Tak jsem hoši byl poprvé na závodě, na rally raid.
Jde o kombinovaný (u nás) závod jeepů, čtyřkolek, motorek. Já byl poprvé a tedy v kategorii M3 (open-amatér).
O jeepech nebudu mluvit, jenom o motorkách.
Rozdíl v rally raid a trial raid je jasný, rally je dakar kde jde sice i o technickou část, ale až na druhém místě, jde o otevřenější cesty, orientaci, výdrž atd. Naše velké motorky na cestovní enduro mohou lehce zvládat tento druh závodů, pokud je cílem zúčastnit se a ne vyhrát. Problém je v tom, že lidí kteří berou do terénu tak drahé motorky je málo, většinou mají levnější a lehčí. Navíc krajina u nás není asijská step, ale málo rovin, hodně hor a kameny, kameny. Takže řecké rally je vždy užší, techničtější, uzamčenější, užší a vlastně skoro připomíná určitými pasážemi trial. No a na to GSky nejsou. Ale motokrosářů je tady víc a tak aby byla jakási dobrá účast, trať se přizpůsobuje většině a je pomalejší a težší, spíš pro menší motorky než superenduro. Z velkých motorek jsme byli vlastně jenom 2x 1200, 1x1150, 1xAfrica, 1xKTM 950. Po startu (my všichni s velkými jsme byli pohromadě na konci kategorie motorek) jsme měli první etapu asi 10 km, kde byla asi půlka asfalt a půlka stezka. Jakési uvedení do terénu, nebo jinak řečeno z místa startu spojovačkou na úpatí hory (Parnitha na okraji Atén). Pak začal hustej terén. Ale protože byla trať zvolena "na sucho" a ono tři dny na pršelo a navíc ta vlhkost ve výšce, tak místo šotoliny bylo bláto a místo velkých kamenů jako stůl byla klouzačka na kameni, dovedete si představit, co to bylo. Hlavní etapa byla dlouhá 120 km, potom lehký závěr asi 25km, čili dohromady asi 160km. Po deseti km nám ujela Africa, kluk byl celkem v dobrém rytmu a pomáhalo mu i větší přední kolo. Nám nešlo o závod, koneckonců je přesně stanovená průměrná hodinová rychlost na 35, která se nesmí moc porušit. Za další dva km v jednom dloukém a prudkém stoupáku se "schody" jsme to nemohli zvládnout najednou a napoprvé a kamarád na těžké 1150, která navíc byla ADV a tedy 250 kg spálil spojku. Tím odstoupil i on a s ním i jedna 1200 jako doprovod. Oba hoši již jednou (za sucha) absolvovali tu samou trať před třemi lety (oba tehdy měli Afriku) a tak nás povzbuzovali ať pokračujeme. No ale to jsme vlastně byli už jen dva já na 1200 a Nicos na KTM. Oba celkem začátečníci. Oba máme za sebou BMW školu level I a level II(která je naštěstí v Řecku velmi náročná a tvrdá a vyčerpávající) a několik jednodenních výletů. Ale chytáme dobrý rytmus a strašně se nám líbí, když uděláme několik brodů a jednu malou říčku i nejenom napříč, ale po proudu vody asi 200m, než zase pokračuje cesta na břehu. Paráda. Jeepů nás předjelo moc, ale nám to nevadí. Jde často o jízdu nad hranicemi naší technické dovednosti, ale tvrdošíjnost a odhodlání pomáhají abychom pokračovali. Tato hlavní etapa měla jak jsem říkal 120km se 180 značkami, rozcestími (tady se jim říká tulipán, nevím jak v češtině). Na tulipánu 90 se dostáváme k místu, kde jde doslova o trial. Velké a rovné placaté kameny, jakoby schody,jindy zase našikmo, takže se strašně klouzaly..... chce to kamzíka. Celý tento výstup je asi 400m dlouhý, ale prvních 100m je nepřekonatelných. Přesto se do toho pouštím já jako první a pomocí Nikose a dvou záchranářů a přes 20 pádů se vyškrabuju nahoru. Pak pomoci Nikosovi a jsme doslova mrtví únavou, ale šťasní, protože víme, že nás prý čeká jenom jedno těžké místo, ostatek lehký. Pokračujeme tedy. Kdyby tento skalní trial byl někde na začátku, okamžitě jsme to balili domů, ale protože jsme již byli dobře rozprouděni