Tunisko je pro našince nejbližším africkým terénem. Přes známou nálepku „turistického Hollywoodu” ale není mezi motorkáři tolik provařené jako například Maroko a naše zkušenosti z bezmála čtyř tisícovek afrických kilometrů navíc dokazují, že i tady jsou místa dobrodružství zaslíbená.
Termín odjezdu byl naplánován na 24. 3. 2009. Rendas a Vitman na BMW R 1200GS Adventure, já na „jedenáctsetpade“ Adventure. V Janově jsme se setkali s Petrem (KTM Adventure 950 S) a Dušanem (BMW R 1100GS) ze Slovenska, kteří také jeli na Saharu a motorky si vezli v dodávce. Vlastně míříme stejným směrem a v Ksar Ghilane bychom se měli znovu potkat.
Za mořem
Po celních formalitách se vydáváme do kempu, který je za hlavním městem. Dorážíme sem za tmy a stavíme stany. Ráno jedeme přímo do El-Jemu. Není turistická sezóna, a tak je u čtvrtého největšího amfiteátru celkem klid. Zkouší to na nás několik prodejců suvenýrů, naštěstí je po chvíli klid a my nerušeně prohlížíme celý amfiteátr. Začíná být celkem dusno a před městem Gabés slunce zahaluje písek. Naše první písečná bouřka je zde a my se před ní ukrýváme ve městě. Až právě před Gabésem začínáme cítit tu pravou Afriku. Písek, horko, palmy. Nic víc, nic míň. V Matmatě potkáváme své přátele ze Slovenska, ale bohužel se dozvídáme o Dušanovi, který měl předchozí den těžkou nehodu. Společně jedeme do oázy Ksar Chilane.
Stopy v písku
Ráno jsme shodili kufry a vydali se směrem ke café Loutid. Vede nás Petr, nikdo z nás nemáme s pískem zkušenost, ale bez větších problémů cestu zvládáme a v café Loutid si dáváme silný pouštní čaj a kokakolu. Nazpět jedeme podstatně rychleji, za těch 30 km v písku jsme přišli na to, jak se motorka na takovém povrchu chová. Večer byl úsměv na tváři všech, kromě Dušana. Ten začal být hodně oteklý a modřiny se objevovaly všude.
Nazítří bylo krásně a my jsme se vydali do Douz nejkratší možnou cestou, tedy přímo přes Saharu. Vcelku bez komplikací se ocitáme asi 7 km za oázou u zbytků pevnosti, která dříve strážila důležitou cestu karavan. Díváme se, jak terénní auta jezdí a zapadají v dunách, a po chvíli vyrážíme dál. Vždyť máme před sebou pomalu 120 km a těžko říct, jak bude cesta dál vypadat. Z cesty po chvíli sjíždíme a jedeme čistě jen v dunách. Nejdříve jsou výškově tak do tří metrů, ale pak se dostáváme do oblasti, kde se tyčí opravdu nádherné kousky. Je to úžasné, jak je v jednu chvíli člověk s motorkou dole a pak úplně na vrcholku. Jenže nelze se moc kochat, musí se stále jen jet. Bohužel jsem nevybral jednu otočku, přední kolo ujelo a já jsem se zahrabal. Bylo to v mžiku, kdybych přidal plyn, mohl jsem možná pokračovat. Už jsem se nebyl schopný rozjet, kluci nikde. Snažil jsem se motorku vyhrabat z písku a znovu se rozjet, ale byl jsem zakopaný během okamžiku znovu. Naštěstí se kluci po mě už začali dívat a s jejich pomocí jsem se z toho dostal. V horku, pod pálícím sluncem jsme jeli jen v dunách 55 km, než jsme se vrátili na prašnou cestu. Ona i ta cesta měla své záludnosti a do jisté míry byla jízda i horší než v písku. Písek byl celkem čitelný, ale vyjeté koleje, které se ztrácejí v písku, nebo blátivé podloží, kaluže, kamení, to vše smíchané dohromady, nedalo odpočinout a člověk musel být stále ve střehu. Obrovskou výhodou je, že po cestě je rozseto několik café barů. Ne vždy se dá projet cesta v jednom dni a tato obydlí pak poskytnou důležitý azyl. My jsme navštívili během trasy Ksar Ghilane–Douz dva takové café bary. Celkem jsme tedy ujeli 117 km, z toho 56 km bylo vyloženě v dunách. V Douz jsme si dali výborný domácí kuskus, majitel restaurace se o nás královsky staral. Cesta do Ksar Ghilane byla po silnici a bez komplikací.
Tunisko je pro našince nejbližším africkým terénem. Přes známou nálepku „turistického Hollywoodu” ale není mezi motorkáři tolik provařené jako například Maroko a naše zkušenosti z bezmála čtyř tisícovek afrických kilometrů navíc dokazují, že i tady jsou místa dobrodružství zaslíbená.
