ASIA TOUR, březen – květen 2004
Přidal Milos dne 15. March 2007
Po úspěšném ukončení mé cesty po Austrálii nadešel čas na uskutečnění další části mé cesty kolem světa. Následující destinací se stala Asie. Nezbývalo než poslat mé milované GS z Austrálskeho Cairnesu do Singapuru. V plánu jsem měl jinou destinaci, ale bohužel poslat motorku na Bali bylo nemožné neboť Indonéské úřady mi nepovolili dovoz motorky. Jedinou alternativou by bylo získání zvláštního povolení od ministra sídlícího v Jakartě. Úkol více než nadliský!

Singapur
Po více než deseti hodinách přistáváme s mou novou přítelkyní Veronikou v kouzelném městě Singapuru. Bagáže jsem neměl mnoho, jelikož jsem téměř všechny věci poslal společně s motorkou z Austrálie. Během dvou dnů se nám podařilo vyřídit veškeré celní formality, dohodnout kontrolní servis na BMW R 1100 GS. Touha na tento kontinent neznala mezí. Stejné pocity jsem zažíval při cestě do Afriky. Nejvíce jsme se těšili na bohatou kultůru, překrásnou přírodu, přátelské úsměvy obyčejných lidí a v neposlední řadě na romantické pláže a malebné ostrůvky. Informace které jsem získal mi stále ležely na srdci. Překrásné thajky, bohatá kuchyně v Malajsii, drogová pole v Burmě, chudí lidé v Laosu, špatné silnice v Kambodže a samozřejmě vidět pravé Vietnamce. Asijské dobrodružství právě začíná. Po kapsách jsmě měli přibližně 6.500,- tisíc tvrdé americké měny. V kufru poskromnu oblečení dále novou digitální zrcadlovku a přípravek proti píchnutí Ultraseal. Ještě než se vrhnu na další pokračovaní musím představit mou Veroniku, slíbil jsem jí to! Veronika křehká dívka, tmavé pleti, v nejlepších letech a hlavně s touhou po cestování. Když už jsem u těch žen tak vám řeknu že jsem projel několik kontinentů a pokaždé s jinou ženskou. Doufám, že Veronika je tou poslední.

Klid, pořádek a tolerance
Singapur je velice zajímavé místo. Rychle se rozvíjející ekonomika a smysl pro pro preciznost jsou vidět na každém kroku. Singapurské hospodářství stojí především ze strategické polohy přístavu, který je hlavní reexportní a transitní přístav v této části světa. Zákon, pravidla a policie zde mají velkou moc. Tvrdé postihy za vyhození papírku na ulici, či žvýkání žvýkačky jsou tvrdě postihovány. Hlavu jsme složili v jednom z levných hotýlků u Čínského majitele. Motorku jsem zaparkoval venku na ulici a neřešil nějaké trable neboť Singapur patří k nejbezpečnějším a nejčistějším městům světa. Dokonce přechod pro chodce vám ukazuje zbývající čas k volnému přechodu. Všechny věci jsou dělány na 101 procent.
V singapurském autoklubu jsem obdžel čipovou kartu, kterou jsem samozřejmě zaplatil tvrdou měnou, abych mohl jezit na mé motorce. Podle tohoto čipu vědí o vás úplně vše. Znají cestu, rychlost atd. Uředník vás má totálně na háku. Taxikáři mají bežně najeto na svých Toyotách od 380tis kilometrů až přes milión km. Cifra je to ohromná neboť celý Singapur je malý ostrov. Práce si zde každý váží. Na jeden taxík jsou bežně tři taxikáři a střídají se po osmi hodinách. Auta jezdí téměř nonstop. Na servis jezdí cirka po deseti dnech. Tisíce kilometrů najetých za týden jsou opravdu udivující.

Malajsie
Malajsiie nás přivítala příjemnými celníky a zataženým nebem. Formality jsme vyřídili kupodivu rychle. Přes Malajsii vede překrásná dálnice kolem palmských lesů a vysokých hor. V době naší návštěvy bylo období deštů. A tak nám pršelo každý den a občas opravdu silné lijáky nebyly vyjímkou. Nezbývalo nic jiného než nasadit gumáky a nepromokavoé pláštenky. Hromy, blesky, čerti se asi žení. Auta zastavovala pod mosty, ale my jsme jeli dál na sever. Počasí na severu bude určtě lepší. V Malájsii žijí převážně muslimové, a s nima vždy vychazím víc než dobře. Po dlouhé době zase můžu zdravit vesele „Salam alejkum“. Kualu Lumpur uspěšně objíždíme s kurs našeho GS směřuje na západ přímo k moři. Původně bylo v plánu navštívit Indonesii, ale zákaz navštívit tuto zem s vlastní motorkou bylo nemožné. To uz jsem byl informovan, ale... za optání v přístavu nic nedáme.