a napruženi, tak jsme to doslova silou vůle zvládli. Ale už tam na to nikdy nepůjdu! Po několika dalších kilometrech jednou bloudíme, ale po zajížďce asi 5km tomu rozumíme a vracíme se na správnou cestu. Dvěma časovými kontrolami projíždíme v pořádku. Najednou přijíždíme do místa, kde v mírném stoupání na polní cestě přijde ostrá pravá a velké stoupání. A je tam asi dvacet džípů, nevíme proč. Z nějakého důvodu zácpa. Jsme jak ve frontě a pomalu se blížíme k té zatáčce, díváme se doprava nahoru co se děje a je to jasné. Džípy přejíždějí nějakou malou propast, protože se nakláni do 45 stupňů, skoro se převracejí směrem do doprava, do propasti, směrem k nám. No potěš pánbůh, říkáme si. Každý druhý uvázne, proto ho kolegiálně spoluzávodníci pomáhají vyprošťovat. Nakonec projíždí i poslední a je řada nás. Stojíme přesně v té zatáčce abychom měli rozjezd to toho stoupáku. Jak se říká tomu co dělá voda na cestě? Když si deštěm vytváří koryto jak se hrne po svahu? Tak na téhle celkem strmé polní cestě její půlku šířky zabíralo jenom vymleté koryto. To koryto nejdřív po pravé ruce a někde v půli cesty si to vzalo šikmo napříč cesty aby pokračovalo nalevo. ale to koryto je asi metr hluboké a široké dva metry, ale celý stoupák je v mazlanici. Tentokrát nejdřív Nicos na KTM. Já nechal rovnou mašinu dole, bylo mi jasné, že se bude padat a strkat a přidržovat. Stálo to tři pády každých 10 metrů, několikrát to ustál jen tak tak, ale nakonec se dostal nahoru. Zaparkoval ji a šel směrem dolů. Já už nastartoval a v duchu se pokřižoval a rozjel. Nicos stačil dojít dolů asi do půli, tam co byla ta propast, to koryto, co šlo šikmo přes cestu. Až tam jsem to zvládl bez pádu a hlavně měl dobrou rychlost. Zkouším najet na koryto co možná nejkolměji, co to dovoluje kluzkost povrchu, protože sice chceš jet tady, ale ono ti to klouže onytudy....no nic, před korytem se rozhoduji projet absolutně bez plynu, jenom setrvačností, aby vyloučil jakékoli proklouznutí zadního kola. Rychlost mám tak akorát, abych to projel, ale neskočil. Snažím se to "zdupnout" jak na lyžích, kopírovat terén. Ale nejsem absolutně kolmo na koryto, při nájezdu předním kolem na druhý břeh koryta mě to strašně rozhodí, jsem mimo rovnováhu, ale už jsem vlastně na druhé straně! Jenom mi došlo, že se již nebezpečně snížila rychlost a že spadnu už jen kvůli tomu. PLYYYYNNN!!!! Jako zázrakem jsem to ustál i v tom od džípů rozježděném sajratu, už stojím stabilně a jenom slyším za sebou křičet Nicose bravo, bravo, drž!!!! Tím jsem se nějak vzpamatoval a dostal sílu a zbytek doslova vyjel frajersky. Ani jsme tomu nemohli věřit s Nicosem, že jsem to zvládl a nestálo nás to tedy moc sil, alespoň jedna mašina vyjela samé a ne naší svalovou pomocí. Byli jsme v transu, přešťastní. Věděli jsme, že z nás pěti dva odstoupili, ale oni to kdysi dělali za sucha a na Africe, ale dodnes o tom vyprávějí....a, jsou o mnoho zkušenější než my.....a tehdy si vysloužili obrovské ocenění od závodníků na speciálech, kteří se jim divili, jak to vlastně dokázali dokončit. A my teď jsme v podstatně těžších podmínkách a na podstatně těžších strojích (technicky) a začátečníci ........skoro u cíle!!!!! Vlastně ne u cíle, ale pokud jsme zdolali tohle, a bylo to prý to poslední, tak jak jinak to může dopadnout? Pokračujeme dalších asi třicet tulipánů, vše OK. A najednou se dovídáme na další kontrole, že ta první Africa měla těžší pád, někde vpředu, a jedou tam rychle na pomoc. Víc se v tu chvíli neví, říkáme si ať to není nic vážného. Teď jsme zbyli opravdu jenom my dva. 1200GS a KTM 950ADV.
