Blackround - Kavkaztrip 2013
Přidal vojta dne 18. March 2014
Všechny cesty, ať už pěšky, autem nebo na motorce, si plánuji vždy okolo „něčeho“, nerad se vracím stejnou cestou, cesta by měla být co nejrozmanitější a vidět by toho mělo být co nejvíc. No a proč to „něco“ nemůže být třeba moře. Plán objet moře už jsem měl déle a vzhledem ke všem okolnostem padla letos volba na moře Černé a byla to volba sakra dobrá.
Přesun:
Ke každému delšímu výletu patří přejezdy, nejlépe ty dálniční. Ne že by to byla taková sranda, ale je to nezbytné a nás letos čekal přejezd dlouhý skoro tři tisíce kilometrů do jedné z cílových zemí – Gruzie.
Vyjíždím z Brna asi kolem deváté hodiny. V deníčku mám napsáno „po kalbě“, ale zaboha si nevzpomenu kdy a kde a s kým. V plánu je se setkat s Honzou na první benzince za Budapeští kolem jedné hodiny. Ve čtyři se konečně setkáváme a zdobíme motorky nezbytnou výbavou na každou cestu, nálepkama. Pokračujeme dolů na Srbsko a nocleh volíme na plácku za pumpou, kde už má rozložený svůj stan Jacek. Cestuje na jakési Suzuki, motárdu a má prý už teď solidně naklepanou řiť. To se má na co těšit, jede až do Turecka. Dáme pár pivek z plechu a ještě dlouho kecáme. Každý správný Srb, má Yugo!
Ráno nám Jacek ujíždí se slovy, že ho stejně dojedem, nedojeli. Jedeme pořád po dálnici a sem tam děláme pauzu na tankování a jídlo. Dopřáváme si Srbský McDonald, no je to stejnej kentus jako u nás takže si od toho zase dám na chvíli oraz. Pauzičky na jídlo zapříčinili to, že už poměrně pozdě v noci bloudíme v Plovdivu a hledáme cestu do Turecka, protože slovo Turkey na cedulích tu asi neznají. Nocleh dnes bude opět na pumpě, respektive na luxusním plácku za stromy za pumpu. Přibývá německých aut.
Je třetí den a dnes musíme dojet za Istanbul. Na hranicích je dost poměrně pěkných celnic a mají tady hodně veget. Celníci kolem nich skáčou a „snědý němec“ v mercedesu se taky najednou nezlobí. Úsměv, razítko a vítej. Poprvé vjíždíme do Istanbulu a i přesto, že se pohybujeme po předměstí je ve všech snad 10ti pruzích provoz jak na prvního máje. Zde je nutno se přiznat, že ani jeden z nás netušil jak, kde a komu se platí mýto za turecké dálnice, takže jsme všechny mýtnice nadrzo projížděli za zvuku sirény. Hned po přejezdu do Asijské části po jednom z mostů si nás, jak jinak než po zaznění sirény, vzal bokem policajt na dvanáctce Géesu. Hm tak to bude mastný za všechny ty neplacený průjezdy. Policajt se zeptal něco turecky a po našich nechápavých pohledech a zamítavou odpověď na otázku „Turkyš?“, nás raději pustil. Ještě, že tak. Cestou na Izmit zahlédneme dole pod dálnicí parádní park, takže je jasný, kde dnes budeme spát. Večer v hospodě, mno teda spíš v takové klubovně se zahrádkou pijeme první turecký čaj. Pivo nemají a tak to jistí krámek vedle. Nicméně, jak se dalo čekat, pivo nám hned zakazují. Všude posedávají chlapíci, hrají hry a pijí čaj. Zřejmě jsme tu jediní kdo má na to pivo chuť.
