.). V restauraci v La Chalp pod průsmykem dáváme skvělý oběd – pizzu, grilované placky s mletého masa a hranolky. Majitel nám říká, že k tunelu na Parpaillonu se nedostaneme kvůli sněhu a i samotný tunel má zamčená vrata, kdybychom to prý chtěli dojít pěšky. Cesta je jinak úplně v pohodě – asi nejlehčí z toho, co jsme v té oblasti po šotolinách jeli, jede s náma ještě jeden Němec s manželkou na R1100GS – za sucha to musí být úplně na pohodu. V jedné zatáčce teče slušně silný potok, který vymlel jemný štěrk a zanechal jen velké kameny a vymletá místa. Kousek před tímto místem potkáváme odstaveného „dlouhého“ Defendera u kterého není posádka. Pomáháme si přetahnout motorky přes potok, přes kameny. Němec je rád, že nejede sám a děkuje nám za pomoc. Od této zatáčky už je cesta do půlky zasypaná sněhem a s vyšší nadmořskou výškou se to zhoršuje. Nakonec dojíždíme k jedné ze zatáček „vraceček“, kde stojí odstavený krátký „Defender“. Je u něj jeden Němec s vysílačkou. Za zatáčkou je už cesta skoro celá zasypaná. Němec z Defendera nám říká, že jeho kolega s manželkou už musel odstavit „dlouhého“ Defendera níže, protože už se s ním nemohl vlézt do zatáček kvůli sněhu. Tak naskočili všichni do „krátkého“ který ještě tohle jakžtakž zvládal, ale nakonec za pár kilometrů musel rezignovat taky. Němcova manželka spolu s majitelem druhého Defendera a jeho ženou se vydali s vysílačkou pěšky k tunelu – chyběl už cca 1 – 1,5km. Volali nám, že můžeme popojet na motorkách ještě asi 200 metrů za zatáčku, a pak že je to už komplet zasypané. Kašleme na to, 200 metrů nic neřeší a stejně začíná drobně pršet. Otáčíme motorky a jedeme zpět dolů na Embrun. I tak to nemělo chybu – je to tam nádherný. V Embrunu musíme ještě sehnat „ořech“ č.16 na povolení řemenice, kdybychom museli měnit Rudovi na jeho motorce Hallsenzor. Ptáme se majitele v jednom autoservisu, jestli se někde ve městě nedá toto koupit nebo jestli by nám ho nemohl prodat on. Majitel na chvíli odchází, a nakonec nese starší ráčnu i s ořechem č.16. Říkáme mu, že nám stačí ořech, že ráčnu máme – on jen mávnul rukou, že nám to dává zadarmo, že nic nechce. Kupujeme ještě čistič na brzdy, že zkusíme Hall zatím jenom „prostříknout“, a že se třeba umoudří a vydrží celou cestu domů. Loučíme se, děkujeme a odjíždíme směrem na Savines – le – Lac a Barcelonnette – začíná slušně lejt, tak lezeme do nemoků. Před Les Thuiles bereme kemp. Akorát přestává pršet. Zkusíme poservisovat Rudovu motorku v rámci možností, které máme k dispozici a vypadá to, že Hall to nebude. No nic, musí to vydržet domů. Po postavení stanů napadá Držáka a Ríše myšlenka, že si půjčíme tenisové rakety, které nám nabízela paní na recepci kempu a dáme si čtyřhru. Starší a zkušenější „ročníky“ výpravy Karlos a Jirka budou rozhodcovat a dělat pivní pomoc. Já s Ríšem hrajeme proti Držákovi a Rudovi. Je to hra s obrovským nasazením, takže potíme krev a při pádech u zachraňování míčků si dřeme lokty do krve o tenisový kurt. Nakonec vítězí Držák s Rudem. Hrajeme až do setmění. Pak jdeme do hospody koukat na fotbal Francie – Švédsko. Zlikvidovali jsme kompletní pivní obsah ledničky v kempové restauraci a jdeme spát. Najeto cca 220km.

