Na motorce jižní Afrikou - Část 2.
Přidal Paji dne 03. January 2015

---

Část 2. - Druhé dva týdny cesty


Den patnáctý – Sloni v dešti nosí choboty nahoru
V noci byl šílenej liják. Blesky křižovaly oblohu a ve stanu tak snad bylo častěji světlo než tma. Usnul jsem jako špalek s myšlenkou, že budíka mám nařízeného na 05:00. V šest ráno přijel pro nás průvodce v otevřené Safary Toyotě a takto ve třech jsme vyrazili do rezervace. Kousek za bránou první šok. Stádo žiraf si shora okusuje listí stromů přímo u cesty. A za chvíli stádo zeber a pakoní.



U prvního napajedla je úchvatný pohled na pijící žirafy, jak své přední nohy rozevřou jako štafle, těžiště dají do zadu a dlouhý krk natáhnou až k vodě.




Pak přijíždíme na rozsáhlou planinu, kde se na vyschlé trávě povaluje celkem 19 lvů. Tají se mi dech, když se po několika minutách jeden po druhém zvedají a těsně okolo nás procházejí pomalým lenivým krokem zpět do buše. Na volném prostranství jim už začínalo být horko.






Na dalším místě kromě žiraf jsou i majestátní antilopy Kudu, zebry, Oryxy a smečka hyen.







Náš průvodce se snaží najít stádo slonů, ale ti k napajedlům nepřišli. Vidíme mnoho jiných krásných velkých i malých zvířat, ale ze slonů všude jen opět jejich exkrementy.

Sloni v dešti zřejmě nosí choboty nahoru a tak pak nemusí ráno chodit pít k napajedlům.
Etosha je krásná. Těch více jak 250 km v odpoledním parnu po asfaltu do dalšího ubytka už méně.
Info o cestě: Najeto s průvodcem v autě po NP Etosha asi 50 km a pak na motorkách po asfaltu. Celkem 315 km.
Ubytko : Roys Camp (S19 13 58.7 E18 30 00.4)




?
Den čestnáctý – Hraniční koridor se slony

Přecházíme na trochu jiný časový režim. Vstáváme nejpozději v 6:00, abycho měli najeto co nejvíce cesty v příznivé teplotě do 35C, to znamená tak do 13:00. Odpoledna jsou tu děsná. A tak vyjíždíme od vkusného kempu, bezpochybně patřícímu německé rodině, už v 8:00.
Zastavujeme až po 200 km ve městě Rundu a dáváme si snídani u „Wimpyho“. Většina zdejších benzínek je velmi slušně vybavena, ale my preferujeme řetězec ENDGEN. Právě kvůli „Wimpyho“ skvělým jídlům a službám.

V nedalekém SPARu nakupujeme nezbytné potraviny, protože zítra již opustíme Namibii. 3 lahve whisky J&B nám musí nějakou dobu vydžet. Pro místní je nezvyklé, že si někdo kupuje tolik flašek whiskey. Ještě větší rozhruch však způsobím tím, že za pár minut vracím do koše u vchodu specializovaného obchodu dvě prázdné lahve. Ochranka obchodu je v šoku. Takhle rychle ještě neviděli láhve whisky vyprázdnit. A když nás pak vidí odjíždět na motorkách, nechápou již vůbec. Nevšimi si totiž, že jsme obsah dvou lahví přelili do našich kovových lahví.

Další zastávka je nedaleko dalších vodopádů Pupa Falls na řece Okavango, kam bychom se chtěli podívat. Tankujeme na pumpě v městě Divindu. Při stavění motoky na hlavní stojan si však kolenem ulomím plastovou koncovku přívodu paliva k levému vstřiku. To je teda docela průser. Vteřinové lepidlo a dostatek tejpy však z mého zdechlého stroje za chvíli dělá opět machra. Až na to, že mi samozápalem vyskakuje celá klapka na druhém válci. Než to zjistíme a opravíme, uběhne dost času. Vodopády Pupa Falls tak pro nás zůstanou neobjeveny.

Projíždíme národním parkem Bwabwata. Začíná jím 30 km široký a asi 350 km dlouhý koridor namibijského území, tahnoucího se na východ mezi Angolou a Zambií na severu a Botswanou na jihu. Na konci národního parku nás čeká překvapení. Konečně je vidíme. Slony. Slunce už ale zapadá a my musíme co nejdříve najít kemp na dnešní noc. Mezi západem slunce a naprostou tmou je v těchto zeměpisných šířkách nedaleko rovníku jen asi 40 minut. A slunce právě zapadlo.

Za řekou Cuando nacházíme podle ukazatelů kemp přímo u vody. Romantické místo, dokud na vás nezačnou útočit komáři. Pak zbývá jen pořádně se postříkat repelentem a oděvem zahalit téměř vše. A nohavice do ponožek.
Rychle stavíme stany na písku u vody. Není tu elektřina, jen umývárka, sprachy a záchody. Je už naprostá tma, ale naše stany stojí.
Děláme si rychlou večeři. Víno, whisky, sýr a cibuli. Na každém kroku si uvědomujeme, že docela sterilní pouštní oblast je úplně za námi. Všude něco bzučí, ptáci řvou vřetně slonů na druhé straně řeky. A je tu horko a vlhko. Teplota stále nad 30C. Jdeme spát už v devět. Asi toho za ten den máme oba už docela dost. Jiří si stěžuje, že v tom horku ve svém stanu nemůže usnout a že je totálně spocený. Já o svých mravencích ve stanu i spacáku raději mlčím.
Info o cestě: Najeto p asfaltu. Celkem 612 km. Ubytko : Kemp u řeky (S17 48 31.3 E23 20 45.2)


?
Den sedmnáctý – Viktorčin splav ze zimbabwské strany

S rozbřeskem se probouzejí ptáci. To je známá věc. Zde ovšem s tím rozdílem, že jich je mnohonásobně více, než u nás, že děsně řvou a probouzejí se ve stejnou chvíli. Mé přijemné utlačování zbytku mravenců ve spacáku definitivně ukončuje nízký průlet řvoucích kachen v 5:30.
V hraničním městě Katime Mullilo děláme poslední nákup za Namibijské dolary. Zbytek peněz vyměňujeme za jihoafrické randy v bance. Banky jsou to místními okupovány daleko více než hospody. Fronty před překážkami jsou obrovské. A tak Jiří využívá cizinecké privilegium a je zřízencen veden k zastrčené bankovní přepážce. Nikdo zde sice není, ale po chvíli přichází pokladní a peníze mu vyměňuje. Ale proč takové množství lidí zde chodí do bank, je mi záhadou.