Naložím ti to!
Po krátké debatě v přístavu slyšíme "no, já ti tu motorku naložím“ na loď, ale nevím jak se na to budou tvářit Indoésané. Odpověděl Azis. Kapitán staré, dřevěné téměř rozpadlé lodi. "zítra vezu cibuli a motorku naložíme pod ni! Dej mi sto dolarů a klíčky od motorky, a za tři dny ji můžeš vyzvednout v Tanjunbalaj, malém přístavu na severu SUMATRY. Přemýšlel jsem a Veronika, která nemá zkušenosti s muslimama a vubec ne tolik s lidma jako ja, říká ať to nedělám. S klíčky může otevřít kufry, ukrást věci, najít peníze ... A co potom? Dávám na svůj instinkt!
"Azisi, tady máš sto doláčů, klíčky. Taky mu říkám, že v kufrech mám cené věci, celý můj kapitál. Máš to na starosti, a doufám že za tři dny uvidím i motorku! „In Sha ALLACH" Igore.
Já s Veronikou plujem jinou lodí.

Indonesie
Indonesie nás přivítala v chaousu, špíně, hluku, všude kolem řev lidí, špatné silnice, ale přitom kolem nás byly moc a moc příjemní. Našli jsme hotel u Mr.Taufiho. Taufimu jsem vysvětlil, jaká je situace s motorkou. Pro něj nebyl nic problem, a že to zkusí zařídit.Ve vesnici měl Taufi vlivné kontakty, a jistou autoritu! Přesto že vážil 45 kg i s postelí. Loď skutečně připlula v 16 hodin. Do jedenácté večerní jsme s Veronikou seděli v přístavu u lodě, a divali se, jak asi padesát kluku nosí těžkou cibuli na zádech, načež se ukázal svítivej zadní kufr mé motorky. Po pár hodinách motorku vynesli ven z lodi. S celníkama jsme celé odpoledne laškovali a dělali si srandu, jedli, pili, povídali o cestě. Samy nevěděli, co mají se mnou dělat.

Dej peníze nebo nikam nejedeš
Tři z nich byli proti, že nemůžu motorku používat v Indonesii, jeden byl opili a bylo mu to tak nějak všechno jedno, a ten poslední se přimlouval za mě. Omlouvali se mi, že by měli velký problém kdyby mě pustili. Prý by přišli o práci a trvalo by hodně dlouho než by nějakou opět našli. Za ten risk se to prý nevyplatí. Taufi se stáhnul. Bohužel ani on nemohl více udělat.
Ptám se na tvrdo: "za kolik dolarů by Vám ten risk stál za to?“. Jedu z Prahy abych se podíval po Sumatře! Každý z nich chtěl po 200 USD, což je oficiální poloviční výplata za rok, kterou dostávají celníci. Bylo jich pět a co si budem povídat byl to pěknej balík. Peněz celkem dost ne? Handrkoval jsem se s nima víc než dlouho. Bohužel méně než 500 USD to nebylo.
Plánoval jsem se podivat až na Bali, Jakartu, ale po pár dnech Sumatry jsme s Veroniku zjistili, že to z časových důvodů nebude možné. Stále pršelo, asfalt byl kluzský, cesta byla strašně úzká se spoustou zatáček.Stále přeháňky nás nutili oblékat a zase svlékat deštovou kombinézu. Dokola a dokola. Cesta ubíhala pomalu. Jak je zvykem tak auta na nás moc ohled nebrala. V každé zatáčce se troubilo tím se dával protijedoucím autum signál, že někdo jede naproti zatáčkou. Hned jsem si vzpomněl na Indii, kde jsem taky takhle troubil. Rozhodli jsme se, že se podíváme maximálně do městečka Bukitingi, a na zpátek "vymeteme" pár národních parků. Do Bukitingi jsme jeli tři dny. Cestou jsme viděli krásné vesnice, lidé na nás mávali, děti pobíhali za námi a řvali: "Hello,mister how are you". V městečku jsme se podivali po pár templech, a hlavně se zájmem pozorovali indonéskou architektůru.Obvzvláště byly velice důmyslně postavené střechy domů. Z dálky to vypadalo tak jako by měl dům na střeše loď. Poblíž byla krásna ve světě proslulá přírodní rezervace s jezerem. Raritou je cesta, která vede přes 44 ostrých zatáček po úzské silnici a prevýšení dosahovalo 1100 m.n.m. Jezero Maninjao je teplé a čisté. Navštívili jsme místní dívčí školu. Veronika se věnovala dětem a já mezitím flirtoval s paní učitelkou.

