Tunisia 2009
Přidal Vitman dne 24. June 2009
Sestava:
Já ..Vitman, BMW R1200GSAdventure
Renďas, BMW R1200GSAdventure
Miloš, BMW R1150GSAdventure

24.3.2009 Brno – Padova 810 km
Už je to tady! Naše vytoužená a dlouze očekávaná chvíle konečně nastala. Vyrážíme směr Afrika – Tunisko. Jako místo společného setkání a zároveň místo společného startu jsme zvolili benzínovou pumpu OMV kousek pod Brnem – směr Vídeň. Hned od začátku to vypadá, že z nás bude docela dobře sehraný tým, protože já se s Milošem čirou náhodou setkávám už na dálnici z Vyškova do Brna. Když se totiž takhle ve svitu prvních ranních slunečních paprsků mrazivého březnového rána rozkoukávám při nájezdu na dálnici v Rousínově, komu že to vlastně mám dávat přednost, a ono ejhle, vyšlo to na Miloše, který si to neochvějně razí na svém GSu do Brna. Na pumpu přijíždíme včas a chvíli po nás dorazil i Renda. Následuje přivítání, zkrášlení našich strojů polepy s motivem cíle naší cesty, za zhotovení kterých touto cestou děkuji kamarádovi Tomovi.
Vše je OK a tak zhruba v 6:30 společně vyrážíme vzhůru za dobrodružstvím. Počasí nám sice moc nepřeje, ale není to nic strašného a cesta po dálnici utíká celkem rychle (2-8°C a silný boční vítr, který ustává až v Alpách). Občas je nutné se „rozmrazit“ a tak párkrát stavíme na pumpě abychom se zahřáli douškem teplé kávy. Až při sjezdu z Alp, kdy se před námi rozprostírá slunečná Itálie a vrcholky hor už můžeme spatřit jen ve zpětných zrcátkách, se začíná příjemně oteplovat. Je nádherné slunečné odpoledne a my se rychle blížíme k místu našeho dnešního noclehu u Marka v Padově. Zhruba 40km před Padovou zastavujeme na malém dálničním odstavném místě aby se kluci podívali kde to vlastně jsme a kde budeme sjíždět z dálnice, jedeme totiž po nové cestě která tam ještě minulý rok nebyla. Už už se kluci chystají odjet, ale daří se mi je na poslední chvíli zadržet. Mám totiž najednou problém – chci nastartovat, otočím klíčem v zapalování, displej budíku naběhl, ale ve vteřině opět zhasl. Je 16:30 a následuje zjišťování co se vlastně stalo a co s tím. Po chvíli se ukázalo, že zkolabovala baterie. Ještě že je tady Marek – sehnal novou originální, dokonce i nabitou baterii a dovezl nám ji. Neuvěřitelné, jupííí. Problém vyřešen a tak s Markem v čele míříme k němu domů, kam dorážíme asi v 19:30. Tento večer jsme si sice představovali trochu jinak, ale budiž. Markovi patří obrovské dík. Nechal nás u sebe přespat, uvařil nám báječnou večeři a ještě nám takhle pomohl v nesnázi. Ještě jednou ti Marku děkuji, máš to u mne.

25.3.2009 Padova – Genova 400 km
Ráno se loučíme s Markem a pokračujeme v cestě k trajektu do Janova. Přijíždíme včas, i když trošku bloudíme dole ve městě kolem přístavu. Je 14:00 a jsme u brány na místě nalodění v přístavu. Loď má vyplout dle plánu v 18:00 a tak máme dostatek času na vyřízení všech potřebných formalit a v klidu si připravit věci, které si z motorek sebou vezmeme do kajuty. Zajištění lístků a pasová kontrola probíhá hladce. Následuje nalodění. Pro mne i moji motorku je to debut, taktéž pro Miloše. Akorát Renda už přepravu s motorkou pomocí trajektu absolvoval, a to do Řecka. Je tedy v porovnání s námi v tomhle směru ostříleným borcem. Vše se semlelo tak rychle, ani jsem si to snad nestačil pořádně vychutnat. V 17:10 už totiž sedíme v kajutě zcela zmořeni, přikurtování motorek v podpalubí a vynesení věcí do kajuty nám dalo zřejmě trochu zabrat. Vyplouváme ± včas, fotíme a kocháme se pohledem z paluby na zapadajícím sluncem oslněný Janov. Nádhera. Poté se trochu seznamujeme z lodí, zjišťujeme kde co je atd. Po opuštění bezpečí přístavu okoušíme co dělají s lodí zhruba 3 metrové vlny. No nic moc. Bude lepší když radši zalehneme, docela to houpe, v poloze ležmo nejméně. Tak tedy krátce po deváté večer uleháme do postelí.

