Motorky BMW GS - vše o motocyklech BMW řady GS a o cestování

GASTROVÝLET přes SK, H, RO, SRB, MK
Přidal Tonda dne 18. September 2013

Původně nás mělo jet 9ks, ale kamarád Karlos to musel kvůli rodinným důvodům odpískat, takže nás zůstalo „jen“ 8ks. Není to sice zase tak málo. Ale díky tomu, že kluky už nějaký ten pátek znám, jsem věděl, že jsou to samí pohodáři, kteří v tom počtu účastníků zájezdu budou umět občas udělat kompromis a nebudou moc „prudit“. A to se taky vyplnilo. Takže sestava je následující: Tonda (BMW R1200GS), Dr.Žák (BMW R1100GS), Ríša (Kawa KLV1000), Joe (BMW R1150GS), Jirka (BMW R1200GSA), Míra (BMW R1200GS), Ondra (BMW R1200GSA) a Uzel (BMW R1200GS).

1.den 29.8.2013
S Ríšem odjíždíme ve 14h z Oslavan a se zbytkem výpravy máme sraz v 15h na dálniční pumpě u Podivína. Jirka má ještě práci, tak vyjede později a dojede za námi do Maďarska. Dnešní den bude tranzitní přesun někam do Maďarska. Nabíráme směr Bratislava, Budapešt, Szeged. Před Budapeští jdeme na chvíli do nemoků, mračna vypadají hrozivě, ale je z toho nakonec pouze drobná přeháňka. Sjíždíme před městem Kecskemét (po našem Kočkomety) na „státovku“ a jedeme po ní směrem na Szeged. Cca 4km za Kočkomety nacházím odbočku doleva na polní cestu k lesíku. Za pár minut už máme „plácek“ na spaní. Bivak je zřízen vcelku rychle, kutíme něco k večeři, Ondra s Uzlem a Joem grilují klobásky – pohoda. Mě je celý den nějak šoufl, třeští mě hlava, bolí mě všechny klouby – prostě bezva „věci“ na motorku. Už 4-tý týden se dopuji silnými antibiotiky kvůli Borelióze, se kterou se potýkám s přestávkami už druhým rokem a nějak mi to v posledních dnech nedělá dobře – asi už nějaká alergie na dlouhodobé používání. Naštěstí mi už za pár dní budou končit. Okolo 22h dojíždí Jirka. Kluci ještě popíjejí u stanu víno, kterého Uzel pro první noc veze 8 litrů. Stejně nemůžu na ta antibiotika pít, tak jdu raději spát, snad mě bude ráno líp. V noci mám horečku, láduji se Paralenem a přepadaj mě chmury, jelikož jsem se na vejlet těšil a ono to spíše vypadá, že klukům předám mapy a plán cesty a budu to muset otočit domů. Nakonec nějak usínám – ráno se uvidí. Najeto cca 460km.

2.den 30.8.2013
Ráno se budím po sedmé hodině. Po horečce není ani stopa, šoufl mi je sice trochu pořád, klouby a svaly bolí taky, ale kluci mě zdatně podporují, že to mám ještě dneska zkusit. Joe mi dává nějakou zázračnou pilulku, po které mě po chvíli klouby a i hlava fakt přestávají bolet. Určitě je mi trochu líp než předchozí den. Kdyby se to mělo nějak zhoršit, tak je to z Banátu, kam bychom chtěli dneska dojet, přece jenom kousek, a kdyžtak bych jel domů odsud. Balíme bivak a po 9-té hodině odjíždíme. Frčíme po dálnici směr Szeged, Makó, a potom po „státovce“na hranice H/RO v Nadlacu. Pak najíždíme na dálnici a držíme směr na Timisoaru. Na jedné z nejrušnějších křižovatek v Timisoaře upadává Uzlovi nějakým záhadným způsobem řadička. Bez toho se jet samosebou nedá, takže rozbalujeme vercajk a opravujeme na místě. Opraveno – pokračujeme dál na Dentu a Oravitu. V Jebelu si dáváme v restauraci pizzu – shodujeme se, že horší jsme nikdo ještě nejedl. Z Oravity už rozbitýma asfaltkama a krásnýma šotolinama přes národní park Cheile Nerei Beusnita směr Carbunari, Moldovita , Gerník. Před Moldovitou si stavíme bivak na paloučku s altánkem u potoka. Zásoby jídla a pití máme nakoupené, oheň hoří, pácháme hygienu v potoce, mě je podstatně líp – co víc si přát. Najeto cca 390km, z toho cca 20 km šotolin.