A najednou to přišlo. Na jednom tulipánu je naznačeno že nemáme jet doleva, ale doprava po přerušované čáře, čili nikoli cestou, ale jakoby "něco jako cestou". Bude to úsek 250metrů a musíme narazit potom kolmo na cestu. Trochu váháme, zda je to ono, je to pruťák, moc se nám do toho nechce, ale vidíme mnoho kol od aut, jakoby zrovna projel tank a provalil cestu lesem. Pokácené stromy, vyvrácené pařezy, rozrejpaná hlína, válka a to směrem dolů!
Protože jsme ale už sebevědomí a otrkaní, je nám jasné, že to "máme" (v rukou, srdci). Je to zase trial, ale lesem a bez plynu, kontrolovatelněji. Ale čím dál těžší a prudší a nebezpečnější. Přichází vrchol fáze, jakoby hups o tři metry níže přes jeden mezischod. A potom? Není vidět dál, protože okamžitě po hupsu to točí doprava! Jak hupsnout dolů tak, abys měl tak malou rychlost a stačil zatočit? Připravuji se první, stejně jsem před Nicosem asi třicet metrů vpřed, dělám super kamzíka.....jeden skok.....mezičas, vyrovnat, vyvážit......ve zlomku sekundy samozřejmě....a šup druhý, tělo dozadu, brzdit, pravá ruka dolů naklání 200kg stroj, tlak na vnější stupačku a stojím na levé straně motorky.... zároveň s přední brzdou i plyn a driftem se otoč! A funguje to! Jsem dole a docela machrovsky. Kdybych to chtěl předvést znova na cvičáku, nepůjde to ani za boha. U už je tu i Nicos, ne tak elegantně, spíš úsporněji, pasivněji, ale přesně zvládnuto. Hurá! Jsme dole! To je ono, teď do cíle!................Ale nikoli, najednou vidíme sedící postavu a vedle položenou motorku, jeden speciál 200cc. Kluci, tudy to NEVEDE!!!! Cože? ........No.....NEVEDE. .....a skutečně deset metrů za ním je stop, konec tanků!! Dál nejely! Do prdele! Co teď? Nic, deziluze, potlačujeme vzlyky dáváním průchodu vzteku. Nadáváme. Díváme se zpět, ale bohužel pane inženýre.....a pane doktore! Několikrát jdeme k těm schodům co jsme zrovna tak bravurně skočili a dumáme, jak by to šlo. Nejde to, do hajzlu! Za chvíli přijíždí jeden Defender, patří ke sběračům. Ten kluk, co tam spad' před námi již totiž volal organizátorům, že nemůže vyjet zpátky a poslali pomoc. Zbytek je hořký, pásy kolem teleleveru a lano Defenderu nás postupně jednoho za druhým vyprošťují ze zajetí. Trvá to dvě hodiny a jsme potupeni a unaveni. Nakonec nahoře, po skončení vyprošťování zbytek vyjedeme sami. Ale místo rozloučení s Defenderem nám sběrač oznamuje, že následná kontrola je již uzavřena, že nás již neměří, jsme mimo závod. Natvrdo se tomu říká diskvalifikace. Odevzdáváme mu průkazky s potvrzenými předchozími průjezdovkami. Je to křivda. Tak to cítíme. Je to k vzteku. Proč? Protože kdekoliv jinde špatné zabočení tě stojí nějaké minuty, ale to nevadí, vrátíš se. Ale toto zabočení bylo osudné. Později máme vysvětlení. Půl hodiny před námi tady bylo patnáct motorek a devět džípů. Ostatní neodbočili, protože se nevešli a tak byli i uvědomělí, pokračovali a po dalších dvě stě metrech odbočili správně. My viděli ti válku co tam po nich zbyla, po těch, co zahnuli. Zdálo se nám to jako cesta čerstvě rozježděná a proto sedli na lep.....Ti před námi se ale vyhrabali, lehké motorky, džípy, jedem po druhém a vzájemnou pomocí se otáčeli, couvali......a nám co jeli sami tím připravili lest. Omylem tam zajel i den před tím jedem z organizátorů, který jel na poslední chvíli kontrolovat trať. Tady se splet'.
Kdo je na vině! Kdo za to může! Něco v lehkovážnosti roadbooku, něco naše nezkušenost, že jsme neměřili správně tu odbočku a nechali se zlákat do pasti o dvě stě metrů dříve. Pro nás to bylo ovšem osudné. Jsme zklamaní, je to nespravedlivé. Chtěli jsme za každou cenu dojet. Pokud naši kamarádi, co měli tuto zkušenost z předloňska byli s námi, tak se nestalo. A pokud si tehdy zasloužili bravo a obdiv, co dokázali na Afrikách, co teprve my na GSkách a v blátě. Přišli jsme o bravo uzavřené komunity teréňáků, ale zasloužili jsme si to! Chtěli jsme reprezentovat i tu naši velkou motorku, KTM nevyjímaje. Takhle v cíli řeknou, no jo, ty velký nejedou. Ale to tak není, pouze jedna spálená spojka a k němu kamarádský odstup a doprovod, Africa bourala jak jsme se později dozvěděli díky jednomu neohleduplnému řidiči Range Rovera, ....no a my, my mohli dojet. Takhle se neví nic......diskvalifikováni.