26.3.2009 Tunis – camp poblíž Tunisu 40 km
I když žádný z nás není žádny extra spáč, spíme až do půl deváté – zřejmě proto, že naše kajuta nemá okno a my zcela pohlceni tmou naší mini kajutky ztrácíme pojem o čase. V restauraci si k snídáni dáváme kroasán a kafe, ale neustávající houpání nás opět žene do postele a my tak pokračujeme v spánku střídavě až do půl třetí. Po té už toho spaní mám ale dost a tak velím vstávat a davaj ven na čerstvý vzduch. Tam dáváme slovo s Petrem a Dušanem, dvěma Slováky z Nitry, které jsme už potkali v přístavu při naloďování. Tito dva dobrodruzi si vezou motorky (KTM 950 Adventure S, BMW R1100GS) v dodávce a míří na jih k Sahaře. Domlouváme se, že se pravděpodobně za pár dní potkáme a možná pobudem nějaký ten den pohromadě.
Pomalu se blížíme k Tuniskému přístavu. V 16:30 vyjíždíme z lodě a začíná razítkový maratón. Procházíme asi pěti kontrolami (stalo se, že jsme dokonce stáli i ve špatné frontě na štempl), čert aby se v tom vyznal. Mezitím měníme ve směnárně eura na tuniské dináry. Razítkový maratón jsme přežili a v 18:00 opouštíme brány přístavu. Spaní máme naplánováno v nedalekém kempu, vzdáleném cca 40 km jihovýchodně od města Tunis. Do kempu přijíždíme již za tmy v 19:30. Až na skupinku německých turistů (2 x Mercedes 4x4, 1 x KTM 640), kteří už jsou na cestě domů ze své dovolené, je kemp zcela prázdný.

27.3.2009 camp poblíž Tunisu – kaktusové pole 494 km
A je tady první nefalšované probuzení na jiném kontinentu. Dobré ráno nám časně ráno přeje oslice svým mocným hýkáním připomínajícím klakson kamionu. Pomalu balíme vše co jsme v rychlosti včera večer po tmě vybalili, snídáme párky a v 8:30 opouštíme kemp (10TND/osoba). Směřujeme na jih. Vynecháváme prohlídku mešity v Kairoanu a jedeme se radši podívat na koloseum v El-Jemu. V skutku impozantní stavba, nebýt toho příšerného vedra, tak si prohlídku této památky vychutnáme více. Teplota pořád roste a tak dokonce i Miloš odlehčuje svůj oděv a shazuje vložku z kalhot (25°C a slunce peče jak o život). Po vzhlédnutí kolosea se začínáme poohlížet kde by jsme tuto noc sklonili hlavu. Hledáme kemp Medina v Mahdii. Marně, zřejmě už neexistuje a ustoupil budujícímu se přístavišti na pobřeží. Tahle část Tuniska nám nepřijde příliš pohledná, až na pár památek, tu není asi o co stát. Následuje plán B – otáčíme a jedeme zpět – směr jihozápad na město Gabes přes město Sfax. Jelikož se den začíná chýlit ke svému konci, a my stále nevíme kde přespíme, začínáme mít menší obavy. Všude okolo je to samý olivový háj a všude se motá nějaký domorodec. Nakonec se nám naštěstí daří najít bezpečné místo na přespání kousek od hlavní silnice, pod pár keříky v kaktusovém poli nacházíme plácek pro stany. Zakotvili jsme těsně před setměním, postavili stany, uvařili večeři, dali frťana, umyli nádobí, dali frťana, a nebýt mne a mého povídání, tak už spíme.

