Cesta kolem světa na GS
Přidal Milos dne 12. June 2007
Je čtvrteční podvečer a já dnes nikoli po motorkářsku, ale autem, projíždím spolu s manželkou a dcerou, malebnými a sluncem zalitými Beskydami, do Valašského Rožnova. Zde se dnes chci sejít s manžely Newboundovými, kteří zde budou mít malou besedu a kteří právě absolvovali cestu kolem světa na dvou motocyklech. Jejich výkon přispěl, že se tak dostali do Guinessovy knihy rekordů, neb strávili na motocyklech pět let a za tu dobu najeli více než 190 000 km. Pokořili tak hned dva Guinessovy rekordy. První se jim podařil docílit v říjnu 2005, kdy o více než 28 tisíc najetých kilometrů vylepšili rekord stávající. Druhým rekordem se rozumí více než 106 navštívených zemí během jedné cesty.

Po chvíli již zastavuji před Rožnovským T-klubem.
Zde již postává Monika, kterou není možno nepoznat a vedle ni, stojí na hlavním stojanu otřískané BMW 1150 Adventure. Zdravíme se s Monikou a ona nám ihned představuje svého manžela Simona. Simon je Angličan a je velmi potěšen a stále se směje. Je to veselý typ člověka a jeho věk okolo padesáti let, by jste mu vůbec nehádali. Simon hned nabízí naší dcerce aby si sedla na motocykl, což ona velice ráda, neb cestovní endura jsou její krevní skupina. Už jste někdy seděli na mašině která má najeto více než 300 000 km? Nutno podotknout, že ten Adventure je ale ještě stará poctivá německá práce a s ním se cesta kolem světa taky dá, i když i on měl své lapálie. Báwo je hodně potlučené a domlácené ze všech těch jeho dlouhých a náročných cest, jenže ono jak chcete jezdit po stepích a pouštích, aniž by jste ani jednou nespadli? Těch lehkých pádů prý bylo tolik, že se ani nedají spočítat.
Monika je rodačka z Brna a Simon pochází z Manchesteru. Plavil se přes dvacet let na ponorkách jako mariňák a nyní užívá vojenské výsluhy. Seznámili se v roce 1993, kdy Monča pracovala v Londýně jako O-pair. Od té doby jsou spolu a přes 13 let již manžely. Nyní se usadili na čas v Rožnově, neb se jim zde oběma líbí a oblíbili si Rožnováky.
Obhlížíme ono Simonovo „Báwo“ a Monika nám hned sděluje, že její motorka je uvnitř. No toto? To jste ji táhli po schodech? No ona prý je po tom všem cestování docela jak se říká „v ruce“ takže prý nebyl problém. Skutečně, uprostřed klubu v nevelké místnosti, stojí podobně použité „BMW-GS 650“ To je takové menší a holčičí. Monča hrdě hlásí, že její Geesko má přes dvěstě tisíc. No tak to je vážně dobrá jak ona, tak i okřídlená značka německého puncu.
„No a víte jak jsem k tomuhle motocyklu přišla?“ směje se Monika a my si rádi vyposlechneme tento její příběh.
„to bylo tak. Když jsme se se Simonem seznámili, on byl vždy takový dobrodruh a světoběžník a stále miloval dobrodružství. Vždy toužil procestovat Afriku a svět a tak jednou jsme vyrazili na dovolenou právě do Afriky, abychom si to nejprve odzkoušeli a taky že zde zkusíme projet několik zemí. Jeli jsme tehdy ještě na staré BMW 1100 a jeli jsme na ni oba i spolu se všemi zavazadly. Brzy jsme ale zjistili, že budeme li chtít cestu kolem světa absolvovat, budeme potřebovat motorky dvě, tedy ještě jednu pro mne. Měli jsme úzký rozpočet a nemohli si dovolit zbytečně utrácet a tak Simon dostal zajímavý nápad. Jeli jsme do Dublinu, kde je velké zastoupení firmy BMW a já je tam požádala o pomoc. Dívali se na mně a stále nechápali co že to po nich chci. Vysvětlovala jsem jim, že chceme se Simonem podniknout cestu kolem světa, která bude vlastně i pro BMW reklamou, ale máme pouze jednu motorku. Tu druhou bych potřebovala právě od nich. Pánové po sobě koukali a mlčeli. Byl to šílený nápad. Pak se mně jeden z nich zeptal jak dlouho že jezdím na motocyklu. Já odpověděla, že jako spolujezdec dlouho. Opět trapné ticho a tak se mně pán zeptal znovu, kolik jsem najela kilometrů ve svém životě za řídítky. Já na to, že zas tak moc až ne. Tak se zeptal po třetí, jak dlouho že mám tedy řidičský průkaz na motocykly. Já jim odpověděla, že řidičák, si teprve musím udělat. Nastalo nejdelší a nejtrapnější ticho v mém životě. Pánové po sobě koukali a pak jeden pronesl: „a vy chcete po nás motocykl?“ Tak jsem na to opět hrdě řekla, že i na cestě kolem světa se bude mnoho věcí improvizovat a že já se toho nebojím a odvahu mám. Pánové se chvíli radili a pak mi oznámili, že mi motocykl nedají, nýbrž mi jej pouze zapůjčí. WAW!!! Tak to by tedy bylo. No a pak jsem si jej po letech od BMW odkoupila za zůstatkovou cenu a v tomhle stavu a už nikdy jej neprodám“ směje se Monika a my nevěřícně kroutíme hlavami. Tak to je velká motivace J

Procestovali jste společně 54 zemí. Kolik to znamená kontinentů?
Simon: tři kontinenty. Dalo by se říct, že jsme projeli celou severní polokouli. Evropu, Asii, Severní Ameriku.