Rovník sem, rovník tam
Cestou proti severu jsme již podruhé míjeli rovnik. Rovník je dobře značen cedulí. Symbolem je veliký betonový glóbus a mraky prodavačů suvenýrů. Další rovník bych měl potkat při cestě Jižní Amerikou. Hm vždycky si vzpomenu na Špáču s Lenkou ...
Ve vesnici Murasipongi jsme se seznamili z nejrostomilejším klukem ze všech dvouseti občanů, který nás navštívili, když jsme pili vodu. Jmenoval se Ramalah. I on jako vice nez 98% indonezanů pocházel z chudé rodiny, kde otec a máma dělali na rýžovém poli. Měl ještě tři další sourozence, a žili v skromné chýši s plechovou střechou.
Pozval nás domů. Po skromné večeři jsme si lehli na zem a usnuli jako špalci. Roční příjem celé rodiny činí 200 USD.
Druhý den jsme jeli na sever proti hlavnímu městu Medanu. Nemohli jsme se nestavit na největším jezeře na Sumatře jménem Toba, na kterém je ostrov Samosir a tam nádherná vesnice Tuk tuk, kterou jsme chtěli vidět. Zůstali jsme zde pár dnů, ubytovali se v krasných plážových chatičkách za dva dolary na noc, přitom úroveň krásného hotelu, a navíc ty naše byli v tipickem indonéskem stylu.

V místním baru kam jsme pravidelně chodili na pivko a karaoke, že místní orangutany, které žili nedaleko vesnice Bukit Lawang smetla povodeň před 14 dny. Velice nás tato zpráva mrzela. Neboť toto místo bylo jedno z mála kde lze spatřit tyto krasavce volně v přírodě. Dále směrem na sever už nic extra zajímavého není dle místních a navíc v Acechu zuřila válka.V Medanu stojí jen dvě budovy za povšimnutí. Rozhodli jsme se vydat zpět do Tnjungbalai, kde se budem opět snažit sehnat loď. Volal jsem Azisovi a ten mě potvrdil, že za pár dní poveze zpět ryby. Motorku nám prý veme a dokonce zadarmo! Jo, pravda loď byla zadarmo, ale Indonesinci mě oškubali o dalších 300 babek za nakládku – kurvy jedny. Bombová spedice na kterou se mi v životě nedostala nějaká stvrzenka nebo účet.
No, mistr Igor, chceš motorku u nás naložit, nebo pojedeš 1200 km do jižnějšího Palembangu a 4 dny jízdy a potom tři dny lodí? Ten večer jsem byl nasranej! Nebyla se mnou vůbec řeč! Obarvil jsem se na blond, uprostřed hlavy si udělal pruch vyholením až na kokos. Všichni se mi smali. Měli zem ě opravdovou prdel.Taufi mi chtěl naúčtovat padesát dolarů za "pomoc" v tu chvíli jsem ho chtěl chytnout pod krkem a dát mu na budku. Nakonec jsem zjistil, že jsem mu špatně rozumněl. On chtěl jenom 5 babek.
Opět v Malajsii jsem u Azise vyzvednul motorku a pokračoval s Veronikou směrem na Kualu Lumpur. Prohlidl si nejvissi budovy na svete.Petronas Towers. Kuala je jinak obrovske mesto z upravenima parkama, silnicama a velice fungujici infrastrukturou.No, nejsem moc nadsen nad temato vymozenostma na svych cestat, tak proc se trosku ne odpocinout na jinak velice krasnych malesiskych plazach.Cestou zase lilo, tak jak se tady patri. Na rajskem ostrove Pangor jsem potkal dva moje kamarady z Prahy, kde si malim ditetem Mariem uzivali hezkeho prostredi , dobreho jidla a hezkych chvilek.

THAJSKO, BURMA, LAOS

Na celnici v Thajsku čumim do budky, a celník se mě ptá, zda se mi léíbí jeho kolegyně, a zda bych ji chtěl. Podival jsem se na Veroniku, která se z dálky na mě usmála a zamávala. "hm,nechtěl" , ale řekl sem si, že když už první muž a první žena v Thajsku mají sexualní úchylky, co mě teprve čeká a navíc Veronika z Bangkoku odletá a pak asi ......mi bude smutno, budu měsic sám. Slyšel jsem od kamarádů jaké to tady je a že "hele Igore, musel jsem ženský odhánět s lopatou a normálně, tam dostanu sebevědomí, tam každá po mě jde, " mě tvrdil tlustý kamarád, který si tam lečí na komplexofóbii. No, tak i naše první cílová stanice byla hnusná přelidněná prostitucí voňaví Phuket. Slíbil jsem sam sobě, že v Thajsku navštívim i dvě takové místa, abych viděl, kam tolik čechu jezdí na tak žádané "služební cesty"
Samozřejmě to večer opravdu vypadalo tak jak mě vyprávěl kamarád. Veronika jim vůbec nevadila "tak vem i tvoji girlfrend, a můžeme všichni BUM BUM", mě radili místní krásky. Bum bum neznamená válka, jak jsem rychle pochopil.
Ko Samui je jiný. Je klidnějši, je hezčí, je furt co objevovat, může se spát pod stanem na rajských plážich, chytat ryby, a i najit nějaký dobrý bar i děvče, prostě tam to je dělaní pro romantické duše i pro lidi milující ruch.

