Termální jezero Ain Ouadet, nebo taky Ztracené jezero (Lost Lake), je asi tím nejzajímavějším místem, kam se dá v Saharské poušti na jihu Tunisu na motorce dojet. Nachází se desítky a desítky km v dunách od nejbližšího obydleného místa. Proto tam většinou jezdí jen „expedice“ na několik dnů. Jet tam na motorce, sám a pouze na jeden den je ....... - zde si po přečtení cestopisu doplňte: „super“, „výzva“, „dobrodružství“, „pěkná blbost“, „nezodpovědnost“ či „naprostá šílenost“.
Je pátek a do konce našeho pobytu v Ksar-Ghilan nám zbývají pouze dva dny. Kluci jsou už utahaní a vypadá to u nich na odpočinkový den. Zaslouží si jej. Ty poslední dny v dunách byly opravdu náročné. A navíc to vypadá, že si Milan narazil žebra a docela jej to bolí. Rakouský doktor sice říkal, že to nic není, ale nic se nesmí přehánět. I Tomáš si dnes chce dát spíše odpočinkový den.
Ráno se finálně rozhoduju, beru nezbytné zásoby a pokusím se Ain Ouadet zdolat sám. Rozhodování není ale vůbec jednoduché. Uvědomuji si všechna rizika jízdy pouští o samotě a ta nejpodstatnější se snažím minimalizovat. Pro nutnou komunikaci si beru satelitní telefon, samozřejmě dále pak úrazovou lékárnu, dostatek vody a nejdůležitější věci pro případnou opravu motorky. Mám natankováno asi 30 litrů benzínu v obou nádržích. Cestu plánuju tak, abych jel po cestách, které jsou pokud možno co nevíce využívané a kde je alespoň nějaká šance v případě potíží někoho potkat.
Je devět ráno a já vyrážím směrem k národnímu parku Jebil a do Tembaine to mám asi 90 km. Nejedu rychle. Jen vůbec nezastavuji a tak kolem jedenáctý dojíždím na „Mars“ – do turistického kempu Tembaine.
Cesta vede dvěma dunovými poli, ale je to vcelku v pohodě. Znám to tady. Byl jsem to před dvěma roky a tak dopředu vím, co mě kde čeká. Teď mám před sebou ale to nejdůležitější rozhodnutí. Pokračovat dál k jezeru Ain Ouadet, což je asi 50 km náročným dunovým terénem, nebo to otočit vrátit se do Ksaru.
Mám trasu v dunách v navigaci stanovenou pomocí průjezdných bodů asi po 1 km. A taky se odtud k jezeru vydává možná nejvíce expedic. Kontroluju motorku, zásoby vody, satelitní telefon. Vše je OK a tak volím variantu jet.
Vcelku v pohodě vyjíždím na dunový val za Tembaine. O tomto dunovém poli se říká, že je to prubířský kámen cesty. Kdo jej nevyjede napoprvé, v žádném případě by se neměl pouštět dál. Dodává mi to tak odvahu pokračovat dál.
Občas jsou na vyfoukané pistě mezi dunami vidět stopy aut, co tu kdysi jela. Nevidím ale žádnou čerstvou stopu. Poslední dny dost foukalo a vím, že stopy v písku po vemi krátké době zmizí.
Snažím se projíždět průjezdné body podle navigace. Ne vždy se to ale daří. Jednak proto, že duny jsou už kompletně vysušené a nedá se v nich jet přímo. A také se snažím v údolích jet podle částečných stop v pistě, které však vedou jinudy než mými průjezdnými body. Docela kličkuji, ale směr držím. Je to ale dost blbý pocit. Vím, že v okruhu minimálně 20-30ti km zřejmě není jediný člověk a musím naprosto důvěřovat motorce i sobě. Proto jedu pomalu a duny projíždím na dvojku. Na trojku už se musí vrcholy dun skákat a to se mi vůbec nechce.