28.3.2009 kaktusové pole – Ksar Ghilane 295 km
Pokračujeme v cestě na jih Tuniska, směr Gabes. Krajina se pomalu mění v poušť, olivové sady střídají palmové háje, které poskytují ochranu před větrem a sluncem zelenině rostoucí pod mohutnými palmami. Čím víc na jih, tím je tepleji a tepleji. Už toho mám dost a tak sundávám bundu a jedu dál nalehko – hned se jede lépe. Při projíždění nádherného městečka na úpatí hor Matmata se k nám přidává jakýsi čmoud na mopedu, najíždí si vedle Rendy vedoucího naši skupinku a za jízdy otravuje, jestli nechceme natankovat, či někde přespat. Kýváme hlavami a rukama, že zatím nic nepotřebujeme a tak si po chvíli jede dál po svém. V Matmatě také potkáváme bílou dodávku se slovenskou SPZkou, akorát ten řidič mi do ní nepasuje. Z dodávky na nás mává kdosi s šátkem na hlavě, ve slunečních brýlích. Na první pohled jakýsi čmoud, na ten druhý je to však Peťo, kterého jsme potkali na lodi. Zastavujeme tedy, říká že jede natankovat a tak jedeme s ním. Není zde klasická benzinka a my nakonec končíme u toho naháněče, který nás před chvílí naháněl na mopedu. Moped zde také slouží jako cisterna na rozvoz benzínu. Jelikož dohromady potřebujeme docela dost paliva, tak se začínají sjíždět mopedy ze všech koutů města a sváží po kanystrech benzín k „pumpě“. Jako trychtýř směle poslouží menší kanystřík s uřezaným dnem místo kterého je natažená dámská silonka – coby filtr. Samozřejmě cena benzínu je o tento komfort patřičně navýšena. V průběhu tankování se od Petra dozvídáme špatnou zprávu. Dušan to včera se svým GSem hned při první jízdě v terénu kapánek přepísk a leží prý na hotelu s vykloubeným ramenem. Po natankování jedeme k hotelu vyzvednout Dušana, ale jakoby toho všeho snad bylo málo, začíná zlobit i dodávka, která k hotelu dojíždí už jen svou setrvačností, protože motor po cestě zhasl a už nenaskočil. Dumáme co s tím, chtělo by to vypustit ten bordel z paliva, ale nemůžeme najít odkalovák. Zkoušíme tedy znovu štěstí a Ducato naštěstí přeci jen nastartovalo. Dohodli jsme se, že dalších pár dní strávíme společně v Oáze u Ksar Ghilane, kde se Dušan dá snad trochu do kupy a pak se uvidí co dál. Cesta k oáze je jako cesta do pekel – 34°C a nebe zahalené oblaky písku, který za jízdy pýchá do krku. V ksar Ghilane sjíždíme z asfaltky a míříme do nedalekého kempu v oáze uprostřed pouště. Poprvé okoušíme jízdu v písku, Miloš se zahrabává – zřejmě se chystá nějaký útok a tak se chce se svým plně naloženým GSem schovat uprostřed dun písku. Ještě že je to jenom kousek a po chvilce jsme v kempu. Později přijíždí i Ducato s Petrem a Dušanem. Ubytováváme se v místních berber stanech a závěr dne trávíme posezením u místního piva Celtic. Dokonce okoušíme i místní stravu, tedy kuskus (kuře s prosem), po kterém samozřejmě následuje desinfekce v podobě domácí meruňkovice a slivovice. Zítra uvidíme co to s námi udělá …

29.3.2009 offroad ke café Loutid 70 km
Dnes je v plánu pozvolna si navyknout na jízdu v písku. Celou noc jsem poslouchal jak si Renda slastně chrochtá a odfukuje, a já už od půl jedné nespal, jen tak podřimoval. Vstáváme dost pozdě, až po osmé. Pomalu se připravujeme na offroad. Jsem ale nějakej přejetej a mám docela strach co mne čeká. Renda na nás ani nečeká a jako první vyjíždí flákat sebou do písku. Za Ksar Ghilane nás Petr s KTM pomalu seznamuje s nástrahami jízdy v písku (pasoval se do role učitele a my tři s BMW do role žáků). Pomalu zkoušíme, dáváme zkušební kolečko – co si s náma můžou motorky dovolit. Miloš se po chvíli zahrabává, tak ho vyprošťuji. Jízda mi jde, ale přesto jsem najel na „cestu“ s kolejemi plnými hlubokého písku s kamením, zavírám oči, zkouším ten houpák projet, otevírám oči, a ležím na zemi (trochu jsem narovnal nový padák na pravé straně). Po 35 km nás uprostřed ničeho čeká malá chatrč – café Loutid. Doplňujeme tekutiny, dáváme si Colu a tea deserto, pivo jsme si nedali, ani kdyby ho měli. Načerpáváme síly na cestu zpět a Petr si jde ještě pohrát s KTM do dun a předvádí nám svoje exhibice. Skáče jak koza sem a tam, jako malej Jarda. Po cestě zpět do kempu už nepadám, jen Miloše zase zachraňuji. Po návratu hned dáváme pivo a vzájemně si gratulujeme. Následuje velice příjemná koupel v jezírku a jdeme si něco uvařit. Petr toho ježdění samo sebou ještě nemá dost a tak si jde natrénovat průjezd většími Dunami, které jsou hned u kempu – jde mu to pacholkovi. Dnešek se vydařil a můžeme jít spokojeně na další pifčo.