Jeli jsme s Nicosem na kafe, pak domů. To bylo v neděli, napsali jsme o tom do našeho bmwfora a vlastně byli od všech moc pochváleni, tak jsme si vyžehlili rány na duši.
Dnes už to nebolí, jsme pyšní. Já mašinu v neděli neumyl (a mám kde, prej jsem neměl čas, blbost měl, ale nechtěl) a dnes je středa a lítám po Aténách celej pyšnej v zablácený GS. Vypadá jako válečnej stroj a jsem na to hrdý. Na semaforových křižovatkách při červené vidím jiné GS různých ročníků, s Tourancemi jak klopí zrak dolů, ocas mezi stehna a bojí se podívat přímo, jenom tajně pokukujou. Jako by se styděli. Nevadí, mám satisfakci. Nechce se mi vůbec ji umejt, je překrásná takhle špinavá. Jdu ji vyfotografovat na památku, zítra bude vapka, jinak už bych byl podezřelej.
Tak tož tak ..............jak myslím někdo z vás zvyká říkat
Kluci, co jsme zbyli už jenom dva, čili skoro ze začátku, tam nám i skončilo fotografování............foťák zůstal u těch dvou co odstoupili....takže ze závodu nic nemáme. Poslal jsem tedy fotky z domova, než půjdu teď konečně umýt motorku.
Ale další články asi nečekejte, protože je to pro mne strašně náročné psát v češtině. Je něco jiného jeden mail nebo pár řádek do fóra a něco jiného slohové cvičení. Aby to mělo spád, bylo to čtivé apod. je potřeba stálý kontakt s řečí, já už nevím motorkářskou terminologii, ani dnešní argot a módní obraty. Tak doufám že se Vám i tak alespoň líbilo.
Kdo budete moci, běžte na to vaše XL rallye, asi bude dobře vybraná trať pro XL a XXL motorky, my tady jeli S nebo XS a nali jsme si pořádně do těla.
Ahoj
Gumy byly TKC 80, a chudáci mlely s posledního, mám na nich 11.000km, takže špunty asi třetinové v porovnání s novými, do toho bláta.....přesto jsem to dokázal
Tak jsem hoši byl poprvé na závodě, na rally raid. 
Na tulipánu 90 se dostáváme k místu, kde jde doslova o trial. Velké a rovné placaté kameny, jakoby schody,jindy zase našikmo, takže se strašně klouzaly..... chce to kamzíka. Celý tento výstup je asi 400m dlouhý, ale prvních 100m je nepřekonatelných. Přesto se do toho pouštím já jako první a pomocí Nikose a dvou záchranářů a přes 20 pádů se vyškrabuju nahoru. Pak pomoci Nikosovi a jsme doslova mrtví únavou, ale šťasní, protože víme, že nás prý čeká jenom jedno těžké místo, ostatek lehký. Pokračujeme tedy. Kdyby tento skalní trial byl někde na začátku, okamžitě jsme to balili domů, ale protože jsme již byli dobře rozprouděni a napruženi, tak jsme to doslova silou vůle zvládli. Ale už tam na to nikdy nepůjdu! Po několika dalších kilometrech jednou bloudíme, ale po zajížďce asi 5km tomu rozumíme a vracíme se na správnou cestu. Dvěma časovými kontrolami projíždíme v pořádku. Najednou přijíždíme do místa, kde v mírném stoupání na polní cestě přijde ostrá pravá a velké stoupání. A je tam asi dvacet džípů, nevíme proč. Z nějakého důvodu zácpa. Jsme jak ve frontě a pomalu se blížíme k té zatáčce, díváme se doprava nahoru co se děje a je to jasné. Džípy přejíždějí nějakou malou propast, protože se nakláni do 45 stupňů, skoro se převracejí směrem do doprava, do propasti, směrem k nám. No potěš pánbůh, říkáme si. Každý druhý uvázne, proto ho kolegiálně spoluzávodníci pomáhají vyprošťovat. Nakonec projíždí i poslední a je řada nás. Stojíme přesně v té zatáčce abychom měli rozjezd to toho stoupáku. Jak se říká tomu co dělá voda na cestě? Když si deštěm vytváří koryto jak se hrne po svahu? Tak na téhle celkem strmé polní cestě její půlku šířky zabíralo