Z Čech až na konec světa - Patagonský Epilog
Přidal Paji dne 11. February 2011
„Sluch lidský vždycky dychtivě naslouchává vypravování o věcech neznámých, zvláště takových, které se staly v dalekých a rozmanitých zemích, jak je lidé obyčejně popisují pro potěšení a osvěžení mysli čtenářovy..."
Poznáváte? Ne? Je to z úvodní kapitoly cestopisu Václava Šaška z Bířkova o výpravě českých pánů Z Čech až na konec světa, která začala 26.11.1465.
Půjčili jsme si název půltisíciletí staré výpravy pro naši cestu rovněž na konec světa, tedy v dnešním měřítku. Tam, kam se dá ještě dojet na motorce. Do Latinské Ameriky. Do Patagonie. Do Ushuaii.
Patagonský Epilog (2.1.2011)
Fotoalbum
Pozice v Google Maps
Novinka
Země
Jižní Amerika, respektive Patagonie, je krásná. Osobně jsem nikde jinde nezažil takovou pestrost přírody, jako zde. Je tu snad úplně vše, na co se různě po světě cestováním na motorce dá narazit. Úplně na jihu, v Ohňové zemi, vládnou Arktické podmínky, které jsem zažil snad jen na severu Norska. Ač jsme zde byli v létě a teplota nepřesahovala 10C a v Ushuaii nám ráno sněžilo, i když jsme byli ubytováni jen pár desítek výškových metrů od moře.
Avšak nejjižnější město světa mě příjemně překvapilo. Už jsem si po těch mnoha stech km po nezajímavé rovné pampě, kde fučelo a byla ukrutná zima, myslel, že jet úplně dolu je pěkná blbost. A pak jsme přejeli přes průsmyk nejjižnějšího pásu And a najednou jsme byli úplně v jiném světě. Přestalo pršet a nehostinná pampa se změnila v krásnou krajinu, plnou hor, zeleně, stromů a života. Připomínalo mi to tak trochu Vysoké Tatry, ale vystupující přímo z moře. A taky přestalo foukat a tak se dalo na motorce jet ve vertikální poloze, ne v trvalém náklonu proti směru větru. Jeli jsme i okolo nejjižnějšího golfového hřiště na světě. Měl jsem nutkání tam zajet, půjčit si hůl a obřadně si alespoň jeden míček odpálil. Pak jsem ale najel na oválný valoun na šotolině o průměru několika cm, který mé zadní kolo vystřelilo směrem k hřišti. Zdařilý odpal. Stálo za to dojet až sem.
Když už je řeč o horách, tak Andy nejsou jednolitým pohořím. Jsou tu žulové masivy, jako v již zmíněném Norsku. Ale o dost vyšší. Příkladem je snad nejznámější reliéf Patagonie. Vrchol Fitz Roy. Nebo jsou skály tvořené sopouchy z magmatu po dávných sopkách, jako pohoří Torres Del Paine.
A nebo to jsou naopak obrovité hory různě barevného štěrku a kamení, které ční do neuvěřitelných výšek několika km. Takové jsme viděli, když jsme zdolávali průsmyk Aqua Negra ve výšce 4800 mnm.
Ale většinou Andy připomínají třeba nám dobře známe Alpy. Ledovcová údolí a rozeklané vrcholy s ledovci. Mimochodem na ledovce jsme naráželi velmi často. Dole v Ohňové zemi jsou ledovcové splazy až k hladině moře a podle posledních měření s jejich mocnost zvětšuje. Na druhou stranu na severu nad Santiagem dolní části ledovců nejsou pod 4500 mnm a jsou výrazně menší z důvodu absence srážek po většinu roku. Ale největším zážitkem byla návštěva ledovce Perito Moréno u El Calafaty. Ne nadarmo je vnímán, jako největší přírodní atrakce celé Argentiny.
No a pak jsou tu ještě sopky. Tři mi utkvěly v paměti nejvíce. První je sopka u Hornopiren, čnící nad stejnojmenným přímořským městečkem, kterou jsme už z velké dálky pozorovali z trajektu. Druhá je u městečka Chaiten. Nebyla sice pro nízkou oblačnost vidět, za to však byly vidět následky jejího výbuchu v lednu 2008, kdy došlo k zavalení více jak poloviny města do výše až několika metrů. No a posledním vulkánem, asi nejhezčím, je Villarrica u stejnojmenného jezera a města. Při naší první návštěvě jsme ji pro oblačnost neviděli, proto při zpáteční cestě jsme byli tak překvapeni. V penzionku, kde jsme bydleli, mají na stěnách fotografie jejího výbuchu před několika lety, kdy se z jejího zasněženého vrcholu line proud rozžhavené lávy. No, mají tu v tomto ohledu docela živo.
Asi nejvíce km jsme zde najeli po argentinské pampě. Nic zábavného. Rovina od dovidim, do dovidim. Nikde žádný strom, jen trsy vysušené trávy. A stáda pasoucích se zvířat. Nejčastěji ovce. Ale také koně, lamy, krávy i pštrosy. No a děsně tu fučí od Pacifiku. Neustále. Po větru motorka jede na neutrál sama, proti větru to leckdy na rovině neutáhne ani pětka a proti nejčastějšímu bočnímu větru se motorka musí naklopit tak, že v případě větrného poryvu máte problém se vůbec na cestě udržet. Zvykl bych si na ledacos, ale na ten ledový neustálý vítr ne.
Ačkoli jsme až do samotné Atacamy nedorazili, písečné pouště jsme si užili více než dost. Alespoň já. Nebyly tu sice vysoké duny, jako v Libyi, ale navátého písku na nejsevernější části naší cesty bylo více než dost. Jeli jsme například vyschlým řečištěm mnoho km ve vyjetých stopách po nějakém offroadu. Přední kolo se mi do rozježděného písku bořilo až běda. Když už jsme po několikáté zvedali proti svahu kompletně naloženou motorkou, ujistil jsme se, že tuto slast docela rád oželím. Teplota přes den nespadla pod 40C. Ale byl to docela hezký den.
Pendlovali jsme také mezi Tichým a Atlantickým oceánem, ale na celkovou koupel to opravdu nebylo. No, i když na severu by se možná už i dalo. Osobně jsem na jedné lodi zažil svoji asi nejdelší cestu – více jak 10 hodin z Chaitenu do Hornopirenu. Ale naštěstí to moc nehoupalo, pluli jsme po Golfo Concovado. Zato Tichý oceán byl rozbouřený, jedna báseň. I proto jsme zde našim motorkám svlažili vidle.
Mě osobě se ale nejvíce líbily hory, které jsme přímo projížděli. Jednak nezapomenutelný horský offroad z Los Antiguos do Lago Posada, a pak celá Carretera Austral. Zejména pak její jižní část. to je opravdová divočina
Trasa
Celkově jsme podle navigace najeli 10 833 km, a podle tachometru asi 11,5 tis km. Celkový sumář je zde:
Ze začátku jsme to dost nakopli a denní nájezdy se dostávali i nad 600 km. Ve druhé části, zejména v posledním týdnu, kdy jsme si dali dva odpočinkové dni v Mendoze, už to bylo o poznání méně. Denní průměr v první polovině cesty tak byl na hranici 450 km a ve druhé jen asi 310. Celkem jsme najeli po nezpevněných cestách (offroad) více jak 4 tis km a to je docela slušný výkon, ne?
Standardně jsme denně na motorce strávili tak 8-10 hodin. I když byly v tomto ohledu i dny výjimečné a to na obě strany. Vyjížděli jsme standardně mezi 10-11 hod dopoledne, ubytko jsme začali hledat někdy po sedmé večer. Výhodou bylo, že bylo vidět v pohodě do 22.00. Alespoň úplně na jihu. Na severu tak o hodinu méně.
Výškový profil naší cesty ukazuje na dva výrazné vrcholy při překonávání And severně od Santiaga. Jinak i při přejezdu And v jižních oblastech jsme se většinou pohybovali v nadmořských výškách do 1000 mnm. Na druhou stranu v téměř 5-ti km nad mořem jsem měl na sobě pod bundou jen krátké tričko, kdyžto na jihu u moře o 3 další vrstvy oblečení více.
Lidé
To bylo pro mě asi největší překvapení. Když pominu pár výjimek, například tu malou celní čůzu na hranicích mezi Mendozou a Santiagem, tak byly lidi v Chile i v Argentině naprosto super. Jsou velice otevření a milý. Nikdy se nám nestalo, že by nám někdo nechtěl s něčím pomoc, či nás nějak odbyl. Naopak. Pro nás až nezvykle se o nás zajímali a mnohokrát se s námi chtěli fotit. Po nějaké době mě napadlo proč. My s Jirkou máme výškový průměr rovné 2 metry, kdežto oni jsou většinou takoví zakrslí. Zejména ti s rysy původních obyvatel.