Navečer jsme zajeli s motorkama až na konec parku k moři abychom nevzbuzovali rozruch. Všude okolo ještě posedávaly rodiny s dětmi a grilovali maso. Ráno nám majitel krámku udělal sendviče s domácími rajčaty a my vyrazili na cestu. Dnes si cestu pořád rovně, ozvláštňujeme odbočkou na bíle značenou trasu přes hory. Je to rozdíl zase zatáčet a Honzově Afře se to nejspíš moc nelíbí a začne za jízdy chcípat. Na nic nepřicházíme a tak pokračujeme krásnou silnící kroutící se přes hory k městu Kastamonu. Utáboříme se nad městem na poli kus od silnice.
Ráno snídaně z obchodu a průjezd vcelku pěkným Kastamonu. Domorodci jsou zřejmě náležitě hrdí a všichni se ptají, jak se nám ve městě líbí. Směřujeme na Samsun, ale hlavní tahy jsou strašná nuda. Místní nechápou, že nechceme jet po úžasné dálnici, ale přes hory. Furt ukazují „bad route, highway sir, the best“. Ale právě v malých městech a vesničkách se člověk trochu seznámí s místní kulturou. Kebab je najednou levnější, čaj je pro hosty z ciziny zdarma a na další nás obyčejně zvou chlapíci, kteří se s námi dají do řeči. Rozdíl oproti přesouvání se po hlavních tazích je obrovský. Bohužel, Turecko je pro nás jen tranzitní zemí a tak není čas se tu moc zdržovat, což je škoda. Cesta přes hory byla sice krásná a končila menším offroadem v podobě nedostavěné silnice, ale překvapení bylo na samém konci, kde asi v délce pěti kilometrů ležela na zemi vrstva snad čerstvého asfaltu, který udělal z motorek velké černé skvrny. Na první pumpě se nás ujali chlápci a naftou nám začali mašiny čistit. Nechtěli nic, ještě teď tomu nevěřím. Cestujeme po severním pobřeží Turecka, ale Černé moře je vidět poprvé u města Samsun. Nocujeme na pláži a pozvání na čaj proběhlo také.
V noci bylo strašný vedro a hlavně vlhko, takže jsme se ani jeden moc nevyspal. Už jsme skoro na hranicích a zase nemáme to nejdůležitější, nálepku na kufr! :-D Obejdeme pár obchodů, ale nikde nic.
Gruzie:
Je šestý den a jsme na Turecko-Gruzínských hranicích. Utrácíme poslední peníze za něco k jídlu a najednou přijíždí malá motorka s ještě menším řidičem a parkuje vedle nás. Seznamujeme se s velikým sympaťákem Shinem z Tokia. Je na cestě už tři roky a už se přes Rusko vrací domů. Zkoumáme podle nálepek, kde všude byl. Původní plán spát na pláži u celnice se mění a bereme společně hostel v Batumi. Jsme zvědaví na jeho vyprávění, protože toho musel vidět a zažít víc než dost. Shin nachází hostel D’Vine, který jak se nakonec ukáže, vlastní velice sympatičtí manželé Daniel ze Seattlu a Nina, kterou si tu vzal. Jestli budete v Batumi, tak to rozhodně zkuste, stojí to za to.
Ráno ještě společně se Shinem vyrážíme na snídani. Daniel nám doporučil podnik, ve kterém si máme dát místní specialitu – Adžarian Kačapuri. Je to v podstatě chlebová placka, ve které je směs sýru vajíčka a másla. Je to vynikající, ale sníst celé se to nedá. Shin zůstává a zjišťuje podrobnosti o vízech na další část cesty. My se loučíme a vyrážíme směle do Gruzínského provozu, který občas připomíná pokusy o vraždu na čtyřech kolech. Po pár desítkách kilometrech hustého provozu konečně vjíždíme do hor v oblasti zvané Svanetia. Konečně to, na co jsme celou dobu čekali, kamera je zapnutá skoro pořád a foťák cvaká také téměř nepřetržitě. Ostatně toto se až do vjezdu do Ruska téměř nezmění. Cesta není až tak dlouhá, ale plná zatáček kde by se člověk s radostí rozkochal, takže do Mestie dorážíme až po osmé večer. Město je díky své snadné dostupnosti plné českých ale hlavně polských turistů, které sem vozí maršutky po desítkách. No, a protože jsme asi větší atrakce než maršutka, dávají se s námi do řeči. Pozvání na párty od party Polek, nám překazí pan domácí a nám nezbývá než vzít za vděk nabídkou louky od místňáků. Ale byla to krásná louka a zadara.