Hranice do Botswany je tvořena hraniční řekou Linyanti River. V zeleném údolí se pase mnoho zvířat a na jeho úbočích roste mnoho mohutných stromů baobab. Oba hraniční úřady zvládáme bez problémů. Nejdříve imigrační část s kontrolou pasů a vyplnění nezbytných formulářů, následně pak na celním kontrola dokladů k motorkám a platba povinného pojištění a ošupného místní silnic ve výsi 250 Randů (asi 500 Kč) za motorku.

Hned za hranicí vjíždíme do národního parku Chobe. A hned potkáváme první stádo slonů přímo u silnice. Jem opravdu v Botswaně.
Zastavuji pár metrů od nich. Vůdčí samice mi dává však velmi rychle najevo, že moje přítomnost tak blízko od jejich mláďat je nevítaná. Udělá pár kroků proti mně, prudkým hrozivým dupnutím a máváním chobotem mi říká, že dál už opravdu ne. Pak se pomalým krokem celé stádo dává na pochod dále od silnice. Takových malých stád tu vidíme při průjezdu národním parkem několik.
Za nedlouho nás čekají další hranice. Tentokrát do Zimbabwe. V této zemi se po zhroucení ekonomiky, které zapříčinil diktátor Mugabe zejména násilným vyvlastněním velkých farem vlastněných bělošskou menšinou, platí pouze americkými dolary. Za vizum platíme každý 30 USD, dalších 26 USD za pojištění motorek a karnet a 1USD za ošupné zaimbabwských silnic našimi teréními pneumatikami. Když jsme již u těch cen, tak Zimbabwe je v porovnání s přechozími zemněmi výrazně dražší. Litr benzínu tu stojí 1.65 USD a ceny v obchodech jsou v přepočtu téměř dvojnásobné.


Po pár desítkách km nacházíme ubytování ve starém koloniálním rezortu přímo ve městě Victoria Falls celkově za 50 USD i se snídaní. Je to tu docela fajn. Motorky máme přímo před naším domkem. Rychle je odstrojujeme a vyrážíme k jendomu z milníkům naší cesty, k Viktoriným vodopádům. Nejdříve se jedeme podívat na historický železný most přes kaňon řeky Zambezi, kteří tu v roce 1905 postavili Angličané. Hranice mezi Zimbabwe a Zambií prochází právě prostředkem mostu a tak na jeho druhé straně kola našich motorek symbolicky vjíždějí na chvíli i na Zambijské území.

Objíždíme pak národní park a jedeme se podívat na řeku Zambezi nad vodopády. Je právě období sucha a tak má řeka mnohonásobně nižší průtok, než v období dešťů v prvních měsících roku. I tak je vidět, že to je veliká řeka, která je rozlitá na skalnaté hraně před vodopády ve veliké šířce 1.8 km.

Voda padá dolů z útesu do kaňonu hlubokého 140 m tvořeného čedičovou rozsedlinou. Místní obyvatelstvo vodopád nazývá dým, který hřmí. Vodopády byly pro Evropu objeveny Davidem Livingstonem v roce 1885 a nazvány podle britské královny Viktorie. Jejich historie však obsahuje i výraznou českou stopu. V roce 1875 je prozkoumal náš cestovatel Emil Holub, který je autorem jejich první mapy. Vodní tříšť je tak intenzivní, že v okolí vodopádů vznikl pravý deštný prales. I když je právě období sucha, vodopády jsou naprosto úžasné.


Slunce pomalu zapadá a my máme jen pár desítek minut se za světla dostat do našeho domku ve městě. Tankujeme a všude na nás dotírají místní obchodnící. Nabízejí jako suvenýr bezcenné bankovky miliardových nominálních hodnot s portrétem bývalého diktátora a mnoho dalších cetek. Našli jsme asi fintu, jak je od těchto pokusů odradit. Vždy jim okamžitě začínáme nabízet k prodeji naše věci. Boty, trika, …, a to za ceny stejně přemrštěné, jako jsou ty jejich. Zřejmě se s tím od turistů ještě nesetkali. Berou to vždy s úsměvem a jako obchodník s obchodníkem se s nimi přátelsky loučíme.
Info o cestě: Najeto po asfaltu. Celkem 347 km.
Ubytko : Starý koloniální rezort (S17 55 32.9 E25 49 29.1)




?
Den osmnáctý – Sloni řvou v noci jak krávy

Ubytovací rezort, kde jsme strávili včerejší noc patří bývalému důstojníkovi Mugabeho armády. Portréty diktátora Mugabeho, kterému je nyní již 90 let a vládne této zřejmě nejchudší zemi v této části Afriky už od roku téměř 35 let. Vloni získal prezidentský mandát na dalších 5 let. Všude jsou v ubytku jeho portréty společně s matkou majitele.
Jedeme asi 60 km jižně po asfaltu zalesněnou náhorní plošinou a každou chvíli před našimi koly přebíhají opice, jako u nás zající. Ale už jsem si zvykl. Jsou inteligentní a vědí, kdy mají šanci to stihnout a kdy už ne.

Pak odbočujeme na západ na velmi zanedbanou šotolinu, po které pojedeme dalších více jak 100 km na hraniční přechod do Zimbabwe. Je už velké vedro. Až se Jirkově Afričce zaříná vařit benzín v karburátorech a palivové čerpadlo jej nastačí tlačit. Proto je potřeba motorku občas nechat vychladnout. Nejhorší je, že horký vzduch nám fouká dozad a na roletě se nedá jet moc rychle. Pak nejsou karburátory pod nádrží dostatečně chlazeny a je to.

