Jak jsme slavili velikonoce v Banátu aneb cesta pro zbytky Přidal Cycli dne 04. May 2007 Dokončení cestopisu Jak jsme slavili velikonoce v Banátu.
Jelikož jsme se dohodli, že Honza sem pojede s dodávkou, tak tady každý něco nechal, aby se lehčeji jelo domů na motorkách. Já třeba stan, spacáky a lehátka, který jsme stejně nepoužili, Kosťa pro jistotu oba boční kufry, Miloš slamáka a Honza motorku.
>Ve čtvrtek v 18 hodin vyjíždíme zpět do Heleny. Já a Honza se svým Vitem. Kolem půl osmé zastavujeme za Brnem v obchoďákách něco koupit na cestu a taky Štěpničkovým za hlídání a neskutečně velkou pomoc při vyřizování papírů. Chodíme mezi regálama a přemýšlíme co jim tak koupit. Bereme velký kilový kafe, rychlovarnou konvici, nějaké voloviny a ještě nás napadá, že by jsme mohli koupit Štěpničkovi na vůz poklice na kola. To by z něj byl rázem king ve vsi. To fakt nikdo nemá. Jenže nevíme co má za rozměr. Tak mu radši kupujeme flašku Becherovky.
Po nákupech vyrážíme směs Slovensko, Maďarsko, kde před Rumunskými hranicemi u benzinky dáváme ve tři ráno spací pauzu jen tak přikrytí dekou. Moc mě spát nejde. To auto nevymysleli na spaní. No ono skoro ani na jízdu. Ve třech bych v něm nejel dál jak 20 km a to jen z donucení.
Povedlo se mě usnout maximálně tak na půl hodiny. Honza spal jak nemluvně. V pět začíná svítat a my vyrážíme dál. Na hranice do Cenadu to máme kousek, tam kupujeme tu jejich vinětu a jedeme zase po stejný cestě jako na motorkách. Kolem 11 hodiny projíždíme kolem Pepsiho a ten nevěřícně kouká, co tady zas děláme. U Štěpničků je doma jen babička a povídá, že mladí jsou na dříví, ale už musí každou chvíli dorazit. Do 15 minutu opravdu přijíždí. Štěpnička mistrně řídí celou soupravu koňů s vozem a jeho paní mu otvírá vrata. Nastalo velké přivítání, povídání co se za ten týden stalo nového a předávání darů za velkou pomoc. Než si dopovídáme, tak máme samozřejmě připravený oběd a i lože, kdybychom si chtěli odfouknout. Nejdřív musíme naložit motorku a věci, pak půjdeme na dvě k Pepsimu a potom lehnout.
Nejdřív sundáváme z motorky plexi aby se nám tam vešla na výšku. Cpeme ji tam a zjišťujeme, že musí dolů ještě nosič na kufry a adventurní zobák. Dáváme ji tam pozadu a je to jen taktak. Kdyby nebyla zkrácená, tak se tam snad ani nevejde. Honza ji prostě uměl trefit přesně na míru. Pak ji kurtujeme a dáváme do dodávky i ostatní věci. Vito je úplně našlapaný. Ty vado, to snad bylo vypočítaný.
Jdeme k Pepsimu na pivo. Je zase vedro, tak lavičku stěhujeme naproti k baráku do jeho stínu. Přicházejí a odcházejí staří známí. Když dopijeme dvě piva, ještě se nám nechce a tak když jsme u Pepsiho dáváme si Pepsi. Potom jdeme ke Štěpničkovým, kde chvíli kecáme a jdeme si lehnout. Spíme hoďku a pak dostáváme večeři a chystáme se na odjezd. Ještě samo sebou dostáváme jídlo na cestu, sýr domů a já už ani nevím co vše. O půl osmé se pouštíme hlemýždím tempem dolů z Heleny. Těch pět kiláků k asfaltu jedeme půl hodiny. Dole u silnice překontrolujeme náklad a zjišťujeme, že všechno drží, jak má. Už je tma a vyrážíme pohodovým tempem k domovu. Oni jezdí do Čech taky přes Cenad, ale přes Temešvár. Prý to je v pohodě. Je noc a snad bude i klid na silnicích, tak se rozhodujeme, že to zkusíme taky. Kolem půlnoci dojíždíme do Temešváru. Jedna křižovatka, druhá a jsme v prd… Značení na křižovatkách pokaždé na jiné město a to nestíhám hledat v mapě. Jedem někam. Koukám na GPS jestli alespoň držíme správný směr. Držíme. Máme ho za zády. Navíc město je rozkopaný a jezdíme po tramvajovým pásu. Ještě, že tady jsme v noci a provoz je malý, ale i tak to stačí. Taxíky tady jezdí jak na závodní dráze. Jedem středem města. Je krásně osvětlený a hezky upravený. Po půl hodině bloudění a hledání správné silnice zastavujeme a já se ptám mladšího kluka s přítelkyní na cestu. Plynnou angličtinou mě ji vysvětluje, ale v zápětí mu dochází, že to asi stejně netrefíme, tak nám říká ať počkáme, že sedne do auta a vyvede nás z města. Paráda. Sedá do Dachny 1310, které vzadu světla nějak moc nefungují a jedem. Jede naštěstí celkem pomalu a tak mu s motorkou za zádama stíháme. Jede uličkami, které by jsme stejně nenašli. Jednou jsme skoro z města venku a za chvíli zas ve městě. Tak za deset minut jsme za městem a loučíme se. Děkujeme a každý jedeme svou cestou. Hochu temešvárský, jestli to čteš, tak díky. Bez tebe by jsme tam byli ještě dneska. Trvalo to nějakých 45 minut. Temešvár už fakt ne.
Nabíráme směr Cenad. Přejíždíme přes hranice bez problémů. Jsme v Maďarsku a ještě před Szegedí potkáváme nadměrný náklad, který nás na chvíli zdrží. Pak najíždíme na dálnici a ve tři ráno dáváme spací pauzu na odpočívadle. Tentokrát lezu do spacáku a spím v sedě na sedačce.
Budíme se před šestou ráno a zas vyrážíme. Cesta ubíhá dobře a tak jsme za chvíli v Budapešti, pak v Bratislavě a nakonec za Brnem kde sjedeme konečně z nudné dálnice. V Lipůvce se stavujeme na oběd a náhodou se tady potkáváme se Štarmem a jeho rodinou. Po obědě už jen posledních 80 km.
Doma vyhazujeme všechny věci z auta a pak vytahujeme motorku, která se ani nehnula.
Je sobota tři hodiny odpoledne a já se jdu umýt a spát……
Ve čtvrtek v 18 hodin vyjíždíme zpět do Heleny. Já a Honza se svým Vitem. Kolem půl osmé zastavujeme za Brnem v obchoďákách něco koupit na cestu a taky Štěpničkovým za hlídání a neskutečně velkou pomoc při vyřizování papírů. Chodíme mezi regálama a přemýšlíme co jim tak koupit. Bereme velký kilový kafe, rychlovarnou konvici, nějaké voloviny a ještě nás napadá, že by jsme mohli koupit Štěpničkovi na vůz poklice na kola. To by z něj byl rázem king ve vsi. To fakt nikdo nemá. Jenže nevíme co má za rozměr. Tak mu radši kupujeme flašku Becherovky. 
