Na motorce jižní Afrikou
Přidal Paji dne 25. March 2015
Kompletní cestopis o cestě na motorce po JAR, Namibii, Zimbabwe a Botswaně.
Část 1.
Novinka
Část 1. - Prolog a první dva týdny cesty
Prolog
„Naše motorky už konečně dorazily do Kapského Města“, nadšeně mi včera telefonoval Jirka. Ale trvalo to. Měli jsme tam letět už minulý týden, ale motorky nabraly zpoždění. Odlétáme tak přes Dubaj na jih černého kontinentu až dnes. Ptám se sám sebe, zda se těším na další motorkářskou výpravu po jižní polokouli. Po pravdě, teď snad ani nevím. Týdny příprav, zajištění přepravy našich motorek, visa do Namibie, karnety pro motorky, příprava trasy, ubytování, povolení vjezdu do národních parků, přeobjednání letenek, … To všechno jsme s Jirkou zvládli, i když s dílčími problémy. Ty se ale podařilo vyřešit. Například moje visa do Namibie, které jsem na poptrvé nedostal. A dnes odpoledne konečně letíme. Na kontinent, kde řádí snad největší epidemie Eboly, jakou lidstvo dosud poznalo. Do země, kde údajně v okrajových čtvrtích velkých měst nesmíte zastavit na červenou, neb by to mohlo být vaše zastavení poslední. Do oblastí, kde je v populaci třeba i přes 50% lidi HIV pozitivních.
Ale taky do zemí s překrásnou přírodou, do parků plných zvířat, které znám jen ze zoo. Do pouště Namib, kde jsou největší duny na světě a které je snad nejsušším místem na světě. Do pouště Kalahari, která je domovem tajuplných Křováků. K Viktoriiným vodopádům, o kterých se říká, že jsou největší přírodní atrakcí Afriky.
Bude to pro mne něco úplně nového. Jižní Amerika před pár lety byla naprosto v pohodě. Všichni mluvili španělsky a byli přátelští a civilizovaní. Sever Afriky, který jsme s Jirkou kromě Alžíru a Egypta projeli celý, je rovněž při respektování specifik islámské kultury, naprosto pohodový. O Jihovýchodní Asii, kterou jsme na motorkách projeli před dvěma lety, mohu říci jen to nejlepší. Ale co nás čeká v Jihoafrické Republice, Namibii, Botswaně a v Zimbabwe? To opravdu nevím. A při psaní těchto řádků se snad už konečně začínám i cestovatelsky těšit :-)
Foto: Nakládání motorek a jejich cesta do Londána a pak letecky do Kapského Města
Den první a druhý – 14 tis km letadlem a 200 km na motorkách
Naprosto nestíhám. Pár hodin před odletem si uvědomuji, že ještě mnoho detailů nemám vyřešeno. A proto prioritně řeším jen to, co je nutné a není možné to udělat na cestě. Třeba trička s logem, doplnění lékárny o sterilní rukavice, roušky, jehly, stříkačky,.. A dost. Co mám, musí mi stačit. Stejně si toho po každé beru méně a méně a minimálně 20% z toho nepotřebuju.
S Jirkou se potkáváme na letišti asi v půl druhé odpoledne. Nepodařilo se mu sice bloknout pro nás místa u „emegrency exitu“, ale snad to nějak do Dubaje a pak do Kapského města přežijeme. Letušky společnosti Emirate jsou opravdu pohledné. Pod stejnokrojem se závojem se skrývají ksichtíky Ukrajinek, Korejek, Britek i Češek. Jen Arabku jsem kupodivu mezi nimi neviděl. Všechny mají natrénován stejný, zřejmě přesně normovaný úsměv. I když jsem požádal již o šestou lahev červeného vína, opět normovaný úsměv a okamžité doručení. Je na nich vidět, že jsou pod velkou drezurou.
Letiště v Dubaji je obrovské. Naštěstí máme jen asi tři hoďky a tak s pomocí v Praze nakoupených plzní to uteklo jako nic. Opět nástup do velkého Boeingu 777 devět hodin letu do Kapského města. Skoro celou dobu jsem to prospal. Ani jsem tak moc nevnímal, že vedle mne sedí pohledná, ornamenty celá pomalované či potetovaná, dívka snědé pleti. Víno a plzně udělaly své.
Na jihu Afriky je hezké pozdně jarní počasí. Teplota 22C, téměř jasno a od Atlantiku neustále fouká svěží vítr. Bereme si taxíka a kolem jedné odpoledne přijíždíme na adresu, kde by měli být naše motorky. Je to kousek od zdejší stolové hory. A jsou tady, holky naše! Už připravené a jen přikurtované k dřevěnému rámu. Vyřizujeme nezbytné formality a připravujeme motorky k cestě. Zapojujeme baterie a přebalujeme věci do klasické trojkombinace: brašny a rolka.
Jsou tři hodiny odpoledne a my po necelých 24 hodinách od odletu z Prahy sedáme na motorky a pomalu vyrážíme na sever k Namibii po silnici N7. Ano pomalu. Jezdí se zde vlevo a je nutné si na to zvyknout. Kruhové objezdy i křižovatky se po pár km zdají být už docela zvládnuté. Největší problém mi však dělá, že se nejdříve musím při vjíždění na hlavní dívat doprava a pak teprve doleva. Komplet obráceně, než jsem zvyklý.
Dnes spíme v lázeňském resortu Thermal Baths u města Citrusdal. Je to komplet uzavřené malé údolí v horách. Na vrátnici telefonem procházíme lustrací, že jsme opravdu cizinci, a že sem jedeme na doporučení. Mají tu dnes nějakou oslavu, je tu živá kapela a všichni si opékají na roštech maso. I my si v nedalekém obchodě kupujeme syrové klobásy, víno a další nezbytné pochutiny. Maso udělané na grilu chutná opravdu výborně. Ve spojení s místím červeným vínem je to po náročné cestě jako pohádka. Před spaním si ještě dáváme kousek od našeho ubytka termální koupel. Voda má 43C.