7.den 20.6.2012
Ráno je pošmourno. S Karlosem ještě stíháme složit stan za sucha, ale kluci už balí za lehkého deště. Odjíždíme před desátou oblečení v „pršipláštích“ směr Barcelonnette a Jausiers. Tam odbočujeme na Col de la Bonette (2802m.n.m.). Část průsmyku za lehkého deště, ale vršek už cedí opravdu fest. Přidává se vichr a teplota imrvere padá dolů. Ono snad bude sněžit. Fučí tak, že to se mnou neskutečně hází. V jedné zatáčce se válí Ital na Ducati a pomáhá mu posádka dvou aut – přes kus nějakého dřeva kladivem vyklepávaj ráfek. Ten déšť v kombinaci s vichrem a zimou je na přilnavost pneumatik zrádnej. Dost mě to mrzí – na tenhle průsmyk jsem se vyloženě těšil. Výhledy jsou nulové a požitek z jízdy taky. Ani nezastavujeme na vrcholu a hned jedeme dolů na Isolu. Před Isolou už je to zase jen lehký deštík a nakonec přestává pršet úplně a začíná se objevovat slunce. V St. Sauveur – sur – Tinée odbočujeme doprava na opravdu moc krásnou cestu kaňonem okolo nádherné, na skalách položené vesničky Roubion, a dále přes průsmyk Col de la Couillole (1678m.n.m.) do Beuilu. V Beuilu dáváme v restauraci skvělej oběd – rostbíf s pečenými bramborami, chlebem, salátem, zapečené ravioli s houbami a zeleninou a pivo. Najednou zavrčí venku motorky a do restaurace se hrnou „naši Němci“. Smějeme se jak pominutí a děláme si srandu, že někdo z nás má naimplantovaný čip a Němci nás díky němu sledují přes satelit. Dělají si taky kolečko po národním parku Mercantour. Loučíme se, přejeme si šťastnou cestu, domlouváme se, že se možná uvidíme v Ga-Pa na BMW mottorrad days a odjíždíme směr Valberg. Tam odbočujeme na cestu s mnoha zatáčkami směrem na malebnou vesničku Péone. Děláme fotky a pokračujeme údolím na Guillaumes a St Martin – d´Entraunes. Tam odbočujeme doleva na Col des Champs (2080m.n.m.). Počasí nám už přeje a výhledy jsou parádní. Sjíždíme do Colmarsu a dáváme se doprava na Col d´Allos (2250m.n.m.). Po příjezdu na vrchol Ruda zjišťuje nemilou věc, že mu upadla za jízdy s přilby kamera. Jel poslední, a cca 20km jsme nikde nezastavovali, takže najít ji bude nadlidský úkon. Ruda se vydává zpět pod průsmyk hledat, my čekáme na vrcholu. Vrací se bez úspěchu – je to fakt škoda. Mrzí to všechny, byli tam parádní záběry z celé cesty, kempů, hospod. Počítali jsme s tím, že když se najde, tak bude „na hadry“, ale zachránili by se alespoň data na kartě. Sjíždíme dolů na Barcelonnette, a kus před městem odbočujeme prudce doprava na Col de la Cayolle (2326m.n.m.). Náladu po ztrátě kamery si napravujeme na další zastávce pod průsmykem, kdy při focení jednoho vodopádu z mostu přes říčku slyšíme z vrchu přijíždět motorky. Za pár okamžiků už se kolem nás řítí s hlaholem „naši Němci“, kteří se tam ze zhora přiřítili. Chlámeme se všichni na celé kolo a oprašujeme hospodskou řeč o čipu, který někomu z nás Němci naoperovali, aby nás mohli sledovat. A tady jsme je potkali během naší výpravy naposledy – fakt dobří týpci. Tak snad je potkáme v Ga-Pa. Přejíždíme Cayolle, těsně před vrcholem mě a Jirkovi skáčou dva svišti sebevrazi přímo pod kola, ale mají šťastný den, a jejich plán nechat se nedobrovolně přejet se mi podaří zmařit. Nahoře nezbytné foto a jedeme dolů do údolí a směrem do Guillaumes. Tam ještě v obchodě kupujeme nezbytné propriety na večer a dáváme si silné presso v místní cukrárně. Pokračujeme na Col de Valberg (1668m.n.m.) a potom už do Isoly, kde jsme si vyhlídli kemp. Posledních pár kilometrů před Isolou pociťuje Držák na motorce mírné vlnění pod zadkem. Zjišťujeme v kempu nemilou věc – jedno z ložisek spoje kyvka/převodovka je volné a díky tomu je na zadním kole vůle tak 5mm. Asi ložisku dala zabrat některá ze šotolinových cest. No, ložiska jsou kuželíková a snad nebudou úplně vysypaná, tak je ráno v Isole zkusíme u někoho přitáhnout – určitě to na zbytek dovolené bude stačit a vyměníme je až doma. Takže ráno moudřejší večera, nemá teď cenu se tím zabývat a propadat chmurům – jdeme do hospody na pivo. Hospodský a majitel kempu v jedné osobě vypadá trochu jako Jean Reno – usuzujeme, že je to třeba jeho bratr. Za tmy opouštíme hospodu a děláme si ještě piknik u stanu. Spát jdeme až hodně po půlnoci. Najeto cca 360km.