3.den 31.8.2013
Po snídani balíme stany a až skoro v 10h (ono se pod stanem tak pěkně ráno dospává) odjíždíme přes Moldovitu a Gerník k Dunaji. Pokračujeme podél Dunaje na Orsovu. Před ní si dáváme skvělej oběd – řízky, tři druhy grilovaného masa a klobásky, skvělej salát, pivko – paráda. Fotíme si hlavu Decebala Rexe vytesanou ve skále. Za Orsovou najíždíme na přehradu „Železná vrata“, na které je hraniční přechod do Srbska. Během chvilky jsme v Srbsku – celník nás bere přednostně. Po odbavení jedeme podél Dunaje národním parkem Djerdap. Občas si zastavíme na fotku. Potom odbočujeme od Dunaje směr Bor a Zaječar. Pak Bor, Brestovač, Zlot – hledáme odbočku na kaňon Lazarev a Lazarevskou jeskyni. Ve Zlotu se ptáme místního chasníka na cestu. Chlapík ukazuje směr a my za pár minut dojíždíme k cíli. Jeskyně je bohužel již zavřená – přijeli jsme pozdě. Ondra se jede ptát do nedaleké restaurace na ubytování, kluci čekají na parkovišti a já se jdu podívat po betonovém chodníčku kousek do kaňonu. Nakonec jedeme cca 25kmk Brestovačskému (Borskému) jezeru, kde je dost ubytovacích kapacit a do jeskyně si zajedeme hned ráno. U jezera jsme si našli ubytovnu za 6€ + 2€ za snídani. Večer jdeme ještě do nedalekého hotelu na dlabanec a pivo. Spát jdeme po půlnoci. Najeto cca 280km, z toho cca 30 km šotolin.

4.den 1.9.2013
Po snídani balíme fidlátka a odjíždíme. Hned cca 1km od ubytovny u jezera nás Ríša vede po šotolinách cca 20km dlouhou zkratkou k jeskyni – paráda. Na parkovišti u jeskyně není ani noha – prohlídky jsou každou celou hodinu. My jsme tam 10h 10 minut. Průvodkyně – sympatická Andělka nám nabízí soukromou prohlídku s tím, že nemusíme čekat na 11h. Můžeme jít ihned, jelikož vevnitř žádná výprava není – cena je 2€ za osobu. Jeskyně je pěkná a doba prohlídky je cca 30-40 minut – dozvídáme se nová srbská slůvka – např. „místní hrdina“ se řekne „lokalni geroj“ a „netopýr“ se řekne „slepa myš“. Po prohlídce jedeme severně cca 20 km dlouhou zkratkou (větší část je šotolina) na cestu směr hornická městečka Strmosten, Stenjevac, Resavica. Větší část této cesty pohořím Beljanica je šotolinová (cca 36km). V Resavici počítáme s benzínkou, ale tam po příjezdu nacházíme už jen torzo dřívější pumpy. Nejbližší je ve městě Cuprija. No tak musíme tam. Po natankování jedeme směr Paračin a odtud východně po státovce E761 k pohoří Rtanj. U odbočky na Sokobanju dáváme oběd (polévka kuřecí čorba, grilované kuřecí, uzená a grilovaná kotleta, pljeskavica, výborný salát). V Sokobanji hledáme odbočku na průsmyk Ozren (943m.n.m.) Odbočka je nenápadná, ale nakonec ji Ondra nachází. Od Sokobanje nahoru je asfalt, dolů směrem na Niš je šotolina a občas asfalt. Za obcí Labukovo jedeme docela „divokou“ zkratkou před dědinku Popšica, kde se chceme napojit na silnici na Svrljig. V navigaci se nám cesta zobrazuje jako cesta R243 – cesta vede ze začátku pěknou šotolinou, pak se začne zužovat a poslední 2 km se prodíráme občas půlmetrovými kolejemi od traktoru, zarostlé trávou, šípkovými a trnkovými keři – vypadá to, že tudy 100 let nikdo nejel. Ruda se zapasovává do trnkového keře, nechce urvat o větve Desierto na jeho R1150GS a raději motorku odkládá na bok. Chvilku ji z keře vyprošťujeme a snažíme se ji dostat do druhé koleje, kde zasahuje míň keřů. Ríša se tam snaží s KLV nacpat už dopředu taky, ale zůstává naštorc přes cestu, takže vyprošťujeme i Kawu. Ještě že je sucho. Konečně se dostáváme na asfalt. Jsme zpocení až na prdeli. Dojíždíme do Popšice k obchůdku, kupujeme zásoby na večer. Chceme si najít na spaní nějaký plácek v lese. Lidé sedící u obchodu nám radí, ať zůstaneme u nich ve vesnici u pramene – mají tam udělaný bazének a můžeme se v něm vykoupat a přespat u něj. Ochotně nám ukazují cestu. Bereme to jednohlasně. Koupel neměla chybu. Už za tmy nám ještě pán z obchodu nese pár kilo švestek, láhev rakije, pytlík lískových ořechů a říká nám, že od 6-ti hodin bude v obchodě čerstvý chléb. Máme pivo a víno z obchodu, máme jídlo, máme z domu slivovici a od domorodce rakiji – večírek může začít. Společnost nám dělá toulavý pes. Spát jdeme okolo půlnoci. Najeto cca 240 km, z toho cca 100km šotolin.