Je poznat, že místní obyvatelé jsou opravdu směsicí různých ras. Několikrát jsme se potkali s vysokým árijci, plynně hovořícími německy, který se určitě nebudou chlubit tím co jeho rodiče či prarodiče před 65-70ti lety dělali. Poznali jsme taky mnoho lidí, kteří se na první pohled naprosto nelišili od lidiček v Čechách. Většinou je však na místní populaci vidět vliv genů jak od evropských přistěhovalců, tak původních indiánských obyvatel.
Holky tu jsou docela od pohledu pohledné, ale jen jejich pohledová část. Ostatní části těla, zejména díky výše uvedenému somatickému tipu, již tak pohledné nejsou. Ano. Mají hezké oči. Ale jsou docela milé.
Cizinců jsme zde moc nepotkali. Zcela náhodou 2 Čechy, čekající v tý díře Bajo Caracoles, až jim dorazí nový řetěz k půjčené motorce, pár Němců, Angličana, totálně vysíleného jízdou na kole po šotolině po Rutě 40, a to je možná všechno.
My
Z Jirkou se známe už několik let a projeli jsme toho spolu už dost na to, abychom věděli, co jeden od druhého můžeme očekávat.
Přiznám se, že jsme se toho trošičku bál. Znám se a vím, že ne vždy se chovám plně podle představ ostatních. Naštěstí se všechny moje obavy rozplynuly. S Jirkou jsme vycházeli naprosto v pohodě a za těch 5 týdnů u nás nedošlo k ponorce ani jednou. Věděli jsme, že se vždy musíme jeden na druhého spolehnout a že to spolu musíme v pozitivním duchu vydržet až do konce. Ačkoli jsme si tohle nikdy přímo neřekli, určitě jsme si to uvědomovali oba stejně.
Postupem času se začala projevovat určitá specializace. Jirka se ukázal jako skvělý kuchař a třeba jeho steaky byly naprosto nepřekonatelné. Já jsme zase platil za slušného umývače nádobí. Jirka byl vrchní účetní a mechanik a já vrchní elektromechanik výpravy. V navigaci i psaní reportáží jsme se střídali.
Škoda, že s námi kvůli zranění nakonec nemohl jet třetí člen za naší loňské libyjské anabáze, Honza. Určitě by se mu to taky líbilo.
Motorky
Přípravě motorek jsme věnovali každý dost času, úsilí a v neposlední řadě i prostředků. I když Jirka své Honě Africa Twin 750 asi o něco více. Kompletně ji rozebrali a udělali generálku, vše odservisovali a některé díly vyměnili (palivové čerpadlo,…). Dlužno podotknout, že Jirka na své Africe má oproti sériové verzi dakarský kokpit a zadní kapotáž, tlustší přední vidle, vyšší zadní tlumič Ohlins a pár dalších specialit.
Já jsme standardně nechal dělat servis své BMWR1150GSAdventure u Honzy Žlábka. Oproti standardu tam mám Desierto 2, a to je asi tak vše. Ostatní doplňky jsou spíš drobnosti (gumové kryty před nohy, „rukávy na řidítka proti dešti a mrazu“ – velice prospěšná věcička, roadbook, ….). Kufry jsem nakonec nechal ty originální, hliníkové, ale myslím, že na další případnou podobnou výpravu už půjdou na výměnu.
Oba jsme měli molitanové vzduchové filtry. Jirka KN, já od TT a na offroadové úseky jsem dával i molitanový předfiltr. Myslím, že jsme filtry prali asi tak 3x.
Spotřeba
Kupodivu, ve standardních výškách do cca 2 000 mnm měly obě motorky nachlup stejnou spotřebu, která byla v průměru tak 5,5 l/100km. V vyšších výškách se však začal výrazně projevovat rozdíl mezi karburátorovou Afrikou a stříkačkou GSA. Zatímco u Afriky začala spotřeba prudce s nadmořskou výškou stoupat a výkon šel výrazně dolů, GSA naopak začala mít výrazně nižší spotřebu a výkon klesl jen málo. Je to dáno tím, že karburátor dává pořád stejné množství paliva do směsi, která je výrazně chudší na kyslík. Vstřikování je však podle palivové mapy řízeno hmotností nasávaného vzduchu. Vy vyšších výškách je jeho hmotnost o poznání nižší a tak je i dávkování paliva nižší.
Jirka oleje dolil asi 2 dl, já za prvních 5tis km dolil asi 3 dl ale pak ke konci dolíval více a tak celkově asi 1 litr. Důvod nevím.
Pneu
Věděli jsme, že máme obecně dvě možnost. Buď novou sadu silničních gum Tourance či Anakee, na které se to dá celé ujet, nebo terénní gumy a pak každý sebou jednu sadu pneu na výměnu. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou variantu. Věděli jsme, že ale najedeme mnoho tisíc km po šotolině a kamenech a že je dobré mít pro jistotu i gumy na výměnu. (a jak se v průběhu cesty ukázalo, je druhá sada nutností ) Já se nakonec i rozhodl nechat vpředu 19’. Jirka měl samozřejmě 21’ a oba pak vzadu 17‘. Jirka měl na začátek obuty na obou kolech Anakee, které už měli asi tak 4 tis km najeto a vezl si přední a zadní Desertku. Já jsem se rozhodl od začátku pořádně otestovat novinku od Mitasů – E10 a vezl jsem si TKC80.
Musím říci, že mě E10 velice mile překvapily. O neduzích, které jsme četl ohledně úniku tlaku a divném chování v určitých situacích, ani náznaku. Zadní mi vydržela 5,5 tis km a určitě by ještě min 2 tis km dala. Najel jsem však na velmi ostrý šutr a na boku se udělala malá boule. Proto jsem ji raději pro sichr vyměnil. Na předku E10 ale odjela celou trasu a ještě je tam dostatek vzorku na pár tis km. Určitě ale o testu E10 napíšu samostatný příspěvek.
Jirka na zadním Anakee najel přes 6 tis km a pak jej z důvodu proražení na šotolině vyměnil za Desertku. Na předním Anakee ale ujel celou trasu bez výměny. Holt to chlapec umí se silniční gumou i na šotolině.
Závady
Řešili jsme spíš takové drobnosti. U mě to bylo např. uvolnění šroubu u nádržky na brzdovou kapalinu u přední brzy. Koupili jsme brzdovku, vše odvzdušnili a jelo se dál. Nebo jsem objevil prasklinku na sváru podsedlovky. Nevím, zda se tam udělala při cestě od těch neustálých rázů na šotolině, nebo už tam byla. Nechal jsem to pro jistotu zavařit a bylo to. Nebo mi po cca 8 tis km začalo vrzat vzadu u rozvodovky to jehlové ložisko. Sundal jsem prachovku, trochu jsme to promázli a druhý den už to bylo OK. No a párkrát jsem ještě musel dotahovat šrouby, které se povolovali (držák kufrů atd,…). Jinak vcelku všechno v poho.
Jirkovi odešlo hned první den čidlo na bočním stojanu a pak mu někdy po první půlce prasknul držák kufrů a dva niply u drátů předního kola. No a pár dní před koncem naší cesty zřejmě z důvodu natankování nekvalitního benzínu začaly problémy se spalováním směsi v jednom válci. Konkrétní příčinu problémů motorky však ozřejmí zřejmě až pitva po jejím návratu domů.
Obě motorky dojeli bez vážných problémů až do cíle a to je to nejdůležitější. Proto si zaslouží obě glorifikaci.
Užitečné věci
Kromě již zmíněných 2 sad pneu jsme ještě vezli řadu věcí, které se ukázali jako velmi potřebné. Kompresor, montpáky, náhradní duše (2x), stahovačky, izolačky, drát,…
Oba jsme používali stejný typ navigace ZUMO550, ve které jsme měli celkem 3 mapy Chile a Argentiny, které jsme střídali podle potřeby. Měli jsme také předem detailně připravenu celou trasu včetně možností na různé „prověřené“ zajížďky k zajímavým místům. A vše jsme pro jistotu měli ještě dublováno na notebooku. Jirka měl s navigací trochu problém, kdy se mu z důvodu naplnění buferu projeté trasy zamrzávala navigace. Nahrál jsme mu tam jiný operační systém, vyčistil paměť a od té doby nebyl problém.