Cesta je naprosto liduprázdná. Je to chudý kraj. Přejíždíme železniční trať, po které právě projel nákladní vlak s udýchanou dieslovou lokomotivou. Šotolina je opravdu hrozná. Roleta má hluboké zářezy a všude jsou šutry a výmoly. Blahořečím si ke koupi TKC80 ve Windhoeku. Jaké je proto překvapení, když nás při jedné „chladicí“ zastávce míjí starší manželský pár v zánovním SUV. Jsou taky na dovče.
Hranice jsou opět bezproblémové. Podle zápisu v knize vidíme, že jsme po několika dnech jediní, kdo zde hranici přechází. Úředníci tu mají zřejmě docela příjemnou službu. Při vjezdu na území Zimbabwe musíme opět projít dezinfekční procedurou. Skládá se z průjezdu motorky bazénkem s desinfekcí a oťápnutí našich bot na hadru s chlorem páchnoucí náplní. Na Botswanské straně je však perfektní asfaltka. Je to po těch nekonečných km
po rozbité roletě docela úleva. Tankujeme na benzínce po příjezdu na hlavní sinici. První bližší setkání s Botswanou je rozpačité. Je to chudší země, než Namibie, i když asi ne tak, jako vedlejší Zimbabwe. A není tu zrovna levno. V obchodě u pumpy kupujeme 2 piva, 3 vody a jednu 1 kolu celkově v přepočtu za 300 CZK. Místní v obchodě nekupují téměř nic. Jen okolo posedávají. Některé ženy gesty žádají, abychom jim koupili alepoň pivo. Na úzkém travnatém pruhu mezi poumpou a silnicí se pase stádo krav.


Teplota vzduch odpoledne je už hodně přes 40C. To Afričce opravdu nesvědčí. Jirka proto odmontovává přední kokpit, aby byl k vařícímu se benzínu v karburátorech větší přívod vzduchu. Docela to pomahá. Cestou míjíme přejetou hyenu. Do rána tu ale nezůstane. Místní predátoři si na í určitě pochutnají.

Na doporučení zmíněných starších manželů dnes chceme přespat v docela odlehlém kempu zvaném Elephant Sands Lodge. Vede k němu pár km dlouhá písčitá cesta asi 50 km před městem Nata. Nejdčíve se tam jedu podívat sám. Je to docela náročné. Písek je velice kyprý, hluboký a rozježděný auty. Mám co dělat, abych naloženou motorku na cestě udržel. Pak za zatáčkou periferně vidím před sebou něco velikého. Zvednu hlavu a on obrovský slon. Přímo přede mnou. Nevím, kdo z nás se lekl více. Ale zná pravidla, já vlevo, on z mého pohledu zprava. Mají pro nás volnou chatku a tak jedu zpět pro Jirku na hlavní sinici a oba pak míříme zpět. Sloni jsou tu všude. Uprostřed kempu, těsně u recepce a baru je napajedlo, u kterého se střídají během dne jednotlivá stáda, vedená starými samicemi.


Budeme nocuvat uprostřed slonního výběhu. Chodí všude okolo nás. Ale dá se na to za chvíli docela zvyknout.
Večer jdeme přímo k napajedlu. Sloni jsou jen pár metrů od nás. Je slyšet jejich dech a občasný řev, kterým staří sloni pacifikují mladé vetřelce. Jednotlivá stáda jsou i okolo naší chatky. Je to nezapomenutelný zážitek.



Info o cestě: Najeto po asfaltu 269 km. Ubytko : Elephant Sands Lodge (S19 44 55.9 E26 04 16.4)


?
Den devatenáctý – Sloní snídaně

Dnes snídáme se slony. Museli jsme naše věci dát až za položený starý kmen stromu, jinak by nám vše svými citlivými chápajícími choboty uzmuli. Jsou zvědaví. Vypadá to, že napajedlo je nenapuštěné a tak při čekání hledají nějaké povyražení. Je to zvláštní snídat jen pár metrů od těchto největších suchozemských tvorů, kteří jsou zde naprosto svobodní a chodí se sem napít.
Manažerka kempu si na ně trochu stěžovala při výčtu, co už všechno zničili. Od vodovodu po elektrický rozvod do chatek. Proto je v některých místech kempu i elektrický ohradník. S vysokým napětím napájeny drát ve výšce mých očí a označeným jen kouskem alobalu jsme se setkali již několikrát včera při příjezdu na motorkách či při nočním návratu od napajedla. Vždy jsem se ale na poslední chvíli stačil naštěstí sehnout.




Tankujeme ve městě Nata. Jedeme dnes do delty řeky Okavango, která je již lehce rizikovou malarickou oblastí. Proto si chci na pumpě koupit velkou lahve Tonicu, obsahující chinin. Ale mají je jen v malých 200 ml plechovkách. Alespoň něco. Jikrova motorka dnes šlape jako hodinky. Veze Jirku výrazně rychleji než v uplynulých dnech. Po 200 km žadoním o zastavení, neb mne začíná bolet pozadí. Hodně se ochladilo na příjemných 30C. Je zataženo a fouká silný vítr. Je vidět, že na některých místech i vydatně sprchlo. Cestou míjíme mnoho vraků nákladních i osobních aut. Většinou vyhořelých. Ale na rozdíl od našich končin, je zde do sběru okamžitě nikdo nevozí. Jsou zde teprve rozvojoví.
Do města Maun, největšího města ve vnitrozemské deltě řeky Okavango přijíždíme okolo druhé hodiny odpoledne. Nejdříve míříme na letiště, abychom si zajistili na následující den letadlo s pilotem. Delta Okavanga se nejlépe prohlíží ze vzduchu. Ubytováváme se na dva dny v kempu Audi. Není to název německého výrobce aut, ale Audi je v místním jazyce označení pro zdejšího orla jasnohlasého. V kempu je u ramen delty i hezký bazén a tak dnešní den končíme koupelí, pivem v baru s odhánění vtíravé černošky, byla fakt hnusná, a večerním grilováním. Seznamujeme se i s kámošem Charliho Boormana, který se holedbá zastupováním tohoto mediálně známého cestovatele pro Afriku. Říká nám, že mají na začátku příštího roku v plánu jet v konvoji 25 nových vodou chlazených 1200 GS z JAR do Namibie. Budou mít několik servisních vozidel a pro Charliho dvě náhradní motorky, aby záběry byly dokonalé. No bavíme se na jeho účet celý večer až nás ráno kámoš Charliho ani nepozdraví.
Info o cestě: Najeto po asfaltu 396 km. Ubytko : Audi Camp (S19 56 01.6 E23 30 32.3)