Najednou motorka přestává jet a já zůstávám stát v mezi dunami. A je to v pr..li, říkám si. Pak si ale vzpomenu na podobnou příhodu z Libye. Motorka se v malé rychlosti v dunách začíná přehřívat a elektronika nedovolí přehřátý motor nastartovat. A tak čekám a po pár minutách ji opět startuji a nechávám motor běžet na neutrál. Ventilátor chladiče pracuje na plné otáčky a já čekám, až jej termostat vypne.
Oddychl jsem si. Bylo to ono. Motorka už zase jede jako dřív. Zdolávám poslední dunový val a přede mnou se uprostřed pouště objevuje něco zcela odlišného od jinak už fádního pískoviště. Ostrov zeleně s termálním jezírkem Ain Ouadet.
Přijíždím blíž a vidím, že tu je poměrně dost lidí, převážně Italové a Němci. Docela jsou překvapeni, že jsem přijel na motorce a sám. Když ale vidí, že mám satelitní telefon, dostatek benzínu a navigaci, přestávají se divit a vítají mne v oáze
Rychle sundávám všechno ze sebe a jdu se vykoupat do primárního termálního písečného jezírka. Je to naprosto báječný. Teplota pramene je odhadem tak 35C a jeho síla mi přijde dokonce větší než v jezírku v KsarGhilane.
Cachtám se asi půl hodiny a pak využívám nabídku místního arabského živnostníka a dávám si kolu a kus-kus s masem z čerstvě ulovené pouštní antilopy. Alespoň toto je jeho varianta původu pokrmu. Mám hlad a tak mi to chutná více než dobře. Ne nějaké zdržování si ale nemůžu dovolit. Jsou dvě hodiny odpoledne a já musím co nejdříve vyrazit zpět, abych měl ještě nějakou časovou rezervu. Lovec antilop mi radí nejkratší cestu do KsarGhilane přímo na severozápad okolo stolové hory El Mida. Je tam prý v dunách vyjetá cesta a je nejkratší. Je to asi 85 km.
V navigaci mám tímto směrem nabodované dvě cesty a tak se vydávám opět do dun. Občas je tu i pista, ale pouze mezi neustále se přede mnou zdvihajícími dunovými valy. Jedu přesně podle vcelku čerstvých stop od aut, které tu nejpozději před pár hodinami musel někdo projet. Naštěstí se jejich trasa vcelku shoduje s jednou z mých dvou tras v navigaci a tak jsem vcelku v pohodě. Terén ale začíná být dost těžký. Duny jsou větší a písek je již naprosto vysušený. Občas se mi zahrabe přední kolo a musím zastavovat. To stojí čas i energii.
Najednou se ale stopy v písku začínají odchylovat od mé trasy v GPS. Pokud je člověk sám v dunách, největší prioritou se stává minimalizovat možné nebezpečí a vždy jet tak, aby byla největší pravděpodobnost někoho jiného potkat. Proto pokračuji podle vyjetých stop v písku i za cenu, že jedu jinak než mi ukazuje navigace.
Přejíždím další dunový val a dole v údolí před sebou vidím stát tři terénní auta. Docela se mi ulevuje. Těch několik desítek km jízdy v dunách o samotě v naprosto neznámém terénu mimo trasu v navigaci není zrovna ten nejpříjemnější zážitek.
Jsou to nějací Němci s průvodcem. Právě vyměňují tlumič u jednoho auta a za chvíli jsou připraveni na další cestu. Domlouvám se s nimi, že pojedeme společně. Mají údajně v plánu dnes přejet duny a pak po pistě pokračovat dál na východ k městu Kamour.
Věděl jsem, že motorka je v dunách daleko rychlejší než auto. Ale my máme hodinový průměr necelých 10 km. Spíš ještě méně. Každou druhou dunu jedou na několikrát a pak si ještě pro zábavu krouží okolo jejich vrcholků. Začínám být trochu nervózní. Když auta zastavují a jejich posádky začínají nakládat na otevřené pistě suché dřevo z keřů, je mi vše jasné. Ti dobráci změnili plán a chytají se tu v dunách tábořit přes noc. To já ale nemůžu. Domlouváme se, že to zkusím ještě hodinu jet sám a případně se vrátím zpět do jejich právě budovaného tábora.
