Litva Tour 2005
Přidal Cycli dne 04. March 2007
Pátek 10.6.2005, 776 km
Je pátek čtyři hodiny ráno a vyrážíme na dovolenou do Polska a Litvy. Já a Martina na Hondě XL 600 V Transalp a Pepa na Suzuki Bandit 600. Je pod mrakem, ale pršet nehlásí. Už tak vyjíždíme o dva dny později, takže natankujeme v Ústí nad Orlicí a vyrážíme směr Jeseník, kde opět dotankujeme a v 7 hodin přejíždíme hraniční přechod Mikulovice – Glucholazy do Polska bez čekání. Jedeme přes Nysu, kde míjíme odbočku na Otmuchowská jezera. Pokračujeme na Opole a Czestochowa, kde tankujeme a začíná trochu pršet, což ale naštěstí moc dlouho nevydrží. Odtud jedeme na Warszawu po čtyřproudé silnici, takže cesta docela hezky utíká až k odbočce na Grojec , kde chceme začít objíždět Varšavu. Po projetí města zastavujeme za stojící kolonou aut. Nechceme jet vedle aut, abychom někoho nenaštvali. Když se auta asi deset minut nehýbou, tak vyrazíme, abychom zjistili co se děje. Za zatáčkou kolona pokračuje převážně z kamionů, tak pokračujeme do asi 10 km vzdáleného města Góra Kalwaria.Tam je ucpaný i kruhový objezd. U benzínky přemýšlíme co dál. Nakonec odbočujeme na Varšavu, které jsme se chtěli právě tudy vyhnout a kamiony asi taky. Přijíždíme do Varšavy, kde jsou označeny první dvě křižovatky a dalších asi milion je absolutně bez značení co kam vede, nebo aspoň čísla silnic. Zastavujeme na benzínce a ptáme se na cestu. Ta nám je vcelku jednoduše a srozumitelně vysvětlena. Po dalších asi třech, samozřejmě neoznačených křižovatkách jsme stejně v prdeli jak nohy, tak prostě jedeme někam. Snad se někde vynoříme. To se nedaří. Takových stojících aut jsme ještě neviděli. Uznáváme, že Praha je krásná označená vesnice. Začínáme nenávidět Varšavu. Po třech hodinách, které jsme proskákali po pěti metrech se vynořujeme za Varšavou úplně někde jinde, než jsme chtěli. Celí propocení zastavujeme na první benzínce, kde ztahaní z „překrásné Varšavy“ smutně koukáme na zdejší penziónek, protože ani obloha neslibuje nic hezkého. Asi po hodinové pauze se domlouváme, že přece jen zkusíme dojet do Bialowieže, což jsme měli v plánu ráno. Tak znovu vyjíždíme asi v 18 hodin vstříc černé obloze. Taky si vzpomínáme, že je nahlášená tajná evropská policejní akce nazvaná „Jestřáb“, když potkáváme za Varšavou první hlídku, která si plácá plácačkami do nohou a provoz na silnici je absolutně nezajímá. Po změně plánu cesty z důvodu kochání se Varšavou, odbočujeme na Brok, Ciechanowiec a začíná docela pěkně pršet. Pokračujeme na Braňsk a dojíždíme do Kalnice k benzínce. Dáváme cigáro a jdeme se ptát obsluhy na nějaké ubytování. Nejbližší je asi ve 20 km vzdáleném Bielsk Podlaski. Nasedáme na motorky a již za šera vyjíždíme hledat ubytování. Přijíždíme za stálého deště k penzionu a zároveň s námi Audi 80, z kterého vystupují kluk a holka. Pepa se jde ptát na ceny ubytování a s námi se zatím pouští do hovoru posádka Audi. Zjišťujeme, že on má Hondu NTV Revere se stejným motorem jako já. Když se Pepa vrátil, tak nám sdělil ceny a náš nový polský kamarád nám nabízí ubytování zdarma u sebe na zahradě. Příjímáme a jedeme za ním. Zastavujeme až u nich na zahradě. Dokonce si můžeme dát naše stroje do garáže, ve které má on svoje NTV a k tomu ještě MZ se sajdou z roku asi 1968 a na ponku ještě repasuje předválečného Ariela. Po dotaze jestli můžeme taky složit hlavy v garáži než stavět stany za deště a po tmě nám nakonec nabízí dva pokoje doma, čaj a večeři. Po jídle nám ještě ukazuje dobré tipy na výlet do Bielawežského pralesa a okolí. Pak již okolo 23 hodiny uleháme stahaní, ale najezení a spokojení do postele. Asi ve 3 hodiny ráno nás budí bouřka jakou jsem ještě v životě nezažil. Jen si říkám, co bychom asi dělali venku ve stanu. Za chvíli opět usínám.