Den dvacátý – Okavango dolem horem

Dnes ráno nemusíme chvátat. Máme lehce odpočinkový den. Letadlo máme objednané na 4 hodinu odpoledne a tak máme dost času, abych zdejší okolí prozkoumal nejdříve dole. V noci byl velký slejvák. Dobře se po písku pojede. Začalo pršet, tak si čtu v původci.
Okavango pramení na planině Bie v Angole. Tok řeky nikdy nedosáhne oceánu, ale právě končí v bezodtoké bažinaté deltě v severní části pouště Kalahari. Její rameno ameno Botletle zhruba jednou za 10-15 let naplňuje bažiny v propadlině Makarikari, kde se před deseti tisíci let nacházelo velké jezero. Delta řeky Okavango tak největší vnitrozemskou deltou na jižní polokouli, která má v době nejvyššího stavu vody (od června do srpna) rozlohu okolo 15 000 km? a je oázou v okolní poušti. Je opravdovou oázou pro rostliny i zvířata. Z těch velkých zde ve velkém počtu žijí sloni, lvi, hyeny, hroši, buvoli, antilopy, zebry, žirafy ale i krokodýl nilský.
Před polednem konečně přestává pršet a tak vyrážíme na odlehčených motorkách do delty.




Jde to docela dobře. Písečné cesty mají hluboké vyjeté koleje, ale deštěm nasátý písek docela drží. Voda je všude oko nás. Občas brody, občas jedeme po provizorních mostech z kmenů stromů a kamenů. Máme naplánován podle navigace asi 100 km okruh, ale po asi 40 km však musíme plán cesty modifikovat. Pro motorku těžko průjezdných brodů přibývá a neradi bychom se dostali do situace, že se nestihneme včas vrátit na vyhlídkový let a tak to obracíme a jedeme stejnou cestou zpět. V tom písku mezi rameny delty a v bujaré přírodě je to však jeden z nejkrásnější offroadů, co jsem kdy jel.

Cestou zpět se fotíme se zbytky slona a než dojedeme do kempu, opět leje. A hodně. No to bude tedy výlet. Naštěstí se těsně před čtvrtou odpoledne trochu vyjasňuje a my už bez smíšených pocitů vyrážíme k letišti. Potkáváme se tam i se čtyřmi Čechy, kteří včera přiletěli do Windhoeku, půjčili si tam auto a dnes jsou zde. Hezký výkon.
Nasedáme do malé Cessny, pilotované mladým Španělem. Zvuk motoru není nepodobný mému bavoráku. Bude to bezpečný let. Z výšky 100-120 m je delta Okavanga úplně jiná. Všude mnoho zvířat, které jsme z motorky nemohli vidět. Koupající se hroši, stáda slonů. Antilopy. Nejde to však moc fotit. Na to letíme dost vyskoko a rychle.








Za hodinu letu stihneme uletět více jak 200 km nad částí delty. Její rozsah je udivující a to jsme viděli jen její malou východní část. Je vidět i ten obrovský rozdíl mezi životem kypicím zelným vodním rájem nehostinnou pouští okolo.
Je pondělí a tak lze v obchodě koupit i pivo. Tankujeme, abychom zítra mohli vyrazit co nejdříve. Čeká nás východní okraj pouště Kalahari. Večer opět grilovačka. Kámoš Charliho Boormana se s námi již nedrží. Poznal, že z nás nic nekápne. Ani jemu, ani Charlimu.

Info o cestě: Najeto většinou písčitým 143 km. Uletěno 208 km
Ubytko : opět Audi Camp (S19 56 01.6 E23 30 32.3)


?
Den dvacátý první – K nosorožcům

Prvních 300 km před zastavením botswanskou policií by asi dnes opravdu nebylo o čem psát. A nebýt této příhody, tak by asi dnešní cca 550 km dlouhá nabližovací etapa po asfaltu napříč Botswanou nebyla ničím jiným, než položkou ve statistice naší cesty.
"Tak pánové, sundejte si helmy a připravte si peníze", řiká velitel dvoučlenne hlídky botswanske policie, která měřila rychlost uprostřed naprosté pustiny. Z nějakého důvodu je tam pouze v našem směru omezeni na 60 km/h. My jeli o 20 km/h více.


Nejdříve navrhuji, že se vrátíme zpět a dáme si to ještě jednou předpisově. To mi ale hlídka nebere. Tak navrhuji, že si dáme měřený úsek ještě jednou, ale rychlostí 35 km/h a průměr obou rychlostí pak bude v normě. Oba uniformovaní se policajti se smějí od ucha k uchu. Na takový dialog od místních rychlostních delikventů zdá se opravdu zvyklí nejsou. Ještě se asi 5 minut vzájemně špekujeme a pak nas pouštějí bez ztráty Puly pouze s napomenutím (pozn: Pula ja Botswanska mena , kurz cca 1 Pula = 3 CZK).
Naštěstí Jiří občas odbočí z hlavní sinice na šotolinu, vedoucí blíže do pouště Kalahari, a tak ta cesta zase není jednotvárná.
Dnes spíme u nosorožců. Respektive v soukromé nosorožčí rezervaci, kde za 500 Pula nabizejí hodinovou procházku s průvodcem. Jediné, co je recepční schopna během procházky garantovat, je nález zaschého nosorožčího exkrementu. Volíme proto jen kemp se spaním ve vlastím stanu bez ranního hledani strávených zbytků od místních chovanců.