30.3.2009 offroad přes Saharu do Douz 267 km
Celou noc pršelo a byla bouřka, a proto jsme se pěkně vyspali. Já a Petr jsme naladěni do pohody, což se o Milošovi a Rendovi říct nedá – cítí respekt, ostatně nikdo netušíme do čeho jdeme. V 9:00 vyjíždíme do Douz. Písek je po bouřce ještě mokrej a tak se nejen KTM, ale i Zetorům (GS) dobře jede. Nejedeme přesně po cestě, ale kdesi vedle ní. Z počátku jsou duny velké a tak je to zábava, akorát si člověk musí dávat pozor aby nenajel na takovou, která má na druhé straně kolmou stěnu. Po cestě zastavujeme u café (Čegevara) v poušti, popíjíme čajíček a za chvíli vyrážíme dál (ujeto zatím pouze 32 km, podle borce z café zbývá 55 km). Zanedlouho se duny zmenšují a jsou mnohem zákeřnější – hůř se odhaduje jejich tvar. Z některých jsme doslova padali – najednou se zlomili jako schod. Ustáváme to ale. Potkáváme další pouštní café bar – už jsme docela utahaní. Od tohoto café už jedeme převážně po cestě, ale je to dost adrenalinový zážitek, protože se jede ve spoustě kolejí a některá místa jsou dost blátivá a kluzká. Držíme to pod plynem abychom si nedali na hubu (což se Milošovi také málem pár kilometrů před Douz povedlo – uff už jsem ho viděl na zemi). Konečně jsme v Douz, a nacházíme příjemnou skromnou restauraci hned na okraji města. Šéf nám nabídl nefalšovaný kuskus, prej žádnou rekvizitu pro turisty, a tak neodmítáme. Pokud jsme ve městě, tak ještě dotankujeme, dohustíme kola, dokoupíme vodu a bagety a můžeme vyrazit zpět do Ksar Ghilane (tentokrát už ale po asfaltě). I tak ale přijíždíme do kempu relativně pozdě večer v 18:30. Dáváme hned pivo a já a Petr později vychutnáváme pohodu v oázovém „bazénku“ s teplou vodou pod hvězdami. Byl to super den – nádherný životní zážitek (jsem vysmátej jak lečo a spokojenej jak paštika).

31.3.2009 relax 3 km
Dnešní den si uděláme volno a načerpáme síly. Rozhodli jsme se, že oběd si vařit nebudeme a radši si zajdeme někam na baštu. Vzhledem k tomu že v restauraci, která je součástí kampu vaří jenom kuskus, který už nám leze krkem, jdeme zkusit štěstí jinde. Marně se domníváme, že posezení u jezírka slouží jako restaurace, ale ono ne. Je to jen café, a tak jen co se usadíme hned také vstáváme a musíme za jídlem jinam. Pár kroků dál je v oáze několik budov a tak zvědavě jdeme k nim. Je to hotel i s bazénem a velkou restaurací. V porovnání s naším kempem je to tu nóbl a určeno pro movitější a méně adventure turisty. Bohužel i zde nakonec dostáváme k jídlu kuskus, ale tenhle stál naštěstí za to a spolu s vítečným dezertem to bylo pošušňáníčko. Dnes jsme dobře naladění a říkáme si, že večer si trochu zablbnem na písku. Jedeme tedy k pevnosti, kterou jsme již navštívili při cestě do Douz. Je to jenom 5 km a při pohledu z kempu se to zdá kousek. Jenže vzhledem k tomu že tady včera přes den dost pršelo, a písek je pod povrchem ještě dost promočený, tak to zhruba v půlce otáčíme a snažíme se dostat zpět – nedá se jet, pořád se zahrabáváme. Do kempu dorážíme zcela vyčerpání. Dnes tedy padl rekord – 3,8 km za zhruba 3/4 hodiny.

1.4.2009 Ksar Chilane – Tataouine – Ksar Ghilane 242 km
Po dni oddychu si dnes uděláme výlet do Tataouine. Je to převážně offroad. Frčíme dnes celkem rychle, k mé smůle já ale dvakrát padám – a to v místě kde je šotolina zavátá pískem. Projíždění kolejemi v hlubokém písku mi zkrátka nejde a vytvářím si tak proti těmto úsekům averzi, které se nemohu zbavit. V Tataouine si dáme oběd, hledáme restauraci kde mají mít pečená kuřata. Najít něco v malých hustě přelidněných uličkách není jen tak, chvíli kličkujeme mezi lidmi, osly a auty. Ale i toto patří k cestování v neznámých zemích a člověk tak aspoň trochu přičichne k místnímu koloritu. Restauraci nacházíme a každý si hned dáváme půlku kuřete a k tomu kopec hranolek – něco nezdravého taky přijde občas vhod. Ať máme něco k večeři, tak si necháváme zabalit ještě 3 pizzy (celkově platíme 80 TND). Řádně posilněni vyrážíme dál – tedy pomalu zpět. Jedeme taky chvíli po asfaltce, která se klikatí, stoupá a klesá, kocháme se nádhernou, leč vyprahlou krajinou do které se zařezávají mohutné kaňony dávných řek. Ke Ksar Ghilane se vracíme přes café Loutid, kde si dáváme dnes už jen colu, „domů“ to máme už jen kosek – 32 km. Dnešek také stál za to, bylo příjemně 21°C a bylo na co koukat.