Obrázky ze dne:
Sobota 11.6.2005, 280 km
Ráno se probouzíme a za neustálého ťukání deště do oken nás zve Pavel na snídani. Po jídle a dlouhém rozhovoru se všemi členy rodiny balíme věci, vnucujeme jim alespoň 50 zlotých za vše, co pro nás udělali. Odjíždíme ve snesitelném mrholení směr Hajnowka a Bialoweski park narodowy. Cestou se mraky roztrhaly a udělalo se polojasno. Po zaplacení 25 zlotých za dvě osoby a foťák vstupujeme do zpřístupněné části pralesa. Zbytek je zcela uzavřen, nebo přístupný pouze se zkušeným průvodcem. Tento park je největší v Evropě a se svými 1200 km čtverečnými zasahuje ještě do Běloruska a to z větší části. Můžete zde vidět 120 druhů ptáků, nebo potkat volně žijícího losa, jelena, rysa, vlka, zubra atd. My po prohlídce oplocené části pralesa, kde jsme taky viděli tuto zvěř, se jdeme převléci z mototuristických věcí do civilu. Udělalo se totiž pořádné teplo. Po převlečení jsme vyrazili do okolního pralesa, kde je 8 km dlouhá naučná stezka. Po návratu zpět do moto věcí a jedeme dál. Natankovali jsme v Bieloweži u benzinky staré tak 300 let, za jejímž plotem se nachází už Bělorusko. Podle Pavlovy rady jedeme lesní cestou bez kousku asfaltu do Narewky. Na půli cesty jsme se rozhodli, že se naobědváme. Vytáhli jsme chleba a začali baštit. Za chvíli slyšíme nějaký vytočený motor. Naše rysy nám ztuhly a čekali jsme, co se vyřítí ze zatáčky za nadupaný fáro. A byl to maluch. Jel jak prase. Asi tu cestu používal jako trénink na rally. Dojídali jsme už s nastraženýma ušima a raději hloub v lese. Po oběde dojíždíme zbytek z 18 km trasy hlubokým lesem a před vsí nás čeká překvapení v podobě deště. Pokračujeme směrem na Hajnowku a v Novosadech se za stále sílícího deště dáváme doprava na Narew. U Narewské benzínky čekáme jestli ta průtrž přestane a mezitím přemýšlíme, co dál. Chtěli jsme dojet na Trakaj v Litvě, ale už víme, že se nám to dnes nepodaří. Jdeme dovnitř pumpy na kafe ( já ne, já kafe nežeru). Pepa si vzpomíná na Pavlova slova, že u Suwalek jsou kempy a krásná příroda, tak si říkáme když nenajdeme nic lepšího blíž, že to snad dotáhneme až tam. Je po dešti a tak vyrážíme směrem na Bialystok. Tam kemp ani nehledáme, protože to je ještě poměrně daleko od Litevských hranic a pokračujeme na Augustow. Jestli někdo tvrdí, že Česká republika je tranzitní zemí pro kamiony, tak ještě nebyl tady. Předjet kolonu 15-ti kamionů, pak ujet půl kiláku a dojet kolonu dalších 20-ti kamionů se opakuje až do Suwalek, což je asi 130 km. Před Augustovým zajíždíme k benzínce, kde doplňujeme palivo a po natankování koukáme na parkoviště vedle benziny, jak se plní kamiony. Je šestá večerní, nebe se vyjasňuje a tak už pro dnešek končí. Zabočuje rakouský kamion a řidič se zdá být nějaký šoumen, neboť na nás už z kabiny posunkuje nějaká gesta. Zaparkuje svého MANa, vyskočí z kabiny a otočí se do dveří, natáhne ruce a vyndává miláčka rotvajlera. Jde směrem k nám. Pozdravíme se a já si ho sjedu očima od hlavy k patě. Vypadá, jako když se mu porouchal kamion, půl dne spravoval a teď z pod něho