Mě se ještě navíc velmi osvědčili přídavné „rukávy“ na řidítkách, které efektivně chránili ruce před deštěm a chladem.
Neužitečné věci
Pokud vím, tak Jirka snad ani žádnou neužitečnou věc nevezl. Já ano. Od naprostých zbytečností typu adaptér z 12V na 220V pro notebook, náhradní lamelu spojky až po věci, které jsem snad použil jen jednou, ale dalo se bez nich obejít – ešus, benzínový vařič,…
Potřebné věci
To jsou věci, které jsme vezli pro jistotu, ale naštěstí nebyly potřeba. U mě to byla standardní lékárna (antibiotika, léky na nevolnost, vitamíny,…), úrazová lékárna, náhradní spojková páčka a pak věci, které jsou sice objemné, ale jet bez nich by byl risk - stan, spacák, karimatka,…
Pro případnou další podobnou výpravu budu věnovat daleko větší důraz na optimalizaci věcí. Minimálně šel ušetřit obsah jednoho kufru.
Peníze a ceny
Věc docela podstatná. Průměrné směnné kurzy během našeho pobytu byly 1USD/475CLP v Chile a 3,9ARS v Argentině. Nejzásadnější nákladová položka - benzín v Argentině je podstatně levnější než v Chile. Litr nejkvalitnějšího Naturalu 97 (ve španělštině „nafta“) vyjde na cca 4,1 ARS pesos, zatím co v Chile se pohybuje ceny od cca 690 chilských pesos na severu až po cca 850CLP na jihu. Motorky samozřejmě skousnou i cca o 10% levnější 95, ale klidný chod motoru a jeho výkon je při tankování lepšího paliva je znatelně lepší. Ubytování (na tom se asi dá ušetřit nocováním ve volné přírodě) jsme si většinou zajišťovali v chatkách „Cabaňos“ kde jsme platili v přepočtu cca 50USD/noc chatku. Hotely a pensiony („Hosterie) jsou dražší, hostely a ubytovny se dají sehnat za cca 12-15USD/osobu. Jídlo je v podstatě na stejné cenové hladině jako u nás, možná mírně vyšší (zejména v malých vesnických obchodech) s výjimkou vína, které je ve srovnání s cenami stejných značek u nás, v obou zemích podstatně levnější. A vzhledem k tomu, že hlad je převlečená žízeň, tak i tady se dá ušetřit. Vozit si s sebou jídlo z Evropy je nesmysl, krámky s potravinami jsou všude a nehledě na to, že dovoz veškerých potravin je do Chile zakázán, což někteří aktivní blbci z místní veterinární správy na hranicích s vervou kontrolují. Vstupné do národních parků je pro cizince dražší než pro místní, ale jednoznačně se vyplatí zaplatit a podívat se tam. Letenky se dají pořídit cca od 26tisíc Kč. Přeprava motorek letecky sama o sobě není až tak drahá – cca 4,50 USD/kg váhy, ale k tomu je potřeba připočíst hromadu různých příplatku (nebezpečný náklad, celní odbavení atd) a poplatků za doplňkové služby (jako uskladnění přepravních beden, zajištění celního skladu a celních služeb), které je možno řešit na místě nebo požadovat zajištění na přepravní firmě (tuto variantu jsme zvolili my).
Poděkování
Za sebe bych rád poděkoval těmto lidem, kteří se přímo nebo nepřímo podíleli na úspěchu naší výpravy:
Honzovi Žlábkovi (Car Service) za přípravu motorky i za konzultace během cesty,
Tomášovi Kocanandovi (Touratech) za pomoc s přípravou mapových podkladů do GPS,
Karlu Javorskému (DM Cargo) za zajištění přepravy motorek do Chile,
(doufám, že finálně zajistí i přepravu motorek zpět)
Milošovi (BMWGS web) za spolupráci na umístnění reportáže na webu.
Mým blízkým, kteří mi fandili a neptali se, kolik to celé stálo,
A samozřejmě Jirkovi, který to se mnou vydržel a byl naprosto skvělej parťák.
Z Čech až na konec světa - návrat
Pan Lev chtěl jeti domů na Blatnou, ale král a královna k němu poslali, že musí dojet rovnou do Prahy. Tam mu vyšli naproti se svátostí všichni studenti, také Rokycana se svým kněžstvem, mnoho pánů a šlechticů, sto trubačů a také mnoho prostého lidu vyjelo daleko naproti a slavně doprovodilo pana Lva do města. Královna byla v jednom domě a dívala se na vjezd pana Lva. A musil také ihned jíti se svými druhy na dvůr ke králi a ke královně. Vyšli mu oba naproti a přivítali ho velmi přátelsky.
A hned v ten čas uvedli dceru markraběcí a vdali za pana Jindřicha. Pan Lev předvedl potom králi všechny své šlechtické druhy a řekl mu, jak jsme mu věrně a dobře sloužili a mnoho u něho vytrpěli a prožili, a prosil ho, aby nás milostivě odměnil a zvláště Němce aby poctivě vybyl a těm pomohl, kteří se jemu k vůli na jeho cestě stali rytíři. Král i králová se k nám potom zachovali velmi štědře.
Mně dal král list, že mně poddaní z Gräfenbergu mají dáti každý třetí rok berní, jež se má na Gräfenbergu prostavěti, vždy z jednoho sta zlatých jeden zlatý, ze sta hřiven hřivnu, ze sta peněz peníz atd. I myslil každý, že mne král vysoce obdaroval, a odhadovali to na více než tisíc zlatých. Ale dal mně to na dobu ne delší nežli patnáct let, tedy pět berní.
Pan Lev zůstal potom několik dní v Praze a královna dala každému z jeho druhů čapku. Pražané a celá městská rada přišli k panu Lvovi, darovali mu soudek malvazí a jeho šlechtickým druhům soudek rýnského a prosili ho, aby nebyl proti království a proti nim. Pan Lev jim dal na to poctivou odpověď, že zatím, i kdyby byl kdy měl takový úmysl, chce v klidu seděti.
Král potom konal veliký sněm a chtěl, aby byl ustanoven nejvyšší hofmistr království českého, úřad, který velmi mnoho vynáší. Zvolili na to místo pana Lva. Ten úřad přijal a musil před sněmem a přede všemi pány přisahat, že nikdy nebude proti králi a koruně české, ani proti zemi, nýbrž že všechno, co budou podnikati a co uznají za obecně prospěšné, bude podporovati a tomu napomáhati.
Když se to stalo, nechtěli jsme, můj soudruh Achác Frodner a já, zůstati déle u něho a žádali jsme, aby nás propustil. Ale nechtěl nás pustit a řekl, že chce jeti domů na Blatnou a že musíme s ním dobrou vůli míti. Tak jsme u něho pobyli celé čtyři neděle. Na Blatné, v Rožmitálu i na Střele nás velmi dobře hostil.
Potom jsem se s ním rozloučil. Daroval mi dva koně a třicet kop. Vyjel jsem z Blatné zase do Prahy a potom z Prahy s kupci dále k domovu. Na velikonoce roku šedesátého osmého jsem přijel do Gräfenbergu. Zůstal jsem tam několik dní a pak jsem odjel do Norimberka.
Den třicátý třetí a čtvrtý (18-19.12.2010) Do zimy
A je konec. Poslední dopoledne v Chile. Je zase horko. A doma? Ani se raději nezajímat. Jedeme taxikem na letiště. Ne tím, co jsme si den před tím objednali, ten prostě nepřijel. Zde normálka. Kupujeme si za 30 USD pár cm navíc i v 5-ti hodinovém letu do Sao Paula, se kterých se nakonec vyklubal více než 1 metr. Prostě pohoda. Ale to předbíhám. Ještě sedíme na letišti a dopíjíme piva z plechovky, zbytek včerejší poslední večeře. A to hlavní. Poslední hlty naprosto suprové slivovice od táty, kterou jsme si šetřili, aby nám vydržela do posledního dne. Podařilo se. Okolo jdoucímu příslušníkovi se to moc nelíbilo, ale co mohl chlapec dělat. Pozřeli jsme rychle.
Let do Sao Paula v pohodě. Poslední pohled na zasněžené vrcholky šestitisícovek pod námi a pak jen nudná rovina. Na hodinkách přidávám 1 hodinu a přistáváme. Máme asi hoďku a půl času a opět nás páskují do letadla smět Rio de Janero. Je to jen pár set km a tak za hodinu opět přistáváme. Teď ale potřebujeme to nejdůležitější. Dokoupit si centimetry navíc na 12-ti hodinový let do Frankfurtu. A identifikujeme zásadní systémový problém našeho přepravce firmy TAM. Sedadlo s více místa na nohy lze přikoupit jen na letišti, odkud to letadlo odlétá. Ne tedy v Santiagu, ani v Sao Paulu. Ale jen zde. Ale pozor! Ne v tranzitní části letiště! Více jak dvě hodiny se domáháme koupení slíbených sedadel. Personál v firmy nám říká, že už to bude. Za 5 minut. Ale že nemáme čekat před jejich přepážkou, protože mají špatný výhled. No prostě to nechali chlapci vyhnít.