Ráno jedeme až kolem jedenácté do centra na snídani a dál směrem, no vlastně jedinou cestou, do Ushguli. Silnice končí už po dvou kilometrech a dalších 120km se neobjeví. Člověk si tak jede ve stupačkách, hustej adventure, říká si…a pak ho málem předjede starej tranzit. Gruzínci se tu s tím nemažou a na terén jsou zvyklí. Usghuli je vesnička obklopená horami ve výšce přes 2 tisíce metrů. Okolní kopce jsou zelené, plné ovcí a nad tím vším září bílé vrcholky téměř pětitisícových hor. Všechna ta krása se ovšem nejlíp vstřebává s pivem v ruce. No a kde jinde než v místním baru, kde jak jinak, potkáváme Čechy z Mestie. Místňáci sice trochu koukají, když až k němu vyjedeme na motorkách, protože cesta je spíš hodně úzká a kamenitá pěšinka, ale pan majitel nás vítá s otevřenou náručí. Dopijem a já vyrážím napřed udělat ještě pár fotek a z ničeho nic, zase parta Polek. Řidič jejich maršutky se ožral a všichni čekají, až vystřízliví natolik, aby aspoň nastoupil do auta. Necháme se taky ukecat na jedno a kolem páté konečně vyrážíme. Cesta dále stoupá až do sedla ve 2600 m.n.m. Bohužel už se dost zatahuje a tak jsou vrcholky hor v mlze, foťáku ovšem odpočinout nedávám. Ještě dlouho sjíždíme do údolí, na cestě ani živáčka, jen pár jeepů v protisměru. Listí už začíná žloutnout a to je teprve půlka Srpna. Potmě a s prázdnými nádržemi přijíždíme do Lentekhi, za poslední peníze bereme benzín od týpka, co ho stáčí na zahradě z obrovské nádrže a potom nás místní zavedou k pramenu na okraji města. Je tu altánek, kde se pohodlně ubytujeme a přečkáme noc. Ještě že tak, protože v noci příšerně prší.
Musíme najít benzínku, kde berou karty, nebo alespoň dolary, protože jsme jinak bez peněz. Tu nacházíme až v Kutaisy kam dojíždíme už jen na výpary. Počasí se opět horší a po cestě vydatně zmokneme, schováváme se kousek před Borjomi na zahrádce restaurace. V Borjomi na náměstí si nás odchytne chlapík s nabídkou ubytování, neodmítáme, protože dnes sprcha a postel bodne. V rodině je i pár malých dětí a z motorek jsou nadšení. To, že si na ně můžou i sednout udělá velikou radost nejen jim, ale i rodičům. Druhý den je i kousek svezeme.