vylezl. Dáváme se do řeči, ptá se odkud jsme a kam jedeme a takový ty kecy. On, že je z Insbrucku a na víkendy jezdí do Italských Alp. Mezitím si Martina hraje a fotí Césara ( rakouského kámoše pes) a náš hovor se chýlí ke konci. S přáním šťastné cesty se loučíme a odjíždíme. Po několika kilometrech dojíždíme do Augustova, krásného města obklopeného velkými jezery a hledáme kemp. Ten nacházíme na konci města, ale nijak se nám nezamlouvá. Proto jsme se rozhodli jet až za Suwalki do národního parku Wigierskeho. Tam nacházíme jen kemp, kde neteče voda, protože je před sezonou. Po cestě všude byly psané “pokoje“, takže je rozhodnuto. Dojíždíme k jedné spíš ubytovně, ale je u ní pán. Ptáme se na nocleh. Říká, že mají za 20 zlotých na osobu a noc. V tom přibíhá jeho žena a povídá 25 zlotých, ale on ji okřikne se slovy “to jsou češi, bratři, musíme si pomáhat“. Chvílí přihlížíme při, ve které vyhrává muž. Jdeme mrknout na pokoj a je rozhodnuto. WC, sprcha, postele, vše čisté a úhledně srovnané. Při vybalování věcí se pána ptáme, jestli nemá na prodej pivo. V zápětí ho donáší a my ochutnáváme polské pivko. Je dobrý. Po očistě si jdeme sednout k zahradnímu krbu, zapalujeme oheň a dotazujeme se, zda by neměly něco na opečení nad ohněm. Opět donáší klobásky a my si je grilujeme na rožni. Při té příležitosti se seznámíme s jejich psem Fredečkem. Je to takový malý foxteriér a je správný. Jeho majitelé a naši hostitelé se jmenují Kateřina a Wiešek. Při grilování si čteme vzkazy na přístřešku a taky jeden připisujeme. Po snězení ogrilovaných klobás a mlácení všudypřítomných komárů jdeme spát a to se nám daří až do rána.
Obrázky ze dne:
Neděle 12.6.2005, 236km
Ráno se probouzíme, obloha azurová a tak si říkáme, že už snad to počasí bude moudřejší. Takže umýt, najíst, zaplatit a se slovy až pojedeme zpátky, ať se zastavíme, tak vyrážíme směr Litva. Jedeme přes město Sejny, kde měníme u Kantora (směnárna peněz v Polsku) eura na lita a pokračujeme na hraniční přechod Ogrodinky – Lazdijai. Průjezd je plynulý a bez fronty. Ve městě Lazdijai odbočujeme na silnici č.134 směr Druskininkai, kde je Gruto Parkas, kam se chceme podívat. Cesta ubíhá příjemně po silnici, ne moc široké, ale taky ne moc frekventované. Okolo silnice se pasou koně uvázané ke kůlům, což se jednomu stalo osudným a v době, kdy jsme projížděli byl již dost nafouklý jako balon, jen odletět. Zanedlouho odbočuji na odpočívadlo u rybníka, jehož dominantou je suché WC. V průvodci píšou, že WC v Litvě nejsou moc udržovaná a taky, že po někom tam občas zůstane, to co z něj vypadne. Jdeme se podívat….nekecali. Po exkurzi nasedáme na motorky a vyrážíme dál. Po průjezdu města Druskininkai (mají šílené názvy, pro Čecha nevyslovitelné) jedeme po šipkách ke Gruto Parkasu, abychom si ho prohlédli. Tento park nazývají „Stalinův svět“ a byl otevřen 1.dubna 2001 majitelem Viliumasem Malinauskasem, který zbohatl na tom, že sbíral houby, které tu rostou tak, že je můžete sekat kosou ( nedivte se, nejsme zas tak daleko od Černobylu) a dával je do konzerv a posílal do světa.
