XL rallye
Přidal Klasika dne 23. April 2007
V pátek večer se v hotelu Mana opět se sešla naše parta z dřívějška: Ferda, Oťásek, Rudy a já. Pozdě večer se k nám připojil ještě Pade a v této skromné sestavě jsme si povídali o tom, co nás asi čeká.... Pade neprozradil vůbec nic a když už, tak to naťuk takovým způsobem, že by snad bylo lepší, kdyby mlčel úplně :-))
V sobotu ve čtvrt na deset jsme našli správnou pumpu naprosto zacpanou GSama všech kubatur i stáří. Sem tam byla k vidění i Afrika, LC8, Tenere, ale opravdu jen vyjímečně.... Atmosféra byla uvolněná a velmi přátelská, naše parta si neustále dobírala sama sebe (například nás napadlo svázat všechny sajdy k sobě, abychom aspoň někoho nechali za sebou) a čím dál více jsme se těšili na to, co přijde.
Registrace proběhla v pořádku, Pade na nás neshledal nic závadného, takže jsme všichni obdrželi kartičky s číslem a první stránku itineráře. Takto vyzbrojeni jsme pak čekali do jedenácti (start byl plánován na 10,00, ale plány jsou od toho, aby nevycházely) než nás Dušan seznámil se základními pravidly soutěže a dal pokyn k odstartování sajdkár.
Startovalo se velmi volně a individuálně. Někteří si na Padeho časomíře razili čas z motorky, my jsme si píchli odjezd a teprve potom jsme se šli oblíkat a studovat první stránku. Ferda prohlásil, že dvě malůvky (trafo) nemůžou znamenat nic jiného než čínskou restauraci a že teda hlady nezemřeme :-).
První kilometr jsme absolvovali po asfaltu, pak kousek po šotolině, zase po asfaltu, zase po šotolině.... Chvílemi bylo víc asfaltu, chvílemi víc šotoliny.... První kufr jsme hodili v lese na zelené značce, protože z neznámého důvodu jsme nejeli doleva nahoru, ale doprava dolů. Stáhli jsme s sebou i jednu HP2 a všichni svorně jsme kličkovali skrz polom do vesnice, abychom zjistili, že jsme špatně a zase jsme skrz polom kličkovali nahoru. Tam jsme se totálně ztratili a zcela nečekaně zase našli o několik bodů dál, když jsme podle obrázku v itíku poznali místo před námi.
Pak zase asfalt a zase polní cesty prostřídané lučníma. Na polích se prášilo neskutečně, chvílemi jsem neviděla vůbec nic a rozestupy mezi námi musely být opravdu hodně dlouhé.
Do výjezdu v jehličnatém lese přes vystouplé kořeny a kameny jsme najížděli v bandě asi deseti motorek a to nebylo zrovna to, co by se nám zamlouvalo. Kořeny neměly konce a navíc se nám pod kola začal motat zájezd důchodců. Chudáci s kapesníkama na obličejích různě posedávali a postávali kolem cesty. Všichni nám uhnuli, ale do očí jsem se jim moc nekoukala, opravdu mi to bylo nepříjemné a tak jsem se hodně nahlas všem omlouvala a děkovala za uhnutí.
Další výjezd se také povedl, už nebyl kořenový, ale kamenový a o kapánek náročnější. Opět jsme se v něm přimotali k "závodníkům" před námi. Mně i Oťáska stáhla nehezká kamenitá brázda a nebylo jednoduché se v tom rygolu škrábat do prudkého kopce v mračnech zvířeného prachu a jehličí, kterým nás krmili jezdci před námi.
Totéž byl jediný sjezd. Před námi několik motorek, z nichž jsem viděla jen poslední dvě. Zbytek mi mizel pod svahem. Tady jsem poprvé a naposled měla nepříjemný pocit kolem žaludku. Ne kvůli sjezdu, ale kvůli obavě z výjezdu, když bychom byli špatně. Protože spustit se z toho šupáku dolů po vystouplých kamenech, kličkovat mezi stromy a přemlouvat ABS aby se vypnula sama, to ještě šlo. Ale nahoru.....