5.den 2.9.2013
Vstávám docela brzo, jelikož se mi zdá, že mi někdo očuchává hlavu. Á, už vím kdo to je. Ten toulavý pes, co nám dělal večer společnost. Jakmile se pohnu ve spacáku, tak pes „bere roha“. Tak ještě na chvilku usínám. Okolo sedmé hodiny už ale vstáváme všichni. Dr.Žák zjišťuje, že se mu přes noc ztratila klobása kterou měl nachystanou na snídani – rozškubanej sáček nalezený opodál určuje viníka a šibalský kukuč psa tuláka mluví za všechno. Před devátou hodinou jsme zase na cestě. Pokračujeme na Svrljig, přes pahorkatinu Svrljiška planina, městečko Bela Palanka, Babušnica, Crna Trava k Vlasinskému jezeru, ležícímu v nadmořské výšce okolo 1200m.n.m. Cesta nemá chybu – jedna zatáčka za druhou, akorát občas je trochu hrbatější asfalt. Několik kilometrů před hrází jezera je povrch už docela kvalitní (i když trochu klouzavej) a dá se jet fakt hodně svižně – zde vypouštím z úst reklamní slogan pro Rudy „když asfalt nedrží, Mitas tě podrží“. Fotíme si jezero a začínají se ozývat žaludky – od známého vím o skvělé restauraci jménem Vila Best . Po chvilce jízdy ji podle tabule u cesty nacházíme. Dáváme si skvělou telecí polévku, salát, talíře s domácím uzeným masem – paráda. Po skvělém obědě nabíráme směr na Bosilegrad – moc pěkná cesta okolo přehrad a pěkným kaňonem se spoustou zatáček. Těsně před Bosilegradem (1-2km) odbočujeme západně směrem na Dolni Ljubata na pěknou cestu horama směrem na městečko Vranjska Banja a město Vranje. Většina trasy je šotolinová (určitě okolo 40 - 50km). Cesta vede po úbočí kopců a okolo hory Besna Kobila (1923m.n.m.) až do sedla s ruským památníkem ve výšce okolo 1630m.n.m. Opravdu nádhera. Krásné výhledy do okolí. Dá se bez problémů vyjíždět vyjetýma cestama na okolní vrcholky hor. Jedeme dále okolo Vranjske Banje a přes Vranje, Ristovac, Petka na hraniční přechod SRB/MK, který je kousek od krásného kláštera Sv. Prohor Pčinjski. Za hranicemi hledáme ubytování kousek od starodávné observatoře Kokino, ale bohužel se nám nedaří nic rozumného najít. Hotel, který tam má při cestě být, je zavřený. Už je docela tma, kvůli které z observatoře už nejde vidět nic, tak nakonec po zralé úvaze jedeme do Kumanova najít nějaký nocleh. V několika hotelech a motelech při cestě mají zavřeno, takže noclech nacházíme až po deváté hodině v hotelu Harmonia přímo na periferii Kumanova. Personál ochotně oddělává stolky na „zahrádce“ hotelu, abychom si tam mohli zaparkovat motorky. Cena 20€ se snídaní. Po sprše jdeme do hotelové restaurace na vydatnou večeři a pivo. Okolo půlnoci jdeme spát a „přiopilí“ se bavíme jízdou v hotelovém výtahu – jako malí kluci. Najeto cca 380km, z toho cca 50km šotolin.