2.4.2009 Ksar Ghilane – Tozeur 295 km
Dnes opouštíme naše doupě v kempu v Ksar Ghilane a míříme na sever k solnému jezeru El-Jerid do města Tozeur. Kufry nakládáme do dodávky a poveze nám je marod Dušan – teda pokud to bude možné a nebude ho při řízení po místních cestách bolet ošklivě poraněné rameno. Dělá s dodávkou malou zkušební jízdu a říká, že to je to v poho, akorát že auto zase štrajkuje a nechce jet. Ach jo. Hledáme odkalovák paliva, navigováni na dálku přes telefon, ho nakonec v útrobách motoru nacházíme. Vypouštíme tedy pár deci a motor opět naskakujeme a my můžeme vyrazit. Před odjezdem si samozřejmě nemůžeme odpustit poslední krátkou projížďku po dunách. Snažíme se opět dostat k nedaleké pevnosti, no nedaří se nám to a tak to rovněž jako včera po chvilce otáčíme zpět. Teď už opravdu můžeme vyrazit do Tozeuru. Dnes to bude pouze asfaltka, ale nevadí, protože nezáživnou cestu si v Douz zpestřujeme výtečným obědem v naší oblíbené restauraci. Po obědě pokračujeme dál a projíždíme přes jezero El-Jerid. Když už jsme tady, tak si samozřejmě musíme okusit jízdu po bílých nekonečných solních pláních takřka vyschlého solného jezera. Vzhledem k předcházejícím deštivým dnům tu ale moc suchých a vyprahlých míst k bezpečnému ježdění není. Za jezerem už čeká město Tozeur, uprostřed kterého hledáme kemp. Původní kemp byl nedávno zavřen, ale naštěstí se hned v sousedství rozhodl místní podnikavec vybudovat na své zahradě kemp nový. A tak nakonec máme kde hlavu sklonit a zřizujeme si zde naše nové dočasné stanoviště. Snad jedinou nevýhodou tohohle kempu je to, že se nachází uprostřed města, hned vedle hlavní frekventované městské cesty, a tudíž je zde hluk jak na nádraží.

3.4.2009 výlet kolem solného jezera 296 km
Dnes máme v plánu udělat si nějakou offroadovou projížďku nedaleko jezera El-Jerid. Jedeme ze západu na východ po severní straně jezera. Z jedné strany místy blátivý, místy suchý chumáči trávy porostlý okraj jezera, a z té druhé strany úbočí hor. Aby se marod Dušan tak nenudil celý den sám v kempu, tak ráno sedl do dodávky a vyrazil s námi, teda aspoň až potud, pokud mu to terén dovolí. Bohužel moc dlouho s námi nejel. U jezera asfaltka končí a dál už se jede jen po písčito-kamenitém dně jezera s místy vymletými od vody. Dušan se tedy musí otočit a jet jinou trasou. Vůbec mu nezávidím při cestě zpět musí totiž projet vesničkou, kde jsme se totiž necítili zcela v bezpečí. Zbíhali se k nám kolem cesty hloučky místních dětí, některé vesele mávali, ale docela dost jich naznačovalo že po nás něco hodí a vůbec nebyli rádi že nás zde vidí. No nic my na motorkách pokračujeme dál, tak jak máme v plánu. Cesta je dobrá, ale jsou zde i místa kde musíme být více opatrní. Sem tam se objevili úseky s jemným šedým pískem a v něm vyjeté koleje, nebo naopak úseky mazlavého bláta. Obešlo se to naštěstí bez pádů. Jenom ten Petr padal, kdy už se konečně naučí jezdit. Po zhruba 100 kilometrech opět vjíždíme na asfaltku, po které se my tři s baworáky, tedy Renda, Miloš a já, vracíme přes město Gafsa zpět do Tozeuru. Petr na KTM však nikoliv, ten pokračuje zpět dál terénem ze severní strany horského pásu, který lemuje sever jezera. Blázen jeden…