Docela rozzlobení přicházíme k letadlu. Představa 12-ti hodin na dvou sedadlech vedle sebe v 50-cm je zdrcující. Možná bychom zaplatili i více, než standardních 50USD za komfort si natáhnout nohy. U dveří k letadlu na konci tunelu vítá cestující sám kapitán letadla. Na rovinu mu vysvětluji náš stav mysli hraničící s nasraností. Slíbil, že pro nás udělá maximum, ale potvrzuje, že letadlo je úplně plné.
Jdeme na své sedačky 33K a 33L. Zvolená taktika funguje. Jirka si sedá k oknu a nemůže dát nohy před sebe. Je snad ještě o půl hlavy vyšší než já. Fakt se tam nevejde. Musí dát nohy k mé části sedačky. Nemám naprostou šanci si na své sedadlo sednout, aniž bych nezpůsobil újmu okolí či sobě. Představa 12-ti hodin na stojáka fakt stojí za to. Vrchní steward si toho všímá a uznává, že takto to opravdu nejde. Po chvíli mi nabízí místo k sezení v preferencí řadě u příčky mezi třídami, kde lze nohy natáhnout. S Jirkou se domlouváme, že se po čase vystřídáme. Sedám si k ohyzdné Brazilce, která s mým sousedstvým zjevně nesouhlasí a stěžuje si. Steward ji šišlavou portugalštinou vysvětluje, že je to na pokyn samotného kapitána. Brazilka mi pak alespoň šlohne nafasovanou deku na spaní. Má tak 2, mrcha. Beru si z baťohu mikinu a jsme v pohodě.
Usínám a asi za 5 hodin jdu za Jirkou kvůli střídání. Je zkroucený na dvojsedačce jak paragraf a tvrdě spí. Přemýšlím, zda budit či nebudit. Při pohledu ne jeho esovitě prohnuté končetiny se rozhoduji. Je mi jej líto a budím. Málem dostávám do držky. Co ho budím? Vzal si prášek na spaní a je blažen. Tak jdu s pocitem viny zpět za Brazilkou a natahuju si opět slastně nohy.
Posunuji si hodinky o další 2 hodiny a přistáváme ve Frankfurtu. Mám pocit, že je to jiné město. Murmansk. Všude plno sněhu a navíc stále sněží. A prý tu čeká na odlet už několik tisíc lidí. Marně. Rychle jdeme k našemu terminálu. Na obrazovce se seznamem letů je to jasné. Téměř všechny jsou zrušeny nebo posunuty. Až asi na dva. A jeden z nich je do Prahy! Nevěříme svým očím. Do letadla nastupujeme na čas. Pak ale čekáme více jak 2 hodiny, než se vůbec pohneme ze stojánky. Nevadí. Odletíme.
Po více jak 30-ti hodinách cestování přistáváme v Praze na Ruzyni. Tma, sníh, zima. Ale jsme doma.
Tak to je vše.
Pavel, Jirka
Den třicátý třetí (17.12.2010) Zanechali jsme zde své otisky
První den bez motorek. Tedy po dlouhé době. Ty jsou již v bednách a čekají až místní celníci ukončí stávku za svá práva. Ráno jsme se potkali se zástupcem naší přepravní firmy a jeli jsme do centra k notáři. Byla to síla. Už jsem viděl fronty až na ulici na ledacos, ale na notáře ještě ne. Byl to takový notářský kiosek. Paní notářka seděla vzadu a měla vpředu u pultu své naháněčky, které ji vše připravovaly. Podepsali jsme prohlášení o plné moci pro přepravní firmu, aby naším jménem mohla vyřídit veškeré celní úkony, nutné k odeslaní motorek do Prahy. A pak přišlo to, co jsem nečekal. Podpis ani kopie mého pasu a techničáku nestačí. Na ověření mé příslušnosti k motorce je nutný otisk palce na příslušný dokument. Mě bylo hned divné, že odtud lidé odchazejí s umazanými prsty, ale abych se daktiloskopicky podepisoval, jsme netušil. Tak jsme s Jirkou oba na svá prohlášení věnovali část své nezaměnitelné identity abychom všem zdejším zvyklostem učinili za dost.
Podle zástupce přepravce již od nás žádné administrativní úkony nejsou třeba. Podpisem dokumentu ve španělštině, kterým se zřejmě vzdáváme veškerých vlastnických práv k našim motorkám ve prospěch vybraným zástupcům zdejší motorkářské komunity, se spokojeně loučíme a vyrážíme s Jiřím do víru velkoměsta.
Na internetu jsme si našli, že jediné místo, které snad stojí za návštěvu je Cerra Santa Lucie, čili kopeček svaté Lucie. Nezklamala. Santiago je téměř placaté a uprostřed má právě onu asi 50 m vysokou skálu, připomínající Panskou skálu u nás. Při vstupu do areálu se registrujeme a pak stoupáme vzůru až na vrchol, kde je kamenná vyhlídková věž. Město je celé v takovém oparu a tak zasněžené šestitisícovky nejsou moc vidět. Ale je tu přijemně. Fotíme pamětní desku, připomínající zdejší činnost Charlese Darwina a scházíme zpět do toho přelidněného horkého kotle.
Je to úděsné. Osobně nesnáším ty předvánoční davy. Tady jsou ješně mnohonásobně větší než u nás a k tomu to úděsné horko. Ječitě je alespoń 40C. Snažíme se koupit nějaké dárky, ale po pár hodinách na tento úkol rezignujeme. Prostě to nejde. Jsou tu jen takové samé cetky a navíc ty davy.
Nacházíme centrální náměstí a navštěvujeme chilské muzeum (zrějmě národní) docela dobrý. Jak tu pořád válčili, ponejvíce mezi sebou., Naposledy v roce 1973. Ale bylo to docela zajímavé. Na náměstí se v kašně pod palmami cákají děti a vedle nich stojí vysoký vánoční strom ověnčený logy Coca-Coly. Úžasná scenérie.
Metrem se vracíme do našeho hotýlku a cestou nakupujueme základní součásti naší poslední večeře v Chile. Česnek, cibuli, chleba, vino tinto, vino blanco, jamon, quesso, .... No prostě vše, bez čeho se nedá pořádná večeře uspořádat.
Zítra po poledni nám to letí. Nejprve do San Paula, pak do Rio de Janera, pak do Frankfurtu a konečně v neděli do Prahy. To si zase užijeme. Ale už ne 50cm. Každý obětujeme 50EUR a za ně si na transatlantický let koupíme nějaký ten cenťák navíc u emergency exit.
Pavel
Den třicátý druhý (16.12.2010) Bez benzinu do Santiaga ani BMW nedojede
Kdyby členové Clubu de Montaňa del Valparaisio tušili, že jejich klubovnu nechal postavit zakládající předseda klubu hned vedle budoucího jediného tahu široko daleko z Argentiny do Chile, asi težko by mu na stěně klubovny visela čestná plaketa in Memoriam 1988. Tenkrát tady tak možná jezdili na koních a do 30km vzdáleného passa chodili na týdenní výlety. Propustnost celnice v horského sedla je ale aktuálně omezena tím, že cesta k němu se z Chilské strany opravuje a z Argentinské je obrovská fronta kamionů, které po odbavení vždy půl hodiny čekají až kyvadlově projedou a pomalu se spouští z 3.200m vysokého přechodu.
Takže nonstop co půl hodiny projede kolem klubovny v jednom balíku několik desítek kamionů. Hučící retardery, hořící a smrdící brzdy kamionů. Úžasná noc na palandě horalů.