6.den 3.9.2013
Ráno po hotelové snídani volíme tranzit po dálnici okolo Skopje, Tetova, Gostivaru do Mavrovského národního parku. Chci si znovu projet šotolinovou cestu po náhorních plošinách a úbočích hor z Mavrova do Lazaropole – opravdu nádherná krajina s neskutečnými výhledy. Našli jsme tuto cestu úplně náhodou před dvěma lety s Ríšem a Dr.Žákem a chtěli jsme ji ukázat zbytku účastníků zájezdu. Počasí nám přálo, výhledy do krajiny byli nádherné a podle ohlasů se klukům tahle část cesty velice líbila. Po cca 40km dlouhém úseku dojíždíme do Lazaropole. Na parkovišti před hotelem ještě kecáme s místním manželským párem (pán je taky motorkář – vlastní Hondu CBR600F). Fotí si svoje děti na našich motorkách. Ptáme se na cestu přes šotolinový průsmyk okolo hory Jama (je to úsek dlouhý cca 20km). Je nám vysvětlena správná cesta, tak pokračujeme dále. Směr vesnička Gari. Pěkná nová asfaltová cesta končí vjezdem na šotolinu. Těsně před koncem asfaltu se musí uhnout do vesničky Gari na horší asfaltku a před vjezdem do obce se musí odbočit doleva na šotolinovou cestu. Tato cesta stoupá lesem několika serpentinami a je nutné se potom po několika kilometrech (cca v půli cesty) na rozcestí dát vlevo do kopce (jakoby na horší cestu s většími kameny) po cca 10-ti kilometrech se dojede na hlavní cestu z Gostivaru směrem na Ohrid (u odbočky na vesničku Ivančišta se najede zase na asfalt). Po hlavní cestě jedeme do Ohridu. V jedné zatáčce je cca na 50-ti metrech pruh vylité nafty nebo oleje. Skoro všichni ho těsně míjíme, pouze Ondra a Ríša jedou několik desítek metrů v neřízeném smyku obou kol – fakt nepříjemné v rychlosti okolo 120km/h. Oba to však nějakým zázrakem ustojí, sice se staženou prdelí, ale bez hnědého pruhu na trenkách – zde Dr.Žák prohlašuje další slogan „nechval Mitas před večerem“ , i když tady bylo opravdu úplně jedno, co má člověk obuto. Bylo to jak na klouzačce. Okolo 17,30h dojíždíme do Ohridu – chvilku hledáme bankomat, abychom si vybrali nějaké peníze, a pak pokračujeme dále do městečka Peštani, kde jsme před dvěma lety spali. Za 20 minut jsme u „našeho“ apartmánu s pěkným „posezením“ a bazénem – cena 10€ za noc. S majitelem domlouváme dvě noci. Večer jdeme hýřit do městečka a děláme si výlet po místních hospodách. Spát jdeme až hodně po půlnoci a značně „unaveni“. Najeto cca 280km, z toho cca 60km šotolin.

7.den 4.9.2013
Dnes je odpočinkový den. Spát může každý podle potřeby. Okolo 10-té hodiny jedeme na krátký výlet přes národní park Galičica k Prespanskému jezeru – nádherné výhledy na obě jezera a pěkné zatáčky. Průsmyk si dáváme z obou směrů. Potom zajíždíme ještě do Sv. Naumu podívat se na prameny a na nádherný klášter. Do apartmánu v Peštani dojíždíme po 13-té hodině. Je 32°C, tak skáčeme do bazénu - to nemá chybu. Na 15-tou hodinu máme s majitelem jedné z restaurací domluvenou projížďku po Ohridském jezeře na loďce s piknikem . Vše klaplo na výbornou, občerstvení, projížďka, koupání – prostě paráda. Večer sedíme u apartmánu, popíjíme víno Tikveš – a jak říká Uzel: „umíme si to udělat pěkný“. Spát jdeme okolo 23h. Dnes najeto cca 90km.