Rudy pro nás vybral sjezd mimo cestu, kde sice byl prudší sklon, vyšší tráva a víc pařezů, ale bylo to jen rovně dolů a bez kamenů. Už jsme jeli horší věci (třeba do Jevíčka :-)) ).
Po tomto sjezdu jsme si dali čtvrthodinou vyplněnou ujídáním Ferdovy Studentské pečetě a popíjením jednoho společného RedBulla :-)). Mezitím nás předjely 3 motorky a jedna sajda :-).
První zajímavější místo s vodou přišlo v podobě průjezdu zaříznutého potoka. Ze břehu do úzké stružky a hned zase kolmo nahoru. Nikdo z nás s tím neměl problém, ale jak se ukázalo, tuto lahůdku jsme si museli dát ještě jednou, protože jsme původně na správném břehu byli, takže jsme se zase museli dostat zpátky :-) Škoda, že tam nebyla žádná kamera. Čtyři GSa přes potok a hned za potokem otočka a zase zpátky, mohlo to vypadat pěkně :-).
Hned po tomto následovala další voda, asi jednou tak hluboký zářez co jsme právě projeli. Na výjezdovém břehu už byly vyhrabané koleje a obnažené kameny, na nichž se pěkně zahrábl Rudýsek. Břichem zůstal trčet na hraně a zadní kolo se hrabalo na kamenech ve břehu. Chvíli trvalo, než se z této pastičky dostal. Ferda projel s daleko menšími, vlastně téměř žádnými problémy, neboť Adventure je přece jen o kousek vyšší. Já s Oťáskem jsme zvolili cestu kousek v pravo, kde sjezd do potoka i výjezd z něj byl daleko mírnější a pro nás bezpečnější.
Ferda se na závěr této vložky ještě zbytečně trápil u povaleného stromu, když se jej snažil objet přes ztrouchnivělý pařez. Asi po deseti minutách boje se mu to přece jen podařilo. My ostatní jsme si kládu odvalili a projeli jsme během vteřiny :-).
V lese za potokem nás těžko znatelná cesta hnala esíčkama nahoru po listí, takže Oťáskovi zazářili očička, zandal tomu, jeho "překoňovaná nádhera" se začala hrabat jak krtek, do toho Oťas nohama korigoval směr a motal se tam jak vítr v bedně :-))).Ať má fotograf co fotit, no ne? My jsme projeli bez hrabání, tedy až na mně. Na samotném závěru tohoto výjezdu, kdy se zatáčelo prudce doprava a hodně nahoru, jsem neodhadla poloměr a na konci jsem to zapíchla do meze :-). Bylo to spíš takové poloodložení, ale bylo, co nadělám :-)
Pak zase asfalt a šotoliny, jedno zbytečné a dlouhé bloudění, když jsme ze silnice pokračovali po modré a přitom jsme měli modrou opustit. Chybička se vloudila.... Dali jsme si tedy jako bonus močůvkou prolitou polňačku a ztratili tím minimálně půl hodiny..
Když se nám konečně podařilo se najít, vedl nás itík po travnaté cestě do tunýlku pod tratí. Všude naprosto sucho, snad i voda v potoce byla suchá... a tady rochniště. Tekuté bahno bez možnosti ho objet a bez možnosti se na něj aspoň připravit, objevilo se jak blesk z čistého nebe. Bahno jsme překonali, mokré kluzké kameny v tunýlku také. Na výjedu ven opět bahnité koleje v trávě. Vsadila jsem vše na jednu kartu a chtěla jsem projet z tunýlku rovně a přistát na suchém ostrůvku. Nepovedlo se, v podmáčené půdě mi uvízlo zadní kolo a Ferda měl velké štěstí, že do toho gejzíru bláta od mého zadního kola nevjel. Zbaběle se schovával v tunelu... :-). Znuděný kameraman u kontroly měl aspoň co točit.
Škoda, že netočil Oťáska, jenž se na louce za tunýlkem rozhodl zahrát si na plochodrážníka a poslat svoje GSo po válci do louky :-). Pěknou a hlavně dlouhou rýhu vyryl :-). Aniž by se cokoli stalo a aniž bychom si toho my všimli. Oťas prostě umí :-).