Při včerejší obvyklé cenové negociaci jsme vyhandlovali k ceně jako bonus "dos cafe con letche" k snídani. Paní správcová slovo dodržela a v půl deváté ráno zaklepala hrncem s vařícím mlékem na dveře naši horské chaty. Zjištuji, že lednička chladila jak se na hoskou ledničku sluší a že nám zmrzla veškerá v ní uložená snídaně. Rozmrazíme, posnídáme, zabalíme a vyrazíme. Jedem volně, už proto, že cílem dne je bez problému dorazit do skladu na kraji Santiaga, kde máme uloženy bedny na motorky. Na obchvatu města Los Andes míjíme bezmála 10ti kilometrovou kolonu stojících kamionů. Asi 30km před cílem vidím v zrcátku Pavla zajiždějícího ke krajnici. Zastavují a ejhle za mnou na plachtu s větrem vzádech dojíždí bavorák. Došel mu benzín, ale nutno přiznat, že za cca 80km jízdy jsme žádnou benzínku nepotkali. Konečně mu Afrika může poděkovat a oplatit včerejší odtah. Stočim pár litříků do kanystru, napojíme bavora a bez problémů dorážíme v půl dvanácté do skladu, kde nás vítají skladníci. Balime motorky a osobní věci do beden. Celá operace trvala asi pět hodin. Během této doby se ve skladu vystřidali směny. Za celou tu dobu nikdo nic neskladnil, nemanipuloval jen tři skladníci přiřízli prkno na Pavlovu bednu. Voláme svému agentovi, který má zajistit přepravu motorek do ČR a dozvídáme se, že už několik dní stávkují celníci a že motorky poletí asi až příští týden.Teď nám dochází, že ta nekonečná fronta kamionů byla před nějakou stávkující celnicí.
Hotovo, jsme spařený jak dveře od chliva s loučíme se s pracanty ze skladu a jedem drožkou do hotelu, ve kterém jsme spali první den v Santiagu atěšime se na sprchu Rezervace je platná, datluju denníček a pak vyrazíme na pivo. Je zase přes třicet stupňu, tak není nad to si nadělit pěknou angínku. Když jsou ty vánoce.
Jirka
Den třicátý první (15.12.2010) Jak jsem táhnul Afričku na provaze a jak se seňorita nemohla nadechnout
S domečkem u bazénku pod palmami se nám loučilo nerado. Přeci jenom jsme tam strávili tři noci a dva krásné dny a včerejší 1kg argentiského bifteku na grilu se salátem a dvě láhve vynikajícího vína nám v dalších pár zbývajícíh dnech budou asi chybět.
Dnes nás čeká přejezd And do Chile a noc v jejich podhůří. Je to jen asi 250 km a tak bychom to měli bez problému zvládnout. O to větší překvapení nám připravila Afrička, která asi 300m od našeho ubytka totálně zhasla a nešla nastartovat. Dolili jsme do ní asi 3 l benzínu z kanistru a vše kompletně prověřili. Jiskru na svíčky to dává. Benzín do karburátorů jde. Čerpadlo ale moc netlakuje. Tak nezbývá než zajet k nejbližší pumpě a natankovat plnou nádrž a čerpadu udělat by-pass. Naštěstí víme, kde pumpa je dá s k ní dojet samospádem. Rozlačuji Jirku s Afričkou a pak těch pár km k pumpě už dojedou. Dojeli. Pumpa ale není benzínová. Je plynová! Všude jsou jen stojany na čerpání stlačeného zřejmě zemního plynu do těch jejich starejch velkejch Fordů.
A nastal čas pro kurtu. Přivazujeme Afriku za Bavora a celá dvojčlenná nakrátko spřažená kolona se vydává další 2 km k nejbližší opravdu benzínové pumpě. Budíme v okolí zájem. Tažení auta provazem tady není, jak jsem si všiml, žádný nevšední jev. Ale aby byly do sebe takto spřaženy dvě motorky, to tu asi opravdu ještě nikdo neviděl. Přijíždíme na pumpu a Jirka tankuje plnou. Chceme tu ve stínu udělat i ten by-pass čerpadla. Dávám svoji motorku do stínu, protože už je zase nejméně 30C. Jirka své motorce ale věří a startuje. Ona běží! Zřejmě při včerejším testování nastavení vzdušníku v karburátorech Jirka vyjel veškerý benzín a ani doplnění z kanistru nebylo dostatečné. Oddychl jsem si. Už jsem se bál, že Bavor potáhne Afričku až do Chile. Ale je to hodná holka a pojede sama.
Jedeme více jak 150 km dlouhým údolím. Cesta pozvolně stoupá od 1000 mnm v Mendoze až do 3300 mnm k tunelu do Chile pod hlavním hřebenem And. Je tu několik km dlouhá fronta kamionů, kterou bez rozpaků předjíždíme. Před vjezdem do tunelu je mýtnice a kafetéria. Motorky tu mají ale tunel zdarma, tedy alespoň z Argentiny do půlky na hranici s Chile.
Abych prověřil naposledy odolnost motorky a svého organizmu, šplhám po úzké šotolinové cestiče do výšky téměř 4 tis m do sedla nad tunelem. Afrička s Jirkou odpočívají dole. Přiznám se, že mě láká ten zvláštní pocit z nízkého tlaku a mála kyslíku, který jsem zažil před pár dny o necelých 900 metrů výše. Asi jsem se už na zdejší nadmořské výšky aklimatizoval. Jsem ve 4 tisících metrech a nic. Ale je tu krásně. Fotím okolní ledovce a starou opuštěnou původní celnici. Po hodině sjíždím těch cca výškových 700 m k Jirkovi a jsem rád, že to mám za sebou. Zvykl jsem si jezdit ve dvou. Vědět, že když budu mít problém, tak jej budeme řešit dva. I proto jsem jel sám nahoru i dolu ten šílenej krpál velmi opatrně a i trochu se strachem.
Předjíždíme poslední část kolony kamiónů před samotným tunelem. Vjíždíme do něj. Kupodivu sami. Je dlouhý asi 3km a v půlce je cedule, že jsme už v Chile. Od ní je zpoplatňovaný i pro motorky, jak jsme na celnici za tunelem zjistili. Když už jsme u té celnice. Tak to byla tedy síla. Na rozdíl od všech ostatnhích přechodů hranic mezi Chile a Agentinou, a že jsme jich za tu dobu projeli už osm, je tato celnice společná pro chilskou i argentinsou stranu. Ale těch lidí. Všude naskládáné kamiony, autobusy a "odbavovací hala" naprosto přeplněna. Hledáme správné pořadí jednotlivých okének. Cizinecká policie argentinská, celnice argentinská, cizinecká policie chilská, celnice chilská, deklarace, že nepřevážíme živočichy a jídlo. Já nepřiznávám mravence v rolce z našeho bivaku a Jirka na poslední chvíli schovává svačinu z báglu do bundny před jeho totální lustrací a to včetně, jak to vypadá, i tělesných otvorů.
A pak to přišlo. Prohlídka osobních věcí. Kufrů u motorky a rolek. Zřejmě mladá, ale místně somatotipicky zakrská celnice neurčitého věku, pohlaví a stavu si na dvou téměř dvoumetrových motorkářích z Čech užívá. Plním veškeré příkazy této celní dominy. Sundavám náhradní pneu. Odstrojuji rolku a vyndavám pomalounku veškerý její obsah. Otevírám vak se spacákem a demonstrativně jej rozkládám na motorku a nutím jí jej detailně prohlédnout. To samé chci udělat s karimatkou. Když chci demonstrativně a s úsměveme na rtech postavit na celnici stan, který je také v rolce, už to holka začíná nezvládat. Ukazuje na jeden postranní kufr. Tak počkej holka. Než ti otevřu kufr, tak si všechno z rolky zase zabalím. Dávám si záležet. Po dvaceti minutách už je vidět, že ji dochází soudnost. Horečně ukazuje na kufr. Tak dobrá. Otvírám kufr. První je uvnitř můj malý baťůžek, camelbag. "Močila, Si", říká. Začnu se nahlas smát. Vím, že mochilla je španělsky baťůžek, ale ta fonetická asociace s fyziologickým úkonem, který zřejmě právě před prohlídkou prováděla, mě naprosto dostala. Vytahuje z kufru igelitku s naší lekárnou. Je plná různých prášků na vše možné včetně péče o kůží a prsní bradavky. Že by si rovněž zavdala? Vyndavám velkou plastovou baňku s tabletami zinku a vitamínem C. Demonstativně si jeden beru a snažím se ji přimět, aby si vzala také. Poznala marnost svého počínání a rázně prohlídku ukončila. Tak si to pomalu vše balím zpět. Nepřestávám se bavit. Pak beru foťák a jdu si seňoritu vyfotit. Je trochu v rozpacích, ale svolná. Pak se mě zeptá, proč se pořád tak směju. Řekl jsem ji prve anglicky a pak štanělsky, že je to proto, že já teď odsud konečně odjíždím, kdežto ona tady v tý díře bude tvrdnout ještě několik let. Dostal jsem jí. Jen ztuhla a zalapala po dechu. Nedivte se. 3200 mnm.