V parku můžete za 10 lita vidět mraky Stalinů, Leninů a i jiných pohlavárů tehdejší doby. Je tady také sibiřský koncentrační tábor s ostnatým drátem a strážními věžemi. U vchodu do parku je jeden vagon „vězeňského vlaku“, který dopravoval litevské židy na Sibiř a vše to je umocněno vysíláním ruského rozhlasu s projevy komunistických mocnářů. Z Gruto Parkasu jedeme podél řeky Němen směrem na Merkuje a před vesničkou Liškiava si dáváme na břehu vodního toku oběd. Ládujeme se jídlem, mlátíme komáry a pod námi se plní loď lidmi, kteří si přišli kousek vyplout po 937 km dlouhém Němenu. Po jídle se za vesnicí rozhodujeme zda doprava, rovně nebo doleva. Vyhrává cesta rovně, protože vypadá nejhůř. Je to písek a štěrk, ale rovný a tak se dá jet dost rychle. A taky díky tomu zjišťuji, co znamená žlutá silnička v mapě. Když po 15 km dorážíme na asfalt a pojedeme na Merkiné , dorazíme k mezinárodnímu tahu A4 na Vilnius-hlavní město Litvy. Zajíždíme k benzínce a chceme natankovat. Čtyři stojany (80,91,95 oktanů a nafta), malá bouda u toho, o přístřešku si můžete jen nechat zdát a Audi tak 25 let stará a v životě neopravovaná, natož mytá. Zastavujeme u stojanu 95 v jehož těsné blízkosti je díra v betonu jak od granátu (možná jo). Zvedám pistoli na benzin a cpu ji do nádrže, mačkám a nic se neděje, v tom se ozve klakson, jak když připlouvá parník do přístavu a po doznění toho šíleného zvuku na nás křičí ten chlap z boudy samozřejmě přes tu hlásnou troubu, ať jdeme k němu. No hold se tady tankuje jinak, než u nás. Nejdřív nahlásit kolik, zaplatit a pak teprve tankovat. Po té odjíždíme po A4 na které jsou strašně dlouhé roviny a skoro žádné zatáčky na Vilnius a před ním na Trakai. Dáváme chvíli pauzu u lesa a já zjišťuji, že mám na Alpu modročervený zadní kotouč a uvědomuji si, že po cestě od benzínky se mě zdá, jakoby zadní brzda houpala. No nic, jedeme dál. Dojíždíme do Trakaje, bývalého litevského hlavního města, podívat se na vodní hrad, který sloužil k odrážení německých rytířů. Po prohlídce turisticky proláklého místa jedeme na druhou stranu jezera Galve, kde je kemp. V něm po zaplacení, postavení stanů, kontrole zadního kotouče, na kterém už nic vidět nebylo, nastříkání řetězu se jdeme projít po pláži s vyhlídkou na hrad. Potom už jen do hospody, která akorát zavírá, takže nakonec unaveni z věčného plácání komárů uleháme do stanů a spíme až do rána.