Proti severu jsme jeli podél moře, krásných pláží. Silnice v průměru se mě zdáli zatim nejlepší na světě , když vynechám německé dálnice. Super asfalt, roviny a ctýřproudovky. Jelo se mi rychle. V Bangkoku, který čítá cca 14 miliónů obyvatel i z okolí, bylo zatim nejsilenější město na dopravu. I Cairo se může schovat. Přecpané ulice atd. Chtěl jsem najít proslulou ulici KAO SAN, která je známa tim, že se zde setkavají všechny cestovatelé , kteří se pochybují v asii. Jsou tam levné hotýlky, ubytovny, spousta restaurací, barů, diskoték, kurev, suvenir shopu atd. Na zadním kole se mi utrhl drát, a tak jsem jel na servis BMW, kde mě za velmi nískou cenu vyměnili i olej. Tam sem poznal srba Alexa žijícího v Bangkoku. Již tenkrát vlastnil 1200 GS, a prý to byla prvni motorka v asii.
Z Veronikou sme si užívali posledních společných dní v Bangkoku. Jeli na prohlidky, muzea, a více méně bez nálady. Všude stejných templů jsem měl už plné zuby a navíc budu teď často v nich přespávat, tak si je užiju až až. Bylo mi smutno že odchází má drahá doktorka. Jo, její povolaní mě bodlo, protože často na cestách pomáhala lidem z ruznýma radama, práškama, neustále je zkoumala, dotýkala, povídala, radila, a vůbec bych to před cestou do ní neřekl. Holky, ona Vám je typický příklad holky , která je v Evropě "sterilní", nesnáší špínu, musí se mít 2x denně, nechce sahat na tyč u tramvaje, nedotýká se zbytečně špinavých lidí, a vůbec... Ale tady!!!! To je jiný člověk. Nemyli jsme se i tři dny, spali pod stanem nebo v písku na ostrovech, na zemi v chyších kde chodili myši, neustále sahala na lidi, prach v očích, mezi tím menstruace, ale jeji nálada neklesla. Dokonce i v té špíně sme se furt milovali. Vždy dobrá nálada, úsměv a chuť do dalšího dobrodružství .Veroniko diky.

Odjel jsem na sever proti Mae Hong Son, kde jsem četl, žijí lidé z "dlouhýma krkama" Druhý den jsem se ptal všemožných lidí kolem na cestu, až sem trefil na kluka, který věděl nejvíc. Nakreslil mi ruční mapu po které jsem se vydal do hor po stále horších cestách. Odpoledne jsem přijel do tábora blízko Burmanských hranic, kde žili uprchlíci z Burmy. Vojáci se mě snažili rychle odbavit, ale mile jsem je požádal, ať mi nakreslí další cestu do vesnice, ve které žijí longnecksové .Pokračoval jsem a opravdu je našel. Musel jsem se brodit potokama a lesníma cestama. Bal jsem se abych nespadnul, a take jsem se bal abych nezavítal na nějaké narkomafiánské pole, kde se pěstuje mák. Našel jsem vás lidi. Navštívil jsem vesnici, a trávil s nima. Jedna holka Mae mluvila anglicky. Mluvila o jejich zvycih a životě. Obroučky vysoké 15 cm ji nevadily. Zvykla si. Má je od osmy let, a teď jí je 23. Její cil je najit si kluka a studovat, ale musí si nejdříve vydělat na cestu do Bangkoku. Tam je prý jiný svět než jak žijem tady, „že jo Igore“. Svoji slabou angličtinu se naučila dle knížek, a od humanitárních pracovníků, který už, ale tady nejsou.
Druhý den pokračoval jsem hornatou krajinou ještě vic proti severu. Krajina byla nádherná a cesty dobré.V Chiang Raii , hezkém malém městě jsem se zase dobrě najedl a napil, a ráno našel motoshop. Odešlo mi totiž lanko od tachometru, a už pár tisíc km ho nemám.Opravili!

V nejsevernějším bodě Thajskska ve vesnici Mae Sai jsem ihned ráno opět bombardoval celniky s žádostí o puštění do Burmy. Opět oficiální zákaz. Nechal jsem jim na hranici pas , 50 USD a do Carnetu mě dali razítko. Propustka na 24 hodin. Jo, nebrečel jsem a byl rád alespoň za to! Jel jsem do nejbližšiho hraničniho města, sehnal tam nějakého průvodce na motorce a řekl mu ať mi ukáže všechno co tady je zajímavé. Vzal mě do prvniho bordelu v jedenáct dopoledne.!"Ne, ne...ukaž mi nějaké temply, ukaž mi prosté lidi, kteří pracují na polích s mákem a kouřej hašiš, opium atd.!" Oh, tam je daleko hodinu cesty do hor. "nastoupil jsem na jeho motorku. Moji nechal v bordelu. Jeli jsme do hor a opravdu dojeli do zajimavé vesnice, kde staré ženy s upracovanýma obličejema a černýma zubama nosily na hlavě různé brašny plné různých semen, větví a podobně. Kouřily podivné cigarety. Ochutnal jsem. Babka si semnou rozdělila. Chuan mi vyprávěl, jaký mají tvrdý život. Delá na polích za pár dolarů na měsic. Vláda se snaží tato políčka zničit, ale narkomafie je velice silná. Mistni lidé jsou nešťastní, když místo máku vláda usiluje o zasazení slunečnic, kukuřic, atd. Vrátil jsem se do bordelu abych vyzvednul motorku. Nabizeli mi i 13 leté holky, a přesto že mám silný žaludek, se mi tentokrát zvedal. Prý ji musím vzít, protože mi šéf hlidal motorku. Ptal jsem se kolik tedy stoji , a její cena byla 5 USD půl hoďky. Dal sem mu 5 doláčů a odjel.