jenom vymleté koryto. To koryto nejdřív po pravé ruce a někde v půli cesty si to vzalo šikmo napříč cesty aby pokračovalo nalevo. ale to koryto je asi metr hluboké a široké dva metry, ale celý stoupák je v mazlanici. Tentokrát nejdřív Nicos na KTM. Já nechal rovnou mašinu dole, bylo mi jasné, že se bude padat a strkat a přidržovat. Stálo to tři pády každých 10 metrů, několikrát to ustál jen tak tak, ale nakonec se dostal nahoru. Zaparkoval ji a šel směrem dolů. Já už nastartoval a v duchu se pokřižoval a rozjel. Nicos stačil dojít dolů asi do půli, tam co byla ta propast, to koryto, co šlo šikmo přes cestu. Až tam jsem to zvládl bez pádu a hlavně měl dobrou rychlost. Zkouším najet na koryto co možná nejkolměji, co to dovoluje kluzkost povrchu, protože sice chceš jet tady, ale ono ti to klouže onytudy....no nic, před korytem se rozhoduji projet absolutně bez plynu, jenom setrvačností, aby vyloučil jakékoli proklouznutí zadního kola. Rychlost mám tak akorát, abych to projel, ale neskočil. Snažím se to "zdupnout" jak na lyžích, kopírovat terén. Ale nejsem absolutně kolmo na koryto, při nájezdu předním kolem na druhý břeh koryta mě to strašně rozhodí, jsem mimo rovnováhu, ale už jsem vlastně na druhé straně! Jenom mi došlo, že se již nebezpečně snížila rychlost a že spadnu už jen kvůli tomu. PLYYYYNNN!!!! Jako zázrakem jsem to ustál i v tom od džípů rozježděném sajratu, už stojím stabilně a jenom slyším za sebou křičet Nicose bravo, bravo, drž!!!! Tím jsem se nějak vzpamatoval a dostal sílu a zbytek doslova vyjel frajersky. Ani jsme tomu nemohli věřit s Nicosem, že jsem to zvládl a nestálo nás to tedy moc sil, alespoň jedna mašina vyjela samé a ne naší svalovou pomocí. Byli jsme v transu, přešťastní. Věděli jsme, že z nás pěti dva odstoupili, ale oni to kdysi dělali za sucha a na Africe, ale dodnes o tom vyprávějí....a, jsou o mnoho zkušenější než my.....a tehdy si vysloužili obrovské ocenění od závodníků na speciálech, kteří se jim divili, jak to vlastně dokázali dokončit. A my teď jsme v podstatně těžších podmínkách a na podstatně těžších strojích (technicky) a začátečníci ........skoro u cíle!!!!! Vlastně ne u cíle, ale pokud jsme zdolali tohle, a bylo to prý to poslední, tak jak jinak to může dopadnout? 
Pokračujeme dalších asi třicet tulipánů, vše OK. A najednou se dovídáme na další kontrole, že ta první Africa měla těžší pád, někde vpředu, a jedou tam rychle na pomoc. Víc se v tu chvíli neví, říkáme si ať to není nic vážného. Teď jsme zbyli opravdu jenom my dva. 1200GS a KTM 950ADV. 
Kdo je na vině! Kdo za to může! Něco v lehkovážnosti roadbooku, něco naše nezkušenost, že jsme neměřili správně tu odbočku a nechali se zlákat do pasti o dvě stě metrů dříve. Pro nás to bylo ovšem osudné. Jsme zklamaní, je to nespravedlivé. Chtěli jsme za každou cenu dojet. Pokud naši kamarádi, co měli tuto zkušenost z předloňska byli s námi, tak se nestalo. A pokud si tehdy zasloužili bravo a obdiv, co dokázali na Afrikách, co teprve my na GSkách a v blátě. Přišli jsme o bravo uzavřené komunity teréňáků, ale zasloužili jsme si to! Chtěli jsme reprezentovat i tu naši velkou motorku, KTM nevyjímaje. Takhle v cíli řeknou, no jo, ty velký nejedou. Ale to tak není, pouze jedna spálená spojka a k němu kamarádský odstup a doprovod, Africa bourala jak jsme se později dozvěděli díky jednomu neohleduplnému řidiči Range Rovera, ....no a my, my mohli dojet. Takhle se neví nic......diskvalifikováni.