8.den 5.9.2013
Jsme domluveni na dřívější vstávání. V 7h už Uzel s Ondrou dělá snídani pro všechny – míchaná vejce a slaninu. Balíme a okolo 8,30h odjíždíme směrem na Ohrid, Kicevo. V něm odbočujeme na Makedonský Brod. Za Makedonským Brodem doleva na Modrište a Zdunje. Okolo řeky Treska (jezera Kozjak) vede pěkná šotolinová cesta. U mostu přes jezero kousek od Zdunje volíme směr „rovně“ po nové asfaltce, podle GPS a jedné z papírových map do obce Nova Breznica, přes chráněnou rezervaci Jasen. Nikde není žádná „omezující“ cedule, žádný náznak „slepé“ cesty. V klidu si jedeme, až najednou po několika kilometrech za jednou zatáčkou, se cesta náhle smrskne na polovinu a je ukončena závorou s nápisem STOP. Za závorou je domek, u něj Lada Niva – nikde ani živáčka, boucháme na dveře, chodíme po okolí – nikde nikdo. Přemýšlíme co dál. Buď se musíme skoro 100km vrátit přes Makedonský Brod do Kiceva nebo to vzít přes most do Zdunje a zkusit cestu, o které mi říkal známý tj. přes vesničku Gurgurnica – ale i to je zajížďka. Volíme ještě další možnost – objedeme závoru mezi stromky. Sice to není správné, ale riskneme to. Abychom se zbytečně někde nemotali, kdyby to náhodou z nějakého důvodu projet nešlo, tak se domlouváme na „předvoji“, který provede průzkum a dá ostatním vědět mobilním telefonem. „Předvoj“ tvoří Joe (jelikož má u sebe policejní „placku“ ) a Ondra (protože je velikej a budí respekt). Kluci objíždí závoru a mizí do nitra rezervace. Za chvíli už jejich výfuky neslyšíme. Na další odbočku je to podle mapy cca 4-5km. Čekáme snad půl hodiny a konečně na můj mobil přichází smluvený signál. Objíždíme závoru a jedeme za klukama. Cesta vede nádhernou úzkou asfaltkou po úbočí hor, přes sedlo Kula. Nádherné výhledy do údolí k jezeru Kozjak. Najednou dojíždíme na jakousi základnu hlídačů parku. Joe na nás mává, ať ani nezastavujeme a pokračujeme otevřenou bránou ven z rezervace. Vyjíždíme ven a čekáme o kus dál na „předvoj“. Joe s Ondrou nám potom říkají, že to vážně hrozilo průserem a pokutou, ale po čtvrthodině vyjednávání, dělání ze sebe blbce, že cesta je v mapě a i v GPS, vysvětlováním toho, že policisti a hlídači parků si na celém světě pokuty určitě nedávají, byli prý strážci parku svolni k tomu, aby nám kluci dali vědět a my mohli projet taky. A jinak jim strážci taky řekli, že cesta přes Gurgurnici je teď neprůjezdná z důvodu stavby nové silnice. Tak je to paráda, že nás pustili přes rezervaci. To bychom se museli fakt pěknej kus vracet. Před Skopje si dáváme výbornej oběd – kotletu se šunkou a kaškavalem, salát, dortík – skvělý. Pokračujeme centrem Skopje (nádherné město) a směřujeme ke kaňonu Matka. Na parkovišti u hráze přehrady se několik turistů zasukovalo při parkování a vzniká chaos. Do toho se vkládá Joe, a díky svým policejním zkušenostem začíná řídit na parkovišti dopravu. Smějeme se na celé kolo – připomíná nám to scénku z filmu Četník ve výslužbě. Ale opravdu se mu to daří a za pár minut jsou zasukovaní účastníci rozsukováni – ti co potřebovali odjet odjeli, a ti co potřebovali zaparkovat zaparkovali. V kaňonu nad hrází si domlouváme půlhodinovou projížďku na člunu. Kaňon je fakt pěkný a stojí za to ho navštívit – jsou tam krásné výhledy z hladiny přehrady na vysoké skály. Jen v sezóně tam asi bude narváno – my to měli v pohodě. Po prohlídce kaňonu odjíždíme směrem na Skopje. Najíždíme na dálnici a mažeme směrem na Kumanovo a hranice MK/SRB. Za hranicemi hledáme nějaké ubytování nebo kemp, ale nic, co by nás nějak zaujalo se nějak neobjevuje. Za Vranje se potkáváme s osamoceným Polákem na R1150GS – ptá se nás jestli nevíme o nějakém ubytování. Prý už jede 50km a nikde nic. Říkáme mu to samé a vysvětlujeme mu, že jestli má stan, tak může s náma někam do lesa. Vyrazil s náma na odbočku z hlavní silnice na Jelasnicu, ale když se začalo stoupat do hor, tak to zabalil a vrátil se zpět – asi se nás bál. My pokračovali dále nad obec Nesvrta a v jedné ze zatáček na boční šotolinové cestě stavíme už za tmy ležení cca v 1100m.n.m. Dáváme rychlou večeři a jdeme spát. Jirky začíná nějak bolet zub. Dnes najeto 370km, z toho cca 20 km šotolina.