Od recepce je to ke kempu ještě několik km po písčité cestě. Podvědomě čekám nosorožce za každou zatáčkou. Nejsou tu. Trochu to připomíná včerejší offroad v deltě Okavanga. Už zase leje. Rychle stavíme stany a připravujeme veřeři. Dnes kolínka s omáčkou. Jirka vždy nechápavě kroutil hlavou, proč sebou na každou naší cestu tahám plachtu na motorku. Teď si ji ale velmi oblíbil. Nejen pro to, že v deští chrání i kokpit jeho motorky, ale zejména proto, že se pod ní v tomto dešti dá mezi motorkami perfektně sedět a popíjet whisky. Přišel ji na chuť.
?
Info o cestě: Najeto většinou většinou po asfaltu 545 km.
Ubytko : Rhino Private Park Camp (S22 14 04.5 E26 43 11.7)





?
Den dvacátý druhý – „Keep our town clean“

Ráno je všechno po dešti mokré, ale už neprší. Sušíme na mezi mraky probleskujícím slunci stany. Daří se. Dnes chceme dokončit přejezd celé Botswany po východní straně Kalahari a dojet až do Jihoafrické republiky. Téměř 600 km. Vypadá, že jsme v parku žádným nosorožcům nezpůsobili újmu. My je nezajímali též. Potkáváme na recepci návštěvníky, kteří se těch 500 Pula vrátili z procházky s průvodcem. Nosorožce však nevida. A tak si jako náhradu fotí nás, jak driftujeme po mokrém písku. Jsou nadšeni. Nedivím se. Jsou šikmoocí.
Jedem prvních 300 km téměř bez zastávky. Musíme být ale nanejvýš opatrní. Všude jsou zvířata. Ne divoká, ale domácí. Silnice je lemována stády krav, koz, oslů, ovcí a občas i koní. Testujeme jejich inteligenci. Nejchytřejší jsou krávy. Nikdy se nám nestalo, že by nám některá vběhla nepředvídatelně před kola. Vždy se rozvážně rozhlíží a cestu přecházejí jen, když je to pro ně naprosto bezpečné. Osli jsou však jiná sorta. Mají jinou strategii. Ti se zastaví třeba uprostřed vozovky a nehnou z místa ani vpřed, ani vzad. Ale naštestí vždy bez hnutí stojej. Dají se tedy bez problému objet. Zda jim ale tato strategie vychází i při setkání s těžkými kamiony s mohutnou radlicí vpředu, nevím. Podle častých velkých krvavých skvrn na asfaltu asi moc ne. A nejhorší jsou kozy a ovce. Ty jsou nevyzpytatelné. Jakmile se jedna vypraví přes silnici, běží za ní většinou celý stádo. Provoz neprovoz.


Je úsměvné, že před každým městem je cedule, vyzývající příjíždějící, aby zachovávali jejich město čisté. Většinou však za touto cedulí začíná ten největší bordel. Z auta, projíždějící krajinou, se vyhazuje vše přímo z oken. Proto je silnice lemována lahvemi, střepy, igelitkami a plechovkami od všeho možného. Jejich heslo "Keep our town clear" pro projíždějící bych tak okamžitě změnil nařízením pro místní "Make our town clear".
A opět jsem píchnul. Hledali jsme ve městě Molepolole pumpu tak dlouho, až jsem někde v tom jejich „Keep our town clean“ bordelu píchul přední kolo. Aplikuji antipichový sprej, ale po 10 km musíme dát novou duši. Zvladame to za rekordích 40 minut. Hranice na botswanské i jihoafrické úřadovně naprosto v pohodě. Jen se úředník velice divil, jak můžeme v takových končinách jezdit na motorce. Asi tu motorkáře dlouho neviděli a po nás zřejmě dlouho neuvidí.

Pomalu se smráká a my zatím marně hledáme ubytko ve městě Mafikeng. Ale žádné nám moc nevyhovuje. A tak podle ukazatele, že Country Lodge je 2 km, nacházíme po 6 km za městem opuštěný ubytovací rezort. Jsme tu sami. Ale na recepci podle rosvícené obrazovky televize někdo je. Pronikavý dvojhlas našich klaksonů konečně nutí chlapíčka přijít k bráně. Ten ale nerozhoduje. Volá majiteli, který za 20 minut přijíždí. To už je docela tma. Ubytko je žalostné. Nakonec za 250 Randů si bereme jen jednu holochatku s betonovou podlahou, postelí, záchodem a sprchou. Zde bude spát Jirka. Já si stavím stan u motorek. Nějak to dnes přežijeme. Sprcha a lahev whisky náladu však nechá upadnout.

Info o cestě: Najeto většinou po asfaltu a šotolině 561 km.
Ubytko : Country Side Lodge (S25 47 28.1 E25 35 09.2)






?
Den dvacátý třetí – „Po 640 km odbočte do cíle vpravo“
Ráno rychle balím stan, spacák a karimatku. Jirka kupodivu spacák též. Do místních lůžkovin se neodvážil. Zadáváme do naich navigací cíl naší cesty, pension v městě Bristown. A už slyším z mého reproduktorem vybaveného držáku GPS: „Jeďte 640 km a pak odbočte vpravo do cíle“. Toto hlášení dostatečně vypovídá o dnešní etapě. Čeká nás mnoho set km nudného rozpáleného asfaltu po náhorní plošině střední části JAR. Zastavujeme zhruba každých 200 km. Kvůli tankování nebo se jen tak protáhnout.



Je to monotónní. Občas se objeví zpestření, jako je závod s nákladním vlakem, jedoucí desítky km naším směrem tratí vedle silnice. Nebo mávání vesničanům. Jsou milí. Krajina je ale již jiná jiná. Jsou zde malé farmy s oplocenými pozemky desítek, možná i stovek km2. Někde se pase dobytek, jinde jsou nedohledné obdělávané lány.



Jezdí zde obrovské nákladní soupravy, které by z našich silnic kvůli jejich hmotnosti asi rychle vykázali. Jejich rozjíždění je na několik set metrů brzdí motorovou brzdou dlouho předem už třeba 200 metrů před křižovatkou.
Dnes bydlíme v soukromí v malém téměř rodinném penzionku. Zpočátku jsme tu sami, ale pak se setkáváme s výcvikovým instruktorem parašutistů jihoafrické armády, starším manželským párem, který zde jezdí mnoho desítek km denně na kolech a s dalšími spolunocležníky. V obchodě si na ráno kupujeme vajíčka. Bude suprová snídaně. A k vajíčkům patří špek. A tak kupujeme i dva zabelené do igelitu. Mlsná nás večer při víně, ale nutí jeden ze dvou koupených špeků načnout. Špek to ale není. Na pumpě jsme zakoupili kousky zabalené syrové sušené ryby. Ale mlsná je mlsná. Tak jestli se mi po tomhle neudělá špatně, tak už asi po ničem.
Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 630 km.
Ubytko : Small pension in Bristown (S30 35 16.2 E23 30 18.3)


?
Den dvacátý čtvrtý – Policajti od Tří sester
Vaječná omeleta s cibulkou byla i bez nasolené syrové ryby velmi dobrým zpestřením našeho jinak už dost jednotvárného jídelníčku. Paragán odjel za svítání připravovat výsadek v Brazílii, jak se nám večer pochlubil a teplota je nevídaně nízkých 26C.