Obrázky ze dne:
Pondělí 13.6.2005, 340 km
Ráno balíme, jíme a pak nasedáme na oře a pod azurovým nebem opouštíme kemp a najíždíme na dálnici vedoucí z Vilniusu přes Kaunas (tam je mírná pravá zatáčka, jinak je rovina) do Klaipedy. Dálnice je s dobrým povrchem, pasoucími se koňmi a bez poplatku. Po nějaké době zajíždíme k benzínce doplnit nádrže. Benzínka je o něco lepší, než ta včera. Čtyři stojany, bouda, Audina. Jen ta díra u stojanu tady není. V Litvě jsou i bezinky velkých společností se vším všudy, ale proč jezdit k nim, když je známe z domu. Pokračujeme směr Klaipeda – Kurská kosa. Asi po 30 km od benzínky se mě začíná zdát, že mě plave Alp po silnici. Říkám si „asi vítr Máchale“ a jedu dál. Zkouším přejíždět z pruhu do pruhu a je to furt stejný. Po 100 km zajíždím k benzínce na „povinnou“ zastávku a chci zabrzdit. A ejhle. Zadní brzda houpe jak kráva, ozývají se zvuky jak ze žentouru a pod svislým úsměvem se to vlní jak had. Podařilo se zastavit, sestupuji, dávám na centrál a zjišťuji zemědělskou vůli pár centimetrů. LOŽISKO. Začínám se smát a lovím v kufru. Vytahuji tubus s náhradními ložisky zakoupenými v Čechách, do předního, ale i zadního kola. Modročervený kotouč byl předzvěst. Za benzínkou je nádherný rybníček, ke kterému se přesouváme. Sundávám batožinu a odlehčuji od věcí. Tahám nářadí a jdeme na to. S Pepovou pomocí je to za 30 minut hotovo. Akorát si říkám, že příště si musím vzít ještě montérky. Zapisuji si stav tachometru 114529 km do deníčku a moc se ložisku nedivím, že už se mu nechce sloužit v zadním kole mého stroje. Dáváme sváču a pokračujeme dál, do 70 km vzdálené Klaipedy. Před ní natankujeme do plna, protože na kose je kreslena jen jedna pumpa. Tankujeme u „velké“ benzínky s klimatizací a obchodem a na lístku zjišťuji, že v Litvě je o hodinu více. Projíždíme městem k přístavu a po zaplacení 17,5 lita za trajekt, který je jedinou možnou cestou na kosu, ale i z ní. Trajektem jedeme na druhý břeh, který je na dohled. Asi po 10 minutách se vyloďujeme na druhém břehu a vyjíždíme na pevninu. Kurská kosa vznikla před 5000-6000 tis. lety, kdy baltské vlny a větry umožnily usazování písku v mělkých pobřežních vodách. Masivní odlesnění v 16. stol. způsobilo pohyb písku. Pohyboval se rychlostí 20m za rok a do 19. stol. Pohltil 14 vesnic. Poté se stalo hlavní prioritou kosu zalesnit a zamezit pohybu písku. V roce 1999 se přes kosu přehnal hurikán Anatólij a duny ještě více poničil. Kurská kosa se stala v roce 2000 Světovým dědictvím UNESCO. Právě v tomto roce se písky kosy posunuly o 5,5m na sever a pomalu ale jistě se sune do Baltu. Za posledních 30 let se duny snížily o 10m ,to znamená, že kosa může jednou navždy zmizet. Ruská část kosy je utajovaná, neexistuje ani oficiální mapa, protože je tam vojenská základna. Po přijetí na kosu se platí 5 lita za vstup. Projíždíme Juodkranté dál na Nidu do místního kempu. S námi přijíždí i dva Rusové na Hondě F6C a Valkyrii. Zřejmě synové Chodorovského , kteří se mu starají o účty, když papa je v chládku. Zaplatili jsme za dva lidi, stan a motorku 40 lita. Postavili jsme stany a šli se projít na duny. Skutečná Sahara. Zkrátka dovolená v Maroku. Naše fůra písku se jmenuje Parnidžio kopa a měří celých 52m.n.m. Je to krásný kus světa s výhledem na zapadající slunce do baltského moře. Po návratu do kempu se uchylujeme do restaurace na nějakou místní dobrotu. Já si dávám čínskou polévku (Číňan je místní), Martina něco z ryb, ale název nevím, protože ty jejich názvy jsou šílený. Pepa pro jistotu porci pro dva něčeho dobrého a k tomu si dáváme pivko. Po dojedení se přesunujeme ke stanu a dáváme ještě plechovkáče z pumpy. Dopíjíme a uleháme s komáry do stanů a je nám všechno jedno.