Máte nějaký návod jak na podobnou akci sehnat peníze?
Simon: Ten bohužel neexistuje. (smích)
Monika: prodali jsme dům a padla na to Simonova výsluha z námořnictva. Teď jsme bezdomovci. (smích). Náklady ne tuto akci nás stály více než pět miliónů korun… (Monika se vážně zamýšlí)

Vím že cestování po Rusku a dalších zemích bývá, jak se říká velmi divoké. Měli jste nějaké problémy?
Monika: nebyli jsme nikdy přepadeni. Největším problémem byly obvykle přechody hranic. Výhodou cestování s češkou, se ukázaly mé základy ruštiny při cestování v bývalých zemích Sovětského svazu.
Simon: velké problémy jsme měli s používáním GPS na dálném východě. K používání GPS tady potřebujete zvláštní povolení a používání je povoleno pouze v evropské částí. Jednou jsme museli několik dnů stát na rusko-mongolské hranici, než jsme si povolení vyřídili. Jinak byli lidé velmi přátelští, obzvláště v Rusku.
Monika: k největším pomocníkům byli právě motorkáři, jakéhokoliv druhu. Ve Vladivostoku jsme potřebovali pomoc, která se nám dostala v podobě motorkářů z „MC černí Tygři“ kteří nás vzali do své klubovny. Zde nás nakrmili, ubytovali, poskytli zázemí a motocykl se v jejich dílně pod odborným dohledem opravil. Podobnou situaci jsme ale zažili i od lidí v Mongolsku, kdy kolem nás projížděl na jednom motocyklu člověk, který měl na sedadle manželku a dvě děti. Pomohl nám podobným způsobem. Něco se na motocyklu pak zavařilo v nejbližší dílně a jednou jsme dokonce spali v Mongolské Jurtě pod stanem u velmi milých lidí. V těchto zemích jsou lidé zvykli si velmi pomáhat a jsou k sobě srdeční.

Jak dlouho Vaše cesta vlastně trvala?
Monika: začali jsme v květnu 2002, takže něco kolem pěti let.

Máte v budoucnu ještě nějaké další podobné plány?
Simon: Plánem bylo pokořit světový rekord, což se povedlo. V současné době si užíváme pohostinnosti zdejšího Rožnovského kraje. Snažíme se momentálně sehnat další peníze a rodí se plán, objet Afriku po jejím obvodě a taky napříč. To ještě nikdo nedokázal.
Monika: to ale pojede Simon už sám. Já mám už věk na založení rodiny a chci dítě o které se budu doma po dobu Simonovy cesty starat.

Kterou zemi považujete za nejkrásnější?
Monika: To se přesně nedá říci, každá země je krásná a má něco do sebe. Líbil se mi Irán. Když si odmyslíte politickou situaci, je to krásná země, která nabízí slunce a písek, ale rovněž si můžete zalyžovat v jeho horách. Podobné je i Turecko.
Simon: Líbí se mi Aljaška ale k nejkrásnějším asi patří Mongolsko, které není zatíženo moderním způsobem života. Lidé tam žijí už stovky let stejně.

Zdravotní potíže během cesty?
Monika: Problémy byly v Číně, kdy nastaly Simonovy komplikace se zuby. Naštěstí zase náhoda chtěla, že jsme zde potkali známé kteří nám pomohli zajistit nejlepší zdravotní péči. Podobně tomu bylo v Japonsku. Jinak já jsem spíše zdrženlivá a mnoho vybíravá, tudiž například uzeniny jen tak lecjaké nejím. To se mi mnohokrát vyplatilo oproti Simonovi, který jí vše a mnohdy pak z nějakých zvláštních jídel měl i po několik dní horečky a střevní záležitosti.
Simon: Jednou mi jeden lékař naordinoval desinfekci, kterou jsem měl pravidelně užívat. Byla to ruská vodka (smích), nedělám si legraci, opravdu. Bez alkoholu se tyto cesty prostě nedají zvládnout.

Technické závady?
Monika: několik píchlých kol. Já jsem taky dvakrát nepříjemně spadla, když jsme projížděli kamenitým terénem a neudržela jsem řídítka naložené motorky. Jinak ale moje motorka byla bez problémů, až na jedny problémy s teleskopy, kde se dostával prach. Vyřešilo se to natažením gumových chráničů a bylo po problému.
Simon: těch problémů bylo více, ale všechny se daly odstranit nějak cestou. Největším problémem byl prasklý rám na mém GS. Sice se zavařil, ale potřeboval výměnu. Tu nám zajistili zcela bezplatně v Tokiu, kde bylo zastoupení BMW. Rám praskl dlouhodobou únavou a přetěžováním motocyklu na cestách.

Bylo toho mnoho, o čem jsme si ještě se Simonem a Monikou povídali. Prohlédli jsme mnoho krásných fotografií a museli opravdu uznat, že tihle dva o motorkářství něco vědí a o cestování, jak by smet.
Vlastně jsme to jejich povídání ani nestihli vyslechnout celé, neb již bylo pozdě večer, když jsme se s nimi loučili. Slíbili jsme si, že jistě opět někdy na podzim doposlechneme jejich vyprávění, tentokráte o cestách Amerikou.

Bylo již hodně pozdě, když jsme opouštěli Rožnov a míříli zpět k domovu. Tak tedy těmto našim dvěma motorkářským přátelům, Monice a Simonovi přejeme, ať se jim v Rožnově líbí a ať mají i v životě vždy dobré cesty, s podobně dobrým dojezdem, podobně jako na téhle cestě kolem světa.

Stránky cestovatelů: http://www.spiritsofadventure.com
Jurek, Vratimov