Dnes je v plánu vidět skalní město Vardzia a překročit hranice do Arménie. Cesta vede po hlavních tazích a provoz je příšerný. Těsně před odbočkou na parkoviště u vstupu dáváme v restauraci šašlik a potkáváme Kárla z Kalifornie. Cestuje sám kolem světa, ale trochu jinak než my. Z pronájmu bytů zaplatí každý měsíc letenku a letí. U oběda příjemně pokecáme o motorkách a všem možném. Kárl prý jezdil dřív motokros a dokonce má České předky. Vardzia je v obležení turistů a tak jen vyjedeme ke vstupu, odkud nás bleskově vyprovází ostraha a my rovnou pokračujeme dál. Hraniční přechod je ve výšce přes 2200 m.n.m, uprostřed doslova ničeho. Okolo jsou jen hory a pusté pláně, na kterých se pase dobytek. Hodně fouká a jemně poprchává. Krajina se značně změnila, vesnice jsou znatelněji chudší. Cesta kopíruje železniční trať, ale poslední vlak tu zřejmě projel už hodně dávno, dráty jsou potrhané, nádraží opuštěná. Začíná to být lehce depresivní. Naštěstí tu neřídí jak hovada a benzín je levnější jak v Gruzii, aspoň něco pro začátek. Přijíždíme do prvního města Gyumri. Bereme benzín za dolary a v obchodě vedle berou karty. Pořád prší, takže berem hotel. O tom, že to tu nebude až tak špatné se ovšem přesvědčíme už zítra, naštěstí.
Arménie:
Hotel je parádní, internet, televize, krásná koupelna. Takže se dáváme do kupy. Ráno balím ještě mokré věci a rozvěšuju je u motorek, aby uschly, než vytáhneme mašiny. Ještě si nás fotí ruská rodinka a už jedem. Na věci pověšené na šňůře jsem si vzpomněl až v Jerevanu. Hlavní tah na Jerevan je teda pěkná hrůza, ale jen do té doby, než zjistíme, že po něm nejedeme. Vede souběžně se silnicí, po které jedeme my. V Jerevanu jedeme s davem a jakousi haluzí přijíždíme přímo před destilérku, kde se vyrábí onen slavný koňak co ho i Stalin pil. Za 10000 děngů pořizuju deseti letou láhev. Tyhle suvenýry jsou stejnak nejlepší. Před továrnou potkáváme další Čechy, dredaře s batůžkama, popřejem si šťastnou cestu a loučíme se. Kolem projede kolona Němců na GSech a ani ruky nezvednou. Cestou se ještě zastavujeme na jednom z hlavních Jerevanských náměstí. Okolo jsou galerie a hotely. Najednou někdo pozdraví česky a přestaví se jako Přemek. Do teď netuším, jestli nekecal, ale prý byl operní zpěvák. V místním Hiltonu beru mapu centra a personál ochotně vysvětluje cestu ke klášteru Geghard. Trefujeme to více méně napoprvé. Geghard je zapsán na seznamu UNESCO a je unikátní tím, že velká část je vytesána přímo ve skále a má dvě patra. Jen koukáme, co uměli staří Arméni s kamenem. Nocleh nacházíme pár kilometrů od Kláštera na louce. Už za tmy okolo prochází chlap s lopatou, trochu jsme znejistěli, ale jak si svítil, tak si nás beztak ani nevšiml. Je odsud krásný výhled dolů na Jerevan a okolo opět hory. Ještě že stavíme stany, v noci je opět solidní bouřka.
Jako už klasicky, vyjíždíme docela pozdě. Dnes chci vidět to, proč jsem (mimo jiné) do Arménie chtěl jet. Klasiku ze všech pohlednic – Khor Virap a posvátnou horu Ararat. Klášter sice vidíme, ale Araratu se nechce z mraků, takže tuhle fajfku si rozhodně udělám někdy příště. Dnes a zítra jsou ještě v plánu další kláštery v okolí. Přejíždíme hory kolem Arménsko-Turecké hranice a kousek Ázerbajdžánského území, kterým silnice přímo prochází, ale žádná kontrola se nekoná. Po večeři ve stánku u cesty vyjíždíme silnicí ke klášteru Noravank. Cesta zde končí a klášter v kopci je obklopen skalnatými vrcholy z červeného kamene, které se ještě víc červenají v západu slunce. Prolezeme kde se dá a vracíme se k motorkám, když slyšíme obligátní „Dobrý den“. Je tu delegace z České republiky a starosta místního městečka Jermuk, který je, jak se později ukázalo, partnerským městem Karlových Varů. Podáváme si ruce s oběma starosty, hejtmanem, lidmi z velvyslanectví. Do toho kolem běhá fotograf a všechno dokumentuje. Po otázce, kde budeme spát, se jim nás zřejmě zželelo a starosta Jermuku nám zařizuje ubytování. A protože se takové pozvání neodmítá, vyrážíme. Jermuk je také lázeňské město, leží ve výšce asi 2000 m.n.m a kromě horkých pramenů je tu vše, od továrny na minerálku, po letiště.