Sjezd z And na chilské straně je úplě jiný. Je to to kalup. Septentina za sepetinou a za chvilku jsme o více jak 1500 m níže. Zatáčky tady mají očíslované, jednu holku s názvem Curva 7 jsem si i vyfotil. Ubytováváme se v horské chatě horolezeckého spolku z Valparaisa. Je to taky super. Všude jsou fotky hor, na stěnách prahistorické lyže, boty i portréty tragicky zesnulých předsedů klubu. Opékáme si na ohni uzeninky a tradičně si dáváme 2 lahve dobrého vína. Jedna má le 1,5 litru. Zítra nás čeká posledních 100 km na motorkách a jejich balení do beden. Tak dobrou.
Pavel
Den třicátý (14.12.2010) Motorky ušima
Pavel mi slíbil před odjezdem jeden den bez motorek. Prý že tak po 14-ti dnech nám polezou motorky ušima. Vylezly nám až den 30-tý po více něž 10tis km. Prognostik. Po včerejším dni stráveném v dílně, kdy jsem měl karburátory 3x venku a svíčky zadního válce už zašroubuju i rukama, jsme na to všechno prostě hodili bobek. Vylezli jsme z pelechu kolem 9 ranní. To už bylo minimálně 25C. Udělal jsem poslední úpravu doporučenou od mého osobního motodoktora, provedli jsme testovací jízdu na okruhu ubytko - Wall Markt - ubytko, a šli se svalit po jabloň k bazénu na zahradě.
Škoda, že jsme tu nebyli o 14 dní později, že by ta letní jablka nebyla tak kyselá a nebo o 14 dní dříve, abychom stihli třešně. Válíme se u bazénu, v bazénu a vaříme stříčky a někteří světloplaší se přismahnou i ve stínu. Večer rozpaĺíme gril s hovězim a testujem nové odrůdy z Valle Rio Mendoza.
Zítra nás čeká přejezd And do Chile směr Santiago.
Jirka
Den dvacátý devátý (13.12.2010) Svíčkově odpočinkový
Ráno se nám moc vstávat nechtělo. Jednak po včerejší oslavičce, kile hovězího a 3 lahvích dobrého vína, tělo nebylo prostě připraveno na pravidelnou ranní rozcvičku a druhak je venku zase jasno a teplota kolem 30C už takhle brzy ráno.
Před polednem přijíždíme do velkého krámu Honda v centru Mendozy. Svíčky mají. Super. Po dohodě nám dávají kontakt na malou dílničku několik bloků odsud, kde můžeme udělat standardní rozborku a sborku. Jsou to taková plechová vrata bez jakéhokoliv popisu. Ale chlapík vevnitř evidentně motorkám rozumí. Má jich tam po různých koutech rozebráno snad tucet. Žádnou však opět složenou, ale to nás neznepokojuje. Stejně jenom potřebujeme místo a klid. Opravu zvládneme sami.
Po dvou hoďkách práce jsou svíčky vyměněny a pro jistotu šel ven i karburátor. Místní mistr mechanico jej osobně ještě zkontroloval a pořádně opět vyčistil. Zdá se, že je vše v pořádku. Pak ještě kontrolujeme veškerou kabeláž ke svíčkám, k CDI a vůbec vše prohlížíme. Dokonce přijel i místní mendozský expert na Afriky. A tak to ještě jednou vše procházíme. Při cestě s dílny se ale po pár km projevuje závada znovu.
Je už dost odpoledne a tak padá rozhodnutí. Dnes už žádný horský okruh nedáme a jedeme zpět do ubytka. Zbytek dne jsme u bazénu. Užíváme si stínu palem v 35C horku, plaveme v bazénu a hlavně, vychlazený Sauvignon Blanc přichází opět nachází cestu do našich útrob.
No prostě první den bez stovek km na motorce a navíc večer u bazénu.
Den dvacátý osmý (12.12.2010) Mendoza - místní doporučují Malbec
V noci přecházela asi nějaká okluzní či jaká fronta. Ráno vylezu v trenérkách ven před bungalov, poptat se motky jestli se už bude hodná. Na teploměru v kokpitu mám 10C. Pokles o 30C během noci je fakt hodně. V klidu balíme a opouštíme San Juan, cílové město 13. etapy příštího Dakaru. To vím od pupaře na benzínce, kde jsem včera prováděl rozborku karburátorů a který se mne ptal, jestli se připravujem na Dakar.
Máme naplánovaný přesun do jedné z nejznámějších vinařský oblastí v Argentině, do Mendozy. Během jízdy po už téměř nenáviděné Rutě 40, která vede v této oblasti vyprahlou polopouští podél zcela holého pohoří And, teplota stoupá na příjemných 25C. V Mendoze nacházíme Honda krám, kde zítra snad pořídím nové svíčky, aby Afrika nekuckala. Pavel, kvartýr machr zájezdu opět nachází luxusní ubytko v apartmánu s bazénkem a zahradním grilem a s výhledem na palmový háj. Je prosinec, tak proč si něco neudělat venku u bazénu na ohni při nejmenované příležitosti zítřejšího výročí pěkný piknik. Nakupujeme proviant na grilování a něco na zapití. Tentokrát na dva dny, protože je to tady fakt pěkné a zítra nás čeká horský okruh po Andách na odlehčených motorkách.
Jirka
Den dvacátý sedmý (11.12.2010) Jak jsem se fackoval a jak se Afrička lekla
První noc přímo pod hvězdami. Paráda. Ta jižní obloha je daleko krásnější, než ta naše severní. Několikrát jsem se v noci vzbudil a jen otevřením oka pozoroval. Mléčná dráha přímo nade mnou. Sirius v zenitu. Dva souputníci naší Galaxie hned vedle. Několik jasných meteorů. Tak dost.
Ráno srdnatě dáváme koupel ve studené vodě jezera. Jednoduchá snídaně, víno i voda došla včera a opouštíme jezero. Jedeme okolo bizarních hliněných hor, protkaných, od vody vymletými mikrokańony. Hliněné hory přecházení naráz v břidlicové, lemující několik desítek km dlouhé údolí do San Jose de Jachal. Cestou fotíme a zdravíme se se Švýcarem, co tady pro svůj argentinský dům sbírá břidlicové desky a láduje je do své dodávky. Šikulka. Ve stínu se teplota blíží 40C. Do rána jsem nic nepil a v puse mám jak v polepšovně a tak 2 litry studené coly do mě je zasyčí. Ležíme ve stínu pod palmami a když se do Jirky vsáknou 2 litry vody, začínáme fungovat. Je nesnesitelné horko. Jo, teď mě napadlo, kolik že je to vlastně u vás v Česku sněhu?
Jedeme k nejbližší pumpě. Zřejmě je motorkářská. Źádná auta, ale před námi je fronta asi pěti motorek a další přijíždějí. No motorek. Takových těch čínských malorážných motohybů. Ale většinou na nich jezdí holky. Před námi na jedné odjely po natankování hned tři najednou.
Pumpař nám dává do nádrží kvalitnější benzín, kteří místní nepoužívají. Nejdřív do nádrže Afričky a pak do mé motorky. Jedu první a asi po deseti km už Jirku v zrcátku nevidím. Chvilku čekám a pak se obracím a jedu zpět. Za chvilku se jirkova Afrička vynoří ze zatáčky a Jirka cosi živě rukama gestikuluje. Asi máme problém. Afrička nějak nejede. Asi jsme natankovali místo benzínu něco jiného. Ale mě motorka funguje bez problému. Po chvilce Jirka bez problému nastartuje a jedeme dalších asi 10 km. Afrička zhasne. Opět po chvíli jde nastartovat a jedeme asi 20 km. Tak a dost. Takhle to dál nepůjde. Zastavujeme ve stínu pod jediným stromem široko daleko. Kufry dolu a kontrola čerpadla, konektorů, baterky a nic. Nechci strašit, ale napadá mě, jak jsem kamaráda na laně táhl z Albánie. Odešla mu elektonika zapalování (nějaké CDI) a projevovalo se to skoro stejně. Měníme původní dnešní záměr. Žádný offroad přes hory a jedeme po kouskách po asflaltce (jako na potvoru zase Ruta 40) do nejbližšího většího města, do San Juanu. Těch více jak 160 km po R40 je děsných. Okolo písečná pampa a po celou tu vzdálenost jinak vůbec nic. No a somzřejmně fučí o 106.