4.4.2009 výlet – Romelova cesta a vesnička ze Star Wars 238 km
I dnes si děláme výlet po okolí jen tak nalehko. Jedeme po cestě, která toho kdysi zřejmě dosti zažila a jejíž důležitost za války jistě nebyla zanedbatelná. Spíše naopak, vždyť ji nechala postavit legenda 2. světové války, sám Romel – liška pouště. Je to panelová cesta která se šplhá po svazích hor. Výhledy do krajiny jsou zde překrásné a my jsme i přes přicházející déšť docela uchváceni. Tím ale naše dnešní putování nekončí, hodláme ještě navštívit „vesničku“, kterou uprostřed pouště nechali postavit hollywoodští filmaři a natáčeli se zde známe Star Wars. Cestu k ní si zpestřujeme průjezdem pouští mimo cestu a bloudíme, prodíráme se trsy velbloudí trávy. I při prohlídce této „památky“ nám tak nějak počasí moc nepřeje a jsme bičování silným větrem s hustou příměsí jemného písku. Ale nevadí, to co jsme si dnes vzali do hlavy, to jsme si splnili a tak se s úsměvem na rtech pomalu vracíme do kempu. Velkou škodou ale je to, že kluci slovenští se už zítra vrací domů a tak se náš pěti členný tým rozdělí a dál budeme pokračovat sami a opět plně naloženi.

5.4.2009 Tozeur – Kasserine 313 km
Dnes krásy v okolí jezera opustíme. Je ráno a my balíme stany, nasazujeme kufry a pomalu se chystáme k odjezdu z kempu v Tozeuru. Zároveň se také loučíme s Petrem a Dušanem, kteří dnes míří k trajektu v Tunisu, a poté domů. My míříme podél Alžírských hranic na sever Tuniska. Jedeme přes Chbiku na Mides. U městečka Mides nás dokonce dělí od Alžírských hranic pouhých 300 metrů. Zde pod vedením německy hovořícího průvodce (za 10 TND) procházíme ruinami starobylé vesnice nacházející se uprostřed děsivého kaňonu, kde se natáčel film Anglický pacient, Star Wars a jiné. Děláme dobrý skutek, jak říká Renda, a při popíjení Coly vytrvalým mlčením nutíme prodejce cetek aby původně nabízenou zkamenělinu jediné mušle za 40 TND nám nakonec nabídl 3 mušle celkem za 20 TND, s čímž souhlasíme a kupujeme. Prodavač je spokojen, že si nějakou tu kačku vysloužil a my, že jsme udělali dobrý skutek v tomhle chudém kraji. Jedeme dál směrem na Kasserine a Sbeitla, kde plánujeme někde nadivoko přespat. Po delším hledání nakonec naštěstí nacházíme vhodné klidné místo na přespání. Bleskurychle stavíme stany abychom se mohli schovat před přicházející bouří. Ta nás jako zázrakem těsně minula, což nás nesmírně těší, protože nebudeme muset ráno balit zmoklé a zašpiněné stany. Stanujeme na travnaté planině na okraji jakéhosi sadu.

6.4.2009 Kasserine – Nebeur 331 km
Brrr, v noci byla pěkná kosa. Miloš hlásí 4°C. Pomalu, ale opravdu pomalu vylézají kluci ze stanů a jdou konat potřebu za malý kus trávy (zde není kam se schovat). Odjíždíme až v 10:15 a míříme pořád dále na sever. Krajina se mění z neúrodné písčité země na farmáři obdělávaný, nádherně květy porostlý zelený kus země. Všude samé kopečky – skoro jako doma. Hledáme v mapě uvedený kemp u města Dougga. Marně, žádný tady není, a tak se kousek vracíme a hledáme vhodné místo pro nocleh. Zkoušíme štěstí jinde, ale ani u přehrady blízko Nebeur žádný kemp nenacházíme i když to mapy uvádí. A tak dnes spíme opět nadivoko, a to jižně od města Nebeur, na útulném místečku v lesíku nedaleko cesty. Tady už se kluci budou mít, při konání potřeby, kam schovat.