Projíždíme ještě dopoledne moc hezkým městečkem Beufort West. Klasické centrum s anglickou koloniální architekturou a černošské slumy na obou koncích města. Tankujeme a daváme si Wimpyho tradičně kávu. Mistni prdelatá manažerka je ochotná a milá. Jirka dofukuje pneu a remcá, že si je zbytečně ničí hrubým podhuštěním. A proto je na tom hůře s jeji vydrží než já. Na svoji E09 vzadu a ve Windhoeku koupenou TKC80 vpředu nedám dopustit. Ale respektuji Jiřího heslo „Michelin desert for ever!“
Sjíždíme z náhorní plošiny průsmykem do městečka se třemi pyramidám podobnými horami okolo s názvem Tři sestry. Asi zde Fanánek nalezl inspiraci. Zde nás čeká velká policejní kontrola. Chtějí vidět vše. Pasy, techničáky, řidičáky. Jiří má v pase náhodou vložených 20 USD. Velmi je to zaujalo a zajímá je, kolik je to Randů. Po sdělení přepočtu na Randy usoudí, že to ani jako úplatek myšleno být nemohlo. Detailně si prohlížejí naše motorky. Holt zvědaví policajti od Tří sester.


Dnes do cíle naší etapy to nemáme tak daleko jen asi 330 km po asfaltu a 50 km po šotolině. Pohodová etapa, do cíle ve městě Prince Albert dorážíme už v 14:30. Stavíme stany v soukromém kempu na zahradě lehce obtloustlé ale velmi milé běložky. Užíváme si několika hodin bez motorek v hezkém prostředí. Děláme běžnou údržbu motorek a Jiří si pere svoji jezdeckou spodní výstroj ručně, jen ve slipech, přestože ihned dostává nabídku od paní kempingové na machine cash v jejím domečku. Já jsem si vypral včera. Na grilu připravujeme klobásky, zřejmě z nějaké antilopy, a slaninu. K tomu výborné místní červené. Odpočatí, nasycení a napojení plánujeme trasu na zítřejší den. Přejezd nedalekých hor k Indickému oceánu. Věci tu necháme. Kemp a prostředí okolo si zaslouží, díky časové rezervě v itineráři, pobýt zde dvě noci. Vedle nás je ve stanech nás ubytována skupina asi 20 holek z Cape Townu. Bude to asi ještě zajímavý večer.

?
Den dvacátý pátý – Už zbývá jen Severní ledový


Holky ve stanech kousek od nás švitoří už od půl šestý. Nedá se pořádně spát. Dělám snídani a jsem zvědav, kde se Jiří objeví. Včera večer jsem se zapovídal vedle u dam a on se ztratil. V půl sedmý vylézá stanu. Svého a sám. Ostatně do toho jeho Jurečka se nevejdou ani jeho cestovatelské sandály, když tam zaleze. Před cestou do hor ještě nakupujeme jídlo na večeři a snídani druhého dne a lehce po osmé na lehko vyrážíme do hor a k oceánu.


Hory jsou tu zcela jiné, než jsme zde dosud viděli Na skalách, obracených na jih k moři, je souvislé vrstva světle zeleného lišejníku. Po pár km odbočujeme na horskou šotolinovou cestu a šplháme asi 800 výškových metrů do prvního horského sedla. Velmi to připomíná offroadové cesty v Alpách.

Je zde však několik dílčích rozdílů:
- je tu všude evidentně více pštrosů,
- místo králíků a zajíců tu před předním kolem přebíhají opice, navíc děsně řvou,
- v Alpách težko potkat peleton černoských cyklistů,
- je to od nás kapku dál, a to je asi vše.
Po více jak 150 km po JAR Alpách jsme v Jiřího oblíbeném měste George u pobřeží Indického oceánu. Sjíždime konečně na úroveň mořské hladiny a jasná obloha se okamžitě zahaluje do mraků a teplota klesá o dalších 5C.


Parkujeme u oparem zahalené písečné pláže, do které bije příboj Indického oceanu. Když na pláži u oceánu, tak i s koupelí. To je jasný. Jdeme na to. Jen je trochu divný, že se tu nikdo nekoupe, ačkoliv je na pláži pár lidí. Jdeme se vykoupat. První kontakt našich těl se slanou vodou Indického oceánu nám však rychle napoví. Voda nemá snad ani 15C. Ale pár minut volného stylu si proti příboji dávam. Když už jsem do tý ledárny vlezl.
Jirka nabírá do lahve vodu a obřadně omývá přední vidle našich strojů vodou Indického oceánu. Tento tradiční obřad jsme již podobně učinili i na obou stranách Jižní Ameriky. A tak už nám zbývá pouze Severní ledový. Že by tip na další naší cestu?

Ke koupání v oceánu a slunění na pláži patří pořádná zmrzka a tak si ji v místním stánku dáváme. Hodinová plážová pohoda se vším všudy.


Jedeme dalších 50 km po pobřeží na východ a pak bereme směr opět do hor ve vnitrozemí. Asfalt končí a dál je šotolina plná děr a rolety. I honosné domy na pobřeží jsou vystřídány cernošským slamem. Jirku nejvíce zaujal velký námořní kontejner s nápisem "Professional Shoes Reparation". Bohužel si ale v kempu zapomněl vzít sve jedinečné cestovatelské sandálky, které jsem se mu včera ne zrovna úspěšně snažil spravit. Tak sem budeme muset asi zitra zajet. Tolik mu na nich záleží.


Je před námi cca 120 km čistého horského offroadu krajinou připomínající Nízkou Fatru. Jede se moc hezky. Jen jsem málem asi přejel konec přes cestu se plazící Mamby černé.