9.den 6.9.2013
Budíme se do krásného rána. Výhledy na krásně zelené kopce to jen umocňují. Najíždíme opět na hlavní cestu směrem na Niš a Bělehrad. Nějak se nám s Dr.Žákem dobře jede – pěkný povrch, rychlé zatáčky. Předjíždíme si krásně osobáky a kamiony a občas se tachometr dotkne i stosedmdesátky. Před nájezdem na dálnici kousek od Niše čekáme chvíli na kluky. Pak dálniční tranzit směrem na Bělehrad. Ten nadjíždíme po silnici přes Smeděrevo, Kovin a Pančevo po silnici č.24 přes Kovačicu, Zrenjanin, Melenci, Kikindu, Kanjizu, Horgos na hranice s Maďarskem. Za Pančevem v městečku Crepaja dáváme oběd – neskutečnej „úžer“ v podobě kuřecí čorby, salátů, nakládaných paprik, škvarků, několika druhů masa a klobás – prostě se to nedalo sníst. Hospodský vypadá jako Zdeněk Pohlreich (nebo je to jeho brácha). Hranice jsou tragédie. Na Srbské straně v pohodě, ale na té maďarské jsou nějak důslední, prověřují obsahy zavazadlových prostorů aut, a tak tam tvrdneme hodinu. Dojíždíme do Szegedu už za šera. Kemp o kterém jsme věděli byl bohužel zavřený, tak pokračujeme do dalšího cca 10km vzdáleného kempu. Stavíme stany už za tmy. Večer u stanu popíjíme pivo Rákóczi koupené kousek od kempu v obchodě, jelikož hospoda v kempu už je zavřená. To vědět, tak jsme zapadli někde „na divočáka“ do lesíku u silnice. Jirkovi od bolavého zubu natekla celá tvář a hned po postavení stanu se dopuje léky a jde spát. Dr.Žák musí brzo ráno z rodinných důvodů prásknout do koní, tak popíjení taky nepřehání. Dnes najeto 560km.

10.den 7.9.2013
Okolo šesté slyším zabublat Dr.Žákovo BMW R1100GS. Já si ještě trochu pospím. Odjíždíme po 9-té hodině. Dnes už je to jen nutný nudný tranzit po dálnici přes Budapešť, Bratislavu domů. S klukama se loučíme na první pumpě Shell na našem území Uzlovým oblíbeným heslem , kterým nás častuje celý výlet „když sex, tak pro všechny“. Najeto cca 500km.
Celkem najeto cca 3550km. Bylo to bezva odreagování, parádně jsme se projeli, výborně najedli a napili. Chlapi díky, bylo to s váma skvělé. Tak zase někdy příště.

Tonda.

Fotogalerie:
http://tonda1200.rajce.idnes.cz .... video_z_fotaku/
http://mirekbmw.rajce.idnes.cz .. 29.8.-_7.9._2013/