Info o cestě: Najeto po asfaltu a částečně po šotolině 207 km, Ubytko v Rezortu Baths (S32 44 26.0 E19 02 05.9)
Den třetí – Cesta do Namibie
Ráno jako malované. Úplně jasno a místní říkají, že bude přes den ke 40C. Vzduch je ale hodně suchý, včera vyprané vybrané svršky i spodky přes noc úplně uschly. Platíme za pohodové třípokojové ubytko v přepočtu za oba tisíc Kč a frčíme na sever. Dnes chceme dojet až do Namibie. Je před námi asi 600 km.
Nejdříve jedeme zemědělsky hojně využívanou krajinou. Jsou tu vinice, sady pomerančovníků a na mnoha polích je vidět že je krátce po žních. V říjnu. Inu Jižní Afrika. Po několika set km se však krajina dost mění. Už jsou tu jen skály, šutry a taková zvláštní polopoušť. Okolní skály jsou jakoby zaoblené od ledovce, podobně jako ve Skandinávii. Musím se podívat, zda to opravdu od ledovce je. Nějak se mi to nezdá. Vegetace se redukuje jen na chomáče trávy a my stoupáme do nadmořské výšky cca 1000 mnm. Už tu není takové vedro, jako bylo o několik set výškových metrů níž. Pomalu si začínám zvykat na jízdu po opačné straně silnice. Ale třeba levotočivé zatáčky, kdy proti mě jede kamion těsně vpravo, mi pořád cukají řídítky. Střídají se kamenitá pohoří a dlouhé vyprahlé pláně. Na jednom více jak 100 km úseku se jezdí přerušovaně jen jedním směrem. Cestu tak lemují desítky černošek s oranžovými vlajkami a dávají na vědomí, že se blíží semafor. Měli jsme dost štěstí a prvních 50 km silnice N7 v rekonstrukci projeli téměř bez zastavení. Druhá půlka už byla horší, ale čekali jsme na vpuštění do jednosměrky vždy nanejvýš 10 minut.
Do města Springbok přijíždíme v 15:40, deset minut po uzavření bank. Potřebujeme před vjezdem do Namibie vyměnit ještě nějaké jihoafrické randy, kterými se dá bez problému v kurzu 1:1 platit i v Namibii. Tak zkouším místní bankomaty a pouze v jednom se mi podaří vybrat 5 tis randů, což je asi 10 tis Kč. Druhá zlatá Visa nefunguje. Ale alespoň něco.
Na hranice to máme ještě tak 100 km a Jirka za městem náhle zastavuje. Něco mu vzadu haraší, ne na cimbuří, ale na motorce. Je to řetěz. Po hledání příčin jej utahuje a pak i promazává. Zřejmě se mezi jeho články dostala nějaká nečistota. Po servisní zastávce uprostřed naprosté pustiny je vše už OK.
Slunce pomalu zapadá a my se blížíme k hranicím s Namibií. Jde to docela rychle, celkem 4 kontrolní body na jihoafrické straně a dva na namibijské. Sice jsem bezděky projel stopku, za kterou mě chtěl uniformovaný černošský důležitista vykázat zpět do JAR, ale nakonec jsme se domluvili. Na namibijské straně hranic vše probíhá rovněž docela rychle. Karnety označovat nechtějí, prý jsou s JAR a Botswanou jedna rodina. Ty budeme potřebovat až do Zimbabwe. Jen nás každého zkasírují o 148 randů, jako ošupné jejich silnic. Zřejmě si myslí, že naše motorky jim je opravdu dají co proto.
Pár km za hranicemi je perfektní možnost ubytování s bazénem Orange River Lodge. Dnešní místo přespání. Pohledná Evropanka nám ukazuje naše dnešní ubytko a pak už jen osprchovat a hurá na večeři do místní restaurace. Dnes si dám skopové.
Info o cestě: Najeto po asfaltu 530 km, Ubytko v Orange River Lodge (S28 44 37.8 E17 37 00.2)
Den čtvrtý – Druhým největším kaňonem na světě
Dnes už konečně skončí asfalt. Vždyť už jej za těch více jak 700 km bylo více než dost. Ráno koupel v bazénu, nabalení motorek a odjezd k nejbližší pumpě. Namibijské pravidlo č.1: „Jakmile vidíš pumpu, tankuj vždy do plna. Nikdy nevíš, kdy bude další!“ Zobecňujeme lehce toto pravidlo i na nás: „Ráno se u první pumpy pořádně nasnídej, nevíš, kdy opět pozřeš! Jirka si dává smažené vejce se slaninou a fazolemi a já od místního pekaře něco mezi chlebem, vánočkou a loupákem. Jsme nasyceni.
Namibijky jsou docela fajn holky. Moc toho nenakecají, nejsou vyloženě ošklivý a vždy se snaží vyhovět. Jen jim to někdy trochu dýl trvá. Jirka čekal na svá volská oka skoro hoďku.
Jedeme po asfaltu naprostou pustinou asi 50 km pak po břehu Orange River. Kolem jsou vinice, na kterých makají desítky místních zemědělců. Asfalt naštěstí končí a už vjíždíme do kaňonu. Cesta vede kolem řeky, jejíž skalnaté břehy se začínají velmi zvedat. Místní muži, jejich manželky nosí dříví a makají na vinicích, mají důležitější práci. Rybaří. Jsou jich okolo řeky desítky. Ale ani jednou nevidím, že by někdo tahal úlovek. Řídí se zřejmě zásadou, že není důležité chytit, ale je důležité chytat. Najednou mi něco z ničeho nic přeběhne před předním kolem. Jsem zvyklý na zajíce, ale tohle mě překvapilo. Málem jsem přejel opici, která byla větší koza.
Po několika km odbočujeme do jednoho ramena Fish River. Projíždíme vyschlým řečištěm, ve kterém je občas kompletně prosolené louže. Naše motorky tak získají cestovatelskou patinu. Do rezortu Ai-Ais Hot Springs dorážíme něco po poledni. Je to turistická oáza na dně Fish River Kaňonu, kde končí pětidenní 80 km dlouhý pěší pochod kaňonem. Dál je motorkám kaňonem ale vjezd zakázán. Hádat se nebudeme. Tankujeme na místní pumpě opět do plna a dáváme si kávu a kolou. Přemlouvám Jirku, že se půjdeme vykoupat do místních termálních lázní, lákající na 65C stupňů teplou koupel. Teplota vzduchu ale atakuje 40C a tak je můj návrh nevyslyšen.