U velké pumpy na předměstí rozkládáme naš motoservis. Nádrž dolů, airbox dolů, karburátory dolů a všechno rozebrat a vyčistit. Zdá se, že příčina je jasná. Jak Jirka tankoval do Afričky bezín jako první ze stojanu, kde nikdo z místních netankoval, tak se zřejmě do jeho nádrže dostal nějaký bordel, který způsoby ony problémy. A proto já, která jsem tankoval jako druhý, už problémy s benzínem nemám.
Zatím co Jirka rozskládá a skládá motorku, já ve chvílích, kdy nepotřebuje pomoct, navazuji kontkaty s domorodci. Fotí si motorky i nás. Takové velkosti tu normálně nejsou. Pak přijede chlapík ve velmi zachovalém asi 40 let starém Fordu. Krásný veterán. Chlapík je dobrosrdečný a okamžitě navazuje konverzaci. Když zjiš zjišťuje, že jsme Czechoslovakia. Republica Czecha tu skoro nikdo nezná. Tak je ještě přátelštější na na velké schledání mi dává přátelskou facku. Asi místní zvyk. Směje se od ucha k uchu a já se na něj dívám trochu rozpačitě. No tak dobře. Stejně jako většina ostatních místních napouští do svého veterána plyn pod tlakem. 1 m3 za 1.83 argeninských pesos. Benzín stoji 4,1. Po natlakování své plynové nádoby se jde rozloučit. Připravuji se na další přátelskou facku. To ale už nebude bez odezvy. Jakmile mi ji uštědří, tak mu okamžitě vetkávám také jednu, až mu brýle povyskočí. To chlapec stará nečekal! Teď je pár okamžiků rozpačitý on. Pak se opět od ucha k uchu rozesměje a přátelsky mě poplácává po rameni.
Po dvou hodinách práce je Jirkova Afrička připravena k natankování nového benzínu. Jan tak, jako mezi řečí, vyndavám z jirkovy zadní gumy asi 5 cm dlouhý hřebík. Už nás to nijak neznepokojuje. Přicházím k jirkově motorce, poplácávám ji po nádrži. Naprosto zřetelně a jednoznačně ji říkám, že pokud nepojede, tak ji čeká největší potupa. Bude odtažena Bavorem na špagátu až do Santiága. Pod vlivem této hrozby po natankování bez problémů chytá a my jedeme k 20 km vzdálenému jezeru sehnat nějaké ubytko.
Je to tady motorkářský ráj. Nebo spíš motokrosový ráj. Před jezerem jsou takové jílovité hory, pár desítek metrů vysoké, po kterých jezdí desítky krosek a čtyřkolek. Práší to šíleně. Nejraději bych z asfaltky odbočil a dal si ty kaňonky s nima. Hned si ale vzpomenu na včerejší pouštní etapu a na mnohačetné zvedání plně naložené motorky a je po tužbě.
Spíme u jezera v docela dobře vybavené chatce. Cenu usmlouváváme na 300 pesos, což je asi 75 USD. Nesnesitelně fouká a je tu větší zima než včera u jezera, které bylo o 1000 mnm výše. Jedu do nejbližšího krámu pro proviant., Dnes si zaloužíme lahve tři. Breru Syrah - Cabernet, Sauvignon Blanc a mé oblíbené Chablis.
Tak dneska už dost. Karle, zkrať to. Venku nesnesitelně fičí!
Pavel
Den dvacátý šestý (10.12.2010) Poušť
Ráno skočíme do termálního baňa. Já si pak několikrát odskočím na hombres baňo. Asi mně dostihla pomsta Yettiho za včerejší výstup. Pavel, zkušený to Elbrusista, je v poho. Střelím si Ercefuril a vyrážíme. Dnes máme v plánu udělat si volnějši den a sehnat banku, internet, natankovat a nakoupit na kemping někde v Andách. Přijíždíme do města Rodeo, kde téměř vše zajistíme a zaroveň se Pavel v kanceláři Informacion Turistico pokouší ze 4 přítomných zaměstankyň vyrazit jakoukoliv informaci v angličtině. No tiendo. Pustí ho ale na internet a zaktualizuje denníček na webu.
Podle mapky z turist centra si v GPS naplánujeme cca 350km okruh k národnímu parku a pak k benzínce s přespáním, kdekoliv se nám to bude líbit. Příjemná pista upravená buldozerem po 40km končí v jakési osadě s pár domky. Chlapík v trenkách nás posílá zpět na odbočku, která v navigaci není ale jsou tam vyjeté koleje od aut. Opravdu po pár stovekách metrů je ukazatel na národní park. Cesta je ale čim dál horší. Pouze dvě vyjeté koleje, písek a kamení. Když potřetí zvedáme bávo, navrhuji otočku zpět a argumentuji že nechci rozmnožit zatím jedinnou 8 na mém předním kole. Meskalero bojovník ale chce dát cestě ješte šanci.Vzhledem k tomu, že se to vše odehrává ve vyprahlé poušti výšce 2.200 m.n.m. a při teplotě 35C a po pátem heverování přetíženého bavoráka zahrabaného v písku Pavel s velkým vnitřím sebezapřením uznává, že takto tam nedojedeme. Otáčíme a vracíme se zpět. Já bych na tom těžkým bavoru nedojel ani tam. Po cca 15km jsme zpátky zpět na slušné pistě. Pod prvním stromem se svalíme a trochu relaxujem. Měníme plán a míříme k jezeru nedaleko města, kde jsme spali. Jako obvykle tady hodně fučí a na jezeře jsou surfaři. Nenapadá mě nic lepšiho, než zajet s motkou až ke břehu a jít zkusit vodu. Už při testování vody jsem zapadnul do poloviny lýtek do bahna. Voda studená, ale čistá. Startuju a vyrážím zpět. To co se zdálo jako pevná zem, byla jen krusta štěrku a pod ním mazlavé bahno. Kousek jsem odjel, ale pak se zadní kolo se zahrabalo až po osu a leží na motoru. No nic. Jeden kufr dolu, motorku vyviklat na bok a vláčet na pevnějši podklad. Za chvili se Pavel slituje, a společne jí vyvláčíme ven. Všichni tady maj motorky zaprášený, jen já, jako exot, jí teďka budu mít usranou od bahna až po sedlo.
Zakempujeme se na břehu za dřevěnou boudou surfařského skladu, ať na nás nefuní. Voda v jezeře je opravdu fresh, ale po té dnešní výhni potěší. Já stavím stan a Pavel mužně širák.
Jirka
Den dvacátý pátý (10.12.2010) Druhý vrchol naší cesty - 4 775 m n.m.
Bez horské aklimatizace jsme se téměř od moře dnes vyšvihli až do téměř 5-ti km. Byla to síla. Den plný opravdu nezapamatovatelných zážitků. Ale popořadě.
Ráno koupel v bazénu u naší chatičky ve města Alto Samo. Fotka, kdy Jirka pije pivo pod vodou asi vejde do dějin města Alto Samo, samozřejmě. Snídáme špagetky se šunkou a sýrem. Taková nížinná předvrcholová pohoda. Balíme. Jirka nemůže najít části svých bot, které jsou pachově nejintezivnější. Pak jednu část nachází asi 20 od chatky. Podle identifikace otisků zubů a porovnáním s otisky okolních psů (z krajícem chleba samozřejmě) usvědčuje z krádeže černého vořecha. Začíná křížový výslech. Vořech zatlouká. Po chvíli ale nevydrží a odbíhá stranou. A opravdu. Po pár desítkách metrů oním směrem nachází Jirka konečně zbývající část své obuvy. Dnes nás čeká docela dobrá fuška.
Asfalt končí pár km za vesnicí a dále je to šotolinkou asi 50 km údolím do prvního sedla ve výšce 2100 mnm. Zastavujeme a spravujeme navigaci. Kupodivu se daří opravit jehlový konektor a frčíme zase dolů. Rovněž 50 km. Rovněž po šotolince. Před námi se otevírá údolí s vinicemi a na jednom skalnatém vrcholu vidíme Evropskou astronomickou observatoř. Okamžitě tam chci jet, ale Jirka mě správně upozorňuje, že jsme si na dnešní den dali jiný cíl. Uznávám to. A tak si ji jen fotím.
Sjíždíme do dalšího údolí a ve městě Vicuňa tankujeme. Je to poslední pumpa před více jak 160 km dlouhou cestou údolím až do pasa Aqua Negro. Nejdříve to jde dobře. Super asfaltka a údolí je lemováno vinicemi. Většina z nich je kompletně zakrytých sítěmi. Zřejmě proti větru, kosům či jiným škůdcům.