8.den 21.6.2012
Ráno vstáváme do luxusního počasí. Po snídani a sbalení věcí odjíždíme do Isoly, kde jsme včera viděli u benzínky autodílnu. Musíme pořešit ta Držákova ložiska. Vysvětluji plynulou francouzštinou mechanikovi, že kamarád má na motorce „la problém“, a že potřebujeme půjčit „la vercajk“. Mechanik je pohodový člověk, závodník s veteránem Simca a Renault 8 Gordini. Jelikož Držák shodou okolností veterána Renault 8 vlastní, tak se dávají do řeči a celou situaci to jen odlehčuje. Vše potřebné k opravě nám ochotně půjčuje a při naší platbě za „půjčovné“ absolutně nic nechce. Za půl hodiny můžeme odjíždět na průsmyk Col de la Lombarde (2350m.n.m.). Nahoře na průsmyku pořizujeme fotky a mastíme do Demonte, kde musíme najít cestu na Maira-Stura Kamstrasse. Po chvíli nacházíme s pomocí navigace správnou odbočku v Demonte na San Maurízio a San Giácomo. Trochu jsme zklamaní, když za druhou z jmenovaných vesniček je zábrana přes cestu a zákaz vjezdu. Nahoře vidíme stavební stroje na uzoučké asfaltce. Držák jede přes uzavírku na průzkum. U stavebních strojů nikdo není a najednou do protisměru jede Němec na R1200GS. Držák se ptá, jestli měl nějaký problém se zákazem a Němec říká, že z druhé strany nikde zákaz není. Hurá, odsouváme kousek zátaras a vyrážíme. Je to cesta po úzkých horských cestičkách okolo hory Rocca la Méia (2831m.n.m.) do vesnice Marmora. Vede tam několik cest. Jak úzkých asfaltových až asfaltošotolinových přes Colle del Morti atd., tak potom šotolinových z Colle Valcavera (2416m.n.m.) přes Colle Bandia, Colle Preit – dá se tam v pohodě strávit celý den. Neskutečná příroda, výhledy, úžasný klid - jen několik cyklistů, zmiňovaný Němec na R1200GS a jeden italský pár na Moto Guzzi Stelvio . Je to pro nás asi zlatý hřeb výletu. V Marmoře je skvělá hospoda, kde kromě nás a dvou cyklistů nikdo jiný nebyl. Krásná servírka nosí na stůl samé dobroty – telecí svíčkovou, kuřecí rolky, salát, pečivo, pivo – prostě úplné hody. Na motorky se nám potom moc nechce – nejraději bychom zapadli někam do stínu pod strom a dali si „dvacet“. Mezitím se domlouváme na přesun ke kamarádce Romaně na farmu do městečka Nave kousek od Bréscie. Je to kus cesty, tak volíme část po silnicích (abychom ještě něco z této oblasti viděli) a větší část po dálnici. Jedeme směrem na Buscu, Saluzzo, Savigliano, a pak dálniční přesun přes Torino, Milano do Brescie. Odtud už je to do Nave kousek. U Romany jenom sundáváme věci z motorek, Karlos ji bere na tandem a jen „nalehko“ jedeme do městečka „hýřit“. Dáváme pizzu a pivko v jedné z pizzérií a jdeme na náměstí kouknout na koncert nějaké místní rockové kapely – hráli docela dobře. Okolo 23h jedeme zpět. Mejdan pokračuje u Romany. Jsme vzhůru hodně přes půlnoc. Dnes to bylo fakt skvělý. Najeto cca 490km.