Jedeme dalších zhruba 100 km pistou po náhorní plošině nad kaňonem a směřujeme k místu, které je východiskem pro pěší túry kaňonem. Pohled je to úžasný. Tištěný průvodce nelhal. Pohled do mnoho set metrů hlubokého Fisch River kaňonu je úchvatný. Vždyť je po Grand kaňonu v Coloredu druhý největší na světě.
Vjezd do horní části kaňonu je zpoplatněn. Jsme na motorkách a tak nás mají za Jihoafričany, kteří mají druhou nejnižší sazbu pro vjezd po domorodcích. Necháváme jej při tom. Právě když platíme, přihasí to ke kase v budce ředitele kaňonu nějaký Japonec, a halasně se k nám hlásí, že jestli jsme opravdu z ček repablik. Poznal naše SPZky a hned hlásí, že Praha je krásná. Byl tam prý už třikrát, pokaždé s jinou gejšou. A máme po žížalkách.
Jedem pistou ještě dalších téměř 200 km a kousek od pouště Namib spíme v malém rezortu. Tentokrát ve stanech. K večeři výborná antilopí žebra.
Info o cestě: Najeto téměř výhradně offroad či po šotolině 382 km
Ubytko : Camp and hotel Seeheimv (S26 48 55.1 E17 48 02.0)
Významé PoI:
- Začátek offroadu vyschlým řečištěm (S28 16 27.5 E17 22 07.4 )
- As Ais - Termal Baths Resort (S27 54 58.8 E17 29 26.0)
- Torzo starého náklaďáku v poušti (S27 40 04.7 E17 45 40.4)
- Fish River Cannoyn National Park – Entrance (S27 37 08.4 E17 42 54.3)
- Fisch River Cannyon - Offroad View Point (S27 38 38.0 E17 37 05.1)
- D04 - Fisch River Cannyon - Main View Point (S27 34 40.4 E17 36 22.4)
Den pátý – V neděli nelze
Jirka se probudil lehce takový nasratý. Nějaké zvíře mu chodilo v noci kolem stanu, a když se jej vulgárním výrazy snažil odehnat, zvíře se nasralo a vysralo se mu přímo před vchod do stanu. Nedivme se, postavili jsme si stany na jediné travnaté ploše široko daleko. Rychle platíme v malé recepci s vycpanými opičáky a snažíme se co nejdříve odjet. Nevyplatilo se. Ale nepředbíhejme.
Dnes je to více-méně opět po asfaltu. Jedeme do starého německého pobřežního města Luderitz. Vede tam i úzkorozchodná železnice z města Keetmanshoop, kterou Němci postavili v roce 1909. Je opravdu teplo, až se to mé motorce přestalo líbit a rozhodla si odlepit záplatu na duši předního kola a utrhnout ventilek. V největší polední výhni spravujeme. Michelin Dessert je skvělá, ale nazouvat ji jen malými motpákama je utrpení.
Tankujeme a obědváme v městě Aus. Jsme stále v nadmořské výšce 1500 mnm a teplota jde ke 40C. Svlékám bundu a beru lehký motokrosový dres. Předpokládám, že když je v této nadmořské výšce takhle teplo, po vjezdu do pouště v nižší nadmořské výšce bude ještě tepleji. Velký omyl. Panuje zde zřejmě nějaká teplotní perverze. Po hodině jízdy, už mezi dunami, teplota klesá pod 20C. Jedu už opět v bundě.
Telepatie mezi námi funguje, nezávisle na sobě si do navigace zadáváme oba stejné ubytko na ostrově žraloků na břehu Atlantiku a při zastavení se snažíme jeden druhého přesvědčit, že jeho návrh je lepší. Na skalním výběžku jsou plošinky a na jedné je asi 20 m2 travnaté plochy. Ta je naše. Jedem zpět do města, ale je to tu jak po vymření. Jediný otevřený obchod má místní domestikovaný Portugalec. Kupujeme maso na rožnění a další nezbytné věci. Pivo ani víno nemá. Ale na nedaleké pumpě Jirka viděl plakát s promocí piva Windhoek 0,75l za 15NAD (cca 30Kč). Jedeme tam. Ale ouha. V neděli ve staroněmeckém městě alkohol nelze. Celá obrovská lednice je pod řetězem.
Jedeme zpět a Jirka si v kempu na skále, aby mu to asi dnes nebylo líto, dopřává rozborku a sborku palivového čerpadla. Už několik dní na své Afričce nic nerozebíral a dostal absťák. Já jedu pro změnu za město k okraji pouště pro něco klestí na grilování. Všude jsou cedule, že je Diamont Area (strictly resticted). Tak jedu dál. Chci dřevo, ne nějaká sklíčka. Potkávám nějaké domorodé obyvatele. Jsou u vytržení. Nikdy neviděli nikoho jezdit na motorce po poušti a ještě k tomu sbírat suché klacky a kořeny a dávat je pod síťku na motorce.
Trvalo mi to trochu déle a tak Jirka to benzínové čerpadlo stihnou rozebrat a složit celkem dvakrát. Je již o poznání klidnější a spokojenější. Grilování na skále u Atlantiku se vydařilo. I když na to padla skoro celá naše zásoba Whisky. Musíme koupit novou.
Info o cestě: Najeto téměř výhradně po asfaltu 314 km
Ubytko : Shark Island Camp (S26 38 00.1 E15 09 06.8)
Den šestý – Zavírejte dveře, ať nám sem nelezou hadi
Ráno mě hlučný příboj budí už před sedmou. Tak alespoň dopíšu deníček. Nedaleko stanu je rozvod 220 a tak si dobiju i baterku ve foťáku. Nemůžu ale najít evropsko-namibijský síťový adaptér a rozdvojku. Prohledávám úplně vše a nic. Mezitím se ze svého stanu vysoukává Jirka. Po chvíli mne hledání mě Jirka taktně upozorňuje, že jsem mu včera večer nepřinesl ze sprchy jeho o šampón a igelitku s kartonem Ibalginů. Má pravdu. Vše je v předchozím ubytku. Nenechávám se však zatlačit do kouta a kontuji připomenutím, že tam nechal síťku na motorku. A je mezi námi jasno.