Jel jsem střediskem ZLATÉHO TROJÚHELNÍKU, kolébku opia. Je to uzemí kde mají spojené hranice Burma, Thajsko a Laos. Do Chiang Khongu jsem dojel v noci. Spal jsem u přijemný rodinky, která byla velice snaživá, a zařídili mi dopravu přes řeku MEKONG do Laosu.Večer jsem jedl na ulici brouky. Byli velký a černí jako roháči v EU. Jeden příletěl na stůl, a ptal sem se Israelce, zda si ho nedá. Odmítnul ho s hnusem. Já ho chytnul a zařval kuchařovi:"přiteli, hoď ho do voku". Za tři minuty se valel v mé puse. Opět chuť škvarku.

Celní formality prošli rychle a opět mě zachránil Carnet de passage. Vízum pro Laos a Kambodžu jsem sehnal již v Bangkoku.Vietnamské jsem předraženě platil již v Praze.
Celníci se divili, jak chci jet do vnitrozemí Laosu, když tam žádná cesta nevede. Chci do Luanprabanku. Slyšel jsem o něm, že je útulné městečko uprostřed hor s velice pestrou kultůrou, s letištěm, hezkýma přírodníma rezervacema a asi 13 chrámama. A hlavně , od tam už také vede cesta proti hlavnímu městu Vientian. "no, yes sir, slyšel si to hezky, ale jak tam"..“Hm, co takhle lodí?“sem se ptal. „No, velká loď jezdí jednou za deset dní. Speed boat jede osm hodin, ale tam se tvoje motorka nevejde, a lod pro pasažery jede tři dny, stojí 20 USD, ale motorku tam také nedostanem, tak si počkáš na tu velkou“.
Šel jsem do přístavu prozkoumat terén. Našel jsem pána, který mi byl ochoten pomoc. Navrhl, že u lodě odbouráme jednu stěnu v délce mého bavoráčka. Po dvou hodinách na centimetr přesně 8 kluků dávalo motorku na ležato do lodě. Cena...300 USD do Luanprabangu!!!!. Nezbyla jiná možnost. Jelo se. Dva dny sem strávil na mekongu, v dálce sem tam zahlédl chýše ve kterých žili lidé s krávama podivně růžové barvy. Smáli a mávali na mě. Ženy měli holé prsa, a děti nabizeli čipsy a pivo. Nakoupil jsem piva, a u vesnice, kde jsme tankovali ke mně přistoupil austraskej pár a jedna moc sexy holanďanka. Udělali jsme mejdan a cesta se "zkrátila".

Luanprabang byl skutečně zajímavý. Vzal jsem si dva dny odpočinku po náročné cestě a prohlédl si vesnici a krásné vodopády kolem, kam jsme jeli spolu s Israelku, která mi tam krásně pózovala i celý dalši den. To snad byla nejhezčí žena na mých cestách. Sice hloupoučká, ale na to jsem moc zřetel nedal po tak dlouhé absenci.