Ráno nás vyzvedává Gevor, který nás včera ubytoval a bere nás na snídani a prohlídku města. Jo, mě se tu líbilo moc. Dnes se jedeme podívat na Arates, což je pro změnu další klášter, ze kterého už zbyly jen ruiny. Naštěstí nám to vynahradí krásný offroad super krajinou přes vesnice Her Her a Goghtanik. Po pár kilometrech v další vesnici vjíždíme na asfalt a pokračujeme po něm až k jezeru Sevan. Cestou zastavujeme v serpentýnách u Selim Caravanserai. Bylo postaveno v sedle Selim už v roce 1332 a sloužilo k přespání karavanám putující touto horskou oblastí. Za pár kilometrů dál už je v dálce pod námi vidět jezero a jeho krásně modrá hladina. Sevan je největší jezero Kavkazu, leží poměrně vysoko (1900 m.n.m) a je lemováno horskými hřebeny. Cesta vede v těsné blízkosti jezera až do stejnojmenného města Sevan. Zde se u jídla setkáváme s Němcem na starém BMW, kterého už jsme potkali v sedle nad jezerem. Společně pokračujeme do již posledního, ale zato asi nejhezčího kláštera Sevanavank ležícího na poloostrově nad městem. Díky zapadajícímu slunci je to tu hodně pěkné. Dnes budeme spát naposledy v Arménii a zítra už budeme opět v Gruzii. Silnice vede těsně kolem Ázerbájdžánských hranic a kroutí se krajinou. Oproti západní Arménii, která mi přišla až nehostinná, je tu krásně zeleno a krajina je velice rozmanitá. Spaní se nám podaří najít na dvoře restaurace. Nechtějí nic za spaní, tak se aspoň necháme lehce natáhnout za čaj a jídlo.
Ráno domlouváme snídani a paní dáváme posledních 3000AMD, moc se netváří, ale nakonec máme luxusní snídani. Cestou projíždíme městem Iljevan, tady se zřejmě za komoušů architekti vyřádili. Za nedlouhou už stojíme na hranicích. Arménská strana je taková vážná, nikdo se nesměje, ale naštěstí vše probíhá korektně a rychle. Zato na straně Gruzínské si připadám, jak kdybych dojel dom. Všichni se smějou, že dojeli motorkáři z Československa, okolo jezdí borec na Segwayi, prostě pohodička. Tbilisi jen tak trochu naťuknem a rychle už jsme z města pryč a vcelku nezáživnou krajinou míříme do dalšího bodu, který mám na mapě zakroužkovaný – Sighnaghi . Město na kopci a to doslova. Sighnaghi leží totiž asi 600 metrů nad okolním terénem a je odsud překrásný výhled do údolí řeky Alzani a na celý pás Kavkazu. Hned na vyhlídce nás zve chlapík na ubytování v soukromí, motorky v garáži, můžem vyrazit do města. Město si díky své původní a jednotné architektuře zachovává ráz a kouzlo starých dob. Díky tomu a krásným výhledům je tu také ovšem spousta turistů. Kupujeme nějaké suvenýry domů a večeři si dáme na terase s výhledem na hory.