Ve městě marně hledáme obchod, ve kterém by měli duši na motorku. Ani neví, co to motorka je. Pravdou je, že jsem tady až na dva šílené Evropany na horských kolech, nikoho v jedné stopě jet neviděl.
První naše zastávka je v asi 10 km vzdáleném opuštěném hornickém městečku nyní zvané Ghost Town, založeném Německými kolonizátory v roce 1909 za účelem těžby diamantů. Pozoruhodné místo. Jakoby všichni ze dne na den odešli a domky, vilky i průmyslové budovy pomalu pohlcuje poušť. Potkáváme zde i výpravu Čechů ze Svitav, kteří si ve Windhoeku půjčili auta. Jediné, co je zajímalo, byla cena za přepravu našich motorek sem. Holt čecháčci se ve světě nezapřou. Místní původce upozorňuje, že jsou zde hadi a abychom byli opatrní. Díváme se na naše vysoké motokrosové boty a varování nebereme moc vážně. Trochu nám ale zatrne, když vidíme u vstupu do jediné zprovozněné budovy ceduli: „Zavírejte dveře, ať nám sem nelezou hadi“
Vracíme se zpět po asfaltce do města Aus a čeká nás nemilé překvapení. Včera byly některé úseky silnice kvůli čerstvé asfaltové penetraci vždy v jednom pruhu uzavřené. Dnes už bohužel ne. A tak na pumpě si vzájemně prohlížíme přední i zadní části našich strojů. Kompletně čerstvě ošetřených proti korozi. To svinstvo pak máme úplně všude. Na rukách, na bagáži, prostě všude. Snad až se to obalí pískem, něco opadá.
Jedeme do nitra pouště Namib po šotolinových cestách po okraji národního parku. Krajina je hornatá, v údolích je písek a občas suchá tráva. Každých 50-100 km je jedna farma. A opět mám pocit, že se mi předek motorky nechová standardně. A je to opět tady. Píchnul jsem přední kolo. Trochu mi zatrne. Nemáme už další rezervní duši a tak s lehkými obavami sundáváme plášť. Naštěstí jde jen o průraz od šutru, který jde zalepit.
Do našeho ubytka v Betta Campu dojíždíme až po západu slunce. Dnes spíme v kamenných chatkách. Každý ve své. Snažím se zprovoznit kompresor, ale už je asi bohužel nepoužitelný. V tom větru v poušti se zřejmě zadřel pískem a netlakuje. Večeře opět na grilu. Tentokrát s červeným vínem. Rychle po západu slunce je tma. Jsme uprostřed pouště a tak hvězdy přímo září. Na severu zapadá mléčná dráha a na východě vychází Orion. Jen je v porovnání s naší oblohou nohama vzhůru.
Info o cestě: Najeto prvních 100 km po asfaltu a zbytek po šotolině 339 km
Ubytko : Betta Camp (S25 22 56.2 E16 25 25.9)
PoI: Kolmanskop Ghost Town (S26 42 10.5 E15 13 53.5)
Den sedmý – Motorkám vjezd zakázán
Ráno v kempu Betta je ukázkové. Jirka už od čtyř ráno nezamhouřil oko a od východu slunce pucuje benzínem motorku od asfaltu. Já si spokojeně spím až od půl osmý. Ještě před tím, než si dám sprchu, si kompletně potluču obě ruce. Mám puštěný takový ten stropní větrák a těsně pod ním si sundávám tričko…. Naštěstí jeho lopatky jsou k mým kloubům a prstům ještě docela shovívavé.
Tentokrát jdeme na místní snídani. Káva, vejce, slanina, párečky, opečený chléb, sýr,.. Prostě paráda za 60 dolarů (Namibijských). Kupujeme si i připojení na internet a aktualizujeme deníček a vyřizujeme korespondenci. Dávám místnímu spravit duši. Už to, že si přišel od nás na tento úkon vzít záplatu je trochu podezřelé.
Dnes nás čeká asi 220 km pouští a polopouští do Sossusvlei. Tam by měly být až 300 metrů vysoké písečné duny. U nich není žádný kemp, jen parkoviště. Tak jej zadáváme do navigace a po šotolinové cestě lehce po poledni vyrážíme. Cestou pomáháme německému páru vyměnit proraženou pneumatiku u jejich Nissana. Vyrazili si v půjčeném voze do pouště a nezvládají ani vyměnit kolo. A nedivím se, že píchnuly. Napůjčeném autě jsou hodně ojeté měkké šlupičky, se kterými bych se asi bál za deště i na asfaltu. Kaměnitá šotolinu nemůžou dlouho vydržet.
A jako bych to přivolal. Za dalších 50 km zastavuju s proraženou přední pneumatikou opět i já. Mám tak za poslední dny docela smutnou statistiku. Tohle už není normální. Tohle je jednoznačně problém s pneumatikou, případně i s duší. Musím co nejdříve koupit novou přední gumu. Cestou jsme si všimli, že asi 12 km zpět je u jedné framy cedule hlásající opravu pneumatik. A tak připevňujeme mé přední kolo mé motorky na zadní řást Afričky a Jiří s ním jede do pneusprávkárny. Mechanik asi kolo s motorky s nazutou Michelin Desert viděl prvně. Podle Jiřího nadával v místní řeči jako dlaždič, protoře Desertku nemuhl ani sundat a pak ani nandat. Holt dobrá guma. Ale přiznávám, že na téhle kamenité cestě je jeho živnost docela vynášející. Doufá on i jeho rodina, že to tady hned tak brzy nevyasfaltují. A ta mám pro sebe hodinku ve vyprahlé poušti na prašné kamenité cestě při teplotě ve stínu ke 40C. Za půl hodiny ve stínu motorky usínám jako špalek. Probudí mě až hluk přijíždějící Afričky.