Do Vientiana, hlavního města jsem jel dva dny. Fotil, stavoal se u lidí a koupal se v řekách. Cesty se polepšili, a opět jsem začal cestu pořádně vychutnávat. V hlavním městě bylo několik zajímavých a krasných budov.Všechny jsem prozkoumal, a večer unaven obvykle zašel do místniho klubu. Vzal jsem si dva dny na 750 km dlouhou cestu do Paexe. Tam musím zajít, zda už funguje celní přechod mezi Kambodžou a Laosem. Cesta ubíhala rychle, skrz příjemné malé vesničky, potkaval a vyhýbal se asiskem býkům, který se rádi namáčí v bahně. Děti opět mávali, a ženy s dětma v náručí se ukláněli. Občas sem se stavil na pokec. Neuměli mluvit. Rozdal jsem bonbóny, kolu , je vyfotil a jel dál proti jihu. V Paexe jsem zjistil že přechod prý je, tak jsem se zastavil až na jihu Laosu. V městě MUang Khong kde je Mekong hodně široký, a je tam spousta ostrůvků. Prý tam je možné občas zhlédnout i říční delfíny, ale já je neviděl. Večer jsme kecali s Ircem dlouho do noci, a to nechtějte vědět, jak to dopadne, když se IR a Jugoš sejdou u BEER LAO. No, tak, že si on druhý den rozmlatil na mopedu hlavu, a musel do nemocnice pár set km do Vientianu. Já mu od začátku tvrdil, že ať semnou nezávodí v pití, protože Jugo žijící v čechach je to vůbec nejhorší co ho mohlo potkat. Dělal předemnou machra, tak jsem mu tu hlavu pořádně natřel.
Natankoval jsem z lahví poslední benzin který sem v Laosu sehnal, a odjel po doslova lesní cestě plných louží proti celnici. Posledni laoský celnik mě nechtěl dát do Carnetu razitko, a prý mě to bude stat 15 USD. Seděl v dřevěný boudě bez dveří, bez oken. Jen vlastně střecha a trámy a stul. "Ne ne ne, my friend! Ja platil za vizum, a pokud máš problém, zavolej na todle jméno na ministerstvo. Studoval jsem s nim v Praze, chapeš, kreténe"!??? Vzal listek, na kterém bylo vymyšleno jméno nějakého laosana a šel do celní budovy pár desítek metrů pryč. Otevřel jsem jeho šuplik, orazil Carnet, a čekal než se vratí. Švícary i tak Laosky písma číst neumí, a zajímá je jen, že mám nějaké vystupní razítko. Podepišu ho sám. Celník se vrátil, a řikal že se nedovolal a že ať platim, pokud chci jet. "Ok, mistr, Ok, já už nechci razítko. Pa pa"
Na kambodžský celnici mě zase pozvali celnici k sobě přespat a na večeři. Nesmim dále je noc, cesty jsou takové, že do Sttoeng Treng první vesnice 60 km vzdálené mě bude cesta trvat čtyři hodinky. Ať mě prý ani nenapadne jít čůrat ani jezdit pryč od vyježdené cesty. Je tady milión nášlapných min, který jsou aktivováni, a denně v kambodži umírá cca10 lidi a 20 krav. Ráno sem vyjel a i s odpočinkama a pádama sem byl tam v pěti hodinách. Špinavej, bahno i na hlavě, motorku jsem nepoznal, ale byl jsem spokojen. Přimo šťasten. Byl to po Camerunu a Mauretanii nejhorší úsek cest v mém životě. Musel jsem neustále meřit hloubku louží, která mi sahala až do pasu. Naloženej jako hovado sem se brodil po slizké cestě kupředu. Padal tak, že motorka spadla do louže, a čekal na pomoc. Saní sem uvázal z umělou hmotou. Nejvíc mě dorazili těsně před městem mladý frajéři, ke kterým jsem přijel po betonový cestě která vedla přez mekong. V prostředku mekongu cesta byla rozbouraná asi 50 metrů a já zůstal na vodě. Zpátky ani za nic, a dál sem samozřejmě musel platit. "Kolik, stojí za mojí motorku, viděl jsem, že ty pan předemnou dal nějaké kovové, tak to asi moc nebude, ne .....??" „100 USD za tebe!“,odpověděl mladý 20 letý hajzl.
"jebem ti mater, lumpe neser mě. Bude li to přes 5 USD se vrátím od tam kam sem přijel, a že mě ta cesta problém nedělá" Vzal jsem ho k motorce, řekl mu ať si sedne, a prstem ukázal na tachometru 240 km h. "Uau, very very fast"se divil. „No, tak vidíš vole já mám zpátky na Laos jednu hodinu!“. "Ne, prosim nejezdi zpátky, tady málo byznisu, já potřebuji penize, ja učitel, a mám deset dolarů na měsic a k tomu malé dítě. Ok, cena 50!" Ne ne, mistr, dám ti pět, i když jsem se smířil, že mu dám deset, když mě ukázal jeho dítě na fotce. Přistoupil po dalšich půl hodiny.
Cesta dalších 150 km proti PHnum Penhu byla mazlavá a bahnitá .Musel jsem chvilkama stát na zemi, motorkou pevně držet mezi nohama a opatrně jet. Nebrzdit, ne moc přidávat plyn. Okamžitě zahrabalo nebo naopak uklouzlo do strany a stroj upadl. Boty jsem drhnul o zem.
V hlavním měste jsem zůstal dva dny a vymetl pár dobrých barů. Přes den jsem lezl po tržnicich a odpočival u řeky .Zaujalo mě to město natolik, že jsem si řekl, že když se mě hodně lidí vždy ptá, ve kterém měste bych žil, tak to je ono. Ne moc velké, milé lidi, levno, krasná architektůra, velký respekt mezi lidma, hodně cizinců a furt je co dělat.

Vietnam,Kambodža a cesta domů

Do hranic z Vietnamem chybělo 150 km.Už se stmívalo, a chtěl jsem stihnout alespoň do hranic. Dále i tak nešlo. Hranice se v 6 hodin zavírá . Poseděl jsem na zahrádce jedné hospůdky, pozoroval pestrý život kolem sebe, a jedl jako už poněkolikáté v těchto končinách velice, ale velice pikantní polévku. Co se týká jídla jsem si vždy pochutnával a často ani nevěděl co jim.
Musel jsem se smát kambodžským motoristům, kteří kolem mně vezli skříně, /obyvací stěnu/, a druhý zase ovoce a to tolik, že se někomu vleze na vlek za auto. Nejlepší byly motorky, které tahali za sebou vozik s lavicema, a na jedné sedělo přes dvanáct lidi.