Na bodě č. 88 jsme nevěřili svým očím, když jsme zjistili, že máme jet 12km po žluté :-). Tady bylo potřeba dobře měřit. A měřili jsme, červenou jsme - pravda s malou pomocí totálně zaprášeného domorodce - v mžiku nalezli a vydali se po ní do brodů.
Dva byly příjemné, jednoduché, bezproblémové. O třetím jsme věděli už z dálky, neboť takový houf lidí se nedal přehlédnout :-). Sjížděli jsme k němu po prosluněné louce a oči jsme upírali na nedočkavce s foťákama v rukou a představovali si tu ostudu, až se tam vykoupeme :-). Což ovšem byla chyba, protože dvě maskované meze nás zaskočily totálně nepřipravné a řeknu vám, že když vám řídítka zmizí pod rukama a vy se najednou koukáte kolmo dolů, není to nic příjemného :-). Ale ani neprojetitelného :-).
Rudy se do vln vrhnul jako první, za ním Ferda, já a jako poslední Oťásek. Projeli jsme všichni bez ztráty kytičky, jen Oťas chtěl opět potěšit kameramany a vlítnul do toho jak cukrář....kapánek víc plynu a vypadalo to, že nahoře projede plaňkovým plotem :-). Ale vypočítané to měl na desetiny, takže nakonec byl poprávu za frajera :-)
Své štěstí si Oťásek vyčerpal za poslední kontrolou. Mylně se domníval, že nyní už jedeme jen po asfaltu do cíle a přehlédl, že zastavujeme před sjezdem na polní cestu. Vypnutá ABS a polosjetá E09 na předku udělaly své. Slyšela jsem za sebou uširvoucí skřípění a v zrcátku jsem jen viděla Oťáskovu motorku, jak se na mně po boku řítí. Rychle jsem se rozjela, aby mně nesejmula a v zrcátku jsem pozorovala, jak dlouho se po padácích a výfuku klouže za mnou. Naštěstí to nic jiného než padák, výfuk a blastr neodnesl, Oťásek byl v pořádku úplně, takže jsme mohli hned pokračovat.
Poslední zajímavé místečko byl průjezd rygolu z louky na silnici, který se mně osobně moooc líbil :-). Pak už se mi nelíbilo nic. Po pár metrech v lese jsem píchla. Kdovíkde se na lesní cestě vzal vrut, každopádně trefil se naprosto přesně mezi špalky zadního kola. Chyběly mi 2km do cíle. Smutno... hodně smutno.
Takže kluci vyrazili směr cíl a já jsem sama samička opuštěná v lese čekala na Rudýska, až mi přiveze jeho kolo a já budu moct svoji první XL rallye dokončit. Minuly mně tři sajdy, jinak nikdo. Byla jsem asi beznadějně poslední :-).
Rudyho i jeho kolo přivezl Ferda, za což mu opravdu moc děkuju :-). I když na druhou stranu, takový zážitek asi zase hned tak mít nebude. Vézt na tandemu zadní kolo s GSa a na nosiči stokilového chlapa.... to se každému nepřihodí. Rudy se pak nechal slyšet, že doufá, že už se to hlavně nepřihodí jemu, protože nosič Ferdovy Adventurky není zrovna křeslo pro hosta :-)
Do cíle jsem tedy dojela.
Dojeli jsme všichni.
Ve zdraví, spokojení, krásně projetí a nadšení z velmi příjemné trati. Pravda, čekali jsme od XL poněkud technicky náročnější trať, ale... kde vzít a nekrást. V lese je to tam samý polom a na loukách těžko něco obtížného vymyslíte....
Vítěz naší kategorie nám dal asi 2 hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsme hned na startu přišli o čtvrt hodiny kvůli oblékání, v půlce trati jsme si dali svačinku a celkově jsme se nikam nehnali, bylo nám to tak nějak jedno. Věděli jsme, že jsem nikde neměli problém, že jsme všechno projeli a to nás těšilo nejvíc.
Líbilo se nám to. Opravdu moc.
Klasika
www.bogserka.estranky.cz
Zdroj: www.bogserka.estranky.cz/clanky/reportaze/xl-rallye