Navigace nás vede z hlavní cesty po takových téměř pěšinách vyschlými říčními koryty až po asi 10 km tohoto už docela výživného offroadu přijíždíme na asfaltku. Je asi půl šestý a tak prohlídku vysokých dun necháváme na zítra a jedeme do nejbližšího kempu. Avšak ouha. Asfaltka končí u brány s uniformovanými zavalitými strážci, kteří nedokážou pochopit, jak je možné, že k nim přijíždíme od dun, nemaje od nich povolení, které ještě k tomu motorkám zásadně nedávají. Až když ukážeme na navigaci záznam naší projeté trasy s příslibem, že už to nikdy neuděláme, pouští nás branou do oázy s kempy. Zároveň nás důrazně upozorňují, že se na motorkách po asfaltce k dunám nesmí! Jen auty. Asi bychom jim ten asfalt poničili. Tak ať si je strčí někam, i s těmi auty, shodneme se oba. Spíme v kempu a ráno vyrážíme doplnit nezbytné do hlavního města. Já určitě nový kompresor, duše a přední pneu, pokud bude. Jednostopé vozidlo s motorem jsme tu totiž ještě nespatřili.
Info o cestě: Najeto po šotolině 166 km
Ubytko : Sossus Oasis Camp (S24 29 33.3 E15 48 10.4)
Den osmý –Windhoek
Ráno stávám brzy, ještě před východem slunce. Je kupodivu téměř zataženo. Po mnoha dnech bez jediného mráčku na obloze to je trochu nezvyk. Ale ono se zase vyčasí. V téhle poušti v tuto roční dobu neprší. Standardní snídaně z ingrediencí koupených předchozí den a káva na plynovém vařiči. Hlavně, že už nefouká takový vítr, kvůli kterému jsme nemohli včera večer témě postavit stany. Před odjezdem koupačka v malém a dost chladném bazénku. Výborné osvěžení, protože už je zase 35C.
Do hlavního města to máme zhruba 280 km po šotolině a pak 80 km po asfaltu. Trochu mám z té šotolinky strach vědom si proražení přední gumy v každém z předchozích 3 dnů. Proto ji na benzínce tlakuju na 2,8 atm.
Prvních 150 km je už trochu fádních. Naprostá rovina a prašná kamenitá a široká cesta, kdy každé projíždějící auto udělá na dlouhé vteřiny naprosto neprůhlednou prachovou clonu. Naštěstí je tu velmi malý provoz a auta potkáváme v mnohakilometrových odstupech. Dalších 100 km ale jedeme do hor. Cesta se kroutí jak had, který je tu prý všude plno a projíždíme vyschlými koryty řek až na náhorní plošinu ve výšce cca 1800 mnm. Teplota pomalu stoupá ke 40C. Jedu jen v dresu a občas si stoupám, aby mě vzduch trochu více ochlazoval. Moc to ale nepomáhá. Na jednom místě, ješte před nájezdem na asfalt, potkáváme skupinu zřejmě Evropanů, kteří se tou prašnou cestou vydali na kolech s doprovodným vozidlem. No to musí být opravdu zážitek jet v tom šíleném prachu a horku po rovině na kole po cestě, kde bez rolety není snad ani metr. Taky podle jejich stop si to pěkně šněrovali.
Tankujeme na první pumpě na asfaltce a Jirka maže řetěz. Trošku povrzává. Do hlavního města Namibie Windhoeku přijíždíme v půl čtvrtý odpoledne. Je to opravdové centrum země. Velký provoz, mnoho obchodů a velké administrativní budovy. Ani mi nepřijde, že jsme v Africe. Najedou vidím na rohu na korbě auta krosku. Jedeme tam a on je tu velký motoshop. Opravdu velmi dobře vybavený. Dole prodávají motorky a čtyřkolky a nahoře příslušenství. Kupuju na předek nové TKC80 a pro jistotu dvě přední a jednu zadní duši a lepení. Pro kompresor mě ochotně posílají do jiného obchodu s offroadovými doplňky pro auta.
Jedeme pak hledat prodejnu Hondy, kde Jirka potřebuje pomoc s benzínovým čerpadlem. I když už mají padla, místní technik se mu věnuje a čerpadlo opět rozebírají a hledají příčinu problémů, když se motorka v teple hodně zahřeje. Pro jistotu čistí i benzínový filtr, ale žádný problém neobjevují.
Na doporučení jedeme do nedalekého ubytka ve vilové čtvrti, které je opravdu luxusní. Vlastní jej Francouzka a tak jsme tu jediní ne franštinou mluvící hosté. Děláme údržbu motorek. Pereme vzduchové filtry a já kontroluju stav pneu i brzdové destičky. Do noci pak konzultujeme další plán naší cesty s místním motorkářem, který zde u Francouzky pracuje. Milý chlapík. Má to tu vše projeto. A dnes nám upekl k večeři steak. Lepší zebru jsem nikdy nejedl.
Info o cestě: Najeto po šotolině a posledních 100 km po asfaltu celkem 354 km
Ubytko : Penzion ve Windhoeku (S22 32 41.3 E17 05 21.3)
Den devátý – Ubytko členů fóra www.bmwgs.cz
Ráno se loučíme s příjemnou majitelkou penzionu ve Windhoeku. Říkala, že sem přijela z Paříže před deseti lety na třítýdenní dovču a už tu zůstala a podle jejich slov si ze dne na den kompletně změnila život. A podobné životní příběhy nám říkalo již několik Evropanů, se kterými jsme měli možnost se tady setkat. Jsem zvědav, co čeká nás.
Proplétáme se městem poměrně hustým provozem, Pro nás dost nezvyklé a ještě k tomu všechno v obráceném gardu. Křižovatky, kruháky, přednosti zleva. Je zde rovněž hojně zastoupena africká verze nám známe křižovatky bez rozlišení hlavní a vedlejší silnice. Každý směr má před křižovatkou stupku a řidiči pak projíždějí křižovatkou v pořadí, v jakém ke stopce přijeli. Tady to funguje dobře. U nás si to s mentalitou našich řidičů nedokážu představit.
Na Pobřeží Koster, cíle naší dnešní cesty, to máme přibližně 500 km a po asfaltu. Teplota se opět blíží 40C a prvních cca 200 km dáváme v jednom tahu. Už jsem počítal každý km před pumpou, kde jsme se dohodli tankovat. Je opravdu vedro. Je to na půli cesty mezi hlavním městem a přístavem Swakopmund. A tak tu snad každé druhé projíždějící auto zastavuje. Z jedné staré Toyoty Hilux vyskákala snad 12-ti čelná rodinka a pak se hlavně zadními dveřmi páskovala zpět.