Ráno nám majitel udělal zase skvělou snídani. Chvíli sedíme nad mapou a pan majitel nás ujišťuje o existenci cesty, kterou pojedeme pozítří. Na dnešek se obzvláště těším, protože pojedeme hluboko, možná spíš vysoko do hor. V plánu je vyjet do vesničky Omalo a pokud to půjde, tak ještě dál. Těsně před odbočkou ještě hledáme benzinku, protože nechat si dojít benzín v horách kde není nic, by asi nebylo příjemné. Benzinku, která bere karty, nacházíme až v Telavi, které už jsme dnes projížděli, příště budeme vědět. Cesta do Omala se nedá dost dobře popsat, protože pro mě to bylo něco nepopsatelného a to nejlepší, co jsem zatím na motorce podnikl. Cesta je vysekaná v prudkém kopci a stoupá serpentinami vzhůru až do nejvyššího bodu, sedla ve výšce 2900 m.n.m., odkud je výhled zpět do údolí a na nejvyšší kopce Kavkazu na straně druhé. Fotíme a natáčíme jak o život. Náležitě rozkochaní sjíždíme zas o něco níž a pokračujeme překrásnými místy k našemu cíli. Okoukneme pevnost Keselo nad vesnicí a sjíždíme opět k Omalu kde dnes přespíme s bratry poláky. Cestou potkáváme paní z Anglie, které se ztratil kamarád a posílá nás dál, prý je to o moc lepší než v Omalu. Nejeli jsme, možná dobře, možná ne, každopádně máme důvod se vrátit. S bratry poláky jsme se družili do rána a málem padnul i ten koňak co vezu z Jerevanu, ale ukecal jsem to.
Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal, asi lepší vzduch. Sjíždíme stejnou cestou zpět do Telavi a bereme benzín. Cestou dolů jsme potkali stádo několika stovek ovcí, pastevci je hnali zpět do údolí. Taková gruzínská ovce je skoro jako kamzík, místní řidiči je rozhání, aby auta mohla projet a ovce skáčou mezi serpentýnami z pěkných výšek. Jedna mi málem přistála na nádrž. Z Telavi pokračujeme přes Akhmetu a Tianeti k přehradě Zhinvali. Cesta je sice na mapě bílá a dál čárkovaná, ale je to pořád tatáž polňačka. Moc k vidění tu není, akorát občas nás prožene pastevecký pes. No mám z nich lehce respekt. K přehradě dojíždíme až za tmy a opět se jdeme zeptat do hospody na nocleh. Bohužel nikde jinde to nejde. Opět není problém a spát můžeme zadarmo. Na večeři nám paní udělá Khinkali, což jsou masem plněné taštičky – další ze seznamu. Za nedlouho po večeři přijíždí majitel a společně odjíždějí, jsme tu sami.
Dnes je náš předposlední den v Gruzii, zítra budeme překračovat hranice do Ruska. Stoupáme po vojenské dálnici, jak se tato cesta jmenuje, do Kazbegi. Máme celý den před sebou a tak se flákáme, nikam nespěcháme. Vyjíždíme ke kostelíku Stepantsminda Sameba. Tohle známe ze všech těch cestopisů o Gruzii, co jsme četli před cestou a teď tu stojíme i my. Trávíme tu docela dost času, prohodíme pár slov s řidičem jeepu z Tbilisi, dává nám kontakt, když budeme chtít půjčit auto, prý nic není problém. Sjedeme do vesnice a vracíme se zpět na místo, kde jsme ráno viděli u cesty velblouda. Ano, velblouda a vůz, který táhne. Vlastní ho chlapík, který zrovna ve vesnici shání krmení. Vypráví nám o něm mladý Polák, co tu o něm natáčí film. Nechtějí ho pustit přes hranice do Ruska, druhý velbloud mu umřel a jede prý sehnat samičce druhého. Zajímavý příběh, necháme tu stejně jako ostatní nějaké drobné za fotky a jdem hledat kde se najíst. Utrácíme poslední peníze za jídlo a navečer se ještě jedeme podívat k pár kilometrů vzdálené celnici. Spíme v lesíku za vesnicí, protože místní ubytování je buď děs a hrůza, nebo chtějí docela dost peněz.