"no posible, no posible" me zase zacal tvrdit hned rano celnik na celnici do Vietnamu.Vedel jsem uz drive, ze vietnam bude nejtvrdsim oriskem, a smeril jsem se s tim, ze do vietnamu z motorkou nepojedu, ale vse to vypadalo dobre az na toho predposledniho zmrda.Prinesl mi v anglictine papir, na kterem psalo, ze do Vietnamu nesmi cizinec any Vietnamsky obcan z motrorku vetsi nez je 190 ccm. Zacalo vijednavani, ponizovani, proseni a ne, a ne.Zmrdik me posadil na jeho motorku a odjeli jsme za sefem.Privital me z usmevem, a myslel jsem, ze mam vyhrano. "kolik kubiku ma tva motorka"? "200 ccm!! Co valec, to 100ccm"sem rekl. " Aha, no, tak to neni tak hrozni, ale pravidla sou pravidla, odpovedel. "prosim, mister, prosim ja tam musim, ja musim videt dobre lidi v Saigonu!" sliknul jsem trycko, kde mam popsane vsechny sve cesty a staty, a byl tam i vietnam. Chtel po me videt papiry, a z velkymy obavamy aby se nevsiml kubaturu mu karnet dal.Neumel any angicky, natoz francousky.Jen se vsiml BMW 259 GS 1100 R. Vyskocil,vypadal rozlobeně a ja myslel ze to je v prdeli. Prekladatel mi oznamyl, ze jsem lhal, a ze muj BMW ma 259 ccm, a to uz je opravdu moc. Opet sem sliknul trycko,on se zacal smat,a byl uz fakt nalomeny, citil jsem to, takze desetidolarovka v jeho kapse sve udelala.Dostal jsem opet povoleni na jeden den.Ja usmlouval na dva.
Saigon je zase nejsilenejsi mesto na svete co se tyka dopravy na motocyklech.Jezdi se protismerem, nerespektuje se any policajt, natoz semafor. Na riditkach vozy slepice, 5m kanalizacni roury, 8 bas piva, zivi prasata upoutana na zadnim sedadle, a vubec jsem se v tom bordelu citil fajn, dokud jsem malem v 10 minutach neboural 9x.Uz jsem mel strach pozitri, az uz budu muset zase ven z mesta.Moto jsem zaparkoval na dva dni do hotelu, a jezdil riksou jako spolujezdec schvalne na nejdopravnejsich ulicich, a nesmerne se bavil.V Vietnamu neni moc aut k videni.Jen mopedy a kola.Jen zridka auto, presto maji silnice celkem ok. Puvodne yl muj plan jet az na sever, projet chinu, kam ale se opravdu nemuze.Uz jsem nechtel ryskovat, a dnes me to mrzi, ale vim ze by fakt neslo.No, muze, ale stoji to cca 8000 usd na mesic, jelikoz potrebujete doprovod atd. No, nakonec nemuzu any na sever Vietnamu.Kdybych mohl, poslu motorku do J Korei, pote Traajektem do Japonska, a domu pres Rusko, mongolsko, Uzbek,Tadjikystan,Turkmrnistan,Kazachstan ,Azerbajdjan,Armenii.... do Nusly, ale ted me plan trosku ty vietnamci zmrvily. Zbyde mi jen jedna moznost.Spet do Bankoku.Vizum uz me propadl, ale zeme jako je Thajsko...“Ha, to se vyridi ne, nejsu zadné bečko!!“
Kambodiu jsem vice mene projizdel a spechal do Angoru.Nejznamejsi pamatka Kambodie.To je tak na tri dni se vratit par tisiceleti zpet a uzivat v pamatkach starych templu a davne kultury kdysy velice uznavane rise. Cesta na hranice byla opet hrozna, a u kazde louze jsme museli postavat a cekat, anebo kopat, aby voda odtekla. Na Thajskou celnici jsem po peti hodinach 150 km vzdalenosti prijel znicen a opet uplne vsude mel zazrane cervene bahno. Na hranicich vse probehalo v pohode a rychle, dokud se zase noeobevil šulín, ktery tak dlouho cumel do pasu, nez se vsiml, ze me thajske vizum skoncilo vcera. Nechci tady dramatizovat a popisovat, ale i po nabidky, ze dam 500USD slovy:petset dolaru za "jako" vizum, tak me nepustil. A ja se tak uz u Angora radoval , ze mam za ctiry dni letadlo, a ze v klidu zaridim lod, koupim suveniry, dukladne vycistim motorku, a uziju si par noci na Kao Sanu, no, a ted hovno. Sazil jsem se jet honem na cestu spet do hlavniho mesta Kambodie, vzdaleneho cca 500km, Ale po hodine a najetych 15 km me to preslo.Sednul jsem si, a zoufalosti se rozbrecel, a ptal se boha, proc me jebe v dno dušy!!!? Jel jsem zpet na hranice, nasel Taxik, usmlouval nejlepsi cenu co jsem mohl.100 dolacu sem i tam, s tim ze pojedem prez noc a furt. Typek me slibil ze ma nejlepsi auto, a aglicky umel jen "yes, no, a one hundret dollars" Motorku jsem mel na dvore u jednoho typka. V kambodii jsem jine auto nez Toyotu Camry nevidel, a i ta naše byla.Stara cca 15 let z 1,1 mio km. Samozrejme se vnoci rozbyla, ale protoze tady jezdy jen a vsude tyto toyoty, tak se u kazdeho baraku najdou nahradni dili.V tri rano jsme pokracovali.Rano na ambasade me oznamili , ze za 3 dni at se stavim.Ja mel let za tri dni, z Bankoku, a ne byt 1000km od...
Mluvil jsem z urednikama, proste z vsema, co slo, a nic. Konzul se mel vratit kolem desate.Cekal jsem na jeho auto, a v kapse mel slozen papir, na kterem psalo v Thaistine: VAZENY PANE KONZULY,MUSIM NUTNE S VAMY MLUVYT.PROSIM". A sedel a cekal pred branou.On projel, a zajel dovnitr, presto ze jsem rval a ukazoval mu papir. Zase jsem se ptal boha proč ...., najednou ale pro me prisel hlidaci policajt, a uz jsem myslel ze me zaviraji , nebo vezou do blazince. Ha! ale me vezli k nemu do kancelare. Vysvetlil jsem problem, a on me nadaval proc jsem tak nezodpovedni ohledem vizuma, a ze to neni jeho problem ....A ze nevi co semnou. Tak podle skusenosti s pruserama a urednikama jsem cekal: "ok, tak dnes večer, a pak uz abych te nevydel!!!" Ale tady, u nejvisiho to znelo:"ZITRA, MISTR!!Tomorow v pet odpoledne. Nedrskoval jsem, presto ze sem vedel, ze mam dalsi den let. Hlavou se my proběhlo, že bud to stihnu, pojedem li celou noc, a ja pak celi den do Bankoku, anebo prodloužim letenku.
Nasledujici den jsem zase celou noc stravil v aute.Dokonce jsem rano par hodin si lehnul v hotilku, nez milostivi panove po spolecnem cviceni otevreli celnici. Probehlo to v pohode, a ja byl v Bankoku v poledne.Ihned vzal do ruky zlate stranky a hledal shipping compani, ktera mě poveze motorku. Bez uspechu.Vsude mě bylo řečeno, že za celkovou pripravu potřebuji min tri dny, az na jednoho, a ze at pridu, necham mu motorku a klyče, on my to vsechno pripravy behem tydne a pěkně v klidu. „samozřejmě Igorku mi to předem všechno zaplatiš a bude vse ok, Mr Igor“. Nez sem se projel skrz Bankok, ubehly tri hodiny.Pred tym jsem uz volal na leteckou agenturu, kde mi zdelili, at budu na letisti radeji jiz jedenact vecer. "jak to ze uz dnes.Des je desateho, a ja mam let az jedenacteho!!" sem se divil. "No ano, mate tedy jedenacteho, ale v dve rano!"