7.4.2009 Nebeur – Cap Serrat 407 km
Dnešní ráno je příjemné, svítí sluníčko a stany nejsou mokré. Tak kampak se dnes asi podíváme… dnes navštívíme Jogurthovu stolovou horu. Konečně, už několik dní se na ni těším. Vyrážíme trochu později, opět v 10:15, ale už po hodině a půl je hora na dohled. S motorkami se škrábeme až těsně pod vrchol po kamenité cestě. Tam nám naše stroje ohlídá za menší bakšiš mladý nezkušený oslík. Nahoru nám nyní zbývá už jen pár schodů, což nás teší, protože jsme čekali náročnější výstup. Jak si tak šlapeme po těch schodech ve skále nahoru, vyřítilo se na nás stádo ovcí a koz. V úzké uličce jsme si navzájem úspěšně vyhli a šplháme dál. Jsme nahoře a můžeme se pokochat výhledem do krajiny kolem nás. Na vrcholu této stolové hory je několik „jeskyň“, které kdysi strategicky využívalo římské vojsko, nyní však slouží jako útočiště pro ovce a kozy, které se zde mohou ukrýt před nepřízní počasí. OK máme zkouknuto a můžeme jet dál. Míříme do Tabarky, kde by měl být dle map kemp. Cesta k městu Tabarka vede nádherným kopcovitým terénem a klikatí se zde téměř jako v Alpách. Tabarka už se nachází na severním pobřeží Tuniska, je to vetší rozvinuté město a tudíž nás jeho návštěva neláká. My potřebujeme najít nějaké klidné místo pro přenocování. Zde žádný kemp nenacházíme a míříme tedy východně zkusit štěstí v kempu u Cap Serrat. Navigace GPS nezklamali a navedli nás delší, ale za to horší cestou na Cap Serrat, kde k všeobecnému překvapení nalézáme rádoby kemp plný německých karavanů s důchodci. Spíme na pláží, není zde voda ani sociálky a večeře tady nás přišla velice draze – 60 TND za 5 ryb a kalamárový salát (jen pro porovnání, doposud nás večeře nebo oběd pro 4-5 osob vyšli na cca 20 TND). Je těsně po setmění a z ničeho nic začíná foukat opravdu ukrutný vítr, zalézáme do stanů a doufáme, že nás to do rána neodnese.
Musím ještě vzpomenout co nás dnes po cestě potkalo. Tento den byl snad policejní svátek nebo co. Poprvé za náš pobyt tady v Tunisku nás zastavila policejní kontrola. Celkem to dnes byly tři policejní kontroly, z toho jedna za použití cestních zátarasů a za asistence armády. Jindy stačí při průjezdu kolem policistů jen zpomalit, a ti nás jako turisty na rozdíl od místních nezastavují a automaticky pouští dál. Tentokrát to ale neplatilo a policejní hlídky si nás podávali jedna po druhé, párkrát jsme jim před očima předvedli i pár přestupků. Nemůžeme se s nimi domluvit protože francouzky neumíme a angličtina je zde naprd. Hlásíme tedy pokaždé jen to kam jedeme a tak nás pouští dál.

8.4.2009 Cap Serrat – Bizerte 125 km
Rozhodli jsme se, že pláž opustíme a půjdeme zase o dům dál. Obloha je zatažená a začíná poprchávat. V rychlejším tempu balíme stany a jedeme se podívat směrem k Bílému mysu. Dle navigace by to měla být nezpevněná cesta, ale místo toho jedeme po klikaté úzké asfaltce po hřebenu hor, odkud se nám naskýtají výhledy na moře. Škoda jen že je takové upršené počasí, díky kterému si nakonec odříkáme návštěvu nejsevernějšího místa v Tunisku. Doufajíc, že jižněji snad déšť poleví, jedeme směr Bizerte a kemp u Tunisu, kde jsme spali první noc. Náš plán se ale posléze mění, protože Renda, jako jediný, v Bizerte spatřuje tabuli s nápisem camp. A tak se tam jedeme podívat. Kemp je to slušný, až na jeden karavan s francouzi úplně prázdný. Ptáme se, zdali je zde možné přespat. Odpověď zní ano a cena je také více než přátelská (6 TND/osoba). Je 12:30, poprvé takhle brzy stavíme stany a jedeme do města vyměnit ještě nějaké peníze a nakoupit jídlo na večer a na trajekt, který nás zítra poveze zpět domů. Odpoledne si po příjezdu z nákupu zpestřujeme procházkou po pláži u kempu. V dáli ční z vody u břehu vraky dvou lodí. Zvědavost mi nedá a chci si je prohlédnout z blízka. Byla to nakonec procházka na dvě hodiny, která nedělala dobře nejstaršímu členu naší výpravy, ale přeci jen ji zvládl bez úhony. Sílu po tomto „výkonu“ nám dodává až vytoužená teplá sprcha a taktéž vydatná večeře v podobě nudlí. Sotva jsme stačili dojíst, spouští se mohutný liják a bouře, která nás nutí zalézt si do stanů a komunikovat mezi sebou prostřednictvím vysílaček. Na spaní je ještě brzy, vždyť ještě ani není osm, ale co na plat, není co dělat a tak za tlukotu kapek o naše stany a rachotu hromů, stejně pomalu usínáme.