Na hranicích je děsná fronta, předbíhá se, jak se jen může. Do Ruska vjíždíme až kolem jedné odpoledne a hned na první pumpě mizí Honzovi cigarety, které spadly z motorky. Nikdo nic neví, posílají nás pryč, no pěkný začátek. Podobné situace, kdy nás chce někdo ojebat se opakují a tak padá rozhodnutí jet na jeden zátah až ke hranicím. Z Ruska jsme tudíž viděli jen dálnice a pak už ani ty ne. Okolo čtvrté ráno to zapíchnem v ovocném sadu a na pár hodin si orazíme. Hned ráno se přesouváme posledních asi 100km k přístavu Kavkaz. Potkáváme se s německým párem na choperech. Na hranicích další problém kvůli chybějícímu papíru, který jsme měli dostat při vstupu, ale nedostali. Naštěstí se to vyřeší vyplněním nového, už je na nás zřejmě vidět, že tu nechceme být ani o minutu navíc. Od Honzy je to i nahlas slyšet. Po příjezdu na Ukrajinu, dojíždíme akorát do Fedosie a spíme na pláži v altánku. Zde probíhá družba s Denisem, který je tu na dovolené s rodinou. Na otázku, odkud je, zapichuje prst doprostřed Ruska, asi z daleka. Na otázku, jestli si s ním dáme vodku, se nám dostává odpovědi ve formě dvou láhví. Hmm to bude zajímavý. Denis to nakonec zabalil po pár stakanech a žena si ho odvedla domů, možná dobře pro nás. V pití se moc nevytáhl, ale čert ví, kolik toho měl už předtím.
Od teď už nás čeká jen přesun domů a trocha vzrůša v Podněsterské Moldavské Republice. Jedeme směr Oděssa a už za tmy hledáme někde ubytko. Nedaří se a tak stanujeme na benzince.
Letos to na hranicích s Podněsterskou zvládám levou zadní a to co mi loni trvalo dvě hodiny, zvládáme oba za necelých 45 minut bez ztráty kytičky (čti, ani korunu jsem těm klukům se satelitama místo čepic nedal). Dnes se chystám prověřit připravenost Podněsterské armády, loni jsem po cestě potkal dva zátarasy s tankem a letos tam byli taky, úplně stejně. Ještě fotku s Vladimirem Iljičem a už jsme zase na hranicích. Tady už to na nás zkouší, berou si nás bokem a chtějí a chtějí, ale nedostali zase nic. V Moldávii se ještě naposledy pořádně nadlábneme a už vjíždíme do Rumunska. Mám tu od loňska pokutu za rychlost, ale nikdo si na to naštěstí nevzpomněl a tak pokračujeme dál. V hotelu Coroana, kde jsem spal i loni si mě dokonce pamatuje recepční a potkáváme tu kluky z Ostravy. Ráno společně posnídáme a celé Rumunsko projedeme spolu, je to příjemná změna. Kluci mají naplánovaný ještě jeden nocleh v Margitě a Honza se k nim přidává. Já jsem už od rána rozhodnutý to natáhnout až do Brna a tak se i děje. Domů posílám sms, že dál už nejedu, ať nemají strach a kolem šesté večer vyrážím. Do Brna přijíždím kolem druhé hodiny ráno a mám za sebou přes 1200 kilometrů.
Na závěr bych chtěl poděkovat dvěma firmám, které se na naší cestě podílely jistou materiální podporou.
- Motozem nám poskytla tankvak vlastní výroby a výrobky za zvýhodněné ceny, díky, že jsem měl kam dát foťák! www.motozem.cz
- Expres Menu nás vybavila balíčky jídel za zvýhodněné ceny, díky, že naše žaludky nezůstali prázdné! www.expresmenu.cz
Vojta