Do prdele, ještě tohle. No, stihl jsem odmontovat kola, zabalit vše do kufru, suvenýry v hodnotě 300USD jsem mu nechal na motorce, na všechno hodil igelit, špinavej běžel do kanceláře, zaplatil 1200 USD, zapomněl samozřejmě jakýkoliv doklad, a poprosil šéfa, zda se můžu umít od kambodžského pět dnů starého bahna na vlasech a tričku, protože mě do letadla nepustí.
"yes, ty si náš dobrý zákaznik ,ty mužeš" „Jasně, to vím, když jsem ti tady nechal celý svůj kapitál jen tak, a ještě ti za to platil“, sem si myslel. Na letiště jsem stihnul s igelitkou ve který bylo moje nejoblibenější tričko od bahna-už hnoje, dvě hoďky před odletem. Usnul jsem jak zabitej a spal celý let.V Londýně jse chytnul záchvat kvůli tomu, že sem fakt jen tak všechno nechal někde v Bangkoku! Po čase to ze mě spadlo.Našel jsem totiž vizitku na dotyčného pána, kterému jsem za tři dny volal, a moto už bylo zabalené v bedně. Dva dny na to my psal, že nemůže vyvést motorku, protože nemám razitko v Carnetu. Druhý den na to , že by to u "celniků spravilo 150 USD. Jasně že jsem mu to poslal. Měsic na to jsem si motorku vyzvednul v Praze. Špinavou od bahna, celou se všema kuframa a suvenýrama.Vypadala velice uboze a unaveně. Má za sebou celkem 120.000km.

Kvůli Číňanům a Vietnamcům jsem musel tedy měnit plan, ale já se do toho Japonska letos v létě podívám. I dál do Chile, až do Aljašky. A na stejné motorce, se stejnou Veronikou, se stejnou vůlí, stejným nadšením, a hlavně.....se stejnýma kraťasama, botama i stejným, ale vypraným tričkem.

Igor Brezovar
www.mototour.cz