Ve čtyři odpoledne opouštíme chilskou celnici i asfaltku. Dál jen čím dál tím užší šotilinka a nám zbývá nastoupat posledních více jak dva a půl tisíce výškových metrů. Ze začátko to jde docela dobře. Jedeme úzkým údolím a za každou zatáčkou se před námi objevují další a další štíty okolních petitisícovek. U horského jezera (bohužel umělého se sypanou hrází) zastavujeme a fotíme. A nastává problém. Jirkově afričce se nějak nechce po kamnitém břehu vyjet. Ale je to fakt kamenitý a do kopce. Jsme nad 3000 mnm a karburátotor to zřejmě už nějak nepobírá. Moje vstřikování zatím funguje bez problémů. Cestou potkáváme partu chilských motorkářů. Nevěří, že se tak pozdě ještě vydáváme nahoru do sedla. Říkají, že nemáme absolutně šanci to stihnout. Ale to neznaj motorkáře z Čech.
Ten výjezd do sedla ve výšce 4 775 mnm je snad nekonečnej. Už jsme i nad úrovní okolních ledovců a pořád šplháme ve velikých traverzech vzůru. Konečně jsme na místě. Je tu plechová brána. Dost tu fouká. A hlavně, dost blbě se tu dejchá. Ta vejška je fakt znát. Je potřeba se pořádně nadechovat a stejně se nám oběma trochu točí hlava a po pár krocích se zadýcháváme. Tak v takové výšce jsem na motorce ještě nebyl. Nezbytné fotky a co nejrychleji padáme na argentinskou stranu. "Karle zkrať to, je tu zima", zní nám opět v uších. Na argentisnkén straně je to údolí ještě širší a mohutnější. Projíždíme úseky, vyfrézovanými ve sněhu. Sníh to má takovou zvláštní konzistenci. Tvoří takové dlouhé jehlany.
Rychle klesáme asi do 4100 mnm a dáváme si pauzu na sváču. Už se dýchá o něco lépe. Pak opět pár desítek km do údolí k vojenské hraniční kontrole. Přijemný pohraničník si přímo u našich motorek opisuje naše iniciále a SPZky motorek. A my frčíme dál.
No tedy vlastně, já frčím dál. Problém je v tom, že tady stavbaři budují novou silnici a zároveň provoz směrují po provizorní komunikaci. Jirka si nevšiml, že po vzoru předchozích zkušeností pokračuju po uzavřené části komunikace a odbočil na tu provizorní. Mě nízko na obzorem slunce svítí do zad a při pohledu do zpětném zrcátka mám mocit, že jede Jirka za mnou. Nejel. Zjišťuju to asi po 2 km. Chvíli čekám a pak se vracím zpět až k vojákům. A Jirka nikde. No tak snad jel napřed, říkám si v duchu. Znovu pro jistotu projíždím všechny možné úseky, kde by Jirka mohl zastavit, ale nikde nikdo. Opravdu musel jet napřed. Tak jedu sám. 30 km blbýho kamenitýho offroadu po provizorní komunikaci. Musím jet ve stoje, protože vrstva kamení a štěrku je dost silná a motorka lítá ze strany na stranu. Přijíždím konečně na asfaltku a Jirka nikde. Pokouším se mu volat na mobil, ale buď jej nemá zapnutý nebo je mimo signál. V duchu kalkuluju pravděpodobnost jednotlivých variant. Vyhází mi, že je Jirka musí být stále přede mnou. Pro jistotu píšu klackem na štěrkovou cestu před asfaltkou vzkaz, že jedu dál. Slunce zapadá a pár km před celnicí vidím v dálce konečně dva xenony jirkovy afričky. Oddychl jsme si.
Po dalších asi dalších 30ti km je argentinský celnice. Už na nás čekají. Vše je vyřízeno rychle a my náročný den končíme v hotelu Termál ve výšce 2200 mnm. Koupel ve 44C teplém termálním pramenu si dnes určně zasloužíme.
Pavel
1. část: articles.php?article_id=158
2. část: articles.php?article_id=159
3. část: articles.php?article_id=160
Fotoalbum
Prolog
„Sluch lidský vždycky dychtivě naslouchává vypravování o věcech neznámých, zvláště takových, které se staly v dalekých a rozmanitých zemích, jak je lidé obyčejně popisují pro potěšení a osvěžení mysli čtenářovy. Z těchto příčin byla napsána také tato kniha. Pojednává zvláště o tom, kterak se knížata a jiní mužové ze vznešeného a urozeného rodu, cestujíce po všelijakých místech na souši i na moři, dostávají do mnohých strázní a smrtelných nebezpečí, známých každému, kdo něco takového zkusil. Vydávají se pak lidé do takových nebezpečí z těchto příčin: jedni zajisté z touhy po slávě, aby tímto způsobem rozhojnili zvuk dobrého jména svého a dosáhli bezpečnější znalosti rytířských způsobů, jiní zase ze zbožnosti, aby spatřili posvátná místa, ostatky a hroby svatých, a jiní z obou těchto příčin.
Bůh Všemohoucí však ochraňuje své věrné v takových nebezpečích a podle vůle své je uchovává a vrací ve zdraví a bez poruchy do vlasti.
Tak se stalo za naší doby v Království českém roku čtrnáctistého pětašedesátého slavnému a urozenému pánu, panu Lvovi z Rožmitálu a z Blatné, toho času nejvyššímu sudímu Království českého, vlastnímu bratrovi nejjasnější královny české Johany, manželky krále Jiřího. Vydalť se na cestu s obojím oním úmyslem, šťastně ji dokonal, a potom se zdráv a obohacen mnohými zkušenostmi navrátil do vlasti.
Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, šlechtice Acháce Frodnera, Pětipeského, Miroše, Poláka, Knysta, Indersyze, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka, a jiné vybrané šlechtické služebnictvo.“
Commentarius brevis et iucundus itineris atque peregrinationis pietatis et religionis causa susceptae ab Illustri et Magnifico Domino, Domino Leone, libero barone de Rosmital et Blatna.
aneb:
Václav Šašek z Bířkova: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.
V polovině patnáctého století byla pro výpravu českých pánů „Z Čech až na konec světa“ něco naprosto unikátního. Přinášeli mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad panovníkům tehdejšího světa (alespoň v křesťanském pojetí), ve snaze domluvit uspořádání Evropy bez válek a řešit spory mírovými jednáními a smlouvami. Aniž to chlapec věděl, byl to první a bohužel neúspěšný pokus o vytvoření EU.
Cesta českých pánů Z Čech až na konec světa trvala 720 dní a navštívili snad všechna tehdejší evropská království a vévodství.
S Jirkou ale tolik času nemáme. Jen nastřádaných 5 týdnů dovolené a Evropu máme již taky projetu téměř celou. Kam se tedy po více jak půltisíciletí z Čech až na konec světa vydat? Kde je pro nás vlastně konec světa, aby se tam dalo dojet na motorce? A jaké je vlastně nejjižnější město na zeměkouli? V mapě jsme jej našli. Je to Ushuaia. A kde to je? Na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. V zemi ohňů, v Patagonii.
A tak se zrodil plán naší letošní motorkářské výpravy. V itineráři máme celkem 12 tisíc km ze Santiaga de Chile dolů, na jih, po Carretera Austral, přes národní parky na Chilsko-Argentinských hranicích až do Ushuaii a Tierra del Fuego. Zpět po Argentinské straně And po obávané Ruta 40 a podle času až do pouště Atacama a zpět do Santiaga.
Motorky jsme skoro celou minulou neděli balili do dvou beden pro leteckou přepravu. Každá z nich má přes 500 kg. Neskutečný. V bednách jsou, kromě motorek - Jirkově Africe a mé 1150GSA - ještě veškeré věci na cestu a pro každou motorku jedna náhradní sada pneu. Já cestu začínám testováním nových E10 a vezu na přezutí TKC80. Co tam má Jirka teď z hlavy nevím, ale určitě to v nějakém příspěvku z cesty napíšu.
Po určité nejistotě a změnách leteckého přepravce jsou už obě bedny s motorkami na cestě a dnešní noc přečkávají zřejmě na letišti v Amsterdamu. Pak každá jiným letadlem poletí do Santiaga de Chile a my s Jirkou bychom si je měli na letišti vyzvednout v úterý 16. 11. Snad tam opravdu budou a v použitelným stavu. Nezbývá než doufat.
Pokud se mi podaří rozchodit v Chile a v Argentině mobilní internet, pak budu psát denní zprávy a posílat fotky a videa sem na web.
Zároveň se budu snažit reagovat na vaše komentáře v diskuzním fóru.
Tak nám držte palce!
------------------------------------------------------------------------------------------
Naše aktuální pozice na mapě
Fotogalerie: Z Čech až na konec světa