Už tu nejsou vidět je po evropsku oblečené domorodky, ale i v typickém různobarevném africkém oděvu
Konečně, po více jak 350 km jízdy v úmorném vedru, sjíždíme z náhorní plošiny k oceánu. Teplota klesá o téměř 20C a vlivem naprostého rozdílu mezi teplotou oceánu a sluncem rozpálené pouště je tu taková zvláštní mlha. Pokračujeme dál na severozápad po Pobřeží koster. Větší část pobřeží směrem k severu je národní park a poušť se pomalu stýká s mořskou hladinou. Od ní vane pěkně silný vítr. Bylo to kdysi bráno jako velmi nebezpečné pobřeží, až se tu někdy v sedmnáctém století usadil jeden Holanďan a založil zde rybářskou osadu. Rybářů je tady opravdu hodně. Zhruba každých 200-500 metrů je u vody vidět jedno auto s pruty. A jak ukazuje i vrak poměrně nedávno ztroskotané rybářské lodi, není to bezpečné pobřeží ani nyní.
Opět mám prázdnou přední gumu. A je to poprvé, co jsem tomu docela rád. Alespoň tam dám čerstvě koupenou TKC80 a moje problémy s předním kolem tak doufám tím skončí. Do nejbližšího městečka jedu už na prázdné. Stejně ji tu nechám. Podle navigace jedeme rovnou do nejbližšího ubytka v nízké vilce. Měním přední duši a pneumatiku a Jirka jede koupit něco k večeři, než zavřou obchody.
Jaké je naše překvapení, když nám majitelé sdělují, že se u nich letos na jaře ubytovala skupina motorkářů z Čech, co přijeli z Angoly na starých motorkách a jednu zde údajně zanechali nepojízdnou. Pro jistotu se i nás ptá, odkud že jedeme. Kapské Město její obavu z eboly rozptyluje. A tak zdravím kolegu Sadílka a další kluky z fora, co spali ve stejném ubytku jako my teď s Jirkou. Svět je opravdu malý.
Info o cestě: Najeto po po asfaltu a prosolené přímořské šotolině 433 km
Ubytko : Haus Estnic Pension (S22 07 36.0 E14 17 15.4)
POI: Fish Ship Torzo in Ocean (S22 14 24.4 E14 21 19.5)
Den desátý – Nenuceně odpočinkový
Včera večer jsme se s Jirkou rozhodli řešit problémy s nestejnoměrně vytahaným řetězem jeho výměnou. Jedeme tedy zpět do přístavního města Swakopmund, kde víme už o minimálně dvou motorkářských obchodech. V Yamaze nemají správnou velikost a tak nás posílají do jiného s nápisem KTM, kde prý řetěz mají. Ano, ten obchod jsme viděli při příjezdu do města včera. Já jedu do banky a vyřídit vjezd do národního parku Pobřeží Koster a Jirka jede přímo do toho druhého obchodu. Obchod s nápisem KTM si pamatuji a tak k němu vyrážím. Je pravda 10 km před městem v poušti. Jiří tu naštěstí je, ale majitel ne. Je tu jen černošský chlapec, který vykonává dozor, aby do krámu nechodili lidi. Tvrdí, že jeho šéf dorazí za 20 minut. Po hodině začínáme být nervózní a tak se domáháme, aby mu alespoň znovu zavolal. Šéf přijíždí téměř po dvou hodinách našeho čekání a sděluje, že žádný řetěz požadované velikosti nemá. Naštěstí volá zpět do Yamahy a posílá nás do třetího motorkářského obchodu ve městě, kde snad již pořídíme.
Ano, řetěz zde prý mají. Tak Jirkovi ten původní rozříznou flexou a nandávají nový. A ouha. Je krátký Chybějí mu 4 články. To je dost, i na tak výjimečný stroj, jako je Africa Twin. Rozhodujeme, se co dál a nakonec zavrhujeme všechny nestandardní postupy, jako nahradit chybějící 4 články z toho starého. Majitel objednává nový řetěz z Windhoeku, který však dorazí až zítra ráno. Máme tedy dnešní den odpočinkový s jednou motorkou. Manželka vedoucího nám pomohla sehnat ubytko a tak okolo třetí odpoledne vyrážíme do nedalekých dun, které se svažují téměř až do moře. Bude lehký offroadek
Pak ještě prohlídka města a mola, kde hovoříme s místními rybáři o lovu. Nakupujeme něco k večeři a vracíme se do ubytka. Detailně plánujeme naši cestu na druhé dvě třetiny. Dnes jdu konečně spát před půlnocí. Doufám, že si Jirkovu motorku vyzvedneme opravenou a pojízdnou. Čeká nás téměř 500 km a skoro vše ne po asfaltu, většinou právě po Pobřeží koster (Skeleton Coast). Je to jedno z nejnehostinnějších míst na světě, domorodci z kmene Nama mu říkají „Místo, které Bůh stvořil v hněvu“.
Studený Benguelský proud brání vlhkému oceánskému vzduchu v přístupu k pevnině, proto srážky v oblasti nepřesahují 10 mm ročně. Časté jsou mlhy a silný vítr. Pobřeží je tvořeno vysokými písečnými dunami. Svůj název dostalo pobřeží podle četných koster lachtanů a velryb, ale i podle vraků ztroskotaných lodí. Pokud některé plavidlo uvízlo na mělčině u pobřeží, byla jeho posádka v pasti: na volné moře se nemohla dostat kvůli silnému příboji a ve vnitrozemí byla poušť Namib bez zdrojů vody a potravy. A zítra toto pobřeží projedeme téměř celé.
Info o cestě: Najeto po asfaltu v dunách 109 km.
Ubytko : Amapura Travelle Lodge (S22 40 48.4 E14 32 01.9)
Den jedenáctý – Kostry jsou všude
Jedeme na sever podél pobřeží. Jirkova Afrička spokojeně vrní poháněna fungl novým řetězem a její řidič jen špatně skrývá uspokojení. Při nulování tachometru mi přestal ukazovat. Zároveň mi přestalo fungovat ABS. Tak mám alespoň večer či zítra ráno co dělat.