A tak jedu v dunách opět sám. Ztratil jsem dobré dvě hodiny a slunce se již pomalu blíží k obzoru. A tma v poušti začíná velmi rychle.
Najíždím opět na trasu podle mé GPS a po pár minutách potkávám další výpravu asi tří terénních aut. Jedou ovšem směrem k jezeru Ain Oaudet. Jejich průvodce mi říká, že když pojedu v jejich stopách, tak dojedu na pistu, kde již vede cesta do KsarGhilane.
A tak opět vyrážím po čerstvých stopách dunami. Ale ty mne opět vedou jinudy, než mi ukazuje navigace a tentokrát se točí více k severu. A znovu se rozhoduju, zda jet po stopách nebo podle navigace. A opět vítězí po vyhodnocení rizik čerstvé stopy. Když tu projela auta, projedu taky. Je zajímavé, jak se najednou moje veškerá pozornost soustředí hlavně na to, abych z vyjetých stop nesjel. Což se může lehce stát, protože v občasné kamenité pistě stopy nejsou vůbec patrné a občas musím jezdit v takových esíčkách, abych je opět našel. Naštěstí se to daří.
Po pár desítkách km vidím, že jedu stále na sever oblastí, kde v navigaci nemám žádné cesty ani trasy. Do západu slunce zbývá necelá hodina a já se musím finálně rozhodnout. Buď pokračovat dál po stopách, o kterých nevím kam vedou. Nebo jet podle azimutu nejkratší cestou na východ do Kasaru a riskovat, že tam za světla nedojedu. Nevím, zda tam odtud nějaká cesta vůbec vede a zda tam můžu za světla dorazit. A nebo to vzít podle azimutu nejkratší cestou k místu, kde můžu bez problémů přespat. Do Tembaine. Je to ale tak 15 km vzdušnou čarou naprosto neznámým terénem v dunách. Rozhoduji se pro Tembaine.
Slunce zapadá a já už na horizontu vidím stolové hory, pod kterými Tembaine leží. To už zvládnu. Podle navigace je to vzdušnou čarou asi jen 5 km. Kamenitá pista, pak menší duny a už přijíždím na svou projetou stopu z dnešního dopoledne. Oddychuji si. Za dalších 20 minut přijíždím do stanového městečka Tembaine. Už se těším, jak si dám něco dobrého a připravím se ke spánku v některém ze stanů. Není tu ale ani živáčka.
Procházím stanovou restauraci, kuchyni, stany. Naprosto nikde nikdo. Je to jako po černém moru. Satelitním telefonem volám klukům, že tu zůstávám přes noc a že jsem v pořádku. Docela si oddychli. Měli už strach, že jsem se posledních pár hodin neozval. Čekám před restaurací a teprve když už je skoro tma, vybírám si jeden ze stanů na přespání. Motorku parkuju pro jistotu přmo ve stanu u postele a začínám se odstrojovat. Svítím si mobilem, protože jsem čelovku chytře zapomněl v kempu. Nacházím nějaké svíčky a sirky naštěstí mám. Ukládám se ke spánku a přemýšlím, zda vůbec někdo přijde.
Probouzí mne hluk příchozích lidí. Arabští chlapci asi byli někde jinde a teď se vracejí na svou základnu. Vycházím ze stanu už za naprosté tmy a světlem signalizuji, kde jsem. Jej jich celkem pět. Čtyři poměrně mladí kluci a jeden starší Arab. Zdravíme se a domlouváme se na ceně za ubytko. Není to tu zrovna levné, ale to jsem věděl a počítal s tím. Vyjednáváním jsem to ještě trochu snížil. Ale i tak je 40 EUR za stan dost. Zároveň si domlouvám koupi 10-ti litrů benzínu, abych měl jistotu, že mi zítra cestou zpět do Ksaru nedojde.