9.4.2009 Bizerte – Tunis 98 km
Je brzy ráno, pršelo celou noc a prší i nadále, a co je horší pořád vydatně. Ležíme dál ve stanech a čekáme jestli déšť ustane, ale ono ne a ne. A tak nakonec snídáme za deště a se silnou nechutí balíme mokré a zablácené stany. V jedenáct hodin dopoledne opouštíme kemp řádně promočeni jako nadržená nymfomanka. Naštěstí po chvíli déšť ustává a neznepříjemňuje nám tak cestu. Před Tunisem, k mé nevoli, nejstarší (nejzkušenější) člen výpravy sjíždí z hlavní cesty a my míříme k obchodnímu centru typu Olympie (zde Tunis City) na nákupy. Jak já to nesnáším… Miloše necháváme na parkovišti s motorkami a s odérem čtrnáctidenního pobytu ve volné přírodě se vnořujeme mezi upravené a voňavé Tunisany. S překvapením zjišťujeme, že evropsky upravené a oblečené Tunisanky v nás svým exotickým zjevem probudili ty nejnižší pudy. Kupujeme zde dárky pro příbuzné a taky naše hladné krky cpeme chicken burgrem.
Následuje prohlídka Kartága. Procházíme ruinami a muzeem a urputně odháníme prodavače zaručeně pravých římských mincí z dob slavného Kartága. Naše zarputilost nezná mezí a tak prodavač postupně slevuje z pěti na jeden dinár a žalostně přitom haleká. Nad Tunisem se stahují tmavá mračna a tak rychle sedláme naše oře a pádíme do přístavu. Naposledy plníme nádrže našich strojů benzínem a v 18:00 už stojíme u brány přístavu. Naše obavy se naplnili – opět chčije a chčije. Motorky necháváme napospas silnému lijáku stát u brány a my se jdeme před deštěm schovat do odbavovací haly. Zde několik hodin čekáme než se začne odbavovat a posléze si musíme vystát frontu na lístky. Předkládáme voucher a cestovní pasy, to ovšem nestačí, tentokrát od nás ještě úředník požaduje i techničáky od motorek. Poté co nám byly vydány zpáteční lístky na trajekt můžeme odbavovací halu opustit. Jenže mezitím co jsme čekali uvnitř haly, tak se venku rozpoutalo hotové peklo, přístav je bičován proudy vody a oblohou si to šine jeden blesk za druhým. Nasazujeme helmy a vrháme se ven do proudů vody. Po absolvování čtyř celních kontrol, kde stále dokola ukazujeme ty stejné doklady, se postupně prokousáváme k lodi. Zbývá už jen předjet frontu aut před lodí a jsme na palubě. Kurtujeme naše stroje v podpalubí a my se ubytováváme v naší kajutě v sedmém patře.
Tady naše putování po Tunisku cestou i necestou končí. Na nás malé dobrodruhy a cestovatele už čeká jen nepříliš záživná dvacetidvou hodinová plavba trajektem po Středozemním moři do Italského přístavu v Janově a poté namáhavá dlouhá cesta po dálnici až k našim domovům.

10.4.2009 Genova – Drnovice 1172 km
Plavba je tentokrát klidná, žádné velké vlny. Přes den míjíme Sardinii a Korsiku, počasí nám opět přeje. Pozdě večer už je přístav v Janově na dohled. Vylodění začíná v 23:00. Auta rychle opouští útroby lodi, my se k nim přidáváme. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jen co jsme odkurtovali, tak Miloš s Rendou zdárně opouštějí podpalubí, já ovšem ne. Nemůžu nastartovat. Co teď ? Zkouším to pořád dokola, následuje vždy jen jedno protočení, ale to je vše. Nedaří se. Loď už téměř všichni opustili a já zde zůstávám sám stát jen tak napospas a nevědíc co bude. Nepropadám panice a zkouším to po delší pauze znovu, tentokrát s plným plynem, a daří se. Jupí na tváři mám opět úsměv a motorka si konečně pobroukává. Konečně můžu také ven. Z přístavu se díky neplánovanému zdržení dostávám až ve 23:45 a za přístavem potkávám čekající kluky, kteří nechápavě hledí kde tak dlouho vězím.
Teď už je vše jak má být a my se společně můžeme vydat noční Itálií směrem k našim domovům. Jedeme na jeden zátah jen s několika krátkými přestávkami na tankování a kávu. Je po dešti a je docela chladno. Teplo přichází až před Vídní a teplé paprsky poledního slunce postupně rozmrazují naše zkřehlá těla. Už jsme skoro doma. U Nových mlýnů se vzájemně loučíme, v Brně se naše cesty po tomhle společném putování rozdělí a dál už si pojede každý po svém. ZVLÁDLI JSME TO!!! Byl to neocenitelný zážitek, pořádné dobrodružství se vším všudy. Díky kluci že jste to se mnou vydrželi a také nemohu zapomenout na Marka který mi v Padově tak pomohl a na kluky Petra a Dušana, kteří s námi strávili část toho afrického dobrodružství. Děkuji!
Jo, málem bych zapomněl. Celkově jsme na tomhle výletě urazili v sedle našich miláčků 5734 km.

Vitman

Fotogalerie:
infusions/usergallery_panel/userphotogallery.php?album_id=400
Fotoreport: forum/viewthread.php?forum_id=29&thread_id=3671
Zprávy z cesty: news.php?readmore=312
Cestopis od Petra: Tunisko 2009 - pozor na Saharu!