Po přímořské, krásně utažené šotolině, směřujeme k první plánované zastávce. Ke kolonii tuleňů. Na vjezdu do rezervace platíme vjezdné a říkáme si, že jim tu ale pěkně smrděj hajzly. Popojíždíme asi dva kilometry přímo až na skalní výběžek Cape Cross, který je obklopen tisící povalujících se, chrochtajících a někdy pošťuchujících se tuleňů To nebyly hajzly.
V zoo je jich vždy k vidění jen pár. Tady je téměř každý kousek pobřeží obsazen tuleněm. Někteří se ukrývají před sluníčkem i pod lávkou, po které se na skalní výběžek jde, či se koupou v oceánu. Na první pohled je patrná jejich hierarchie. Mohutní samci mají okolo sebe svůj harém, který si chrání a každou chvíli od svých favoritek odhánění dotírající mladé samce. A tak dochází k mnoha potyčkám. Mladí samci, kteří jsou trochu mimo tyto harémy, mezi sebou bojují. Cvičí se tak, na pro ně historickou chvíli, kdy se na život a na smrt utkají s alfa samcem o jeho harém. Tenhle pohled předčí všechna zoo světa. V terénním autě s průvodcem přijíždějí nějací Rusáci. Noblesní madam vystoupí a hned si dává před nos a ústa šátek. Zdravím se s ní a plynulou ruštinou říkám, že ve vlaku z Minsku do Moskvy to na jejich záchodech bylo ještě horší. Už se dále nebavíme.
Po dalších desítkách km zastavujeme u pobřeží. Nedá se k němu přijet, protože písek je hodně kyprý a můj stroj to naložen neprojede. Všude jsou ale opravdu vidět kostry různých mořských zvířat. Tuleňů, ale i velkých mořských savců.
Přijíždíme k bráně do národního parku Skeleton Coast a je problém. Uniformovaný chlapík okamžitě zavírá otevřenou bránu. Na motorkách opět do parku nelze. Ale to je opravdu problém. Jsou tři hodiny odpoledne a my se nemůžeme vracet ty stovky km zpět. Tak strážci pořádku dokola vysvětluju, že jsem byl ve Swakoompundu v kanceláři národního parku, kde mi sdělili, že tranzitní průjezd parkem na motorkách lze. On však je neoblomný. Jeho rozhodnutí se mění, až se zaplacením příspěvku na místní školu.
Národní park je úchvatný. Poušť se pomalu noří do vln Atlantiku, kde burácí mohutný příboj. K vidění jsou zde torza lodí, ale i těžní věže naftového vrtu či starý diamantový důl.
Zhruba po 120 km po pobřeží těsně před vysokými dunami odbočujeme na východ ven z národního parku. Stoupáme rychle do nadmořské výšky téměř 1000 m.n.m. a krajina se rychle mění. Žluté písečné duny jsou vystřídány tmavě červenými horami dokládající vysoký obsah železitých rud. Po 60 km přijíždíme k výstupní bráně z národního parku. Její strážce je milý tatík, jehož malý synek se v prachu před bránou prohání na tříkolce a mamka udržuje záchody v čistotě, vybírá za jejich použití 1 ND a zároveň prodává v malém šopíku kolu, vodu a další nezbytnosti pro vyprahlé cestovatele. Dvě holky v terénním Nisanu využily vše.
Zbývá nám asi 150 km do cíle dnešní docela dlouhé etapy. Krajina se opět mění. Už jedeme savanou, kde je vyschlá tráva ale již hodně stromů. A hlavně zvířata. Okolo nás jsou stáda antilop Kudu a občas i výrazně větší se dvěma vzpřímenými rohy antilopa Oryx. Ta je prý extrémně nebezpečná. Samci si chrání své teritorium a když se někdo k nim někdo přiblíží, rozeběhnou se proti němu se skloněnou hlavou a jejich více jak metr dlouhé rovné rohy jsou připraveny napíchnout cokoli.
Jedu si to asi šedesátkou a najednou ze strany proti mně vyrazí pštros, zahne a peláší před mnou, když už má náskok pár desítek metrů prudce zatočí, přeběhne mi přes cestu a v tom šíleném tempu uhání už savanou dál. Vidím jen, jak ty jeho obrovité nohy jedou na plné obrátky a dlouhatánský krk s malinkatou hlavou se vlní v jejich rytmu. Opravdu bych nechtěl, aby to do mne tenhle pták napral.
Slunce už je nízko nad obzorem a my přijíždíme k další bráně. Uniformovaná strážkyně nás pouští po veterinární kontrole dále. U nedaleké pumpy tankujeme a pak to do kempu v savaně máme jen pár km. Večer s palmami, bazénkem a čepovaným pivem je super.
Info o cestě: Najeto po šotolině 477 km.
Ubytko : Palmweg Lodge Camp (S19 53 08.4 E13 56 14.1)
Den dvanáctý – Krajem Himbů
Dnes máme krátkou, si jen 290 km dlouhou etapu oblastí Kaokoland do „hlavního města“ kmene Himbů, do Opuwo. Je to celé po šotolině a tak jedeme vedle sebe. Strašně to práší. Krajina se úplně změnila. Je tu již mnoho vysokých stromů a je i poznat na mnoha místech rozsáhlé požáry, které malé stromy sežehly a velké to většinou přestály bez úhony.
Dopravní značku „Pozor sloni“ vidím poprvé a kousek za ní rozjíždím obrovský sloní exkrement. Tato mohutná zvířata zatím v nedohlednu. Zato je okolo cesty mnoho antilop i pštrosů, ale převládají zvířata místních obyvatel, krávy, kozy a osli. Vidíme volně i pár koňů. Jsme v kraji pastevců, v kraji Himbů. V této oblasti žijí stále kočovným a pasteveckým způsobem životem v malých chýších z klacků. Většinou jedna nebo jen pár rodin pohromadě. Muže moc nevidíme, většinou jen děti a ženy. Ty se potírají směsí hlinky a tuku a kromě bederní roušky a korálů na sobě nic jiného nemají. Vlasy si upravují do zvláštních provazců zakončených střapcem. Jsou pro nás Evropany jako z jiného světa.