Obrázky ze dne:
Úterý 14.6.2005, 80 km
Ráno Pepa říká, že komáři, co jsou v jeho stanu, byli večer poloviční a my mu jenom přitakáváme. Snídáme pod modrou oblohou a balíme věci. Po naložení bagáže a ustrojení se do věcí, opouštíme náš kemp směrem na Klaipedu. Projíždíme kosou a kocháme se její zvláštní přírodou. Občas odbočujeme do městeček a děláme si exkurze. Chodíme po nábřežích a obdivujeme krásné baráčky. Po cestě kosou na sever nemůžete v malém ospalém městečku Juodkranté přehlédnout evangelicko – luteránský kostel z červených cihel z roku 1885 a na druhé straně krásně opravené domy a restaurace v těsné blízkosti kurské laguny. Jdeme se projít po molu a na jedné skoro potopené lodi nacházíme láhev od českého piva. Po procházce městem jedeme na pláž, kde je nádherný jemný bílý písek a moře má „krásných“ 15 stupňů. Na pláži při lelkování se rozhodujeme, že dnes kosu neopustíme. Vyrážíme tedy opět směrem k Nidě. Po cestě se stavujeme v zpřístupněném hnízdišti Kormoránů a je na nich a hlavně na přírodě vidět, že zdevastují na co přijdou. Pak se ještě u silnice fotím pro nás u směšné cedule 6% klesání, protože to je kopeček asi 40 metrů vysoký a neklesá ani k hladině moře. Cestou potkáváme mnoho parkovišť, která jsou pro návštěvníky dun. Na jednu se vydáváme, protože máme čas. Připadáme si jak v poušti, protože když opustíte dřevěný chodník, tak jdete přímo po rozpáleném písku. Na vrcholu si užíváme výhled a fotíme. Když se dokocháme, tak jedeme do toho samého kempu, co jsme ráno opustili a dokonce i na to samé místo. Postavíme opět stany a jedeme se podívat do města do obchůdků a koupit si nějaké suvenýry. Po odlehčení peněženky se vracíme do kempu a koukáme, že si vedle nás postavili stany dva Banderovci na motorkách. Tak zbytek večera strávíme společně u stolku vedle stanů, vypravujeme si zážitky z cest a popíjíme pivo.