9.den 22.6.2012
Ráno vstáváme okolo 8h. Karlos jede s Romanou pro pečivo do pekárny a já zatím chystám s Držákem míchaná vajíčka pro „regiment“ hladových krků. Po skvělé snídani bereme Romanu na výlet k Lago di Garda. Vybírám podle mapy pár cest a cestiček mezi vesničkou Eno, Turano, v okolí hory Monte Manos (1518m.n.m.) a městem Gargnano. Super svezení po úzkých asfaltových „klikaticích“ 5-té třídy, občas vyspravené šotolinou. Okolo přehrady Valvestino do Gargnana už je potom luxusní asfalt. U Lago di Garda dáváme zmrzlinu a odjíždíme zpět do Nave. Balíme motorky, dáváme kafe a po rozloučení okolo 15h odjíždíme. Jedeme na Vestone a okolo jezera Lago di Idro na Tione di Trento, Trento a odtud po málo frekventované parádní okresce po úbočí kopců a krásným údolím přes vesničky Cembra, Valda a k městu Cavalese. Pak na Moenu a dál do Campitello di Fassa, kde zapadáme před 19-tou hodinou do kempu, kde už jsme s Držákem v dřívějšku spali. V obchodě ještě stíháme nakoupit zásoby piva na večer. Dáváme večeři z vlastních zásob a kecáme až do půlnoci. Najeto cca 340km.

10.den 23.6.2012
Ráno je pošmourno a při snídani začíná pršet. Když se chystáme k odjezdu, tak už leje fest. Na passo Pordoi (2239m.n.m.) vjíždíme už v nepromocích. Naštěstí ten déšť netrvá dlouho a na Falzaregu (2105m.n.m.) už je to celkem OK. Při sjezdu do Cortiny už neprší vůbec. Nemoky dolů a pokračujeme směr Pieve di Cadore, passo Máuria (1295m.n.m.). Před městečkem Ampezzo dáváme v restauraci skvělou pizzu. Pokračujeme na Tolmezzo a Pontebu. V ní odbočujeme směrem do Rakouska na passo Pramollo / Nassfeld (1530m.n.m.) – poslední průsmyk našeho výletu. Počasí je super. Užíváme si poslední alpské zatáčky – bylo to super. Pak už jen přesun domů směrem na Hermagor, a na dálnici směr Villach, Klagenfurt, Graz, Vídeň a Mikulov, kde se loučíme klasicky s úsměvem „po našem“ hláškou houslisty z filmu Titanic: „Bylo mi ctí, si s Vámi zahrát na této lodi“. Okolo půlnoci přijíždím domů. Najeto cca 780km.

Výlet se vydařil, byla to fakt pohoda, parta lidí opět skvělá, jídlo a pití taky, vůle kyvky na Držákově motorce opravena, „škytání“ ve vyšších nadmořských výškách a „střílení“ za vlhka u Rudovi motorky nemělo vliv na to, aby motorka nedojela domů (mimochodem závada nebyla Hallsenzor, ale dvě závady dohromady – vadný TPS senzor a zároveň probíjela jedna fajka – zjištěno a opraveno hned po dovolené u mě v dílně). Najeto celkem cca 3850km. Tonda.

Fotoalba: Tonda1200: Výlet do Alp (A,I,CH,F) 2012, Karlosxt: Výlet do Alp (A,I,CH,F) 2012

Tonda