Cesta se klikatí horským masivem s náhorní plošinou ve výšce cca 1500 m.n.m. Některé krpály jsou neuvěřitelně prudké s velkými výmoly, až se divým, že to osobní auto vůbec zvládne projet. Město Opuwo je velmi barevné. Je tu mnoho jak specificky oděných Himbů, tak i Afričanů jiných ras a naprosto jiného vzezření. Je vidět, že jsme o kousek blíže k rovníkové Africe.
Ubytko máme v kempu ve stanech na kopci za městem. Nechybí ani bazén s výhledem do údolí. Při západu slunce si dáváme opět vynikající točené pivo Windhoek Draught.
Info o cestě: Najeto po šotolině 237 km.
Ubytko : Opuwo Country Lodge
(S18 02 51.8 E13 50 06.8)
Den třínáctý – S Himbkou v zádech
Včera večer, jsme se s Jiřím dohodli, udělat si dnes výlet k hranicím s Angolou, k vodopádům Epupa Falls. Prý je to jedno z nejkrásnějších míst v Namibii a v kempu namibijsky ostřílení cestovatelé tvrdí, že kdo nebyl v Epupě, nebyl v Namibii. Jedeme tam. Je to celkem téměř 400 km tam a zpět po šotolině. Hezký výlet na jeden den.
Projíždíme Himbské vesnice a s typickými chýšemi z klacků rotundového půdorysu někdy oplácaných hlínou nebo přikryté nějakým hadrem. Po 50 km míjím jednu Himbku, která stojí u kraje cesta a Jirka u ní následně zastavuje. Neříkal mi nic o tom, že má nutkání se s dívkami tohoto kmene důvěrněji sbližovat. A tak předpokládám, že mu nabídla svou druhou profesi místo pastevectví koz a tou je modeling. Mýlil jsem se. Jirka držíc se pravidla opuštěných oblastí, kde veřejná doprava neexistuje a řidič poloprázdného vozidla, který nezastaví stopaři u cesty je považován minimálně za neslušného. Za chvíli na své Afričce okolo mne přefrčí Jirka s Africkou Himbkou za zády. Normálně si ho stopla. Teď sedí za ním na motorce jak přišpendlená a křečovitě se ho drží kolem pasu. Její nahé prsy se díky hlince s tukem nesmazatelně zapisují do Jirkovy bundy a její stehna do sedla. Ona křičí blahem i strachem, protože evidentně na motorce ještě nikdy neseděla, neboť při nástupu na motorku si zula sandály. Jirka ji veze asi 10 km do další vesnice a je to určitě pro ni zážitek nezapomenutelný a pro něj nesmazatelný.
Vodopády Epupa jsou krásné. Je to hluboká skalní prohlubeň ve tvaru písmene „V“, do které padají vody řeky Kanune, která tvoří přírodní hranici mezi Angolou a Namibii až k Atlantiku. Jsou tam dva nebo tři kempy, které jsou i pracovní příležitostí pro domorodé obyvatelé mající své chýše okolo. Himbové ale v kempech zásadně nepracují, jen pasou. Jsou naprosto svébytní a od okolního světa relativně izolovaní. Až na to, že se himbští chlapi naučili chodit do hospod.
Na cestě zpět se stavíme na křižovatce prašných cest s minimarketem. Skvělé pivo Windhoek v 750 ml balení dáváme oba. Je tu opět úžasná směs místních obyvatel. Nahé Himbky s dětmi na zádech, statné černošky v pestrobarevných dlouhých šatech s typickými dvojrohými klobouky i černošská omladiny v džínsech a v tričkách. Nemáme ale času nazbyt. Potřebujeme nakoupit na večerní piknik. Budeme na grilu dělat steaky z čehosi.
Info o cestě:Najeto po šotolině 368 km.
Ubytko : opět Opuwo Country Lodge
(S18 02 51.8 E13 50 06.8)
Den čtrnáctý – Období dešťů dnes právě začalo
Ráno rekordně vyjíždíme z kempu v Opuwo už v půl deváté. Dopoledne je na cestování nejlepší, to je teplota pod 32C, odpoledne se už blíží 40C a to je při těch našich dnešních 480 km při plném provozu je docela záhul.
Proto poprvé zastavujeme až po 250 km na tankování ve městě Oshakati. Projíždíme naprostou rovinou ve výšce od 1000 do 1100 m.n.m. Všeho přibývá. Koz, krav, oslů i lidí. Sever Namibii je v této části výrazně více osídlen. Poslední Himby jsme naposledy viděli kousek za Opuwem a ani běloši už zde téměř nejsou. Jsem opravdu kousek blíže černé rovníkové Africe. Málem jsme i dnes měli bohatou masitou večeři, ale Jiří svojí Afriku v poslední chvíli před znenadání přebíhající kozou ubrzdil. No tak budou jen těstoviny. Nevadí.
Národní park Etosha je největší zvířecí rezervací v Namibii a je tvořen obrovskou pánví. Obehnán je kaskádou plotů a u kempů je pro jistotu i vysoký elektrický ohradník. Vybrali jsme si právě kemp přímo v parku, ale tam nás rázná vrátná nepouští. Ani když ji všemožně přemlouváme. Tak jedeme nakonec vybrat spaní v kempu pár km před parkem. Místo je to ale úžasné. Kemp je nový s bazénem, který okamžitě využíváme. Vaříme jen ta kolínka, s rajčatovou omáčkou a cibulí, když už Jirka bohužel tu kozu ubrzdil. Obloha se pomalu zatahuje a je úplně černá. Při dojídání posledních těstovinových armatur se už blýská. Při kávě s whiskou J&B už začíná pršet. Při samotné whisce už leje. A pořádně. Právě začalo období dešťů.
Info o cestě: Najeto po asfaltu 463 km.
Ubytko : Etosha Camp – New (S18 46 57.1 E17 03 34.9)
Odkazy na 2. a 3. část cestopisu:
Část 2. . druhé dva týdny cesty
Část 3. Epilog