Jakmile je obchod uzavřen, srdečně mne vítají mezi sebe a zvou k ohni. A pak přichází další překvapení. Jeden z nich přináší čerstvě uříznutou ovčí hlavu a dává ji na oheň. Je to docela smrádek, jak se v plamenech pečou chlupy i očička. Když se ozve takové tlumené puknutí, hlavu odnášejí do kuchyně a já čekám, co to dnes k večeři vlastně bude. Pak přinášejí v alobalu celkem 6 porcí čehosi a zahrabávají to do písku pod žhavý popel a již mne zvou do kuchyně na večeři. Je to pohoda. Uprostřed je obrovská keramická mísa a v ní kus-kus, brambory, zelenina a ovčí maso. Nejstarší Arab rozděluje chlebové placky, kterým zde říkají „Chobza-tažín“. Arabské jméno pro chleba „chobza“ už znám. „Tažín“ ale znamená jídlo připravené ve speciálních keramických jehlanových nádobách i označení pro tyto nádoby. Oblíbený to pokrm zejména v Maroku. Ale takto dohromady pro označení chleba to slyším poprvé.
Jídlo je naprosto vynikající. Po hostině opět následuje arabský obyčej, že se část zbytků jídla nese ven do pouště zvířatům. Jdeme zpět k ohni a oni vytahují z prohřátého písku v alobalu zabalené porce. Je to opravdu ta rozporcovaná ovčí hlava. Dostávám zřejmě preferenční kousek. S ouškem. Trochu se v tom hnípu, ale když vidím, jak ostatní hodují a že maso je dostatečně tepelně zpracované a propečené, zakusuji se do lícních svalů také. Je to fakt dobrý. Nevím, čím to je, ale to maso z písku úžasně voní a je to moc dobré.
Sedíme spokojeně najedení dál u ohně a chlapci vytahují bubínky a flétny. Atmosféra je naprosto jedinečná. Nebe poseté hvězdami. Okolo všude duny a arabští přátelé se sami pro sebe baví zpěvem a hraním. Není to žádné předvádění pro turisty. Tedy pro jednoho turistu. Jsou naprosto spontánní a baví se hlavně pro sebe. Je jedenáct hodin a já jdu s omluvou do svého stanu spát. Byl to docela náročný den.
Ráno vstávám před sedmou a oblíkám se do motorkářského. Místní kluci jsou již taky vzhůru a na ohni připravují kávu. Dávám si s nimi snídani a jsem připraven vyjet. Beru za sebe na sedlo jednoho z místních a jedeme s ním do jeho asi 2 km vzdáleného pouštního Cafe. Je to takovou bouda se stoličkami, kde prodává kávu, čaj, kolu těm, kdo se do Tembaine vypravili. Kupuji si od něj dohodnutých 10 litrů benzínu a vyrážím zpět do KsarGhilane. Cestu zvládám za jeden a půl hodiny. Neobjíždím tentokrát národní park Jebil po pistě ze západní strany ale jedu kratší a náročnější východní cestou.
Jsou tu sice duny, ale tuto cestu už mám z minula projetou a i jsem ze včerejška trochu otrlejší, co se týče osamocené jízdy v dunách. Byl to opravdu silný osobní zážitek. 24 hodin v poušti.
Já bych si za ty tečky doplnil „dobrodružství“, ale zase něco mi říká, že tam patří i „nezodpovědnost“. Hold na to člověk potřebuje mít koule a je očividné, že ty je máš.
Díky za článek, fotky a možná i malou inspiraci...
úžasný,krasny příběh, musel si mít super pocit když jsi se vrátil. nezodpovědné bych neřekl riskantní ale to je dobrodružství vždy trochu. Nerikej Míšo že by jsi to neudělal stejně s hugitkou krasny romantický výlet ne. ale taky bych měl spíš strach o batůžek ale ...
2 shadowGS: No můžu Ti říct, že já jsem byl docela v koncích, když vypověděla službu Dakarka v "civilizované" Itálii, takže být někde takhle v dunách, asi bych do toho sám nešel. Ale je to určitě o okamžitém rozhodnutí a o tom, jestli máš zázemí nebo ne. To Paji měl a měl i sateliťák, takže to určitě rozhodování usnadnilo.
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
s hugitkou krasny romantický výlet ne. 
ale taky bych měl spíš strach o batůžek ale ...