Do kempu se vracíme vinicemi obloženým údolím Prince Alberta. Často si to po okraji silnice štrádují velké želvy. Jejich inteligenci ale netestujeme. Do kempu prijíždíme před šestou večer. Holky vedle v kempu už jsou srocené a mají vyhlašování vítězek jednotlivych vložených soutěží dnešního dne. Afrikánštině moc ještě nerozumím, ale řekl bych, že oceňují ty, které se dnes tvářily nejblběji a které nejkrásněji či něco podobného.


Večer zapadající slunce vytváří na západní obloze výrazný optický jev. Ze spodu ozařuje souvislou vrstvu mraků, které pak odrážejí jen větší vlnové délky světla. Celá západní oboha tak červeně září. Takhle intenzivně jsem to snad nikdy v životě neviděl. Moc hezké.
Večeře na grilu má dnes dva chody. Jsem docela přejeden.
Info o cestě:
Najeto po asfaltu a šotolině 435 km. Ubytko :
Olienhof Camp (S33 13 06.8 E22 02 12.1)




?
Den dvacátý šestý – „Jak se vám tu kópe?“

Holky od vedle už balý své stany. Respektivě jsou jim povětšínu baleny najmutými instruktory a tak není důvodu zde déle otálet. Balíme, vaříme snídani a lehce po osmé vyjíždíme z městečka Prince Alberta po šotolině opět do hor. Nejdříve stejnou cestou, jako včera. Dnes ale s plnou náloží. Kupodivu mi težší motorka na děravé horské šotolině sedí více. Zvláštní.


Za pštrosí farmou se již definitivě oddělujeme od včerejší trasy a míříme na západ. Opět po šotolině.
Sjíždíme jeden z mnoha kopců dolů do údolí a já vidím na protějším svahu známou siluetu. Jsou to žirafy. Tři dospělé a několik mláďat. Žirafy bych tu opravdu nečekal. Ale ve zdejší krajině se kromě zemědělsky obdělávaných oblastí nacházejí i národní parky. Většinou soukromé. A toto je jedenz nich.


Krajina se pomalu mění z horské stepi na úrodná a obdělávaná údolí. Jsou tu ovocné sady a občas i vinice. A v každém takovém údolí je nejméně jedna pštrosí farma. Cestou potkáváme i zástupy vesničanů, jak jdou do nedalekého kostelíka na nedělní bohoslužbu. Jsem rád, že Jiří vybral právě tuhle cestu horskymi údolími po šotolinách. Mám to moc rád.


Je také občas patrno, že touhle cestu na motorce nevyužíváme jen my. V mnoha zatáčkách je vidět, jak to místní borci a borkyně na silných stojích nezvládají a jednostopé brzdné dráhy končí nezřídka kdy mimo cestu.
Asfaltova Route 62 (místními přezdívaná sexy too), na kterou přijíždíme, je Mekkou motorkářů v JAR. Za dosavadních najetých 9 tis km jsme jich tolik neviděli, jako za těch pár km po této horské silnici. Odpoledne se stavíme na kávu pivo v místní restauraci a ja opravuji zkrat napájení navigace. Na tý roletě se mi to někde uklepalo. Moc se tomu nedivím. Pozdě odpoledne
přijíždíme do vyhlášené vinařské oblasti okolo města Robertson. Vinice jsou uplně všude. Po chvíli hledání se rozhodujeme pro malý a hezký kemp mezi vinicemi a řekou. Teplá voda láká neodolatelně ke koupeli.

Plaveme si to ve vlnách a najednou na nas z břehu dva kluci volaji libozvučným moravskýmm akcentem: "Jak se vám tu kópe?" Jsme v šoku. Brňáky jsme tu opravdu nečekali. Dva kluci si v JAR koupili krasnýho Defika, perfektně si ho za pár dnů připravili a vybavili. Jednou na několikaměsíční cestu zhruba stejnou trasou, jako jsme s Jirkou dali za necelé čtyři týdny. Ale oni si cestu budou vychutnávat plnymi dousky. Jsou to kite-surfaři a rybáři, tahajicí sumce i ze zdejší řeky.
Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 348 km.
Ubytko : Skurwekop Camp (S33 49 30.7 E19 48 26.9)


?
Den dvacátý sedmý – K nejjížnější moravské vésce a ještě kousek dál

Moravští kluci v Defíku ráno odjíždějí si do Kapského Města vyzvednout víza do Namibie už v šest ráno. Právě vstávám a přeji jim hodně štěstí na jejich tříměsíční cestě. Poslední celý den na motorkách je před námi. Jedeme na nejjižnější Afriky - Střelkový mys. Místo „soutoku" Indického a Atlantického oceánu. Mě blbne navigace a tak Jirka opět plánuje trasu. Musím říci, že opět naprosto skvěle. Minimum asfaltu. Hodne offroadu.


Když za zakladní školou ve městě Napier odpočujeme na písečnou cestu, po které někdo jel terénním autem naposledy před mnoha dny, mé motorkářské srdce plesá. Občas musíme v horském terénu cestu hledat. Jedeme naprostou horskou divočinou a věříme, že navigace nelže a dovede nás zpět do nějaké civilizace. Nelhala. Vyvedla nás z naprosto nepropustného terénu, kde byly projeté pouze dvě stopy od lesních strojů, do městečka Elim.


Elim je neuvěřitelná nejjižnější Moravska véska na světě. Byla založena misionáři z Moravy v předminulém století a postavena přesně podle vzoru moravské vesnice z okolí Ivančic. Malé baráčky, doškové střechy, typický moravský kostelík. V původním stavení moravske mise je teď muzeum a před ním vlaje česká vlajka. Neuvěřitelné.




Před prohlídkou muzea si dáváme v místním šopíku kávu. Jiří se ptá na opravnu obuvi pro své cestovatelské sandálky, ale paní mu nabízí pouze vteřinové lepidlo.