Obrázky ze dne:
Středa 15.6.2005, 554 km
Ráno vyrážíme z kempu opět pod modrou oblohou, loučíme se s našimi sousedy a jedeme směr Klaipeda. Pro nalodění na trajekt je potřeba lístek zakoupený při vjezdu na kosu, ale nikdo ho nekontroluje, protože sem ani odtud jiná cesta nevede. Z Klaipedy jedeme směrem na Kretingu, Plungé až na Šiaulai po silnici číslo A11. Z monotónní jízdy mě vytrhává až vzlétající čáp, který se nebezpečně řítí proti nám a nedaří se mu pořádně nabrat výšku. Uf. Moc nechybělo a málem jsme byli jako ozdoba na jeho dlouhém, červeném zobáku. Ono v Litvě se hojně vyskytuje čáp bílý, žije jich tady přes léto až 13000 párů. Litevci k nim vzhlížejí s úctou a nazývají je „ochránci domova“. A po tomto vzletovém manévru už jenom manévrujeme své motocykly po objížďce, protože se zde buduje dálnice. Jedeme lesem a poli po úzkých silničkách a i zde potkáváme kamiony se svými obrovskými náklady. Za lesem se vynořujeme u města Šiaulai, které objíždíme a míříme dál na sever k bájné Hoře křížů. Zastavujeme až na parkovišti, kde stojí několik aut a autobusů. Mezi nimi je spousta stánků a všechny do jednoho prodávají stejný artikl. Uhodnete co? Jdeme k Hoře křížů a už z dálky vypadá majestátně a mysticky. Kříže se poprvé objevily ve 14. století. V sovětských časech bylo stavění křížů trestným činem, ale lidé přicházeli a uctívali tisíce zabitých a deportovaných. Vrch byl nejméně třikrát zpustošen buldozery a cesty k němu zataraseny a Rudá armáda zde vykopala příkopy, ale vždy se přes noc objevily nové kříže. V roce 1990 tvořilo vrch ochromujících 40000 křížů a křížků všech velikostí a tvarů. Od získání nezávislosti Litvy, se jejich počet už zdesetinásobil. V roce 1993 uctil papež Jan Pavel II. horu sochou ukřižovaného Krista v životní velikost. Po velkolepé prohlídce tohoto asi nejznámějšího místa Litvy nasedáme na stroje s úmyslem dojet do večera k Wieškovi a Kateřině. Nabíráme směr na dálnici na Kaunas, kde mě uhání spánek za řidítky a v jednu chvíli se mu to i daří. Probouzím se, až když si dávám helmou o nádrž. Naštěstí vše dobře dopadlo a večer se již v zahradním altánku bavíme s našimi polskými přáteli.
Obrázky ze dne:
Čtvrtek 16.6.2005, 170 km
Pepa nás dnes opouští, protože spěchá za pracovními povinnostmi. Takže jsme osiřeli a tak se vydáváme na průzkum po okolí Suwalek, Augustova a Běloruských hranic. Snažíme se jezdit po těch nejzapadlejších silničkách a objevit tak krásy zdejšího kraje, což se nám daří každým otočením kola. Nádherné jezero Wigry, malebné a skoro liduprázdné vesničky v kterých si myslím, že tak za měsíc nebude k hnutí. Pro milovníky off-roadu je tady spousta spojnic a spojniček mezi vesničkami z písku měkkého i uježděného. Krásné kostelíky jen umocňují dojem, jako kdybychom byli v jiném století. Krásnou dominantou tohoto kraje je Augustowský plavební kanál se všemi funkčními zdymadly, kterými se prohání kanoisté proti proudu řeky. Dnešní projížďku zakončujeme v bývalém klášteře, který je obklopený jezerem Wigry. Tady se můžete i ubytovat v jednom z mnoha krásně opravených domečků, které jsou součástí kláštera. Pak už jedeme na polský kotlíkový guláš, který je stejně vynikající jako ten slovenský. Večer si ještě kupujeme od Wieška litr špiritusu a jdeme se vyspat na zítřejší dlouhou cestu domů.
Obrázky ze dne:
Pátek 17.6.2005, 845 km
S jezerem Wigry a našimi přáteli se loučíme v 7:45 hodin a vyrážíme. Kolem poledne vjíždím do „milované“ Waszawy a v jednu hodinu jsem za ní. Sice zase o cestu vedle, ale tentokrát to je asi jen 15 km zajížďka. Odpoledne, když jsme vyjížděli z Czestochowé, tak vidím, jak přes koleje leží napříč nějaký chlap. No, lidé se tam akorát sbíhali, tak pokračujeme v cestě nerušeně dál. V podvečer jsou už z dálky vidět Jeseníky a vypadají jako fata morgana, protože po týdnu stráveném na „placce“ to je něco neuvěřitelného. Přejedeme přes hranice a z Červenohorského sedla voláme domů a známým, že už jsme jen kousek od konce naší perfektní dovolené. Ve 21:15 parkuji svého Transalpa doma do dílny a jdeme domů vstřebat zážitky za poslední týden.
Cycli