Necháváme Moravu jižní Afriky za našimi českými spzetkami a po šotolině jedeme k cíli naší dnešní cesty, na nejjižnšjší místo černého kontinentu, na Střelkový mys. Míjíme maják a po dalších pár stovkách metrů jsme na místě. Příboj žene obrovské vlny obou oceánů proti nevelkým skaliskům. Na jejich výběžku je malá mohyla s měděnou deskou a označením místa, kde se setkává Indický a Atlantický oceán. Jsme opravdu na nejjižnějším místě Afriky.



Fotíme a dáváme si na oslavu zdololání jednoho z milníků naší cesty mini lahvinku koňaku. Krásné místo. Byl jsem letos na Nordkappu. Ale tam je k vodě 300 m vysoký sráz. Zde lze oba oceány vzít do dlaní.
Nechávám Jiřího o samotě. Rozhodl se zrovna na tomto místě pietne zanechat své cestovatelske sandálky. Rozumím mu, je na ně citově velmi vázán. Provázely jeho kroky po čtyřech světadílech a právě zde se nenávratně rozpadly.
Jiné torzo, tentokrát rybářské lodi kousek dál svědčí o tom, že toto jinak idylické místo dokáže být i dost zrádné.

V městečku L’Agulhas, nejižnějším městě Afriky si dáváme rybu. Jak jinak. Skvělou.
Obdivuji také místní starý kostelík. Bohužel je zavřený. Je to zřejmě zdejší nejstarší stavba. Ostatní budovy jsou nové. Většinou se jedná o rekreační vily u moře, z nich dobrá třetina je na prodej. Má-li tedy někdo zájem, jeďte tam, výběr je vskutku široký.


Jedem zpět k našim stanům nedaleko vinařského centra Robertson opět většinou po šotoline. Je po dešti, docela zima a hodně to fouká. Připomíná to argentickou pampu. Tam jsme taky jeli celou dobu po rovině nakloněni na jednu stranu.
Večer dnes máme slavnostní, je poslední na naší cestě po jižní Africe. Předkrm - opékané klobásky a jako hlavní chod je hovezí steak. Úžasně dobrý. Rozpadá se přímo na jazyku. K tomu dvě láhve místního červeného je více než důstojné završení dnešního dne. Vína jsme od paní majitelky kempu dostali zdarma za podmínky, že se ještě někdy ukážeme.

Zítra nás řeká už jen přesun do Kapského Města, balení motorek pro přepravu na lodi a odlet domů.



Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 375 km.
Ubytko : opět Skurwekop Camp (S33 49 30.7 E19 48 26.9)
PoP:
- Moravian Mission House in Elim (S34 35 36.4 E19 45 38.7)
- Cape Agulhas (S34 49 58.7 E20 00 00.2)
- Fish Ship Torzo View (S34 49 45.2 E19 59 01.8)



?
Den dvacátý osmý – Loučení nejen s Afrikou

Rána jsou pro nás již rutinou. Budík v mobilu nařízený na 6:00 už ani nemusí zvonit, budím se nejpozději 5 minut před tím. Vyndávám provětrat spacák a dávám vařit vodu na kávu, pak ranní hygiena,... Zaběhlý postup se opakuje přesně danými kroky, řízenými pomalu stále ještě polospankovou myslí. Dnešní ráno je ale v něčem jiné. Je poslední na naší cestě po jižní Africe. Je před námi jen jen asi 150 km do Kapského Města, balení motorek pro jejich transport lodí do Evropy a večer odlet přes Dubaj do Prahy. Podobně jako Jirka se svými sandálky včera, i já se loučím s plachtou na motorku, kterou sebou tahám už snad 10 let. Nechávám ji zde, u vinic. Jiří ji nejdříve nemohl přijít na jméno, ale od lijáku u nosorožců, když jsme pod ní popíjeli whisky, seznal její účelovost.
Balení věcí nám trvé déle než obvykle. Už podvědomě připravuji jednotlivé věci tak, abych je mohl následně roztřídit do tří hromádek. Co se poplaví s motorkou, co poletí se mnou a co zůstane tady.

Loučíme se s milými vlastníky kempu a vyrážíme už jen po asfaltu krajem vinic do města Worchester. Na silnici je docela provoz a v protisměru nás míjí očíslované historické motocykly a auta. Asi nějaký závod. U města Peer se silnice stáčí do hor. Jsme pouze v nadmořské výšce necelých 400 m.n.m. ale horská krajina vypadá téměř úplně stejně, jako někde v Alpách, ale o nějakých 2000 metrů výše. Zvláštní hory.
Silnice do Kapského Města vede tunelem a dá se jet i přes sedlo. Motorkářské srdce mi říká jet sedlem, pragmatické rozhodnutí jet tunelem je ale jediné rozumné pro bezpečné a rychlé nablížení do cíle naší cesty.
Cesta z hor nás už vede po široké dálnici do více jak třímilionového města pod stolovou horou. V centru je však totální zácpa. Na motorce, po vzoru místních motorkářů, jedeme mezi pomalu popojíždějícími či stojicími auty docela v pohodě. Ještě v obchodě kupujeme olej ve spreji na konzervaci motorek proti účinkům slaného vzduchu na lodi.


Ve spediterské firmě jsme již očekáváni. Připravujeme motorky na jejich téměř měsíční cestu lodi. Loučím se zde i se svymi krosovými botami, které více než dobře chránili mé kotníky za posledních více jak 80 tis kilometrů na motorce. Třeba tu ještě někomu poslouží. Bude-li mít nohu 47. Administrativa se šéfem firmy Adrianem je za chvilku hotová a my taxíkem odjíždíme na letiště. Jsou to přesně 4 týdny, co jsme po stejne trase přijížděli a mě to najednou připadá, jako by to bylo včera. Zvláštní.
Na letišti měníme zpět zbytek Randů na USD a už jen devítihodinový let do Dubaje a zítra ráno dalsi šestihodinový do Prahy. Uteklo to. Viděli jsme a projeli téměr vše, co jsme měli původně připraveno projet a vidět. Myslím, že jsme viděli i něco navíc. Najeli jsme bezmála 10 tis km a náš denní průmer se blížil 400 km. A to hlavní, nic zlého se nám nepřihodilo a motorky fungovaly bez závaznějších problemů. Jsou to bezva stroje

Byla to krásná cesta.





Odkazy na 1. a 3. část cestopisu:

Část 1.


Část 3.